3. den
CAPRI A POMPEJE
Capri
Ostrov je o trošku větší než 10 km2, je 6 km dlouhý a 2,5 km široký. Nejvyšším bodem ostrova je Monte Solaro (589 m.n.m.). K prvním osadníkům patřili Pelaskové a Féničané. Po nich pak Římané, neapolští, amalfští, Langobardi, Saracéni, Normané, rod z Anjou, aragonští Bourbouni, Angličané, Francouzi a Italové.
Ostrov jako výletní místo objevil římský císař Augustus (63 př.Kr.
- 14 po Kr.), který ho vyměnil s Neapolí za Ischii. Jeho adoptivní syn
Tiberius se rozhodl ostrov změnit k obrazu svému. Natrvalo se tu usídlil
roku 26 po Kristu. Za něho se stavěly na Capri cesty a rozsáhlé zahrady.
Nechyběly ani lázně, což je zajímavé, protože na ostrově není žádný
pramen. Tiberius si pro své potřeby dal postavit podle Tacita 12 vil.
Největší říkal Villa Jovis. Ostrov samotný má dnes přes 25.000 obyvatel,
z toho jich v největším městě Capri žije 17.000.
Druhé město na ostrově, Anacapri, je odvěký rival Capri. Jezdí tam z Capri každou chvíli malé autobusy a to po trase 4 km dlouhé silnice postavené za peníze německého podnikatele Kruppa.
Opravdovou raritou Anacapri je pak Museo Villa San Michele -
vila švédského spisovatele a lékaře Axela Muntheho (1857 - 1949).
Od zahradníka Vincenta koupil vinici stojící na místě Tiberiovy vily
a postavil si tam dům podle vlastních plánů. Naplnil ji archeologickými
poklady, přikoupil k ní i přilehlé zříceniny zámku Barbarossa, aby znemožnil
Capriotům odchyt ptáků (především křepelek) pro kulinární účely kardinálů.
Pompeje
K Římu město násilím připojil diktátor Sulla. V úseku městského opevnění mezi Porta Ercolano a Porta Vesuvio, kde byl boj nejzuřivější, jsou dodnes patrné několikacentimetrové prohlubně po kamenných střelách vrhaných na město. Roku 80 př. Kr., kdy se staly římskou kolonií s názvem Colonia Cornelia Veneria Pompeianorum - "Korneliova kolonie pompejské Venuše". Ve městě a jeho okolí usídlil diktátor 4 - 5 tisíc svých válečných vysloužilců. Dostali třetinu pompejských polí a některé domy.
Pompejanům, stejně jako jiným Italikům, se dostalo římského občanství. Úřední řečí se stala latina. Město bylo bezprostředně podřízeno římskému senátu, jinak se spravovalo samo (kromě prvních 25 let, kdy "rodilí" Pompejané neměli do městské správy přístup). Proces unifikace a asimilace byl poměrně rychlý, takže Pompeje brzy získaly charakter římského města. Od začátku císařství se Pompeje postupně dostávaly do rukou nové, bohaté společenské vrstvy nevalného vkusu a nevelkých znalostí. Mnozí její příslušníci bývali kdysi otroky nebo cizinci, ale všichni měli jediný cíl: peníze. V té době měly Pompeje 15 000 - 16 000 obyvatel.
V roce 62 př. Kr. město silně poničilo zemtřesení, největší katastrofa však měla teprve přijít. Začátkem léta osudného roku 79 př. Kr. zesílily seizmické příznaky; 20. a 21. srpna byly tak výrazné, že i zvířata změnila své chování. Pak se Vesuv uklidnil a upozornil na sebe až 24. srpna ráno: drama začalo. Kdo však využil tohoto posledního "varování", měl ještě možnost přežít.
Na základě dříve uvedených dopisů Plinia Mladšího byl počátek výbuchu
a zničení Pompejí a ostatních měst v okolí Vesuvu časově kladen na jednu
hodinu odpoledne. V té době však už bylo vše "v pohybu". Je nutno totiž
uvážit, že v dopise zmíněný posel, který od Rektiny do Misena dorazil
krátce po 13. hodině, se musel na cestu vydat nejméně o 3 hodiny dříve.
K prvnímu výbuchu tedy muselo dojít už mezi 9. a 10. hodinou a že Pliniův
popis není úplný. Vysoký a úzký erupční sloup, který Pliniovi připomínal
pinii, dosahoval výšky 27 km. Působením stratosférických větrů se však
tento sopečný materiál dostal nad oblast jihovýchodně od Vesuvu, kde
ležely i Pompeje: "déšť" tefry byl tak hustý, že napadaná vrstva rostla
rychlostí 12 - 15 cm/hod. Po 7 hodinách nepřetržité sopečné činnosti
tak dosáhla tloušťky 1,3 - 1,4 m. Drama však pokračovalo: v 8 hodin
večer "přepnul" Vesuv do spodní části magmatické komory a pinie "vyrostla"
až na 33 km! Tehdy se Vesuv zřejmě vyčerpal, část směsi plynu a sopečného
materiálu už nestoupala plynule vzhůru, ale zastavila se a pak - když
nemohla udržet sama sebe - se prudce zhroutila k zemi. Materiál vytvořil
žhoucí laviny, které se řítily dolů a vytvářely tzv. pyroklastické proudy
(tj. proudy sypkého vulkanického materiálu). Celý tento úděs byl umocněn
tlakovou vlnou, kterou kolaps vyvolal. Tato "zkušební" vlna zasáhla
jen okolí Vesuvu (Herkuláneum). Další tlakové vlny doprovázené pyroklastickými
proudy postupně sílily. Třetí vlna (asi v půl sedmé ráno 25. srpna)
už téměř zasáhla Pompeje. V té době v nich ještě bylo zmíněných 2 000
lidí. Do konce života jim zbývala 1 hodina - v půl osmé ráno 25. srpna
se přes Pompeje přehnala rychlostí asi 70 km/hod. první tlaková vlna
(celkově čtvrtá) a zabila všechny, kteří ještě byli naživu...
