Středověká světská literatura


Přeryvem, kterým středověk nastupuje, je stěhování národů, kdy do Evropy vstupují barbaři, dědici římské říše, germánské, románské, slovanské kmeny. Barbaři postupně přejímají křesťanství buď z Říma, nebo z Byzancie, tím se i rozvíjí vzdělanost, začíná se formovat nová kultura, především na území dnešní Francie.
Postupně se vytváří se ideál středověkého člověka - rytíř - takto pojímaný ideál se rozšířuje prostřednictvím křížových výprav i mimo Francii.
Rytíř je statečný, chrání slabé, vdovy, sirotky, projevuje galantní úctu k dámě, zachovává věrnost svému lennímu pánovi, čestně drží své slovo.
Hlavním literárním žánrem počátku středověku je epos, a to epos hrdinský.

Francouzský cyklus

Tématicky se přimyká k postavě Karla Velikého a k jeho dvanácti hrdinům, paladinům. Má reálný historický základ, tomu nasvědčuje i francouzské pojmenování cyklu Chansons de geste (gesta=skutky), cyklus odráží ducha křížových výprav. (také pod názvy Román o Roncevalu, Román o Rolandu a Olivieru)
(Seminární práce, Olga Píšová, 4.ročník, 2003)
Ze starofrancouzského originálu La Chansons de Roland,vydaného Josephem Bédierem přeložil Jiří Pelán.

Zařazení
Píseň o Rolandovi vznikla ve Francii kolem roku 1100 (zapsána byla ve 2.čtvrtině 12.století). Patří k dalším hrdinským písním, jimž se dostalo označení chansons de geste (původně ve významu písně o slavných činech, posléze písně o historii rodu). Písně o činech jsou hrdinské eposy psané většinou formou desetislabičného verše, určené k přednášení za doprovodu jednoduché melodie. Zachovalo se jich asi devadesát. Nejstarší a nejryzejší chansons de geste vznikaly pravděpodobně již v 8.století.V 11. a 12.století vznikaly tématické cykly. V době svého vzniku vyjadřovaly hrdinské písně postoj lidu k historickým událostem a původně tak tvořily neoficiální, lidový proud ve francouzské literatuře.
Jádrem rozsáhlých chansons de geste byla patrně krátká epická píseň, v níž lidový svědek líčil historické události (například účastník válečné výpravy, která je tématem písně) a vyslovoval tak svůj vztah k nim. Taková píseň pak byla rozšiřována a přetvářena žongléry, potulnými středověkými básníky a herci, za přímé účasti lidového publika. Tak se píseň tradovala a obměňovala z generace na generaci. Během času, s přibývající vzdáleností od historických dějů, převážily prvky obrazotvornosti a z historické skutečnosti zbylo jen jádro, pozměněné podle lidových představ a tužeb.
Základním obsahem této poesie je oslava ideálního středověkého šlechtice, rytíře a jeho ctností: věrnosti lennímu pánu a králi, šíření a obhajoba křesťanské víry proti nevěřícím, úcta k ženě (samozřejmě urozené) a povinnost ochraňovat chudé, sirotky a vdovy. Tyto morální a společenské povinnosti rytíře se v poesii promítají do vzoru ušlechtilých rytířů a jejich hrdinských činů. V pozdější době, hlavně vlivem křížových válek, proniká do poesie stále více exotika a dobrodružství.

Autor
Středověké rytířské eposy vznikaly u všech západoevropských národů a jsou si v mnohém podobné. Jeden skladatel od druhého přejímal nejen hrdiny a jejich osudy, ale i charaktery postav a dějové situace. Středověké literatuře byl dnešní pojem literární původnosti cizí. Skladatel často zdůrazňoval jako přednost svou závislost na cizím díle - výslovně jmenoval vzor, z něhož přejímal mnohdy celé pasáže. Ctižádostí středověkého básníka nebylo najít původní a dosud nezpracovanou látku, nýbrž látku již existující nově upravit. To, že nejstarší francouzské epické skladby jsou pravidelně orální, nepochybně souvisí s orálním charakterem jejich tradování. S ústní lidovou tradicí souvisí vznik množství variant jedné písně, narůstání původně krátkých zpěvů v delší celky, jejich spojování v tématické cykly i proplétání jednotlivých cyklů.
Neznámý je také básník "Písně o Rolandovi." Slavný verš v samém závěru písně sice mluví o jakémsi Turoldovi, my však stále s jistotou nevíme, kdo vlastně onen Turold byl. Verš je nejčastěji překládán takto:
"Zde končí gesta,neboť Turoldovi ubývá sil."
Přes všechny tyto nejasnosti, které se váží k autorství "Písně o Rolandovi " není pochyb, že za jejím textem stojí velký básník.

Postavy
Charaktery postav "Písně o Rolandovi" se v průběhu básně nemění - s výjimkou Rolanda.

