Alois Rašín

(18. X. 1867 - 18. II. 1923)
"Rašín nasadil směle svůj život za český národní ideál v Rakousku, byl odsouzen k smrti, vyvázl životem, který zachoval proto, aby po čtyři roky pracoval pro dobro republiky a aby byl za to v osvobozené vlasti zavražděn Čechem. Nezralý mladík zabil národu Rašína, velkého ministra a státníka. Hrůza musí pojmout každého Čecha, hrůza o osud národa, který takovým způsobem zachází se svými nejlepšími syny."
(K. Engliš v nekrologu z 19.2.1923 )
Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích, obci nedaleko Hradce Králové jako deváté dítě pekařského mistra Františka, který se stal místním radním a starostou Nechanic. Aloisova matka měla velký, vřelý vztah k dětem a tvořila pevné zázemí rodiny.

Alois studoval gymnázia v Novém Bydžově (1878-1881), Broumově (1881-1882) a Hradci Králové, odtud odešel studovat medicínu do Prahy. Posléze přestoupil na právnickou fakultu, především ze zdravotních důvodů (onemocněl plicní chorobou a na tuto fakultu nemusel pravidelně docházet). Už v době právnických studií začal projevovat živý zájem o politické dění. Mezi akademickou mládeží v té době vznikalo tzv. pokrokové hnutí, v jehož rámci chtěl mladý Rašín získat také dělnický a živnostenský dorost pro boj za nový český politický směr. Ukázal se jako organizátorský, iniciativní a vůdčí typ (Poprvé bylo jeho jméno zaznamenáno na valné hromadě studentského spolku Slavie 7. 11. 1889; 18. 5.1891 vítal v Praze delegaci sjezdu slovanských studentů...). V roce 1891 dokončil studium a byl promován na doktora práv.

Už v roce 1891 napsal brožuru "České státní právo", (čtyři vydání, 15000 výtisků) v níž narýsoval program obnovení českého státu v demokratickém a svobodomyslném duchu a se zárukou práv národních menšin. Brožura nemohla uniknout pozornosti úřadů a policie, která ji zabavila a Rašína začala soudně vyšetřovat.

Dr. A. Rašín pracoval v redakcích časopisu Nové proudy a Neodvislost. V r. 1893 řečnil na táborech pokrokového lidu v Říčanech, na nádvoří lužeckého cukrovaru, v Praze na Žofíně, odkud byla shromáždění kvůli policii přemístěna do hostince u Choděrů na Národní třídě. V důsledku českoněmeckých bouří těchto byla zakázána řada pokrokových časopisů, mezi nimi i Nové proudy a Neodvislost. Rašín proto v Kolíně přejal časopis Polaban a vydával ho pod změněným názvem Nezávislé Listy.

S hlavními představiteli studentského hnutí mezitím rakouské úřady zahájily soudní proces, známý jako proces s Omladinou (označení, s kterým přišla policie, když vykonstruovali tento proces; ve skutečnosti spolek Omladina nikdy neexistoval). Po vleklém přelíčení byl 14. února 1894 vynesen rozsudek, ve kterém bylo pro velezradu odsouzeno 68 obžalovaných. Rašín jako jeden z intelektuálních vůdců byl odsouzen k dvěma letům, které si až na několik málo dní odpykal na Borech u Plzně. Ani tak tvrdá perzekuce však nepřiměla Rašína, aby polevil ve své politické práci pro svobodu své vlasti.V únoru 1899 dokonce ustanovil Státoprávní radikální stranu, se kterou se však již o rok později rozchází kvůli stálým sporům

V r. 1899 se oženil s Karlou Jánskou, která se mu stala pevnou oporou a v dobách, kdy byl Alois vězněn, se starala o syny Ladislava a Miroslava a dceru Ludmilu. Ladislav následoval otce jak v právnické tak i v politické profesi. Ve třicátých letech byl Ladislav poslancem a postavil se proti mnichovskému diktátu. Miloslav se stal právníkem.

