Řecká poezie

Hesiodos

• Nejslavnější dílo, Theogoniá (Původ bohů), (1022 veršů), je nejstarší řeckou básní, která se zamýšlí nad tím, jak vlastně vznikl svět. Hesiodos vytváří genealogickou soustavu řeckých bohů, zdůrazňuje především střídání jednotlivých božských generací. Bohy, narozdíl od Homéra, líčí jako vznešené mravní síly.
• Katalogos gynaikón (Seznam žen), dílo, které podávalo přehled rodů, v nichž ženy porodily polobohy. Dochovaly se pouze zlomky.
• Erga kai hémerai (Práce a dni), báseň vybízí k poctivé práci, která jediná je zdrojem blahobytu.
  ("... práce není hanba, hanba je nepracovat...")
  Hesiodos v básni překonává životní pesimismus prostřednictvím víry ve vyšší hodnoty.

Lyrické básnictví

Lyrika se dělila na dvě základní skupiny:

• lyrika monódická (monos-jediný; ódé-píseň), která byla zpívána jednotlivcem
• lyrika sborová, kterou zpívala skupina dívek, žen, chlapců, mužů, případně sborem smíšeným, sborová lyrika byla spojena s tancem

Elegická lyrika

• nejstarší známý řecký elegik, žil v polovině sedmého století před Kristem
• autor válečné elegie, v níž burcuje spoluobčany proti vpádu Kimmeriů

Mimnermos z Kolofintu

• vnáší do elegie problematiku erotickou, opěvuje dívku Nanno, která hraje na flétnu
• opěvuje lásku, rozkoš, vyjadřuje lítost nad jejich pomíjivostí, prchavostí
• autor lituje svého stáří, nemocí, bídy

Solon

• významný athénský státník, sociální reformátor, básník, vnesl do Athén iónskou elegii a stal se prvním athénským básníkem
• elegie Solónovi suplovala doposud nevyvinuté řečnictví, básněmi oslovoval své spoluobčany, působil na ně
• elegie měly ráz mobilizující, výzvy ke znovudobytí Salamíny
• elegie měly ráz programní, vysvětloval a odůvodňoval v nich své sociální reformy
• elegie měly ráz obranný, hájil jimi své reformy
• elegie měly ráz výstražný, varoval před vnitřními rozbroji
• pro svou moudrost je Solón řazen mezi sedm mudrců

Theognis z Megary

• bytostný aristokrat, má problémy s nastupující demokracií, proto jsou jeho elegie útočné
• snaží se čtenáři vštípit zásady aristokratického způsobu života
• k jeho pravým básním byly postupně v pátém a čtvrtém století připojovány vhodné verše jiných autorů, tak vznikla sbírka Theognideí, které se pro svůj etický obsah staly školní četbou

Jambická lyrika

Archilochos z Paru

• zakladatel literární jambické lyriky
• nejstarší evropský milostný a "prokletý" básník, zachycuje především sebe sama, je básníkem intimním
• dovedl být nelítostně sžíravý, napsal hanopis na dívku, do které byl zamilovaný a zasnoubený, avšak její otec ji provdal za jiného
• je autorem i líbezné milostné lyriky i procítěného žalu
• tvořil ve složitých metrických útvarech, užíval šestistopého jambu a osmistopého trocheje, je mu připisováno, že vynalezl epodomos, krátký verš, který následuje po delším verši jambickém
• psal také elegie, hymny, epigramy, zavedl melodramatický přednes
• starověk Archilocha stavěl významem vedle Homéra

Hipponax z Efesu

• ošklivec a chuďas, údajně bojoval svými básněmi proti bohatcům
• je původcem kulhavého verše, choliambu, jambického trimetru, jehož šestá stopa má místo jambu spondej, Hipponax zřejmě využil volnější dvanáctislabičný verš lidový
• měl vliv na formující se attické drama

Aisópos, Ezop

• Aisópovy bajky jsou původně psané prózou, přesto v mnohých zpracováních mají podobu jambickou
• sám Aisópos je více postavou mýtickou, podle pramenů to byl otrok, mrzák, stal se hlavní postavou lidové knížky Život Aisópův, v níž byly zařezeny jemu přičítané bajky, zachovala se byzatská verze tohoto románu, jež byla obohacena i o některé orientální bajky; z této práce vychází evropské pojímání Ezopa

Melická lyrika

Alkaios

• je hlavním představitelem (spolu se Sapfou) aiolské lyriky, sólové písně
• z tvorby se zachovaly pouze zlomky
• pocházel z aristokratické rodiny, byl však stoupencem demokracie, účastnil se bojů proti tyranidě
• je tvůrcem stasiótiky, písní, které vznikají bezprotředně v bojích, vyjadřují bojový zápal, hněv, vítězný jásot i smutek z porážky
• tvořil písně pijácké a milostné, hymny na počest některých bohů
• zachoval se počátek básně věnované Sapfě, avšak příběh o jejich lásce je pozdější literární konstrukcí
• z lidové poezie zřejmě převzal alkajskou strofu a dále ji zdokonalil
• v římské literatuře z Alkaia vychází Horatius

