Na konci roku 1915 se generální štáby centrálních i dohodových mocností rozhodly vypracovat nové strategické plány (po totálním selhání pruské strategie „bleskové války“ centrálním mocnostem již nic jiného ani nezbývalo). Obě válčící strany pochopily, že již nemohou déle setrvat u zákopové války, která je čím dál více vyčerpávala. Chápaly, že potřebují „rozhodující úder“, díky jemuž by mohly doufat v brzký konec války nebo citelný obrat.
Prusko bylo již vyčerpáno, v zemi vypukl hlad a ve vlastním táboře se objevil nepřítel: široké vrstvy národa stále ochotněji naslouchaly levicovým sociálním demokratům. Generál Falkenhayn byl přesvědčen o tom, že Prusku i Anglii může rok 1916 přinést buď zhoubnou porážku, nebo totální vítězství. Buď Prusko zničí Anglii, nebo Anglie zničí Prusko. Stejně se vyjádřil také říšský kancléř a císař Vilém II.: „Budeme bojovat do posledního muže a do posledního groše .“
Rakousko-Uhersko na tom bylo ještě hůř. Na bitevním poli sklízelo jednu porážku za druhou. Jižní fronta ho vyčerpala, a to se ještě Rusové chystali na velkou ofenzívu. Poměry v rakouské armádě byly hrozné. Její výcvik ustrnul v tradicích 19. století. Místo terénního výcviku cvičiště, kde se od vojáků vyžadovalo především přesné ovládání předepsaných pohybů. Ubíjející pochody v sevřených útvarech, protahující se na celé hodiny, byly historickým anachronismem v době moderní války. Když těsně před vypuknutím první světové války napsal generál Conrad von Hotzendorf příručku Bojový výcvik pěchoty a velitelé rakouských armád ji dostali do rukou, byli přímo zděšeni její novotou, smělostí a požadavky, které kladla jak na důstojníky, tak na mužstvo. Rakouský velitelský sbor řídil armádu cestou spíše administrativní. Příkazy si tak často navzájem odporovaly a i jinak se vyznačovaly bezduchostí a nesmyslností. Spousta rakouských vojáku, kteří byli vrženi do první linie, neuměla ani pořádně vystřelit z pušky. K tomu všemu se ještě musela přičíst národnostní různorodost a fakt, že hlavně na ruské frontě mnoho vojáku dezertovalo. Celkově se zdálo, že bez pomocných pruských sborů by se rakousko-uherské vojsko mohlo plně zhroutit, což by znamenalo porážku centrálních mocností.
Ani mocnosti Dohody v té době na tom nebyly zrovna dobře. Velice dobře chápaly, že jediný způsob jak vyhrát, jsou koordinované akce, pomoci nichž oslabí nepřítele. Ale právě v tom byl největší problém. Anglie byla poutána ponorkovou válkou a nijak se nehrnula na pozemní bojiště, kde si sama sebou nebyla zrovna jistá.
Rusové chtěli napadnout nejzranitelnější místo centrálních mocností, a to Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Turecko soustředěným útokem z jihozápadní ruské, balkánské a italské fronty.
Dohodové mocnosti řešily své problémy na konferenci v Chantailly, kde se však jejich zástupci shodli pouze na tom, že všichni souhlasí s nutností koordinace jednotlivých akcí. Jak? To nevěděli.
Pro generála Falkenhayna nastalo těžké období. To, že se Bulharsko přidalo na stranu centrálním mocností, sice přineslo jistou úlevu Rakousko-Uhersku, ale odpovědnost za výsledek války ležela i nadále hlavně na dobře vycvičené pruské armádě. Falkenhayn se rozhodl, že potřebuje zlomit Dohodu, a to tvrdým úderem na západní frontě.
VERDUN
Mnoho historiků se časem domnívalo, že celá tato akce, kde zemřelo tak mnoho lidí, neměla málem žádný opravdu strategický význam. Všeobecně se soudí, že byla vybrána hlavně kvůli své historické hodnotě pro Francii. Je sice pravda, že to byla v podstatě poslední překážka, která pruské armádě bránila k postupu na Paříž, ale byl to jen nepatrný ostrůvek, který se hluboko zařezával do pochodující armády a časté výpady z této pevnosti znepříjemňovaly život nepřátelskému vojsku. Francouzi považovali pád Verdunu (jakožto symbolu své země) za krajně nepřípustný. Falkenhayn doufal, že po dobytí Verdunu padne i celá Francie.
