Dny otevřených dveří

Dny otevřených dveří se budou na našem gymnáziu konat ve čtvrtek 9. 11. 2017 a ve středu 17. 1. 2018. Více informací naleznete zde.

ČRG s. r. o. je i na Facebooku

Podívejte se sem.

Lenka Filipová

České reálné gymnázium slaví dvacet let své existence a za ty roky usedlo do školních lavic již mnoho studentů. Pevně věřím, že každý z absolventů si krom vědomostí odnesl z dob svého gymnaziálního studia především spoustu nezapomenutelných zážitků. Strávila jsem na této škole jako studentka osm let, a tak trochu se nabízí filmové heslo, že se „pachatel vrátil na místo činu“. I když si to možná neuvědomujeme, tak každého z nás střední, ale i vysoká škola do budoucího života ovlivní. Někdy jsou to maličkosti a někdy to mohou být i zásadní věci a postoje. Například vím, že bych svého syna nepojmenovala Karel, což moji spolužáci a jeden z kolegů jistě chápou i s odstupem několika let. Právě v takových momentech a maličkostech může mít škola své kouzlo. Je to místo, kde se potkávají lidé a mohou se navzájem o něco obohatit. V mém případě došlo k výměně rolí a z obyčejné studentky se stala obyčejná paní učitelka. Téměř denně se pohybuji v místech, kde si vybavím své spolužáky, vzpomínám na školní exkurze, třídní výlety, lyžařské kurzy, divoké přestávky, přejíždění ze Suchého Vrbného, Mariánského náměstí na Pražskou třídu, ale samozřejmě si někdy vzpomenu i na společné vyučovací  hodiny s „pány profesory“, ze kterých se nyní stali moji kolegové. Je to zvláštní pocit vidět své bývalé kantory trochu jinýma očima.

Čím se rozloučit? Nenapadá mě než omšelé klišé, že studentská léta patří k těm nejhezčím a nejbarevnějším životním etapám, které samozřejmě někdy rozesmějí a někdy naopak rozpláčou, ale jinak by si jich člověk snad ani nevážil. Člověk sám sebe neustále překonává, já samu sebe momentálně těmito řádky pro svého kolegu a profesora v jedné osobě, který mi osm let psal pod slohové práce své slovní hodnocení, i to jsou ty životní paradoxy. Tentokrát mě naštěstí už žádná červeně křičící známka nečeká.

___

Monika Bavorová (Hanzalíková)

Je jaro roku 1992 a já jdu na přijímací pohovor na Soukromé gymnázium. Pana ředitele Bohůnka k mému velkému údivu vůbec nezajímá má znalost pravopisu či goniometrických funkcí, ale zajímají ho mé představy o budoucím povolání, mé zájmy a názory. V tomto netradičním duchu se k mé velké spokojenosti nesou i následující čtyři roky studia na Soukromém resp. Českém reálném gymnáziu s. r. o, škole velmi pokrokové a přívětivé.

Je jaro roku 2000 a já jdu, coby posluchačka Pedagogické fakulty, požádat pana ředitele Bohůnka, zda mohu na jeho gymnáziu absolvovat měsíční praxi.

Je podzim roku 2011 a já jsem zde stále. Vyučuji již jedenáctým rokem německý jazyk. Z bývalých vyučujících se stali současní kolegové, z pohodového studentského života se stal o něco méně pohodový život pracovní. Nikdy jsem to neplánovala, ale ČRG mě provází celým mým dosavadním životem. Dalo mi středoškolské vzdělání, zaměstnání, mnoho přátel z řad studentů i kolegů. Z ČRG vzešli i lidé mně nejbližší, tj. můj manžel a má nejlepší přítelkyně.

Soukromému resp. Českému reálnému gymnáziu s. r. o. přeji k letošním dvacátým narozeninám mnoho dalších úspěšných let existence, chytré studenty a dostatek sil v boji se svérázným systémem českého školství.

