Bylo dusné červnové ráno, když vlak vysadil cestovatele na maličké vesnické zastávce v polích. Rozlepil první obálku s úkolem, hlava se mu zatočila horkem, ve vzduchu byla cítit bouřka. Přišlo prudké smýknutí, zavřel oči a pevně stiskl obálku s šifrou. Když oči otevřel, seděl ve stínu tisíciletého menhiru a z dáli k němu doléhaly zvuky jazyka, kterému nerozuměl. Rychle vstal, nahmatal v kapse mobil a nastavil kompas: 60° JV od mohyly. 188, 189, 200 kroků, další menhir a pod ním kámen a další šifra. Znovu smýknutí a zase zatočení.
Menší, ale výstavní hrádek, tyčící se nad řekou, bzučí životem. Brána právě pohltila skupinu jezdců na koních. Rychle se ukrýt, otevřít další obálku, změť písmen v pavučině …blíží se stráže …a znovu prudce po spirále času napříč staletími. Cestovatel otevírá pevně semknutá víčka, cítí vůni pečeného masa a kouře z ohně. Pod skalním převisem na břehu řeky hoří oheň. Stařec v kápi, který pomalu otáčí pečení, mu kyne rukou. „Pojď blíž, najez se, budeš potřebovat sílu. Čeká Tě poslední a nejtěžší úkol, najít portál Všehočasu a vrátit se domů, sem nepatříš.“ Nebe se úplně zatáhlo, okolí potemnělo, ptáci ztichli, řeka zahučela silným a mocným proudem, který necítil pokoru před ničím a nikým. Blesk rozťal černou oblohu zlatobílým rozeklaným bičem. Pak rána, tma a obrovský tlak, který cestovateli trhá oblečení z těla. Je konec. Nezvládl jsem to, bleskne mu hlavou.
Najednou cítí, že jeho polonahé, unavené tělo bičuje hustý liják, kolem bosých nohou mu tvrdě dopadají kroupy, velké jako hrách. Otevírá oči, je kousek od vlakové zastávky za vesnicí v polích. Hodinky ukazují čas 13:50 a datum 16. 6. 2022. Úlevou vydechne a roztančí se navzdory živlům…