R. 1900 si Rašín otevřel svou advokátní kancelář. Navíc založil týdeník Slovo zabývající se otázkami české politiky (1901-1905). Když se v letech 1905 až 1907 změnilo vedení mladočeské strany (v čele K.Kramářem a Fr.Fiedler), stal se Rašín jejím členem. Získal i tehdy nejvlivnější české noviny Národní listy a spolu s J. Preissem a A. Pimprem (redaktor) věnovali pozornost národohospodářské rubrice, která měla úroveň a byla obrazem vzestupu českého národa. V roce 1911 kandidoval za Klatovy do říšské rady a byl úspěšný. Prováděl pozitivní prorakouskou politiku.


Po vypuknutí první světové války se Rašín neohroženě angažuje v protirakouském odboji, zejména napojením na organizaci "Mafie". V červnu 1915 je však zatčen a odvezen do vojenského vězení ve Vídni. Společně s Karlem Kramářem a dalšími byl obžalován z velezrady. 3. června 1916 je vynesen rozsudek smrti. Přijal ho s ledovým klidem. Vykonání popravy zabránila smrt císaře Františka Josefa I. Jeho nástupce Karel II dne 5. ledna 1917 rozsudek smrti změnil na doživotní žalář. Ve vězení se Rašín věnoval práci na přípravě ústavy budoucího svobodného českého státu, ve který pevně věřil, a na jeho hospodářském, zejména finančním uspořádáním. Jak se Raě rokousko-Uhersko začínalo vnitřnzkládat, sílil i tlak na propuštění významných představitelů české inteligence uvězněných v rakouských žalářích. Po amnestii v červenci 1917 - o kterou nežádal - se vrátil do Prahy a 22. září byl znovu promován na doktora práv. Znovu se zapojuje do politické i odbojové činnosti, snaží se mařit dodávky zbraní, organizuje spojení s českými politiky v cizině.


Pakl přišel 28. říjen 1918. Zatímco statisíce Čechů jásají na ulicích, Alois Rašín společně s A. Švehlou, J. Stříbrným, F. Soukupem a V. Šrobárem pracují v čele revolučního Národního výboru. Z Rašínova pera vychází první zákon Československé republiky. Rašín, určený původně za organizátora státní správy a tedy do funkce ministra vnitra, na sebe bere mnohem obtížnější úkol: položit základy peněžního a finančního uspořádání státu. Byl jmenován v první Kramářově vládě ministrem financí a setrval v této funkci do 7. července 1919. Veškerou svou energii zaměřil na překonání poválečného hospodářského, finančního a peněžního chaosu. Proslulá je jeho měnová reforma z března 1919, kterou osamostatnil československou měnu a položil základy k provádění vlastní měnové politiky. Mnohá jeho opatření se citelně dotkla té části obyvatelstva, která čekala, že nový stát bude doslova dojnou krávou.

Rašín se stal terčem mnoha útoků, obecným hromosvodem nářků a kritiky. Nadšení prvních poválečných měsíců vyprchalo a obecné volby v létě 1919 ukázaly jasně tyto změny ve veřejném mínění. V nové vládě již Rašín nebyl. Přesto i nadále využíval svého vlivu, aby nabádal k šetrnosti, k pracovitosti, proti zneužívání výhod, proti nekonečným požadavkům na uznání zásluh. Znovu byl povolán do čela ministerstva financí do Švehlovy vlády 8. října 1922. Opět byl nekompromisní v úsporné rozpočtové politice. Stačí připomenout jeho slavný (bohužel poslední) projev, když řekl na adresu těch, kteří žádali stále více od státu: "Bojovali jsme za tebe, zaplať. Zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegii ve svobodné, rovnoprávné, demokratické republice! Práce pro národ se neplatí !" Rašínův konec byl tragický. Dne 5. ledna 1923, když vycházel ze svého bytu, ho střelil úkladně do zad mladý komunista Josef Šoupal z Havlíčkova Brodu. Po těžkém utrpení zemřel 18.února 1923.

