Cikánský tábor Lety u Písku

Heinrich Himmler, říšský vůdce SS a šéf německé policie, nařídil 8.prosince 1938 ,,potírat cikánský zlořád z rasového hlediska,“ což vedlo k evidenci a identifikaci cikánů a cikánských míšenců, kteří jsou zde poprvé oficiálně uváděni jako asociální osoby. Do kárných pracovních táborů měly být umístěny: ,,Osoby práce se štítící, které dovršily osmnáctý rok věku a nemohou prokázati, že mají řádným způsobem zajištěnou obživu.“

Pracovní tábor Lety sloužil původně jako ubytovací tábor pro stavební dělníky. Sestával z padesáti přenosných stavebních buněk vyrobených z tenkých prken, tzn. že byly určeny k bydlení pouze v letních měsících. Prvních dvanáct vězňů dorazilo 17. července 1940. Dohledem nad nově otevřeným táborem byl pověřen Josef Janovský.

Cílová skupina budoucích letských vězňů pak byla definována takto: ,,Jsou to práce schopní potulní cikáni a jiní tuláci stejným způsobem žijící, řemeslní žebráci a osoby žijící ze žebroty jiných (dětí a pod. ), řemeslní hazardní hráči, notoričtí zahaleči, povaleči a osoby, žijící z nečestných výdělků (prostituce a pod. ) vlastních nebo jiných osob.“

1. srpna 1942 byl tábor přeměněn na cikánský tábor, od této chvíle do něj byly transportovány celé rodiny.

Životní podmínky v táboře:

Do buňky o velikosti 6 m² bylo doslova nacpáno více než 50 dětí. Pro více než 1 200 lidí byly k dispozici 2 záchody, 1 studně a 2 polní kuchyně, avšak ani jedna umývárna. Po příjezdu do tábora byli muži, děti a zavšivené ženy ostříháni dohola, veškeré ošacení a majetek zabaven.

Přísun potravin byl minimální, protože táborový velitel ukládal potraviny do skladu pro vlastní potřeby, zásoby byly po zrušení tábora objeveny.

Nikdo nebyl zcela osvobozen od povinnosti pracovat, i děti pracovaly podle svých sil a schopností, veškerá korespondence byla přísně zakázána. Vězňové pracovali na stavbě silnice na trase Plzeň-Ostrava, odklízeli následky lesních polomů a také byli využíváni jako levná pracovní síla v zemědělství.

To vše vedlo k drastickým životním podmínkám, zhoršeným ještě zvrhlostí a sadismem některých dozorců a ke skutečné přeměně na tábor vyhlazovací. Pohřbívání na mirovickém hřbitově probíhalo pouze u části mrtvých, ostatní byli masově pohřbíváni do hluboké jámy u zdi hřbitova, kde byli zasypáni vápnem. Hrobníci zmírňovali zděšení při pohledu na mrtvoly dětí rumem. Z 36 evidovaných novorozenců jich přežilo 8. V zimě 1943 propukla tyfová epidemie, na jejíž následky zemřelo největší množství vězňů (mezi nimi pak i někteří dozorci). Prot byl v blízkosti tábora zřízen provizorní hřbitov, kde byli v hromadných i jednotlivých hrobech pohřbíváni vězni, kteří se stali obětmi epidemie břišního tyfu (přibližně 120 lidí).

Celkem prošlo internací v tomto táboře 1309 osob, z nichž 326 internaci nepřežilo. Další čtvrtina byla propuštěna nebo utekla (údajně bylo možné za 20 000 protektorátních korun vymoci si propuštění). Zaznamenáno bylo přes 100 pokusů o útěk, z nichž asi polovina byla úspěšných. Ostatní vězňové byli transportováni do koncentračního tábora Osvětim, hromadné transporty se uskutečnily dva. Zbývající vězni byli přemístěni do ,,cikánského tábora“ v Hodoníně u Kunštátu nebo do sběrných táborů v Praze a v Pardubicích. Jen malá část byla propuštěna na svobodu.

Po válce byl vztyčen obyvateli obce Lety dřevěný kříž s trnovou korunou, který byl koncem 60. let Svazem Cikánů-Romů obnoven (kříž byl při polomu vyvrácen, místo a hřbitov zmizel pod porostem lesa). V letech komunistického režimu byl cikánský tábor i tragický osud těch, kteří jim prošli, téměř zapomenut. Tak si to přála vládnoucí strana, která komunitě upírala národnostní i etnickou identitu. Definitivně změnilo toto smutné místo charakter v 70. letech, kdy byl postaven na místě tábora velkokapacitní vepřín. Tím byly v souladu s představami komunistické moci ,,smazány “ všechny zbylé stopy po cikánském táboře a osudu těch, kteří tu byli uvězněni. Až v létě 1995 bylo rozhodnuto, že u příležitosti oslav 50. výročí konce 2. sv. války bude v Letech vybudován památník obětem genocidy Romů v tomto období.