Bitevní pole u Verdunu, kde se v únoru 1916 mělo podle plánu pruského generálního štábu rozhodnout o dalším vývoji první světové války, je tvrdá vápencová plošina, která se rozkládá kolem řeky Meusy. Je to souvislý pás kopců s hlubokými sráznými údolími, která se sbíhají k řece. Každé údolí má svůj potok, potůček nebo bystřinu, které ústí do Meusy. Všechny vrchy, kopce a kopečky na pravé straně řeky byly před válkou hustě zalesněné, jejich údolí pokrývaly houštiny a husté křoviny. Údolí na levém i pravém břehu řeky byla obkroužena lesy a úrodnými poli, mezi nimi se skrývaly vesnice a městečka, která až do nedávna nikdo neznal. Samotné město Verdun mělo během první světové války kolem 20.000 obyvatel. Toto malebné zákoutí, vzdálené od německých hranic sotva 40 km, v sobě skrývalo takový systém opevnění, který neměl v tehdejší Evropě obdoby.
Osud si s Francií krutě zahrál, když na základě ukvapených závěrů, že pevnosti nemají žádnou bojovou hodnotu, Francouzi sami odhodili vlastní štít s tím, že by se mohly pevnosti stát pro obránce pastmi. Proto se rozhodli vybudovat obranné stavby 
polního typu a hlavně velice mnoho zákopů (svou chybu pochopili až poté, co se dostaly pevnosti Doumont a Vaux do pruského držení. Když byly v říjnu téhož roku dobyty zpět, Francouzi shledali, že měsíce úporného odstřelování tyto pevnosti sotva lehce poškrábaly).
21. února 1916 ve čtyři ráno zahájili Prusové na obou březích Maasy ostřelování frontového úseku v délce 40 km. Naráz zahřmělo 1500 děl (ráže 210mm, 305mm, 380mm, 420mm, tedy vesměs děl nejtěžších kalibrů). Francouzské zákopy, ráno ještě dva 
metry hluboké, byly proměněny v ploché oraniště, pokrytá potrhanými lidskými těly. Jejich kryty, zákopy, palebná postavení a pozorovatelny byly spolu s gejzíry hlíny ohromnou silou vymršťovány do vzduchu, převraceny a drceny. Bylo téměř nemožné, aby ve francouzském zákopu zůstal naživu alespoň jeden člověk. Ve čtyři hodiny odpoledne nekončící peklo ustalo. Prusové se domnívali, že dílo zkázy bylo dokonáno. Francouzské linie nejevily známky života. Pruští důstojníci vydali rozkaz ke 
zteči. Vojáci se rozvíjeli do rojnice, ale neběželi. Šli pomalu s puškami na zádech, někteří kouřili. Nikdo z nich neočekával, že by mohl narazit na jediného živého Francouze. Vzápětí ale nepříjemný zvuk kulometů rozptýlil pruské naděje a s nimi vzal i dlouhé řady vyděšených šedokabátníků. Celých deset měsíců se obě armády takřka nepohnuly z místa. Na ploše několika desítek čtverečných kilometrů byli lidé zabíjeni jako dobytek na jatkách.
