(1638 - 1715)
Narození malého dauphina oslavovala celá Francie. Jelikož královna Anna předtím dvakrát potratila a její manželství s Ludvíkem XIII. nebylo z nejšťastnějších, nikdo narození dědice neočekával. Princi byla věnována ta nejlepší péče, až úzkostlivě se o něj staraly dobře placené kojné a chůvy. Ideální dětství zničila chlapci smrt otce, která poněkud zamíchala s poměry v zemi. Regentkou se stala královna Anna, která si nechala odsouhlasila (proti manželově závěti) i absolutní vládu nad Francií. Pokud se šlechtici domnívali, že se Anna stala jejich loutkou, přepočítali se. Královna byla odhodlána vzít vládu pevně do svých rukou. Na pomoc si vzala kardinála Mazarina. Zlí jazykové tvrdí, že byli milenci, avšak není to pravda.
Šlechta se snažila o okleštění královské moci, Anna na radu Mazarina dělala ústupky, jelikož armáda bojovala v třicetileté válce daleko odsud. Ale ani po vestfálském míru se situace nezlepšila. Nastaly vnitřní rozpory v zemi, tvořily se tzv. frondy a situace se uklidnila až po čtyřech letech. Mazarin se stal nenáviděnou osobou a musel odejít ze země. S královnou komunikoval dopisy. Všichni napjatě očekávali nástup krále.
Ludvík mezitím v klidu prožíval své dětství. Učil se matematice, dějepisu a hře na loutnu. Až na jednu vážnější nemoc, spojenou s neštovicemi, se těšil dobrému zdraví. Jevil se jako chytrý, krásný a bystrý panovník. Ve třinácti letech konečně dosáhl plnoletosti a byl slavnostně korunován. Mazarin, který se vrátil z exilu, byl nadále jeho rádcem, dalo by se říct, že vládl ze něj. Ludvíka bolestně oddělil od jeho první velké lásky Marií Manciniovou, své neteře. Král se musel smířit s tím, že blaho Francie je důležitější než jeho soukromý život a tak se r. 1660 oženil se španělskou infantkou Marií Terezou, svou sestřenicí. Francie tak dosáhla míru na hranicích i uvnitř. Španělsko bylo sňatkem připojeno a další soupeři, Anglie a Nizozemí, byli zatím v klidu.
Nyní bylo nutné zlepšit finanční situaci ve válkami zpustošené Francii. Ta měla tehdy nejvíc obyvatel z celé Evropy, více než Rusko i Anglie. Ludvík chtěl zemi učinit soběstačnou, nezávislou na dovozu ze zahraničí. Pozval řemeslníky z celé Evropy a během několika let Francie vzkvétala, a to i v koloniích. V zemi panoval mír a klid a u dvora se proto slavilo. Radost pokazila smrt Anny a Marazina, po nichž musel král vzít vládu definitivně do vlastních rukou. Na pomoc si přizval vynikajícího rádce a úředníka Jena Baptista Colberta, ten mu pomáhal vyznat se v politice a řídit zemi. Ludvík se snažil pochopit celý systém a vládnout absolutisticky. Uměl vyslechnout rady schopných lidí, kterými se obklopil, ale o výsledku vždy rozhodoval sám. Intensivně pracoval pro blaho svého lidu a toužil dosáhnout slávy. To byla jeho největší chyba. Ludvíkovi narostl hřebínek a považoval se za pána Evropy. Tvrdil, že francouzský král je víc než ostatní evropští monarchové. Snažil se dobývat nová území a záhy dostal se do sporu s Nizozemím, který prozatím vyřešil diplomacií. Evropě začal být trnem v oku.
Ludvík
toužil postavit velké centrum, kam by umístil svůj dvůr. Záhy se proto začaly
stavět Versailles, a to v kraji králova mládí. Vznikl obrovský komplex ze
zahradami a ubytováním pro celý dvůr, obchodní centrum a hlavně místo, kam
směřovali urození lidé z celé Francie. Každé ráno probíhalo slavnostní vstávání
a oblékání krále, tzv. lever. Kromě tohoto ceremoniálu si dvůr na
oficiality moc nepotrpěl. V té době zemřela jeho manželka Marie Tereza. Francie
vzkvétala. Král vydával výborné zákony, které podpořily hospodářství celé země.
Na jeho dvoře našli místo divadelníci a umělci, např. Moliere. Král však chtěl
toužil po územní expanzi.
Důležitý zvrat nastal v r. 1700. Již dlouho se očekávala smrt španělského krále Karla II. , který byl díky častým příbuzenským sňatkům svých předků degenerovaný. Neměl dědice, jím vymřela celá španělská větev Habsburků. Celá Evropa napjatě očekávala, co se stane. Král Karel odkázal Španělsko vnukovi Ludvíka XIV., vévodovi z Anjou. Ludvík měl radost a začal horečně vnukovi pomáhat s dobýváním měst, která se od Španělska odtrhla. Tím rozzlobil zbytek Evropy. Vypukla válka o španělské dědictví, kterou král vůbec nechtěl.
Francie v průběhu války utrpěla velké ztráty a v r. 1709 se přidalo další velké neštěstí. Ten rok postihly celou zemi obrovské mrazy. V Paříží bylo naměřeno –21,5°C. Dobytek, lidé i úroda, všechno zmrzlo. Začal hladomor a země se řítila do záhuby. Král trpěl se svým lidem, měl deprese a záchvaty pláče. Přišla další rána. V jednom roce zemřeli králův syn a vnuk se ženou. Ti, jež král miloval a vkládal do nich naděje na vládu a obnovu země. Ludvík se těžko vzpamatovával z této ztráty a také si začal uvědomovat, že už není pánem Evropy. Musel ustoupit.
Ve válce o španělské dědictví naštěstí bojoval schopná velitel Villars, který se zasloužil o obrat a uzavření míru v Utrechtu r. 1713. Země si mohla konečně odpočinout. Král pokorně uznal své chyby. V létě r. 1715 se mu však začalo přitěžovat. Stěžoval si na bolesti v noze a zjistilo se, že má gangrénu. Během léta se nemoc zhoršovala, Ludvík napsal poslední vůli a dal do pořádku záležitosti. Trpěl velkými bolestmi, byl však ve společnosti svých blízkých. Zemřel 1. září 1715, bylo mu 77 let. „“Prapory pluků, které doprovázely Ludvíka na mnoha válečných taženích, byly přinášeny jeden za druhým a ukládány do hrobky. Když byly všechny prapory ceremoniálně uloženy, byla rakev doslova pokryta vyšívaným hedvábím, slávou, kterou Ludvík tak miloval a naučil se ji přestat milovat. Král heroldů se obrátil ke shromážděným a zvolal: ,Le roi est mort!´ Opakoval tuto větu třikrát a pak dodal: ,Modleme se k Bohu za klid jeho duše.´ Pak byla hrobka uzavřena.“
Vláda Ludvíka XIV. znamenala pro Francii dobu rozkvětu, ale také úpadku. Dlouhými válkami zemi na dlouhou dobu vyčerpal. Jako král toužil dosáhnout slávy, jako člověk si mnoho ke konci vlády vytrpěl. Přesto můžeme říct, že si zaslouží přízvisko Ludvík Veliký.
Aneta Krejbichová, sexta, 21. dubna 2005.
Literatura: Vincent Crown, Ludvík XIV., Král Slunce, Velký panovník z rodu Bourbonů.