Den otevřených dveří
ve středu 15. 2. 2016

Více se o programu DOD dozvíte zde.

ČRG s. r. o. je i na Facebooku

Podívejte se sem.

ČRG je pro mne...

České reálné gymnázium je pro mne pan profesor Křížek přesazující fíkus. Pan profesor Švejda opravující prasklé potrubí na záchodech. Paní profesorka Kacerovská krmící mloky chované ve sklenici na katedře. V oblaku dýmu nad filosofickým spisem sedící pan profesor Křešnička pojídající modrého marcipánového šneka s ibuprofenem. Paní profesorka Vlková kráčející po chodbě a hledající svoji třídu minutu po začátku vyučování. Hlasitě se smějící paní profesorka Hřídelová hrající si se svým obřím tajemným medailonem na krku. Pan profesor Bohůnek zprudka otevírající dveře do třídy a pokládající otázku, na níž nikdo z přítomných nenalézá odpověď. Starostlivá paní profesorka Kadlecová ze všech sil se snažící vštípit logaritmy i zcela humanitně postiženým hlavám jako je ta má… koleje s tajemnou vlečkou, která nikdy nebyla spatřena... bufet u hasičů… Klub šílených akcí… školní Časopis... anglický debatní kroužek… a to vše dohromady jedny z nejhezčích let mého dosavadního života.

Barbora Benešová (Vlková)

___

Když z oken gymnázia znělo Hey Joe

Páteční odpoledne. Škola ztichla. Od kolejí zavane cigaretový dým. Najednou se otevřou dveře a chodbou se roznesou nadšené výkřiky o The Doors, Jimi Hendrixovi a Bobu Dylanovi. Kolem šaten se mihne trojice vlasatých hipíků v kalhotách do zvonu, s batikovanými tričky a kytarami, které zdobí nápisy Blues forever. Je rok 1998 a právě začíná pravidelná zkouška kapely, která si o pár měsíců později začne říkat In Memory a zanechá výraznou stopu na místní rockové scéně. Okenice rezonují do rytmu skladby Hey Joe, přichází pár kamarádů, pozdějších fanoušků, Petr Kubát s Pepou Fojtou se předhánějí v kytarových sólech, Michal Hořejší rozjíždí první basové improvizace...

Tento obrázek mě napadne jako první, když si vzpomenu na České reálné gymnázium v Českých Budějovicích. Nebýt této školy možná by se nikdy nespřátelila trojice mladíků, které spojovala bezmezná láska a oddanost k hudbě šedesátých let dvacátého století, a nevznikla by skupina In Memory. Ve svých začátcích, ještě pod jmény ČRG Band nebo Different Eye, vystoupila na několika akcích pořádaných gymnáziem. Později už se vydala vlastní cestou, ale ČRG své nezastupitelné místo v její historii bezesporu má. ČRG bylo vůbec líhní zajímavých mladých rockových kapel. Za zmínku stojí alespoň formace Muchslet, která vznikla pár let po In Memory a vydobyla si v Českých Budějovicích také poměrně slušné renomé.

Vedle hudební vzpomínky na ČRG se mi vybaví i hodiny dějepisu s panem profesorem Švarcem, inspirující literární semináře s Vladimírem Křešničkou a hodiny literatury s Hanou Homolovou, díky kterým jsem se vydal na studia kulturní historie na Jihočeské univerzitě a mohl svůj osobní i profesní život věnovat hudbě, literatuře a historii.

Za to všechno patří Českému reálnému gymnáziu můj velký dík.

PhDr. Petr Kubát

___

Z  „Časopisu ČRG“ do mediální džungle...