Mám Tě ráda, ČRG.
___

Kateřina Boháčová (Janochová)

V životě každého člověka jsou chvíle spojené s rozhodováním. V daný okamžik se rozhodnout a vydat se cestou neznámou. Pro někoho je výzvou cesta nerovná a spletitá, jiný volí cestu přímou, kde se nemusí moc namáhat, aby dorazil do cíle. U mě to nebylo jiné. Rozhodování o budoucnosti za nás na základní škole spíše přebírají rodiče a doufají, že školu, kterou nám vybrali, zdárně dokončíme a pak se vydáme do života s jasnou vizí o budoucnosti.

Je to ale opravdu tak lehké? Pro mě nebylo. V roce 1992 jsem nastupovala na soukromé gymnázium s touhou stát se právničkou. Tehdy, tři roky po převratu, byla soukromá škola krokem do neznáma. Ale pravdou je, že moji rodiče se nadchli pro „naše“ gymnázium snad v prvních pěti minutách pohovoru a bylo rozhodnuto. Dopřát mi to, co oni neměli. Dnes mi to nepřijde ani trochu divné, individuální a volnomyšlenkářský přístup všech profesorů na ně zapůsobil. Škola, kde se studenti cítí dobře, učitelé jim rozumějí a pomáhají ze všech sil, pro ně byla jako pohádka vzhledem k tomu, jakým školstvím za dob komunismu prošli. Vždycky jim za jejich rozhodnutí ohledně mého vzdělání budu vděčná.

Nikdy jsem nebyla žádnou premiantkou třídy, ale snažila jsem se pracovat a dodržovat dohody. Učení mě někdy bavilo, jindy ne. Sem tam se objevil nějaký malý problémek. Postupem času jsem zjišťovala, že mě začínají více bavit přírodovědné předměty a hlavně biologie a chemie. Nedělalo mi problém vysvětlit spolužákům nějakou látku nebo spočítat příklady. A začala jsem přemýšlet i o jiných možnostech. Docela se mi zamlouvala myšlenka studovat lékařskou fakultu. I když jsem se zpočátku nesetkala s pochopením rodiny, stejně jsem si to prosadila. Bohužel, i když dnes už bohudík, jsem neuspěla. Jeden náš profesor, musím se při téhle větě smát, protože dnes je to můj kolega, se kterým sdílím kabinet a dobře si rozumíme, mi doporučil podat přihlášku i na nějakou „jednodušší“ vysokou školu. Výběr byl jasný, pedagogická fakulta, obor, pro někoho příšerný, biologie a chemie. Podařilo se. Hurá, byla jsem studentkou vysoké školy. Z počátku studia, ale i prvních pár letech praxe jsem narážela na posměch okolí. Většinou to skončilo slovy: „Ty jo, učitelka.“ Mně to nevadilo, jen jsem si v duchu říkala: „Kdybyste to zkusili, jen na hodinu, sranda by vás přešla.“

Po pěti letech studia jsem nastupovala, možná i s trochou protekce, protože jsem byla jejich, na České reálné gymnázium. Neměla jsem strach, věděla jsem, jaká nechci být. Vzteklá, zatrpklá a pomstychtivá učitelka, kterou jsem znala ze základní školy. Měla jsem plány dělat to nějak jinak, i když jsem ani nevěděla jak, ale práce se studenty mě bavila a naplňovala. Práce se studenty není jednoduchá, málokterý z nich má vůli a snahu studovat. Přicházejí a jsou jako nepopsané listy. Studují, pracují, komunikují a snaží se podle svých možností a času. Najednou přijde chvíle, kdy opouštějí školu a jsou v rámci možností nabití vědomostmi, samostatní a odhodlaní zkusit i podle mého soudu těžkou vysokou školu. Pak cítím krásný pocit zadostiučinění a jsem ráda, že jsem se toho mohla účastnit. Líbí se mi, když se studenti snaží komunikovat na dané téma, nevadí mi, když něco nevědí a nebojí se zeptat, někdy na to samé i desetkrát za hodinu. Občas je to na blázinec, ale stále i po deseti letech mě moje práce baví a přináší mi radost. Jelikož „naše“ škola slaví dvacetileté výročí, chtěla bych jí popřát, ani nevím, snad dalších 20 let a ráda bych poděkovala všem kantorům i studentům.

Díky, vybrala jsem si správně.