Hilsneriáda je aférou, ve které jsou důležití dva lidé. Leopold Hilsner, Žid, po němž dostala své jméno a Anežka Hrůzová, oběť zločinu, ze kterého byl Hilsner obžalován.
29. 3.1899 šla devatenáctiletá Anežka Hrůzová jako každý den z práce domů. U lesa Březiny ji přepadl násilník, který ji brutálně zabil a její tělo ukryl mezi stromky blízko cesty. Mrtvola byla nalezena až na Bílou sobotu 1. dubna ráno. Velikonoce toho roku připadaly na židovsky svátek pesach, a tak si někteří lidé mysleli, ze šlo o rituální vraždu. Tuto teorie podpořil pitevní nález. Množství krve, které se našlo na místě činu, neodpovídalo tomu, kolik musela Anežka ztratit.
Vražda se odehrála pravděpodobně takto: Neznámý útočník, který si připravil kameny, provaz, nůž a hůl, nechal Anežku několik kroků přejít a vyřítil se z úkrytu na pokraji lesa. Zezadu ji udeřil holí a zasadil jí osm ran kamenem do hlavy. Měl v sobě nepotlačitelný, šílený impuls vysvléci mladou dívku donaha a začal svůj úmysl riskantně provádět hned na pokraji lesa. Zavlekl totiž poloomráčenou Anežku přes polní příkop do dolíku mezi stromy, vzdáleného asi jen dva metry od cesty. Zde Anežku, která se napolo v bezvědomí ještě bránila reflexivními pohyby, srazil k zemi a začal z ní strhávat šaty. Obnažil ji, jak nejvíce mohl. Když se mylně domníval, že křeče silně krvácející Anežky signalizují nový odpor, začal ji škrtit připraveným provazem. Škrtil ovšem už umírající nebo mrtvou dívku. Násilí ho stimulovalo jako alkohol, jako afrodisiakum k dalšímu náporu. Znova vzal nůž a prořízl Anežce hrdlo a přitom přeřízl i provaz na jejím krku.
Na základě nepřímých svědectvích byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý nepříliš inteligentní mladík Leopold Hilsner z židovské komunity v Polné, který byl známý tulák a žebrák.
První den vazby k němu nechal soudce Reinbach přivést svědkyni, která byla v den vraždy vylekána neznámým mužem poblíž činu. Ta uvedla do protokolu, že v Hilsnerovi nepoznává onoho muže. To mohl být dostačující důvod k tomu, aby byl Hilsner propuštěn, ale nestalo se tak. Hilsner byl zatčen nikoliv pod tlakem důvodných podezření, nýbrž pod tlakem antisemitských kruhů. Jeho obhájcem se stal JUDr. Zdenko Auředníček, žalobcem doktor Karel Baxa.
Proces proběhl v září 1899 u soudu v Kutné Hoře, setkal se s velkým zájmem ze strany veřejnosti. Publikum se nevešlo ani do soudní síně a na vynesení rozsudku čekalo pod okny soudu. Vyšlo najevo mnoho rozporů, nesrovnalostí, konfliktních tvrzeních, které by mohly ohlašovat triumf obhajoby. A přesto sklízel Auředníček v důležitých rozhodnutí soudu jen porážky. Hilsner byl odsouzen 16. září k trestu smrti. Čtvrtý den po rozsudku se Leopold Hilsner přiznal a uvedl jména dvou svých společníků. Zatykač byl tak vydán na dva nevinné lidi. Hilsner svoje přiznání později odvolal. Udělal to jen proto, aby zkusil zachránit svůj život.
Do procesu vstoupil profesor Tomáš G. Masaryk. V té době byl jednou z nejspornějších postav českého veřejného života. Odmítal myšlenku rituální vraždy, tvrdil, ze je nedůstojná českého národa. Nešlo mu o osvobození Hilsnera, ale o to, aby dokázal, že údajná vražda byla jen součástí antisemitské ideologie. Označil rituální vraždu za pověru, která nemá v moderní době co dělat. Záhy proti němu byla rozpoutána obrovská kampaň, postavili se proti němu hlavně publicisté. Radikální listy obviňovaly Masaryka ze zištných úmyslů a naznačovaly, že v pozadí jeho protestu jsou velké peníze. Katolické listy o něm napsaly: „Hanobením rukopisů začal a nyní dospěl až na ochránce vraha.“ Nejhorší pro něj bylo, když se proti němu obrátili i jeho studenti. 15. 11. došlo k nejostřejšímu střetnutí. Studenti se shromáždili na nádvoří Klementina a v posluchárně. Když se Masaryk dostal dovnitř a chtěl začít mluvit, odpovědí mu byl jen pokřik, pískot a vřava. Křičeli na něj: ,,Ty židovský zaprodanče, hanba, pryč s ním.“ Masaryk neočekával, že proti rituální vraždě povede osamělý boj. Po jeho protestech proti rozsudku a na základě znaleckých posudků byl rozsudek zrušen.
V novém procesu zahájeném v Písku v roce 1900 byl však Hilsner obžalován za vraždu další ženy, která byla zavražděna před více než dvěma roky. Znovu byl odsouzen k trestu smrti, císař František Josef I. však později změnil trest císařskou milostí na doživotí.
Po 18 letech ve vězení byl Hilsner propuštěn na základě milosti, kterou mu udělil nový císař Karel I. Na svobodě žil v chudobě ještě deset let, a to až do své smrti v roce 1928.
K vraždě se nakonec na smrtelné posteli přiznal Anežčin bratr.
Eva Müllerová, 3. ročník, 13. ledna 2008.
Literatura:
J. Kovtun - Tajuplná vražda, Praha 1994.
L. Kubík - Hilsnerova aféra, Brno 1992.