Milada Horáková

Milada Králová se narodila 25.12. 1901 a žila se svými rodiči a sourozenci na Královských Vinohradech. Její otec Čeněk Král pracoval v Českých Budějovicích jako disponent tamější tužkárny. Otec byl nejen velký vlastenec, ale také velký „opozičník“ vůči Vídni i vůči české politice. Miladě se do paměti vpisovaly jeho útočné výpady proti vídeňské vládě. Stal se ctitelem a vyznavačem Masarykových myšlenek. Otcovy politické debaty a postoje ji postupně formovaly. Milada se již v raném věku seznamovala s Masarykovou revuí „Naše doba“ a po otcova příkladu čítávala Herbenův „Čas“. Od dětství nenásilným způsobem, spíš proto, že v otci viděla svůj vzor, vstřebávala do sebe Masarykovo učení.

Milada měla dva starší sourozence. Starší sestru Martu a mladšího bratra Jiřího, kteří zemřeli začátkem první světové války, takřka v jeden den, na septickou spálu. Dále měla o 16 let mladší sestru Věru

Milada studovala na gymnáziu. Účasti na několika demonstracích byly důvodem, proč musela gymnázium opustit a středoškolské studium mohla dokončit až v roce 1921 na gymnáziu ve Slezské. Na naléhání a přání otce se přihlásila na práva. Během studií se také seznámila se svým budoucím manželem Bohumilem Horákem, který v té době studoval ekonomii zemědělství. V roce 1923 Milada dostala spálu, stejnou nemoc, na kterou zemřeli oba její sourozenci. Milada však bojovala, a i díky tomu svůj první boj se smrtí vyhrála.

Osudové setkání se odehrálo na schodech Rudolfína ( tehdejší Parlament) v roce 1924, tedy ještě v době Miladiných studií. Horáková zde čekala, aby mohla pozdravit prezidenta Masaryka, který se tehdy zúčastnil slavnostní schůze „Míru Československého červeného kříže“. S prezidentem před budovu vyšla i senátorka Františka Plamínková, zakladatelka a první předsedkyně Ženské národní rady. Horáková neodolala a Plamínkovou oslovila. Vyjádřila jí svůj obdiv a nabídla svou spolupráci. Od té chvíle se stala její oporou a později její přítelkyní.

Po promoci a následné svatbě s Bohumilem Horákem, nastoupila Milada v roce 1927 do Ústředního sociálního úřadu hl. města Prahy na místo právničky. Zde byl jejím nadřízeným pozdější primátor a předseda Československé strany národně socialistické Petr Zenkl. Snažila se o zlepšení postavení žen v tehdejší společnosti.(např. pracovní zařazení žen, odměna žen). Držela se Masarykova hesla, že „není otázka ženská, je jen otázka lidská“.

Na konci roku 1933 se manželům Horákovým narodila Dcera Jana.

Po mnichovském diktátu Horáková, v té době již jako ústřední jednatelka, prosadila v ŽNR zřízení výboru pro pomoc uprchlíkům. Tento výbor, pod jejím vedením, organizoval přesuny tisíců rodin ze Sudet do vnitrozemí.

2.srpna 1940 byla Horáková, spolu se svým manželem, zatčena. Hlavním důvodem byla její činnost v ŽNR. Gestapo však záhy objevilo vazbu Horákové na odboj. Pomocí krutých výslechů se snažilo získat informace, které by vedly k likvidaci PVVZ (Petiční výbor Věrni zůstaneme). Zlom nastal až po zatčení jiného člena této skupiny, u kterého byl objeven archív organizace. Atentát na Heydricha a nutnost uvolnění cel znamenala pro Horákovou, jako i pro jiné vyřízené případy, transport do Malé pevnosti v Terezíně. Zde Horáková strávila zbytek války. Za činnost v odboji ji byl navržen trest smrti. Drážďanský soud jej však nakonec změnil na 8 let káznice. Tehdy zvítězila nad smrtí podruhé, ale naposled. Kromě hrůzných vzpomínek jí zůstaly na těle velké jizvy - důsledek nelidského mučení.

Prezident Beneš ji v osobním rozhovoru přesvědčoval, že nová republika potřebuje lidi jako je ona. Horáková se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. V té době se mj. stala členkou vedení ČSNS a předsedkyní Rady čsl. Žen.

Výsledkem euforie z osvobození bylo členství Horákové ve Svazu přátel SSSR. Záhy však u ní docházelo postupně k rozčarování ze způsobu jednání a povýšeneckého chování komunistů, které ji v mnohém připomínalo chování vedoucích představitelů sudetoněmecké strany před Mnichovem. Dozvěděla se mnoho pro ni negativních informací (např. jednání o Podkarpatské Rusi….) Horáková si z těchto informací pro sebe udělala závěr. Hned od začátku je nutno navazovat styky se Západem a včas vytvořit rovnováhu proti Stalinovým záměrem s ČSR. STB se začala o Horákovou zajímat od jejího soukromí až po veřejné projevy, ve kterých se vyjadřovala nejen k sociálním otázkám, ale i k problémům v hospodářství nebo k zahraniční orientaci republiky. A její názory byly často v rozporu s propagandou komunistů. Horáková byla vyloučena ze svých veřejných funkcí. Dokonce ji ze strachu vylučovaly i organizace, jejichž členem nikdy nebyla.

Poté, co se jí nepodařilo zabránit komunistickému převratu, rozhodla se vzdát poslaneckého místa. Učinila tak 10. 3. 1948. Z té doby pochází její výrok:“Já půjdu rovnou cestou.“

Její politická činnost však neustala, právě naopak. Již v květnu 1948 byla některými vedoucími členy ČSNS založena neformální skupina pod vedením bývalých poslanců Milady Horákové a Josefa Nestávala. Skupina se snažila udržovat kontakty věrných členů ČSNS s exilovými politiky a předúnorovými ministry Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou.

Pomalu vznikal tzv. třetí protikomunistický odboj. Horáková se aktivně účastnila jeho budování. Mnoha lidem pomáhala dostat se do bezpečí. Snažila se však také o změnu politického vývoje doma v Československu. Státní bezpečnost tyto aktivity sledovala, přesto se některým lidem podařilo před zatčením utéct do zahraničí. Horáková nechtěla vycestovat, i proto byla zatčena.

Její případ byl v rámci akce „Střed“ začleněn do vykonstruovaného procesu, který se odehrál v režii sovětských poradců. Jeho součástí byla velká mediální kampaň a rezoluce pracujících, které požadovaly přísné potrestání zrádců a sabotérů. Na konci procesu padly 4 rozsudky smrti, 4 doživotní tresty a 5 dlouholetých trestů. Odsouzeným nepomohly ani přímluvy významných světových osobností v čele s Albertem Einsteinem. Tehdejší komunistický prezident Klement Gottwald žádosti o milost odmítl.

Úryvek z dopisu sestře, který Milada Horáková napsala v noci před popravou:

JUDr. Milada Horáková byla 27.6. 1950 popravena v 5.35 hodin na dvoře pankrácké věznice. Ve východním bloku byla jedinou ženou (mimo Sovětský svaz) popravenou z politických důvodů.

Její manžel Bohuslav Horák 1.12. 1949 opustil ČSR a emigroval do Spojených států. Zemřel ve Washingtonu 13.10.1976. Dcera Jana byla vychována v rodině Miladiny sestry Věry. Poté mohla odjet za svým otcem.