Roland
Postava Rolanda ztělesňuje ideál středověkého křesťanského rytíře, vykreslený v duchu lidových představ. Je to muž, který miluje a vyhledává nebezpečí, má obrovskou víru ve své schopnosti. Velmi si cení své prestiže, kterou klade nadevše, a chce ukázat, že on je ten, který má vždy navrch. Roland je statečný, čestný a hrdý, jeho hrdost je ale příliš vznětlivá a nedostává se mu rozvahy. Je to postava, která má daleko do podoby světců, o kterých můžeme číst v jiných dílech pocházejících ze středověku. Rolandova hrdost není prosta sebelásky a pýchy, která škodí a zamlžuje rozum. Ano, je odvážný, ale neví, kde končí statečnost a začíná bláznovství a kde hrdost přestává být ctností a stává se hříchem. Roland vydává všanc nejen svůj život, ale také životy svých bojovníků, riskuje a tím se prohřešuje na svém poslání.
Rolandova postava jako jediná prožívá v díle svůj vývoj, proměnu. Prochází statečně celou bitvou s tím nejlepším úmyslem - ochránit císaře. Pak ale vidí mrtvá těla těch, které miloval, a teprve toto utrpení jej očišťuje, zbavuje egoismu a dovádí k pokoře. Roland umírá jako "vítěz" , zraněn na těle, ale bez šrámu na duši. V závěrečné scéně předstupuje před svého nejvyššího pána a podává mu svou rukavici, aby vyřkl soud nad jeho skutky. Bůh Rolandovu rukavici přijímá - uznává službu svého rytíře.

Olivier
Olivier je Rolandův nejlepší přítel. Postavy obou mužů jsou však svými charaktery rozlišeny. Olivier je muž stejně statečný a ušlechtilý jako Roland, i přes svůj věk mnohem více rozvážný a svým způsobem i velmi moudrý. Navíc má onu vzácnou schopnost dívat se na svět realisticky. Jeho spor s Rolandem má dojímavý podtext konfliktu mezi dvěma ušlechtilými bytostmi předurčenými k vzájemnému porozumění. Pokud se tedy hrdinou "Písně o Rolandovi" v pravém slova smyslu stal Roland, pak je to proto, že tehdejší doba vyžadovala spíše než střízlivé uvažování nadšenou službu ideálu.

Arcibiskup Turpin
Arcibiskup Turpin je typickým duchovním tehdejší doby, která požadovala, aby se církevní představitelé stali v případě potřeby i vojáky a sloužili Bohu i tímto způsobem. Z "Písně o Rolandovi " se dovídáme, že Turpin byl člověk dobromyslný, veselý, se smyslem pro humor, tak jak mu to jeho postavení dovolovalo. Je popisován nejenom jako dobrý voják, ale také jako dobrý kněz. V rozhřešení uděleném pobožným Frankům před bitvou jim ukládá za pokání, aby se statečně bili. Kdo v takovém boji padne, je mučedník a má zabezpečené místo v ráji. To vyjadřuje také myšlenku křížových výprav - oběti těchto válečných tažení svou krví vykoupily své hříchy.

Ganelon
Ganelon je Rolandův nevlastní otec. Mezi oběma barony je napjatý vztah, který pramení z majetkových sporů v minulosti. Postava Ganelona je kontrastem k ušlechtilým zjevům Rolanda, Oliviera nebo Turpina. Tak jako se Roland v našich očích stává mučedníkem, považujeme Ganelona za zrádce. Přesto jeho charakter není možné jednoznačně odsoudit. Celý konflikt mezi ním a Rolandem plyne ze špatného pochopení situace. Klíčová je pro příběh scéna, kdy se císař Karel radí se svými péry, koho pošle k Marsiliovi, a Roland navrhne právě Ganelona. Roland tím chce Ganelonovi prokázat čest, ale ten to pochopí jako útok na svou osobu a vyhlásí Rolandovi nepřátelství a slíbí pomstu. Také v další scéně, kdy Ganelon vyřizuje v saracénském táboře Kalův vzkaz, se nechová nijak podlézavě a zbaběle, jeho vystupování je sebejisté až vyzývavé. Ganelon není ubožák, který zrazuje ze strachu. Přesto se nakonec spolčí se s Marsiliem a císaře i Francii zradí, neboť ho přemůže touha po pomstě.

Císař Karel Veliký
Tento panovník, jak ho vylíčil básník v "Písni o Rolandovi" , je muž mohutné, obří postavy, s prokvetlým bílým vousem, legendárního věku (v písni je mu přes 200 let). S obrazem velkého císaře jsou zde zároveň spojeny rysy utrpení, mučednictví, jakéhosi snového utrpení. Karel má v sobě něco téměř biblického - působí to jistě také paralela s životem Kristovým (12 učedníků, Jidáš, předvídání věcí apod.) V několika scénách jsou zobrazeny jeho předtuchy a prorocké sny, které se týkají jeho synovce Rolanda. Na Karlovi leží obrovská zodpovědnost za celé křesťanstvo, a proto možná někdy příliš dlouho váhá s rozhodnutím. Toto se ale změní ve chvíli, kdy Roland zemře a Karel se rozhodne pomstít jeho smrt, která ho velmi ranila. Ve 3.části "Písně o Rolandovi" je proto Karel popisován jako strůjce a vykonavatel pomsty. Se stejnou rozhodností se zachová i ke Ganelonovi, když se nedá obměkčit a souhlasí s těmi, kteří mu navrhují trest smrti.

