(1267- 8. ledna 1337)
průkopník renesance v malířství
Giotto se narodil r. 1267 ve vesnici Vespignano nedaleko Florencie. Asi v deseti letech mu otec (zemědělec a chovatel) dal na starosti několik ovcí. Malý Giotto je vodil na pastvu a přitom črtal na kameny a na zem různé motivy. Jednou si zrovna kreslil na kámen ovečku a při této příležitosti ho spatřil velký umělec Cimabue, který si šel do vesnice vyřídit nějaké záležitosti. Zastavil se a ptal se chlapce, zdali by nechtěl k němu do učení. Giotto řekl, že by rád a tak si ho po promluvě s otcem Cimabue odvezl do Florencie. Díky svému nadání se chlapec velmi rychle učil základní úkony a byly mu svěřovány těžší úkoly. Ve svých dvaceti se osamostatnil, hlavně díky mistrově pomoci.
Po několika menších dílech
následovala velká zakázka. Giotto se vypravil do Assisi, kde vymaloval
v kostele sv. Františka dvaatřicet fresek s výjevy ze života tohoto
světce. Tímto dílem si malíř získal velký obdiv a slávu. Postavy na obrazech
totiž vypadaly velmi realisticky a na jejich tvářích se objevovaly emoce, což
nikdo z malířů před ním nedokázal zobrazit.
Po návratu do Florencie odjel malíř do Pisy, kde mimo jiné měl
vyzdobit freskami zeď tamního hřbitova. Aby uchoval dílo co nejdéle, musel na
vlhké a slané zdi od moře, na kterých by barvy brzo vybledly a rozložily
se, nanést omítku z vápna, sádry a tlučených cihel. Díky tomuto důmyslnému
podkladu se malby zachovaly dlouhou dobu.
O Giottově nadání se dozvěděl i papež, který poslal svého dvořana na
výzvědy. Jednoho rána přišel do Giottovy dílny a vyložil mu papežův záměr
vyzdobit chrám sv. Petra. Požádal malíře o malou kresbu. Giotto vzal papír a
štětec s červenou barvou, opřel si ruku o bok, aby mu sloužila jako
kružítko a nakreslil přesný kruh. Dal ho s úsměvem dvořanovi a ten ho
s podivem přijal a poslal papeži. Tak vzniklo pořekadlo: „Ty jsi
kulatější než Giottovo kolo.“ Giotto zakázku dostal a vytvořil nádherný
oltářní obraz.
Další zvláštností Giottových obrazů byl původ zobrazených postav. Umělec
rád chodil ulicemi Florencie a vybíral lidi, kteří ho něčím zaujali. Ti se pak
stávali předlohou k jeho obrazům. V tváři světce se proto mohl klidně
poznat i obyčejný měšťan.
Chvíli se malíř zdržoval i v Neapoli, kde měl výborné vztahy
s králem. Často spolu rozmlouvali a jednou ho král požádal, aby namaloval
jeho království. Giotto namaloval
osedlaného osla, který toužebně očichává další sedlo u svých nohou. Na
obou sedlech byla koruna a žezlo. Osel znázorňoval poddané, kteří toužili každý
den po novém pánovi.
Poslední velké dílo, na němž se Giotto podílel, byla stavba kampanily (zvonice) chrámu Santa Maria del Fiore ve Florencii. Zde se osvědčil i jako architekt a vyzdobil stěny stavby pestrou mozaikou z barevných kamenů. Posléze roku 1337 zemřel. Pohřben je v chrámu Santa Maria del Fiore, kde je umístěna u vchodu deska z bílého mramoru, na níž je Giottova podobizna a verše: „Jsem ten, jehož dílem zas ožila vyhaslá malba a jehož ruka byla přesná a obratná vždy. Naší přírodě chybělo totéž co umění kdysi, nikomu nebylo dáno malovat lépe a víc. Vidíš tu úžasnou věž, jež zvoní posvátným kovem? Vyrostal rovněž dle mého návrhu do výše hvězd. Krátce, jsem Giotto. Nač bylo třeba se o tom všem šířit? Toto jméno přec samo vydalo za dlouhý zpěv.“
Giottova výzdoba Scrovegniho kaple v Padově