Terezín za druhé světové války

Terezín byl založen jako pevnost na konci 18. století císařem Josefem II. a pojmenován na počest jeho matky Marie Terezie. Již od svého vzniku byla pevnost určena jako vězení a při budování byly do hradeb vestavěny cely. Byly zde vězněny vojenské osoby i političtí vězni. Časem ztrácela pevnost svůj vojenský účel a sloužila pouze jako těžký žalář.

Celá pevnost Terezín se dnes dělí na dvě části: Hlavní pevnost a Malou pevnost.

Malá pevnost

Po obsazení Československa Hitlerem si nacisté povšimli "výhod" Malé pevnosti a zřídili zde v červnu 1940 policejní věznici, kam posílalo své vězně především gestapo. Tito vězni pocházeli především z Čech a Moravy, ale byli zde vězněni i Poláci, Jihoslované, Francouzi, Italové, angličtí váleční zajatci a příslušníci dalších národů.

Životní podmínky uvězněných se rok od roku zhoršovaly, vězňové byli nuceni k vysilující otrocké práci. Tzv. vnitřní komanda zajišťovala údržbu a chod věznice, obdělávání přilehlých polí a výstavbu různých objektů. Většina vězňů však pracovala mimo pevnost u různých firem v okolí a do posledních dnů války se podílela na válečné výrobě a práci pro říši.

Od roku 1943 se prováděly v Malé pevnosti i popravy na základě "Sonderbehandlung"=  bez soudního řízení. Celkem zde bylo zastřeleno více než 250 vězňů.

Malá pevnost měla charakter průchozí věznice, odkud byli vězni posíláni po určité době před soud nebo do koncentračních táborů. Přímo zde zahynulo v důsledku hladu, týrání a nedostatečné lékařské péče a hygieny 2.600 vězňů.

Hlavní pevnost a ghetto

Při jednání o zřízení židovského ghetta na území protektorátu byl vybrán Terezín jako nejvhodnější k tomuto účelu. První transport do Hlavní pevnosti přijel 24. listopadu 1941. Bylo to 342 mladých mužů, převážně dělníků, řemeslníků a jiných odborných pracovníků. Tato skupina byla označena jako AK I (vnitřní komando). Postupně sem pak přijížděly transporty vždy po tisíci lidech a byly obsazovány jednotlivé kasárny. Tyto transporty byly nejprve jen z Prahy a Brna, ale v lednu 1942 začaly přijíždět i transporty z celé země a Evropy. Tyto transporty se stále zmenšovaly, až 23. října 1942 ustaly. V polovině roku 1942 bylo také z města vystěhováno civilní obyvatelstvo a vězni obývali všechny dostupné prostory. Do této doby nesměli vězni z kasáren vycházet, pak se mohli ve městě pohybovat.

Nacisté se snažili o to, aby ghetto budilo zdání normálního města. Byla zde otevřena kavárna s náhražkovou kávou, která byla ovšem jen na poukázku a i nějaké obchody, v těch ale nebylo většinou nic ke koupení. Ghetto mělo své vlastní peníze, které dostávali pracující jako odměnu, nemohli si za ně však nic koupit. Pro děti zde byly v parku postaveny houpačky a kolotoče, kde si musely děti povinně hrát, když přijela zahraniční návštěva.

„Normální“ život tady ale byl nemyslitelný. Lidé se tísnili na půdách, ve sklepech atd. Jídlo bylo zcela nedostatečné a hygiena byla zcela nulová. Poněkud lépe bylo těm, kteří mohli pracovat. Snáze získali třeba jen malé přilepšení, které opět pomohlo na čas udržet sílu. Nejlépe se měli nemocní, kteří se dostali na ošetřovnu nebo do nemocnice, kde mohli svou praxi provozovat židovští lékaři. Štáby zdravotních sester zde pomáhaly ve dne v noci. Díky těmto pracovníkům byla také věnována zvláštní péče dětem.

Skrz toto ghetto prošlo 150.000 židů (dohromady 35 národností). Na 35.000 z nich zde zemřelo v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek. Velká část ostatních (více než 87.000 osob) byla poslána do vyhlazovacích táborů na východě. Dalších asi 12.000 lidí prošlo Terezínem při evakuaci jiných koncentračních táborů na východě při ústupu před vojskem Rudé armády. V době osvobození v květnu 1945 bylo v táboře 8.521 osob, z toho asi 1 600 dětí ve věku do 15 let.

Koncentrační tábor v Litoměřicích

V posledních válečných letech, kdy byl německý zbrojní průmysl stále více ohrožován leteckými nálety spojenců, rozhodli nacisté o přemístění části výroby do podzemí. Také v Litoměřicích měl být využit bývalý vápencový důl pod planinou Bídnice.

Na jaře roku 1944 se zde začaly budovat podzemní továrny s krycími názvy Richard I a Richard II. K jejich výstavbě sem byly přivezeny tisíce vězňů, především Poláků, Jihoslovanů, Rusů, Francouzů, Belgičanů, Italů a dalších národností. V blízkosti budované továrny pro něj byl zřízen koncentrační tábor.

Vězňové upravovali terén na povrchu, razili štoly a připravovali prostory továrních hal. Speciálně vybraní jednotlivci se pak spolu s totálně nasazenými dělníky podíleli na výrobě součástek motorů k tankům, těžkým vojenským vozidlům a lodím. Po několik měsíců zde pracovalo i početné komando vězňů z terezínské věznice gestapa v Malé pevnosti.

Nelidské zacházení, hlad, otrocká práce v podzemí, kde hrozily závaly, a nakonec rozšíření epidemie tyfu způsobily, že z 18.000 vězňů, kteří sem byli deportováni, jich za necelý rok zahynulo na 4.500.

Další informace najdete na adrese terezínského muzea: www.pamatnik-terezin.cz

Zdroje informací:

Táňa Kulišová, Malá pevnost Terezín, Naše vojsko, Praha 1957.

www.pruvodce.com/terezin/historie.php3 

Tomáš Havel, 10. II. 2005, septima.