Alda (Aude)
Olivierova sestra, krásná šlechtična Alda, je Rolandovou snoubenkou. Zemře žalem při zprávě o Rolandově smrti. Spolu s Marsiliovou ženou Bramimondou představují jediné ženské postavy v celé básni.

Marsilius
Král pohanských Saracénů, muž odvážný a statečný. Je odhodlán bojovat proti křesťanům, protože si myslí, že hájí dobrou věc. Svou čest však ztratí ve chvíli, kdy se spolčí se zrádným Ganelonem.

Děj
Základem "Písně o Rolandovi" je skutečná historická událost: výprava Karla Velikého do Španělska proti Arabům (Saracénům).
První část písně líčí, jak Roland na radě královských věrných vazalů navrhne svého otčíma Ganelona za Karlova vyslance k Marsiliovi, králi pohanských Saracénů. Ganelon je přesvědčen, že se nevrátí živý a že ho Roland vědomě posílá na jistou smrt. Pomstí se mu tím, že poradí Marsilovi, aby předstíral podrobení Karlovi. Pokud Karel této lsti uvěří a zamíří zpět do Francie, má pak Marsilius přepadnout zadní voj vojska, za jehož velitele navrhl Ganelon Rolanda.
V druhé části, která je vrcholem i jádrem písně, je líčena bitva v Roncevaux, boj Francouzů (Franků) proti mnohonásobné přesile Sarácénů. Olivier radí Rolandovi, aby zatroubil na roh a přivolal tak Karlovu pomoc. Roland je však příliš hrdý a raději padne v boji za vlast. Když se konečně odhodlá Karla přivolat, je pozdě. Karel může už jen pomstít padlé.
Soud nad Ganelonem je tématem třetí, závěrečné části písně. Ganelon se sice hájí tím, že Rolandovi přede všemi vyhlásil nepřátelství, je však jasné, že stále nepochopil dosah svého činu. Neměl právo jednat s Rolandem jako s osobním nepřítelem. Zradil nejenom Rolanda, ale také Karla, Francii a především boj za víru. Za mocného barona se přimlouvají jeho příbuzní a někteří další šlechtici. Málem je skutečně osvobozen, ale nakonec je přece jen vydán na boží soud, který ho odsuzuje k smrti rozčtvrcením.

Motivy, autorský záměr
Vedle základní linie epického příběhu jsou v zachovaném znění Písně i silné stopy náboženského cítění a myšlenka boje proti nevěřícím - pohanským Saracénům. Lidoví autoři vyjadřovali své vlastenecké cítění v termínech náboženské mytologie, která byla ve středověku jedinou formou myšlení. Někteří badatelé vidí v určitých motivech Písně později vnesenou církevní propagandu křížových válek. Tyto prvky však nezastiňují po léta tradované jádro Písně, které je důvodem jejího obrovského ohlasu jakožto symbolu francouzského vlastenectví.
Základní myšlenkou je idea vlasti, "sladké Francie" ,pro kterou jsou její synové ochotni bez váhání položit život. Celou "Písní" se zřetelně prolínají znaky folklórního původu.
Je to například pravidelné opakování motivů, sloužící ke zvýšení napětí (např. Olivier třikrát navrhne Rolandovi, aby zatroubil na roh a přivolal tak pomoc, Roland třikrát odmítne - lidová symbolika čísel). V "Písni" se také objevuje až pohádkově zveličené líčení událostí a schopností hrdinů a personifikace předmětů (Rolandův meč jako symbol jeho síly - nevzdal se ho bez boje, nebo roh Olifant - symbolizoval pro ně naději na záchranu).
Výraz celé básně je jednoduchý a strohý, bez jakýchkoli stylistických ozdob, které by zabraňovaly čtenáři či posluchači soustředit se jen na děj. Hlavní myšlenka - hrdinský boj pro víru - je neustále zdůrazňována, pro dnešního čtenáře možná až příliš a zdá se nepochopitelná. Smýšlení rytířů, podle nichž k bohulibým skutkům patřilo násilné obracení na víru a pobití všech, kteří se vzpěčují, podle mého názoru příliš křesťanské není. Křesťanství pouze využívalo jejich bojechtivosti a důvěry v to, co bylo předem dáno a o čem se oni neodvažovali pochybovat. Nevyžadují žádná vysvětlení ani důvody. Dokladem je Rolandova věta: Pohané nemají pravdu a křesťané ji mají.
My přesto z historie víme, že život pohanských rytířů se od křesťanských příliš nelišil. Všichni bojovali a v bitvách zabíjeli, protože si mysleli, že hájí správnou věc. Přesto je až fanaticky a symbolicky zdůrazňována podlost a ohavnost pohanů proti ušlechtilosti a duševní čistotě křesťanů - v některých scénách to přímo bije do očí.
V Písni také nenajdeme popis přírody, okolní krajina tvoří jen kulisu hrdinnému boji. Pro soukromé city nezbývá hrdinům místo. Roland ani ve chvíli, kdy ví, že jeho dny na tomto světě jsou sečteny, nevzpomíná na svou snoubenku Aldu. Můžeme si jen domýšlet proč - zda mu to přišlo nedůstojné pro rytíře, nebo byl natolik zaslepen svým posláním, že mu mnohem více záleželo na tom nezahanbit se před císařem než že učiní nešťastnou ženu, která ho bezesporu milovala?!
(Konec citace seminární práce)
Rolandova postava vstupuje do dalšího literárního vývoje, dokonce jako určitý literární typ.