O zkáze města svědčí několik fiktivních "Dopisů" historiku Tacitovi, jejichž autorem je Gaius Plinius Caecilius Secundus, zvaný krátce Plinius Mladší (Minor). Začátkem osudného roku 79 byl jeho strýc Plinius Starší ve válečném přístavu Misenum (dn. Miseno), asi 17 km jihozápadně od Neapole a 29 km od Vesuvu. Spolu s ním tam byl i mladý Plinius se svou matkou, a tak měl možnost celé vesuvské "běsnění" i s jeho následky poznat na vlastní oči.
Následující ukázka popisuje výbuch Vesuvu a smrt Plinia Staršího.
Žádáš mě, abych Ti vylíčil skon mého strýce, abys těm, kdož přijdou po nás, mohl o něm vyprávět co nejpřesněji. Děkuji Ti: vím, že jeho smrt, jestliže ji oslavíš Ty, očekává sláva nesmrtelná.
Můj strýc dlel právě v Misenu, kde osobně velel loďstvu. Bylo 24. srpna asi o jedné hodině s poledne když mu zvěstuje má matka, že na obloze vyvstává mrak neobyčejné velikosti a podoby. Strýc právě studoval: zvedne se od stolu a vystoupí na návrší, odkud mohl podivuhodný úkaz lépe sledovat. Vystupoval mrak (z které hory, nedalo se na tu dálku zjistit; teprve později se poznalo, že to byl Vesuv): jeho podobu a tvárnost by nemohl vyjádřit žádný strom lépe než pinie. Jako převysoký kmen se zvedal do oblak, až se pak rozprostíral v jakési větve, nejspíše proto, že výbuch plynu, který jej hnal tak vysoko, později ochaboval a nemohl jej unésti, anebo se snad rozptyloval i proto, že byl stlačován svou vlastní tíhou.
A už padal do lodí popel, tím žhavější a hustší, čím více se blížili, už padala i pemza a černé, ohořelé a žárem rozpukané kamení, a už se tvořila mělčina, která, zrovna jako spousty sopkou chrlené, činila pobřeží nepřístupným. Na chvíli zaváhal, nemá-li se vrátit, ale potom prohlásí: "Odvážným přeje štěstí: zaměř k Pomponianovi!" Pomponianus meškal ve Stabiích, mezi nimiž a Misenem jest záliv, neboť moře se tu zalévá do pobřeží zakřiveným obloukem. V Stabiích sice ještě nebylo nebezpečí tak blízké, ale bylo už patrné a, protože stále rostlo, blízké už dost; proto dal Pomponianus nanosit do lodí vojenská zavazadla a rozhodl se odplout, jen co se utiší nepříznivý vítr. A právě tímto větrem můj strýc k němu šťastně dojel.
Zatím z různých míst Vesuvu šlehaly široké plameny a vysoké ohnivé sloupy a jejich oslňující jas se ještě přiostřoval noční tmou. Aby obecnou hrůzu zmírnil, strýc ujišťoval, že to asi hoří osamělé dvorce, které poděšení venkované opustili, aniž je napadlo uhasit oheň v krbech. Potom si šel lehnout, usnul a opravdově spal. Zatím však dvůr vězel už tak hluboko v závěji popela a sopečného kamení, že, kdyby byl ještě chvíli v ložnici setrval, nebyl by se odsud dostal. Probudili ho, vyjde z pokoje a odebéře se opět k Pomponianovi a k ostatním, kteří celou noc probděli. Potom se ve spolek radí, mají-li zůstat v domě. Budovy se totiž ohromnými otřesy ustavičně kývaly a, jako by je vyvrátil ze základu, brzy se nakláněly dopředu, brzy dozadu. Pod širým nebem zase hrozilo padající sopečné kamení, třebaže lehké a pórovité; srovnávajíce obojí nebezpečí, rozhodli se na konec pro druhé. Vloží si na hlavu polštáře a přiváží si je šátky, což je mělo chránit před deštěm kamení.
Všude jinde už byl den, a tady pořád noc ze všech nocí nejčernější. I rozhodli se, že půjdou na břeh zblízka se podívat, zda-li už more dovoluje nasedat do lodí: bohužel však bylo stále ještě strašně rozbouřené. Tam pak se strýc položil na prostěradlo, které pod ním rozložili. Ale brzy potom plameny a jejich předzvěst, sirný zápach, zaženou všechny na útek a také strýce povzbudí. Pomocí svých druhu sice povstal, ale hned se zhroutil: nejspíše mu příliš hustý dým zamezil dýchání a uzavřel mu průdušku, kterou odjakživa churavěl...
Když pak se konečně přece rozednilo (bylo to až třetího dne po jeho skonu), naleznou jeho tělo pod prostěradlem, ale docela neporušené a v těch šatech, které si vzal naposled: vypadal spíše, jakoby spal, než jako mrtvý...
Zatím jsem já se svou matkou dlel v Misenu - to však do historie už nenáleží, a Ty sis přál poznat právě jenom poslední chvíle strýcovy. Proto končím. Bud zdráv!
(Přel. F. Stiebitz. Zkráceno)
