Bitvy v první světové válce by se daly vesměs nazvat bitvami „pozičními“. Drátěné překážky a kulometná střelba byly natolik koncentrované, že nepřátelská pěchota dobývala protější zákopy jenom za cenu velkých ztrát na životech. Dělostřelecká příprava nikdy nedokázala rozbít první, druhé a třetí linie nepřítele tak dokonale, aby se někde neobjevil nepřátelský kulomet, který stačil skosit najednou celou útočnou vlnu. Přitom na obou stranách neustále stoupala spotřeba munice, takže každé přípravné dělostřelecké střetnutí končilo zoufalým voláním dělostřelců po dělových granátech. Ale i kdyby by se jim nábojů dostalo dostatek, výsledky dělostřelecké přípravy zpravidla nedosahovaly původních předpokladů.
Nejspíše právě proto vznikla idea vysoce účinné zbraně, jíž by bylo možné proniknout do hloubky opevněné fronty tak rychle, aby nepřítel neměl čas postavit se na odpor. V pruské, ruské a anglické armádě vznikly nezávisle na sobě projekty na výrobu „samochodného pancéřovaného vozu“, který by se mohl bez většího ohrožení pohybovat napříč bitevním polem, přejíždět zákopy, drtit překážky, a přitom nést zbraně a s jejich pomocí podporovat pěchotu.
První návrhy, které se datovaly ještě z dob před vypuknutím první světové války, vycházely zpravidla z konstrukce strojů, určených pro terénní práce v zemědělství (obrázek vlevo). Pásový traktor si však vojenské veličiny nedovedly představit jako bojové vozidlo, a proto byly všechny návrhy příslušnými ministerstvy zamítnuty jako hloupé a neproveditelné. Všeobecně se namítalo, že „opancéřovaný vůz“ bude do terénu přiliž těžký, bude se moci pohybovat jen velmi pomalu a při svých rozměrech a pomalosti bude vystaven soustředěné dělostřelecké palbě.
Existuje několik „prvních“ tvůrců těchto „opancéřovaných samochodných vozů“, už jejich výčet by zabral hodně času. Pokud bychom chtěli uvést osvícenější tvůrce, dostali bychom se pánovi jménem L. E. de Mole , jehož model byl dokonalejší než tank použitý roku 1916, jeho návrh na ministerstvu války ale odmítnuli již v lednu 1912. Do stejné skupiny patřil i jistý instalatér z Nottinghamu, jehož koníčkem bylo vyrábět hračky tohoto typu. I jeho model byl podán na ministerstvo války, a to dokonce o rok dříve. Byl však založen hodně hluboko; když byly jeho dokumenty po válce nalezeny, zjistilo se, že celou tu dobu strávily ve složce s nápisem: „Ten člověk je šílený“. 1
Nakonec došlo k tomu, že Britové „vyhrabali“ na ministerstvu války zastrčený a k zapomenutí odsouzený návrh majora Swistona z roku 1913, který oprášili a začali podle něho konstruovat nový opancéřovaný vůz. Když bylo v říjnu roku 1914 použití tohoto vozu projednáváno v britském válečném výboru, setkalo se s dosti chladným přijetím. Nikdo z důstojníků britského štábu a válečného výboru neměl představu o tom, jak by se dalo toto monstrum využít. Je zajímavé, že čím více bylo stanovisko britského válečného výboru odmítavější, tím více se za tento návrh stavěl první lord admirality sir Winston Churchill . Obával se totiž, že by Prusové mohli Brity předejít, a přičinil se, aby jeho obavy v admiralitě vzali na vědomí.
V únoru 1915 Churchill sestavil na admiralitě výbor známý jako „Landships Comitee“ (Výbor pro terénní lodě). Výbor však nepostoupil daleko v praktické realizaci, protože jeho energie byla na čas svedena k myšlence pozemní lodě na obrovských kolech. Smůlou bylo, že po odchodu Winstona Churchilla opustila admiralitu vize a hnací síla. Jeho vliv však přetrval i po jeho odchodu a právě on udržoval experimenty při životě. V té době se pod velením pana Tennysona d´Eycourta, ředitele námořních konstrukcí, výbor konečně dopracoval správného řešení – pohybu po pásu.
První tanky byly představeny v Hatfield Parku 2. února 1916 členům královské rodiny, ministru války a náčelníkovi britského generálního štábu. Na přihlížející diváky zapůsobily neforemné, přitom však mohutné a nezadržitelně se valící stroje, velkolepým dojmem. Ministerstvo války vydalo příkaz, aby bylo vyrobeno prvních sto strojů. Současně byla pro nový typ zbraně utvořena zvláštní jednotka (tzv. „oddělení těžkého strojového sboru“) pod velením majora Swintona, který byl za svůj vynález povýšen do šlechtického stavu.
Historie přiřadila „obrněnému samochodnému vozu“ hodně jmen, a to například: pozemní loď či pozemní křižník, ale ten nejznámější, název tank vznikl jako důsledek přísného utajení. Nikdo z nepovolaných neměl mít o existenci tohoto stroje ani potuchy. Snahou bylo nalézt jméno, jež by bylo dostatečně matoucí, a přitom znělo pravděpodobně jakémukoliv vnějšímu pozorovateli, který by mohl stroje pokryté plachtovinou zahlédnout při převozu po železnici. Vzniklo tedy označení tank, a to ze spojení "cisterna na vodu" (water tank).