- španělský protějšek francouzské Písně o Rolandovi Vzniká kolem roku 1150, rukopis je ze čtrnáctého století. Opěvuje národního hrdinu z bojů s Maury Ruy Diaze de Bivar, kdy Cid je vlastně podobou arabského slova sidi, t.j. pám. Asi ve třináctém století vzniká rýmovaná kronika o Cidovi, jejíž rukopis pochází ze století patnáctého, později vznikají kratší básně o Cidovi, tzv. romance.

Bretonský cyklus

Je původu umělého, jedná se o dvorskou literaturu.
Centrální postavou cyklu je postava mytické osoby krále Artuše, je plný fantastiky, pohádkovosti. Ve svém městě Caerleonu zřizuje Artuš řád stolové společnosti (Tafelrunde), kde rytíři seděli kolem okrouhlého stolu, proto žádný z nich neměl výlučné postavení, všichni byli obslouženi naráz.
Některé z postav:
Artušova choť Ginerva, hrdinové Yvain, Gauvain, Perceval, Lancelot du Lac, Tristan, pohádková víla Viviana, která v zajetí drží kouzelníka Merlina
Základem Bretonského cyklu je pověst o sv. Grálu, což byla posvátná mísa vyrobená z obrovského smaragdu, který archanděl Michael vyrazil z Luciferovy koruny. Do grálu Kristus při poslední večeři lámal chléb a byla do něj zachycena krev z Kristova boku, který probodl římský voják Longinus. Sv. Grál byl uchováván na hradě Montsalvage (=hora spásy).

Bretonský cyklus latinsky zpracovali:

V devatenáctém století zpracoval Tennyson artušovský cyklus v Královských idylách.

Francouzské předlohy přebásnili v letech 1190-1220 němečtí dvorští básníci:


Antický cyklus

Poskytl látku o Alexandrovi Velikém.
Lambert Le Tors, Alexandre de Bernay napsali ve dvanáctém století dvanáctislabičným veršem francouzský epos o Alexandrovi. Z tohoto důvodu se tento užitý verš později nazývá alexandrín.
Latinský epos o Alexandrovi zpracoval Gualter Castellionský (Gautier de Chatillon), jeho Alexandreida se stala předlohou pro Alexandreidu Ulricha von Eschenbach, který žil na dvoře Václava II.
Benoit de Sainte-More (z Toursu) napsal kolem roku 1160 Román o Tróji, nikoliv však přímo z antických zdrojů (Homér), nýbrž podle verzí ze třetího století, byl autorem Románu o Eneovi a připisuje se mu i Román o Thébách.

Germáni

V dobách pohanských měly germánské kmeny nejvíce hrdinských zpěvů, ty se však valně nedochovaly. Podle životopisce Karla Velikého Einharda dal Karel tyto zpěvy sbírat, sbírka se však nedochovala.
Píseň o Hildebrandovi - náhodou se dochovala ve fuldském klášteře jako ukázka těchto hrdinských zpěvů. Jedná se o nejstarší německou dochovanou literární památku (asi 800). Zachycuje setkání Hildebranda se jeho synem Hadubrandem mezi dvěma nepřátelskými vojsky. Píseň se nedochovala celá, literární historikové soudí, že v dalším pokračování otec svého syna zabil.
Beowulf (3184 aliterující verše) - o hrdinovi, který v bažinách zabil netvora Grendela i jeho matku, mořskou obludu, pak ještě jako kmet přemohl draka, avšak v boji byl raněn a zemřel. Rukopis básně je z desátého století.

