3. května jsem se svojí třídou v rámci hodin češtiny navštívila divadelní představení Nácvik na večírek. Inscenaci jsme zhlédli ve Studentském univerzitním divadle v Hroznové ulici a hned na začátek bych chtěla říct, že to bylo moc povedené.
Jednalo se o představení, které je speciálně určené pro školy a mapuje poslední roky spisovatele Karla Poláčka a jeho životní partnerky Dory. Inscenaci si sami zrežírovali, a ujali se i dvou ústředních rolí, Adéla Kalusová a Martin Doucha.
Hra dramatičky Mileny Štráfeldové je intimní tragikomickou hříčkou o vztahu dvou lidí, kteří se milují, o čase a osudu, který je neúprosný. Vcelku běžný život dvou intelektuálů prožívající všední nešvary, ale i radosti, jednou provždy změní druhá světová válka. Inscenace je to komorní, citlivá a pokládá divákovi důležité otázky. Otázku hrdinství nebo snad jakési šlechetnosti, která je samozřejmá a očekávatelná? Nebo otázku existenční, která je pro nás ve formě strachu o život nepředstavitelná. Ta má pro mě ale i jiný, širší význam. Jedná se totiž o jakousi formu strachu z budoucnosti, kroků do neznáma, což je něco, co obzvlášť my mladí, již jsme těsně před maturitou, pociťujeme velmi silně. Nedovolila bych si bagatelizovat téma smrti, jen předkládám své postřehy.
Důležitým tématem je i křehký vztah mezi mužem a ženou. Pro mě dva naprosto odlišné světy, které spolu fungují v jakési prapodivné kompatibilitě a klape to. Rezonovala silná témata jako biologické hodiny, ztráta nenarozeného dítěte, která možná může mít na ženu více devastující dopad než vidina vlastní smrti. Kdo ví. Každopádně mám moc ráda hry, kde se dává prostor ženským hrdinkám a jejich vnitřním světům. Po představení následovala beseda s tvůrci, která byla velmi obohacující a inspirativní.
Přála bych si, aby školy více chodily do divadel. Divadlo otvírá duše a formuje osobnost, což si myslím, může spoustě mladým lidem velmi pomoci.
Děkuji moc za krásný zážitek.
–Ela Louženská, septima