Na osm let strávených na ČRG se nezapomíná. I když se to zpětně zdá jako mžik, člověk během něj našel přátele na celý život, a dokonce se i lecco naučil. Nejen to, že „všechno je fyzika“. Z hodin občanky a filosofie se dalo žít déle než v prvním ročníku vysoké školy. Přepočítávání volebních vzorců, kdy se přednášející profesor snažil jako „složitý výpočet“ přizpůsobit přemýšlení studentů filosofické fakulty, jsem i já, na hodinách matematiky oslovovaný „Křešničko nešťastná“, pochopil bez sebemenšího problému. Na svět médií, v němž se pohybuji, i na jeho vnímání světem okolním, mě perfektně připravilo několik let strávených v redakci časopisu Časopis. České reálné gymnázium mě prostě do života vybavilo tak, jak mělo. I když se od mých let hodně změnilo, doufám, že v něm panuje stále stejná přátelská atmosféra, kdy i ti nejkvalitnější vyučující jednají se studenty jako se sobě rovnými. Přeji ČRG, aby do dalších let zůstalo takové, jaké si ho pamatuji, a odcházeli z něj absolventi stejně spokojení, jako já.

PS: Omlouvám se za slib, že pokud dostanu trojku z chemie, v životě se jí nebudu věnovat. Doufám, že jsem těmi svými články o chemii ostudu neudělal!

Jakub Křešnička, redaktor týdeníku Euro

___

Vánoční besídka ČRG

Obě naše děti studují již třetím rokem na ČRG, měli jsme tedy již několikrát možnost zhlédnout Vánoční besídku této školy.

Byli jsme mile překvapeni vysokou úrovní jednotlivých vystoupení, na kterých lze pozorovat vývoj, který studenti od primy po oktávu, resp. čtvrtý ročník prodělají. Bylo vidět, že za každým z vystoupení je pořádná porce času a námahy, snahy předvést kvalitní vystoupení i velice dobré a vtipné nápady. Jako celek vždy besídky působily homogenním dojmem, na čemž má zásluhu dobře zvolená dramaturgie, zdravý nadhled i nadšení pro věc.

Před první besídkou ČRG jsme měli obavy, zda nás nečeká dlouhé odpoledne v duchu tradičních školních besídek a akademií, jak si je všichni z dob své školní docházky pamatujeme. Naše obavy však byly, jak se ukázalo, liché a již se těšíme na další…

David a Iveta Hrudovi

___

Už zbývá jen okamžik a já vkročím před zraky všech. Nepatrně se chvěji a pomalu přestávám věřit, že to ustojím. Našlapuji pomalu. Každým krokem jsem blíž a blíž okamžiku, kdy se ukáže, zda mé představy vepsané do scénáře budou fungovat ve skutečnosti. Hluk ustává a mě oslepuje zář reflektorů. Je to tady.
Tato chvíle byla vždy zkouškou. Uteču, nebo neuteču? A zároveň odměnou za dlouhou přípravu. Stojíc před rodiči, profesory a studenty jsem pohlédla na svého moderátorského kolegu Kubu, který mě nervózním pohledem ujistil, že jsme na tom sice oba stejně, ale zato tam stojíme spolu. A tak jsem se pokaždé raději místo útěku odvážně pustila do moderování.

Naší moderátorské dvojici se to stalo celkem čtyřikrát a toto období patřilo mezi nejkouzelnější z celého školního roku. Přestávky jsme zasvětili běhání z třídy do třídy za potenciálními účinkujícími, konzultacím v kabinetu profesorky Štěpánkové a volný čas vymýšlením scénáře. S Kubou jsme se snažili pojmout naše moderování originálně, a tak se každý ročník nesl v trochu jiném duchu. Nikdy nezapomenu na scénu, kdy jsem Kubu přiměla hrát Večerníčka a sebe oblékla jako Včelku Máju. Ještě dnes se musím pousmát při vzpomínce na všechny ty přešlapy, které pobavily nejen nás, ale také diváky. Nemyslím jen zapomínání textu, ale také faux paux s mikrofonem, který zvukař často zapomínal vypnout okamžitě po našem odchodu z pódia, a tak se diváci stali svědky necenzurovaných emocionálních výbuchů v zákulisí.

Besídka se stala událostí, kde se odbočuje od školních záležitostí k těm osobnějším, kdy se studenti mají možnost více sblížit s profesory a především zážitkem, na který se nezapomíná.