Staroseverské zpěvy

Jejich svod vzniká v letech 800-1200 na Islandu, z části v Norsku a Gronsku. Je nazýván starší či poetická Edda (rukopis Codex regius je ze třináctého století). Edda projevuje již vliv křesťanství. Básně nejsou zachovány v úplnosti, neúplné verše jsou nahrazeny prozaickým převypravováním obsahu, verše jsou i opatřeny prozaickými vysvětlivkami.
Edda obsahuje bájeslovné zpěvy o bozích (celkem dvanáct čísel), básně didaktické, hrdinské pověsti, které z části pocházejí i z Německa.
Z bájeslovných básní je důležitá Völuspá (Zjevení věštkyně) o vzniku světa, o radostném životě bohů na počátku, o sporech mezi nimi a zničení světa ohněm i o novém, šťastnějším světě.
Dále je důležitá Thrymskvida, která vypravuje, jak obr ukradl Thorrovi kladivo a schoval je pod zemí.
Hlavní částí Eddy jsou zpěvy hrdinské, např. o severském hrdinovi Helgovi nebo o kováři Wielandovi (Völundarkvida), většinou se však týkají německé pověsti o Siegfriedovi (Sigurdovi) a Nibelunzích (místo Kriemhilda je zde jméno Gudrun), liší se však silným mýtickým podkladem.
Severské zpěvy slouží k osvětlení některých momentů německých Nibelungů, např. poměr Siegriedův k Brunhildě (podle Eddy byl s ní zasnouben a po zavraždění Siegrieda se s ním Brunhilda upálí na hranici).
Edda obsahuje celkem 34 básně, složené v aliterujících verších a ve slokách.
Mladší Eda - autorem je učený islandský básník Snorri Sturluson (1178-1241). Eda podává staroseverské bájesloví a učebnici severského básnictví (vykládá básnické výrazy, stálá epiteta a podává příklady 102 druhů slok).

Okolo roku 1200 povstaly na základě hrdinských zpěvů dva rozsáhlé německé národní eposy. Oba vznikly na dnešním území Rakouska, autor není znám.
Píseň o Nibelunzích obvykle historikové přirovnávají k Iliadě, protože líčí boje pozemské, Gudrun je srovnávána s Odysseou, protože vypravuje o moři a lodích.

Píseň o Nibelunzích

(Seminární práce, Pavel Horáček, 4.ročník, 2003)
Významný představitel germánské národní epiky. Její děj spadá do doby stěhování národů, do časů Attilových, který vystupuje v básni pod jménem krále Etzela.

Historický podklad:
Počátkem V. století založili Burgundové na Dolním Rýně mocnou říši, jejímž středem byl kraj wormský. Měli potyčky s římským vojevůdcem Aëtiem, a ten povolal proti nim zástupy Hunů, sídlících tehdy v nížinách uherských. Hunové Burgundskou říši zničili a zatlačili Burgundy na jih. Jejich rýnskou oblast pak obsadili Frankové. V bitvě padl i burgundský král Gundahari (v básni Gunther), jenž měl bratra Gundemara (Gernot) a Gislahariho (Giselher). Smrt Gundahariho i pád Burgundské říše byl uveden v souvislost s Atiilou, ačkoliv Attila Huny na Burgundy nevedl. Attila zemřel asi dvacet let nato (453) chrlením krve při svatební noci vedle germánské princezny Hildy, již pojal za choť. Lidová fantazie zabarvila událost tak, jako by Hilda zpitého Attilu zabila, protože se chtěla pomstít za otcovu smrt, a smrt Attilovu sloučila s porážkou Burgundů.
V tehdejší germánské poezii byly ještě dva prvky, které byly sloučeny s předešlými v souvislý obraz, je to: postava franského hrdiny Siegfrieda, který byl obestřen tajemnými mýty, a pověst o Nibelunzích, jakýchsi temných trpasličích bytostech velké síly, kteří střeží někde ve vodách Rýna ukrytý báječný poklad. Vyprávělo se o tom, že tohoto pokladu se zmocní veliký hrdina, ale že poklad mu nepřinese štěstí. Tímto hrdinou se stal Siegfried.
Všechny tyto historické i nehistorické prvky se staly podkladem jednotné básně, která asi v 7. století byla přenesena (snad sasským prostřednictvím) na sever Evropy do Dánska a Norska. V nejryzejší formě se zachovala ve zkazkách Vikingů, jimiž se dostala z Norska na Island, kde byla zachycena v knize, jíž se říká Starší Edda nebo Edda Saemundova.
Německé zpracování písně o Nibelunzích je asi z poloviny XII. století, kdy nějaký rytíř Kürenberg (z kraje od Lince) složil podle ústního podání, které přizpůsobil zvykům a zálibám své doby, báseň v její dnešní formě. Tím vzniklo dílo, které je zachováno asi ve dvaceti rukopisech.
Obsahově se dělí epos na dva díly, z nichž první vyličuje historii sňatku burgundské kněžny Kriemhildy s franským králevicem Siegfriedem až do jeho úkladného zavraždění, a druhý Kriemhildinu pomstu na vrazích svého chotě.
Báseň o Nibelunzích má 2379 čtyřveršových slok, tedy téměř 10 000 veršů.
Do češtiny ji přeložil pětiletou prací František Václav Autrata a vyšla ve Sborníku Světové Poesie (1941).