Jaký člověk se skrývá za tímto historickým exkurzem?


Velmi cílevědomý a pracovitý, národohospodář a státník, ale také přesvědčený demokrat, nacionalista a zanícený vlastenec. Známá byla jeho osobní poctivost, odvaha a skromnost. Uměl mluvit přímo a přímočaře. Lidé na to reagovali zcela přirozeně: buďto ho nenáviděli a báli se ho, nebo ho milovali a šli za ním. Měl rád přírodu, celé dny dovolené trávil vycházkami do lesů a vždy se vracel s rancem nebo košíkem hub.


Ukázky z korespondence a pamětí:



„Můžeš a jsi zajisté přesvědčen, že vždycky jen to nejlepší jsem Ti přál a toužil, aby z tebe byl pravý český muž, který by v budoucnosti mohl zdatně pracovat ku povznesení svého národa a své vlasti. Víš dobře, že se na Vás dívám jako na budoucnost svoji, jako na pokračování svého života, na jeho prodloužení ve Vás. Ač musíme býti od sebe vzdáleni v době, kdy dorůstáš v muže a kdy by Ti snad potřebná a milá rada taťkova, očekávám přece, že máš tolik zdravého úsudku, abys neutrpěl škody ve svém vývoji."

(Dr.Alois Rašín z vězení pro syna Ladislava)


„Bylo dávným úmyslem otcovým napsati své paměti. Tento úmysl neuskutečnil. Cítil se příliš mladým, než aby se zahlížel do minulosti. Žil přítomností a hleděl do budoucnosti. „Do osmdesáti let budu dělati politiku a pak budu psát paměti,“ říkával. Jeho paměť byla tak neobyčejná, že si nedělal žádných poznámek; všechno nosil v hlavě. ….“

(Dr. Ladislav Rašín – předmluva ke knize Paměti Dr. Aloise Rašína)


25. února 1895

„My Čechové jsme zvláštní národ. Zdá se, že nám zbylo mnoho z opičí nátury. Jen zavedli v Brně češtinu jako mimořádný předmět škol, a hned „Národní listy“ přiklusaly a navrhly preparandy pro němčinu. Jsme jako ovce, které chtějí plnou svobodu pro vlky, aby mohly býti „svobodně“ a „dobrovolně“ dáveny.“


(na Borech, A. Rašín)


„Co je to právo? Definici dosud žádný filosof neudělal! Poněvadž pak spravedlnost závisí na právu, lze pochopiti, proč na světě není spravedlivosti.“

(na Borech, A. Rašín)


„Co je to právo? Ukáže se zákoník a řekne se : toto je pozitivní právo. Ale zkusme, zdali bychom nedovedli každý paragraf tohoto zákoníka vyložiti na dva úplně sobě odporující smysly. Podaří se nám to. Jeden smysl je kladný, druhý záporný . Klad a zápor se ruší. Čemu se pak rovná právo? Nule, podle vzorce: +a –a = 0.“

(na Borech, A. Rašín)


„Těžké loučení. Podivno, jak člověk všemu zvykne. 9. Února 1917 oznámili nám, že 10. Února nastoupiti máme trest: dr. Kramář a já ve vojenské trestnici v Möllersdorfu, red. Červinka a Josef Zamazal v Komárně. Nám dvěma, poněvadž jsme byli doktory a poslanci, přiznána 1.kategorie, tj. byli jsme zařazeni mezi trestance- důstojníky, kteří kradli a byli zavřeni, Červinka, redaktor velkého deníku, musil zápasit o přiznání 1. Kategorie. …“

(hladomorna v Möllersdorfu, A. Rašín)



Literatura: Vladislav Lacina, Kdo je… Alois Rašín?

Paměti Dr. Aloise Rašína

http://www.volny.cz/vfstrakonice/alois_rasin.htm



Tereza Pražáková, 4. ročník, 25. IX. 2003.