Gabriela Štěpanyová

___

Přání pro ČRG

Září roku 2000, květen roku 2008. Pro mnohé jen dvě data v kalendáři. Pro dvacet čtyři lidí osm let života v doprovodu Českého reálného gymnázia. Es er ó, slyší-li mne paní Kadlecová.
S vědomím, že selektivní paměť odvedla za tři roky svou práci, vnímám ČRG takto.
České reálné gymnázium je škola, jež umí být doprovodem, průvodcem. Škola, jež vyzývá, škola, jež nabízí. Škola, jež vede k samostatnosti a poskytuje prostor k vlastnímu rozvoji a tvořivosti.
Hovořím-li o ČRG jako o škole, mám na mysli především jeho pedagogy. Učí své studenty, jak ovládat tu kterou dovednost, jak rozumět tomu kterému problému. V neposlední řadě a dle mého názoru především formují osobnosti svých svěřenců, učí je, jakými být lidmi, ukazují jim cesty, jimiž se mohou vydat. Naslouchají a argumentují, učí je vyjednávat, stát si za svým názorem.
ČRG mne do života vybavilo důvěrou v sebe sama, pokorou vůči člověku, úctou k jazyku, láskou k poznání, vírou ve smysl a potřebu tvořivosti a vlastní aktivity. Nabídlo mi přátelství s lidmi, jichž si nesmírně vážím.

Září 2000 a květen 2008 pro mne nejsou pouhá data v kalendáři. Jsou pro mne hranicemi osmi let, za něž děkuji. Osmi let, na něž nevzpomínám jen tehdy, dostanu-li možnost napsat o nich pár slov do výročního almanachu.

A tak snad plytce a staromilsky, přesto upřímně, vážené ČRG es er ó, do dalších let Ti přeji mnoho úspěchů a osobnostního rozvoje!

Marie Kubatová

___

Co mi dalo ČRG...

V  první řadě bylo pro mne ČRG samozřejmě osmi lety života, a tedy bezpočtem zážitků, na něž, jak doufám, budou všichni zúčastnění ještě dlouho schopni a rádi vzpomínat. Z pohledu přítomnosti mne ČRG uschopnilo ke vstupu na akademickou půdu (resp. hned několik takových půd), v duchu svého všeobecného zaměření s tím, že „možné je (studovat, dokázat...) cokoliv“ (jakkoli méně již se schopností toto „cokoliv“ specifikovat). Z pohledu minulosti v přítomnost naštěstí stále prosvítající mi ČRG dalo několik skvělých přátel a kamarádů, umožnilo mi setkat či setkávat se s mnoha zajímavými a inspirujícími lidmi a s několika osobnostmi, jimž (bez patosu a nadsázky) v mnohém vděčím za to, čím jsem. Konečně, z pohledu budoucnosti, je možná namístě se bát, zda mi nebylo brát (dobrého i horšího, jež obé je cennou zkušeností) v oněch osmi letech víc, než budu v následujících osmdesáti schopna dát.

Zuzana Kostková

___

Co se mi vybaví, když se řekne ČRG?

Kromě toho nemála, jako jsou všichni ti mí blízcí, se kterými stále ještě každý rok jezdím na vodu a za nimiž se tak ráda, i když pomálu, vracím do Budějovic, jsou to hlavně v almanachu nepublikovatelné vzpomínky na různorodá témata... A taky věta, kterou řekla jedna má známá z vysoké: „Nezáleží, co se tady naučíme, ale že si vytvoříme nějaký způsob uvažování...“ Možná to byla souhra více okolností a náhod, ale možná taky ne. To, že se postupně mým mottem stalo Havlovo: „Chyť zajíce, ať ho máš.“ Že mne celá ta skupina lidí, která ČRG tvoří, nasměrovala k tomu, co chci dělat, co chci dělat ještě k tomu... Že když se opravdu chce, tak jde všechno, třeba si skoro ve třiceti založit cirkus. Kdosi řekl, že stále šťastný může být jen blázen, a tak jsem spokojená. Anebo ne, raději jsem ten blázen.