První tanky se pohybovaly pouze na housenkových pásech, které pod těžkou konstrukcí tvořily jakousi pohyblivou kolejnici. Housenkové pásy po obou stranách vozu byly poháněné vlastním hnacím kolem, které zajišťovalo pohyblivost vozidla do všech stran. První tanky byly schopny překonat pouze mírné svahy a přejíždět přes zákopy, které nebyly širší než dva a půl metru. Je zajímavé, že byly vytvořeny hned dva typy tanků. „ Mužský tank “ měl nízkou kupoli pancéřové věže, jedno až dvě lehká rychlá palebná děla ráže 50 mm a tři kulomety. „ Ženský tank “ byl vyzbrojen pouze pěti kulomety.
První britské tanky byly dlouhé 8 m, široké 3 až 3,5m a vysoké 2,7m. Vážily kolem 26 tun. Desetimilimetrový až dvanáctimilimetrový pancíř dosti dobře chránil svou posádku proti šrapnelům a proti kulometným střelám, pokud ovšem nebyly proraženy nádrže s benzínem, které byly upevněné na horní zadní plošině tanku. Uvnitř bylo nepříjemné vedro a řazení rychlostí bylo neobyčejně obtížné. Posádky si dlouho nemohly zvyknout na zvláštní houpavý pohyb stroje. Na rovném terénu bez zvláštních překážek urazily první tanky až 8 km za hodinu, na rozbitém terénu pouze 1800 m.
K obsluze tanků bylo vybráno 700 mužů. Tato první tanková jednotka se skládala převážně z kulometčíků a techniků, kteří normálně patřili k motorizovaným oddílům. Důstojníky této jednotky byli výhradně inženýři. Podle majora Swintona byl tank uzpůsoben k tomu, aby rozdrtil kulometné hnízdo, byl schopen účinně použít rychlopalných děl s krátkým zákluzem, ale nedokázal překonat terén, kde bylo víc než na stopu bláta a vody, protože housenkové pásy se v něm bořily a klouzaly. Tanky byly bezmocné proti přímému zásahu granátem, což omezovalo jejích použití teprve na okamžik, kdy nepřátelská děla přestala střílet. Ale i v tom případě bylo spojení tanků s útokem pěchoty, jak se později ukázalo, dost problematické. Pro pěchotu měly tanky cenu až v tom okamžiku, kdy dobývala nepřátelské zákopy. Vojáci ovšem běželi při útoku mnohem rychleji, než se mohly pohybovat tanky, zvlášť v rozbitém terénu. Swinton chtěl vyřešit tento problém tak, že navrhl, aby tanky vyjížděly k útoku potmě. Potíž však bylo v tom, že ve tmě tanky se velmi špatně orientovali a bylo tu nebezpečí, že převálcuje vlastní pěchotu nebo skončí v jámě po granátu. Byly proto dodatečně opatřeny reflektory. Tanky měly vyrazit všechny najednou, udržovat mezi sebou osmdesátimetrové rozestupy a pěchota je měla následovat teprve v okamžiku, kdy urazily asi tři čtvrtiny cesty dělící je od nepřítele. Jejich vlastním posláním bylo uvolnit cestu pěchotě přes dosud nedostatečně rozbité drátěné překážky. Swinton sám výslovně zdůrazňoval, že tanky jsou pouze pomocnou zbraní pěchoty a že samy o sobě nejsou schopny opanovat bitevní pole. Bylo jich však možno použít i k podpoře dělostřelectva při boření zákopů, zátarasů a kulometných hnízd.
Důkladné utajení dosáhlo svého: tanky vjely poprvé na bojiště jako skutečné, ohromující překvapení. K prvnímu použití tanků došlo při bitvě na řece Sommě. Hned na začátku to mělo vynikající účinek, našlo se dost vyděšených pruských vojáků prchajících před opancéřovaným kolosem. Výsledný dojem však kalil fakt, že britští generálové neměli příležitost si tyto stroje vyzkoušet a nemohli tedy ani vymyslet adekvátní strategii, při které by plně využili jejich výhody. Příčinou toho bylo, že většina použitých tanků byla vážně poškozena. Jakmile pruští dělostřelci zahlédli tento stroj, ihned se na něj zaměřili.
Zajímavé je, že všechno mohlo být úplně obráceně. Na pruském ministerstvu války ležel totiž od roku 1911 balík obsahující výkresy rakouského důstojníka Günthera Burstyna. Podle těchto výkresů bylo možno sestrojit podobný „samohybný pancéřový stroj“, jako měli Britové. Pravdou však je, že po výrobě a vyzkoušení prototypu jeho vývoj a výrobu generál Ludendorff zamítl. Výhod tanku využili Němci až za druhé světové války, a to vskutku vrchovatě.
Oleg Farnijev, kvarta, 16. I. 2004.