Děj
Siegfried se vydává na cestu do Wormsu, kde kraluje Gunther. Žije na jeho dvoře celý rok, aniž prozradí účel své cesty. Kriemhildu (kvůli které tam přijel) za tu dobu vůbec nespatří. Tehdy vypovídají sasský a dánský král Guntherovi válku a Siegfried vede vojsko Burgundů proti nepříteli a zajímá oba krále. Svým hrdinstvím vzbudí i u Kriemhildy zájem. Dívka ho po návratu zvláště uvítá a dovolí, aby jí doprovázel ke chrámu. Tak začne jejich známost.
V téže době se doví Gunther o kráse islandské královny Brunhildy, kterou získá však za chotě pouze ten, kdo jí přemůže v hrách, v nichž ona sama vyniká.
Gunther se rozhodne ucházet se o Brunhildu. Na Island ho provází Siegfried, kterému slíbí, že mu dá za choť Kriemhildu, když mu dopomůže k Brunhildě. Na Islandu jsou pořádány hry, při nichž Brunhilda podlehne Guntherovi jen zásluhou Siegfrieda, jenž zahalen pláštěm neviditelnosti stojí u Gunthera a místo něho oštěpem i kamenem. Kdyby Gunther (respektive Siegfried) neuspěl, Brunhilda by ho zabila.
Brunhilda odjíždí pak s Guntherem do Wormsu, kde se slaví obě svatby najednou. V noci, na svatebním loži, se Brunhilda brání Guntherovým snahám. Sváže ho pásem a pověsí na zeď. Gunther se ráno svěří Siegfriedovi , jenž příští noci podstoupí sám s Brunhildou zápas, aniž Brunhilda tuší, že to není její choť, a přemůže ji a odejme jí prsten a pás. Potom už pokračuje Gunther.
Potom odjede Siegfried na svoje království a žije tam šťastně s Kriemhildou. Po deseti letech jsou oba pozváni ke dvoru Gunthera. Tam dochází ke srážce obou paní, neboť Brunhilda pohlíží na Siegfrieda jako na mana svého chotě a chce ponížit i Kriemhildu nařízením, aby do chrámu vstoupila až po ní. Uražená Kriemhilda jí prozradí, že vítězem nad Brunhildou byl její muž, a ukáže jí prsten a pás, který Siegfried v oné noci odejmul. Brunhilda přísahá pomstu a domluví se s burgundským šlechticem Hagenem, že Siegfrieda zavraždí. O Siegfriedovi se však vypráví, že je zranitelný pouze na jediném místě, a Hagen chce zjistit, na kterém. Brunhilda domluví s Guntherem, jenž od prozrazení Siegfrieda nenávidí, že se ho zbaví. Rozhlásí, že Burgundi táhnou do války, a Siegfried jim nabízí pomoc, kterou očekávali, i když ho choť varuje.
Kriemhilda žádá Hagena, o jehož zradě nemá tušení, aby v boji stál Siegfriedovi po boku, a prozradí mu, že Siegfried, který přemohl jednou strašného draka a vykoupal se jeho krvi, je zranitelný pouze na zádech, kam mu spadl při koupeli list. Hagen jí žádá, aby ono místo poznačila na Siegfriedově košili křížkem, což Kriemhilda učiní.
Potom zařídí lest tak, že domnělí poslové mu oznamují uzavření míru, a Gunther se Siegfriedem i Hagenem a družinou jedou místo do války na lov. Je dusno a Gunther i Siegfried se chtějí osvěžit lesním pramenem. Když se Siegfried sehne ke studánce, Hagen ho bodne do zad na označené místo.
Tělo nechal odnést před dveře Kriemhildiny komnaty. Kriemhilda ho ráno najde. Namlouvají jí, že to učinili lupiči, ale Kriemhilda je přesvědčena o viníkovi. Hagena usvědčuje i to, že rány mrtvého krvácejí, když přistupuje k mrtvole. Kriemhilda odkládá svou pomstu a rozdává štědře z pokladu Nibelungů, které Siegfried jednou přemohl a dostal pod svou moc. Hagen jí poklad tajně vezme a hodí do Rýna.
Léta plynou, a Etzel, král Hunů, se uchází o Kriemhildu. Ona přijme jeho nabídku, když ví, že bude moci uskutečnit svoji pomstu. Odjíždí do Etzelova sídla na Dunaji a stává se mocnou královnou.
Žije tak sedm let, než se rozhodne provést pomstu. Pozve své příbuzné k sobě a dbá, aby přijel i Hagen. Po dlouhé cestě dorazí do Etzelova sídla a brzo poznají, že Kriemhilda nezapomněla na křivdu, kterou jí provedli. Hunové zaútočí na hosty, kteří se opevní v hodovní síni a zabíjí mnohé Huny. Hagen zabije i Kriemhildina syna. Kriemhilda, rozzuřená hněvem, sráží hlavu svému zajatému bratru Guntherovi a pak usmrtí i Hagena. Hunský palác lehá popelem. Nakonec však ale i Kriemhilda pozná, zač je toho loket. Hildebrand, rek z družiny slavného Dietricha Bernského (o něm existuje více samostatných vyprávění), jí po tom, jak vidí, co potupně zabila statečného protivníka, setne hlavu.