Pavla Rožníčková

___

Osm let mého života

Osm let života je celkem dlouhá etapa, zvlášť v období, kdy se z malých dětí stávají malí dospělí. A právě proto si myslím, byť tím jistě mnohé nepotěším, že největším úkolem střední školy není zaplnit hlavy mladých lidí co největším množstvím vědomostí. Koneckonců, když jsme opouštěli školu naposledy s konečně zdolanou „zkouškou dospělosti“, měli jsme možná pocit, že nám patří svět, ale vystřízlivění přišlo celkem brzy, v tom téměř opravdovém světě vysokých škol, kde jsme zjistili, že vlastně umíme všechno a nic. A přesto, že je nepochybně jednodušší stavět na solidních základech, které ČRG každému dá, pokud se tomu nebude příliš vehementně bránit, všechno se dá nakonec naučit i později.

Mám totiž za to, že mnohem podstatnější je míra toho, jak střední škola naučí člověka učit se, přemýšlet a konečně i jak vycházet s lidmi, se kterými se nám nejedná úplně snadno, ale vyjít s nimi musíme. Samozřejmě, že to vše je na každém jednotlivci, ale pokud mu škola dá prostor, příležitost a nabývání vědomostí mu neznepříjemní natolik, aby na jedna z nejdůležitějších let života vzpomínal s hrůzou, nýbrž s úsměvem, pak myslím, že splnila svůj účel a připravila studenta nejen ke studiu na vysoké škole, ale snad i trochu pro život.

A právě to se podle mého názoru ČRG povedlo. Přestože nás možná trochu rozmazlilo, myslím, že strávit těch osm let právě tam nebyla špatná volba.

Barbora Krupicová

___

A jeden dopis na závěr...

Vážený pane profesore,

tak jako se Vy projevujete coby učitel, já se i po 11 letech projevuji jako student, tzn. odevzdávám úkol těsně před termínem a to ješte horký z výroby... Inu jsou věci, které se nemění! Jednou jsem k tomuto tématu slyšela zajímavé pořekladlo, které mi mnohé vysvětlilo. Španelé tvrdí, že člověk je jako oliva – to nejlepší ze sebe vydá, až když je drcen.

Nejedna slohovka vznikala v noci před odevzdáním a podle známky od Vás snad stála za to. Tehdy mne zdržovalo studijní nasazení a náročný studentský život, dnes kvanta pracovních „neodkladností“... Každopádně děkuji, že jsem na seznamu oslovených a že mohu přispět svou troškou do mlýna. Takže asi takto:

Tak jako se z ošklivého káčátka zrodí nádherná labuť, tak já během studia zažila přerod z vyjukaného primána na maturujícího septimána, a priori absolventa ČRG. Dodnes nechápu, jak těch sedm let mohlo utéct tak rychle, ale jediným vysvětlením je pro mne fakt, že v životě vše hezké utíká tak nějak rychleji...
S jistotou mohu tvrdit, že krom „klasického učiva“ jsem se naučila asi to nejdůležitější, co využívám každým dnem. Jde o práci s informacemi různého obsahu. Vyhledat, analyzovat, pochopit a interpretovat... To byl postup, ke kterému nás vedla většina profesorů, a to navíc stylem partnerství, nikoliv stylem nadřazeného pedagoga k žactvu.

Ráda bych poděkovala celému pedagogickému kolektivu ČRG za to, co mne naučili, a též za to, že v dobrém vzpommínám na léta strávená na  „našem gymplu“.

Doufám, že takto stačí, byť mám opět silnou tendenci se rozepsat více, ale Vámi stanovený limit je jasný.

Také doufám, že se všichni uvidíme 18. listopadu 2011. Lístky již máme za naši bandu hromadně zamluvené.

Mějte se krásně!

Ing. Petra Jánská