K první větší francouzské porážce došlo v bitvě o pevnost Douaumont, která však ve skutečnosti ani bitvou nebyla. Francouzský generál Chrétien, podřízený vrchnímu generálovi Heerovi, který byl pověřen obranou Verdunu, totiž nadiktoval rozkaz, že linie kolem pevnosti 
Douaomont se má stát hlavní linií odporu. To udělal 24. února krátce před půlnocí. Jeho štábní důstojníci však bohužel čekali, až budou připraveny nějaké nákresy k doplnění rozkazu, a zdrželi jeho vydání až do 9.45 hod. příštího dne. Mezitím hlídka Bavorů, která našla padací most spuštěný a nikde ani stopu po obráncích (v této pevnosti, jako i prozatím ve všech ostatních, bylo jen třiadvacet dělostřelců obsluhujících jednu střeleckou věž. Ti ke 
všemu ještě únavou usnuli) vešla dovnitř a zabrala pevnost bez jediného výstřelu. Poté následovalo podání zprávy o „útokem“ zabrané pevnosti císaři, který z toho měl upřímnou radost (toto se ale nemohlo rovnat jiné správě adresované císaři, a to, že pruská armáda dobyla i pevnost Fort Vaux. Zpráva přišla s tříměsíčním předstihem, a nejhezčí na tom bylo, že potěšený císař vyznamenal divizního velitele, který zprávu podal, i důstojníka, který pevnost nedobyl, nejvyšším pruským vyznamenáním).
25. února přebral velení nad Verdunem generál Pétain (na začátku války byl pouhým velitelem 33. pěšího pluku u Charleroi). Teprve v bitvě na Marně si jako velitel 6. pěší divize vysloužil vavříny a od té doby jej ještě dvakrát povýšili, až se dočkal jednoho z nejtěžších úkolů. Jeho ráznost a rozhodnost (jeho předchůdci generálovi Heerovi, který se nervově zhroutil, chyběla) mu vysloužila jedno z nejčestnějších a nejvyšších míst ve Francií. Po vyhrané válce byl oslavován jako hrdina národa (je zajímavé, že právě tento „hrdina národa“ požádal o čtyřiadvacet let později Němce o uzavření míru a byl jedním z těch, kdo s pomocí fašistických kolaborantských přátel vytvořil pronacistický „francouzský stát“). U Verdunu si ale vedl výborně. Obzvláště při obraně návrší Mort-Homme (pokud by se ho Prusové zmocnili, měli by velikou naději na dosažení Bourruského lesa, 
odkud to bylo k Verdunu pouhých sedm kilometrů), kde Prusové pomalu vykrváceli.
Štěstí přeje odvážným a Francouze potkalo štěstí ve dvou významných chvílích, a to, když se jejich dalekonosným dělům podařilo zničit všechny pruské 42.5 cm houfnice a když vyhodili do vzduchu obrovský pruský dělostřelecký park, který obsahoval 450.000 těžkých granátů, nemoudře uložených v odjištěném stavu. Jedna z autorit skutečně na slovo vzatých, generál Palat, uvádí jako svůj názor, že právě tyto dva činitele zachránily Verdun. 
Nesmíme ale zapomenout na anglicko-francouzskou ofenzívu na řece Sommě, a ani na úspěšně vedenou ruskou Brusilovou ofenzívu, které přinutily Prusy rozdělit své armády a dokonce i stáhnout některé sbory od Verdunu. Jisté však je, že se francouzské armádě postupně podařilo dobýt vše nazpět a nyní to byli oni, kdo měl navrch.
Neúspěch u Verdunu zlomil generálu Falkenhaynovi vaz. Byl odvolán a na jeho místo zvolen maršál Hindenburg (pozdější německý prezident).
Bitva u Verdunu znamenala přibližně 436.000 mrtvých na pruské straně a 535.000 na straně francouzské. V této bitvě dopadlo na těsný prostor fronty asi 1.350.000 tun oceli. Na každý hektar této země o celkové rozloze 260 km 2 dopadlo asi 50 tun nábojů. Bitva o Verdun trvala od 21. února 1916 do 15. prosince 1916. Byla předzvěstí vítězství Dohody a porážky centrálních mocností (generál Falkenhayn měl v podstatě pravdu, jen se vyplnila zrovna ta část, kterou nechtěl).
Na jednom z obrovských verdunských hřbitovů, kde se do nedohledna prostírají vyrovnané řady bílých křížů, stojí vysoká socha ženy s tragickou tváří, která si klade prst na němá ústa. Na úpatí sochy je nápis: „Buďte tiše, hrdinové odpočívají.“
použitá literatura:
W. S. Churchill, Světová krize 1911 – 1918
Barbora W. Tuchmanová, Srpnové výstřely
Oleg Farnijev, kvarta, 10. 1. 2005.