O díle
Píseň je někým považována za čistou německou, rytířskou oslavu středověké doby. Podle mě se chtěl autor skrýt za hrdinské pověsti, aby nebyl stíhán. Chtěl ukázat na pověstech, které každý uznával za důkaz dobra a ctností, že to bylo právě naopak. Hlavními hrdiny jsou urození panovnici, kteří se tváří jako vzor rytířských ctností. Ve skutečnosti vládnou pomocí intrik a podvodů. Poddaným stačí rozdat dostatek darů a hned jsou v jejich očích dokonalými, spravedlivými vládci.
Dílo je hodně politicky ovlivněno. Pověsti jako takové se dochovaly tak, jak se dochovaly, ale autor je sebral a sepsal nejen aby se zachovaly pěkné a vzrušující eposy. Chtěl tím poukázat na to, že to všechno nebylo poctivé. V době okolo roku 1200 byly samozřejmě jiné poměry, ale panovníci tu byli pořád, a ty se nezměnili.
Dílo neobsahuje jen oslavné příběhy, ale autor je i kritický a nezaujatý. Existují názory, že závěr eposu (tj. zánik Burgundů) má skrytý význam. Mohl by ukazovat na důsledky slabosti králů: Burgundové zahynou, protože lesk burgundského království nespočívá na skutečné síle, ale na falešném zdání.
Pro dnešního čtenáře to není asi blízké a aktuální, ale je to důležitý přínos pro literaturu i historii.
(Zdroje : Píseň o Nibelunzích a Nářek nad hrdiny písně, překlad Jindřich Pokorný, Odeon, Praha 1989
(Konec citace seminární práce)
Následuje dodatek Nářek (Klage), jak byli oplakáváni a pohřbeni mrtví a jak zvěst o krveprolití přišla do Bechelar k pozůstalým po Rüdigerovi a do Wormsu.
Je dochováno deset úplných rukopisů, dvacet dva zlomky

Gudrun

Je původem ze severského okruhu pověstí, připomíná loupeživé výpravy Normanů. Je zachována v jediném rukopise.
V první části vystupuje Hagen, syn irského krále, děd Gudrunin, který je unesen obrovským králem Nohem.
V druhé části hegelinský (frisský) král Hettel dostane za choť Hagenovu dceru Hildu.
Ve třetí části se vypravuje o Hettelově dceři Gudruně, o kterou se ucházel i normanský kralevic Hartmut, ale Gudrun davá přednost Herwigovi saalandskému. Hartmut s otcem unesou Gudrun, Hettel je stíhá, ale zahyne v námořní bitvě. Gudrun se odmítá provdat za Hartmuta a tu ji týrá krutá Hartmutova matka, zlá Gerlinda. Konečně je Gudrun Herwigem a bratrem Ortwinem vysvobozena.
Gudrun slaví věrnou lásku.
Mnoho menších rukopisů se vztahuje k ostrogotskému hrdinovi Dětřichovi (Theodorich Veliký, zemřel 526). Nejznámější z nich jsou Malá růžová zahrada čili Laurin, Velká růžová zahrada.
Obě skladby byly ve čtrnáctém století převedeny do staré češtiny.

Slované

Rusové mají dochovaný hrdinský epos z dvanáctého století Slovo o pluku Igorově, ve kterém se vypravuje o tažení novgorodského knížete Igora Svjatoslaviče proti mongolským Polovcům v roce 1158, o jeho porážce i o tom, jak se zachránil ze zajetí.
Zadonština (počátek patnáctého století) vypráví o vítězství moskevského knížete Dimitrije Donského nad tatrským chánem Mamajem na Kulikovském poli roku 1380.
Nestorův letopis - kronika z roku 1110.

Rusům, Srbům, Bulharům i Malorusům jsou vlastní bohatýrské zpěvy, byliny (bylina=to, co bylo, objevuje se také název stariny, forma bohatýrských zpěvů).
Byliny vznikaly na historickém podkladu, autorem byli pěvci z povolání na knížecích dvorcích. Těchto zpěvů se ujímali potulní pěvci (skomorochi) a konečně i lidoví pěvci (skazitělé = pěvci zkazek).
Většina bylin se pojí k tzv. kyjevskému cyklu, v jehož středu stál kníže Vladimír a jeho bohatýři. Obsah cyklu pochází v podstatě z 13. a 14. století, z doby panství tatarského. Z bohatýrů vynikali Ilja Muromec, přemožitel Slavíka-loupežníka, Tatarů a Idolišče pohanského, Dobryňa Nikitič, Aljoša Popovič, Dunaj Ivanovič, Suchman. Jedna z nejkrásnějších bylin je vypravování o tom, jak zahynuli bohatýři na Rusi, když pro svou pýchu zkameněli.
Byliny cyklu novgorodského vypravují o bohatých synech kupeckých, jako byl Čurilo Plenkovič, ale i jiných, např. Vasilij Buslajevič.
Zvláštní skupinu tvoří byliny o starších bohatýrech, jako byl Svjatogor, Volga Buslajevič, Mikula Seljaninovič.

Junácké zpěvy jugoslávské a bulharské mají namnoze stejné látky.