Sapfó

• pocházela z aristokratického rohu, z politických důvodů musela opustit rodný ostrov Lesbos, pobývala na Sicílii
• z tvorby se zachovaly pouhé zlomky, její život je opředen mnoha legendami, podle jedné z nich se z nešťastné lásky ke krásnému Faónovi vrhla z Leukadské skály do moře, podle jiné byl do ní zamilován Alkaios
• stála v čele kroužku dívek, jehož posláním bylouctívání Múz a Afrodíty hudbou a poezií
• skládala především ódy, elegie, hymny, její písně působí citovou opravdovostí a vroucností, citovost vychází z náklonnosti k některým dívkám z jejího okolí (především k Atthis, která se k Sapfině žalosti provdala do Lýdie), v písních působivě zaznamenává radost, touhu, smutek, vášnivost
• její tvorba byla uspořádána do devíti knih podle metrické výstavby
• bývala nazývána desátou Múzou
• je tvůrkyní sapfické sloky

Anakreón z Teu

• po dobytí Teu Peršany žil v Abdéře, na Samu, v Athénách, dožil se pětaosmdesáti let
• je autorem lehkých, hravých písní, které slavily život, radost ze života, lásku a víno, je mu vlastní i sebeironie, schopnost ostře zesměšnit
• díky lehké a hravé formě, jasnému verši a uhlazenému verši je oblíben a podporován svými ochránci a chlebodárci
• zakládá tradici tzv. anakreontiky

Chórická lyrika

Terpander z Lesbu

• původce sborové lyriky, která se zpívala při náboženských i světských slavnostech

Alkman ze Sparty

• tvoří písně pro dívčí sbory tzv. parthenia
• zavádí tři prvky charakteristické pro sborovou lyriku - mytická, didaktická a osobní část
• čtenáře zaujme především schopností vnímavosti pro přírodní dění

Stésichoros

• propojuje lyrický prvek s epickou látkou, tím vytváří jakési zpívané drama, předzvěst sborů v budoucí tragédii
• rozšiřuje oblast v literatuře používaných mýtů, využívá i báje lidové
• působí na Aristofana, Aischyla a Euripida
• svým dílem ovlivňuje i výtvarné umění, především malířství

Aríón z Methymny na Lesbu

• básník a kitharódos (zpěvák doprovázející se na kitharu)
• kultivoval lidový dithyrambos, původně strofický hymnus na Dionýsa, čímž se stal jedním z bezprostředních předchůdců antického dramatu
• jsou pochybnosti o jeho autorství u dochovaných zlomků

Simónidés z Keu

• bývá považován za nejnadanějšího řeckého lyrika, pěstoval a rozvíjel všechny druhy chórické lyriky, elegii i epigram, je mistrem formy
• působil v Athénách, později v Thesalii, kde se jako jediný, téměř jako zázrakem, zachránil, když se zřítil hodovní sál; okolo roku 490 opěvuje athénské vítězství nad Peršany, v básnickém závodu vítězí na Aischylem; zemřel v Syrakusách na Sicílii
• byl vyhledáván pro svou duchaplnost, pro umění budit soucit i něhu, pro uhlazenost tvorby
• údajně jako první začal psát epiníkia, oslavná báseň na vítěze závodů, byl narčen z nízké ziskuchtivosti
• pro svůj racionalismus bývá nazýván "řeckým Voltairem"
• světoznámým ho dodnes činí epigram na hrdiny, kteří padli u Thermopyl:
  "Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tuhle mrtvi ležíme, jakož zákony kázaly nám."

Bakchylidés z Keu

• Simonidův synovec, žil s ním na Sicílii, později ve vyhnanství na Peloponesu
• sborová píseň Theseus tvoří přechod k dramatu
• roku 1897 byl nalezen v egyptském hrobě papyrus s jeho dvaceti básněmi ve formě rozmluvy
• také Bakchyůidés skládal epinikia

Pindaros

• žil v rozmezí let 522 až 431 před Kristem
• je největším řeckým lyrikem
• narodil se v Kynoskefalai u Theb, vzdělával se v Athénách, od svých dvaceti let se věnoval básnictví;
  po porážce Peršanů byly potrestány i Théby, které stály na jejich straně, thébská šlechta byla potřena, ohrožen byl, jako příslušník aristokracie, i Pindaros; s Atheňany se však smířil a Athény oslavuje jako hradbu Řecka;
  podle pověsti zemřel prý v divadle v Argu, opíraje se o kolena milovaného hocha Theoxena;
  jeho dům poblíž pramene Dirky při dobytí Théb Alexandr Veliký ušetřil
• rozsáhlé Pindarovo dílo rozdělili alexandrijští učenci do 17 knih;
  byly to hymny, pajany (oslavná báseň, původně určena Apollonovi), dithyramby ku poctě bohů, sborová lyrika, písně vítězné, smuteční (threny), oslavné, parthenie, zachovala se však pouhá čtvrtina jeho básní (45)
• kromě zlomků se dochovaly knihy vítězných písní, které slavily vítěze při národních hrách; podle míst těchto her jsou rozděleny ve zpěvy olympijské, pýthické (delfské), nemejské a isthmické
• Pindarovy ódy se vyznačují vznešenými myšlenkami, často obtížným jazykem, avšak strhují básnickou silou a vybranými obrazy; zpravidla do ód bývá vetkána báje, např.:

čtvrtá pýthická óda zobrazuje Iasona, vůdce Argonautů, na výpravě za zlatým rounem

devátá pýthická óda zachycuje lásku Apollona ke Kyreně, dceři krále thesalského

třetí isthmická ódě oslavuje hrdinu Herakla

desátá nemejská óda opěvuje bratrskou věrnost Polluxovu k bratru Kastorovi

• pro svůj vybroušený literární styl i hlásané názory bývá Pindaros označován za posledního velkého básníka řecké aristokracie