Jugoslávské junácké zpěvy

Podle formy se dělí na bugarštice s delšími verši a na guslarské písně, které se přednášely za doprovodu primitivních guslí pěvci guslary. Junácké zpěvy vznikaly hlavně ve druhé polovině čtrnáctého století a v následující době za turecké poroby. Epické písně jihoslovanské jsou jednak historické, jednak legendistické a jednak pohádkové.
Historické písně mají za námět činy hrdinů v době před bitvou na Kosovu (např. Štěpán Nemanja, car Dušan Silný), jiné jsou o samotné bitvě na Kosovu poli roku 1389 ve Vidov den a o nešťastném caru Lazaru, hrdinovi Miloši Obilici i zrádci Vukovi Brankovicovi. Tragicky vyznívá píseň Smrt matky Jugovičů.
Četné písně vypravují o kralevici Markovi, např. o jeho boji s loupežníkem Musou nebo o jeho smrti.
Jsou také písně hajducké (hajduci byli jednotlivci, kteří s Turky bojovali na vlastní pěst), písně uskocké (uskoci byli uprchlíci z Bosny do Přímoří).

Z písní kosovského cyklu byla v devatenáctém století složena celá epopej Lazarica.

Malorusové (Ukrajinci)

vytvořili kozácké dumy, které přednášeli kobzaři a banduristé (podle hudebních nástrojů) nebo i potulní starci slepci, které vodili mladí chlapci sirotci. Dumy líčí události z dějin kozáctva od patnáctého do osmnáctého století, boje s Turky, boje s Poláky za Bohdana Chmelnyckého i výjevy z rodinného života.

Finové

měli rovněž hrdinské písně, z nichž Elias Lönnrot v roce 1835 vytvořil epos Kalevala.

Lyrika trubadůrů

Pravá středověká lyrika rytířských pěvců lásky se zrodila v jižní Francii, kde se dlouho uchovávala římská civilizace a její vliv. Provensálští trubaduři (trobador) vystupují již od jedenáctého století a jejich vliv zasahuje hlavně prostřednictvím křížových výprav i sever Francie (truvéři). Šíří se do Itálie, Španělska, Německa. Počet trubadůrů se udává zhruba kolem počtu 500, počítá se, že třicet z nich byly i ženy.

Prvním trubadůrem byl hrabě poitierský a vévoda aquitánský Vilém IX. (1071-1127).
Z nejlepších se uvádějí: Jaufré Rudel, Bernart de Ventadorn, mistr hudebního verše, Piere Vidal, výstředník a dobrodruh, Bertran de Born, vášnivý politický básník, rytířský král Richard Lví srdce.
Tito pěvci opěvovali především lásku k vyvolené dámě, zpravidla lásku idealizovanou. Forma těchto písní-básní se neustále komplikovala. Z lyrických forem byla nejčastější alba, pastorála, kanzona (báseň s posláním), tenzona (galantní spor), balada, dansa (taneční píseň), sirvente, prudká satira politická nebo časová.
Také na francouzském severu se objevují rytířští pěvci lásky: Conon de Bethune, Blondel de Nesles, Gace Brule, Colin Muset a zvlášť Thibaut de Champagne (král navarrský).

V druhé polovině třináctého století se v Itálii vytváří nový sladký styl (dolce stil nuovo), který nese básnická škola s centrem v Bologni a ve Florencii. Její hlavní představitelé (Guido Guinizelli a Guido Cavalcanti) patří mezi Dantovi předchůdce a svou tvorbou přispěli k vytvoření básnické italštiny.

Do Německa se dostává vliv trubadůrské poezie po roku 1180. Tento typ lyriky zde zavádí především Heinrich von Veldeke. Němečtí trubadůři byli nazýváni minnesängři (minne=láska). Od 160 pěvců se zachovaly písně. Mezi autory byli i králové, např. Jindřich IV. (zemřel 1197), český král Václav II., autor tří milostných písní.
Vedle písní milostných vznikaly také písně o přírodě, písně náboženské a politické. Většinou byly zpívány za doprovodu strunných nástrojů, básník musel zároveň komponovat nápěv.
Podle tvaru rozeznáváme trojdílné písně, které byly složeny ze slok, kdy každá sloka měla tři díly-dvě štoly a dopěv, lajchy, které byly složeny z nestejných odstavců a průpovědi, které mohly být politické či didaktické.

Z minnesängrů se připomínají Reinmar starší, Reinmar von Zweter, Tannhäuser, ale především Walther von der Vogelweide (1170-1230), původem snad z Tyrol. Byl sice rytířského původu, ovšem zchudl a bloudil jako potulný pěvec ode dvora ke dvoru, nejčastěji působil ve Wartburce a ve Vídni. Za věrné služby v boji proti papeži ho císař Bedřich II. odměnil malým lénem, zřejmě u Würzburka. Následovníky získá, co do umění, významu a obliby, až v osmnáctém století. Jeho básně jsou naplněny vášnivým citem, vlastenectvím a občanstvím.

S úpadkem rytířství upadá současně i rytířská literatura, rytířská poezie. Básnictví přechází do rukou měšťanstva, básnictví pěstují meistersingři.




Středověké drama Návrat k seznamu kapitol Scholastika a mystika