Zavraždění Gaia Julia Caesara

S Caesarovou vládou, posílenou jeho mimořádnými pravomocemi, začali být římští občané brzy nespokojení. Caesar se už nestaral tolik o lid, spíše si velkými dary získával aristokraty. Jeho odpůrci mu především vytýkali kroky proti republice.

Zrušil a pozměnil některá republiková ustanovení, nechával se veřejně oslavovat (svátky a oběti na jeho počest). Přijal titul Otce vlasti= Pater Patrie, 15. února roku 44 př. Kr. mu byla dokonce nabídnuta královská koruna. To Římané zvyklí už po staletí na republikánské zřízení těžce nesli. Odpor zesílil zvláště ve chvíli, kdy se Caesar připravoval na tažení proti Parthům. Lidé si podle věštby tuto výpravu vykládali tak, že chce válčit s Parthy, aby měl důvod nechat se prohlásit za krále. To uspíšilo spiknutí republikánské šlechty, která očekávala pomoc nespokojeného lidu. Do svého čela si spiklenci zvolili Marka Junia Bruta (jeden z jeho předků podle pověsti tasil jako první meč proti Tarquiniovi Superbovi, poslednímu králi Říma). Při občanské válce podporoval sice Pompeiovce, po jejím skončení mu však Caesar odpustil, prokazoval mu velkou pozornost a velmi mu důvěřoval. Dokonce ho považoval za svého přítele. Proto mu udělil úřad městského praetora.

Spiklenci naplánovali vraždu na 15. března 44 př. Kr. (den březnových Id). Předpokládali, že bude zasedání senátu, kde se bude projednávat zvolení krále a Caesar bude jistě přítomen. Pak sice vznikly jisté obavy, protože Caesar byl v předvečer na hostině a necítil se dobře, ale i přes manželčino přemlouvání (zdálo se jí, že ho zabijí) se dostavil. Pozdější historici doplnili řadu dalších znamení: koně, s nimiž překročil Rubicon, slzeli, střízlíka (toho Římané považovali za krále ptáků) roztrhali jeho druhové. Spiklenci čekali v budově curie (budovy senátu) připraveni, na pomoc měli i oddíl gladiátorů a otroků. Obávali se, aby nebyli odhaleni. Dokázali by i spáchat sebevraždu, kdyby padli do Caesarových rukou.

(zde je budova Kurie)

Caesar sice předem dostal lísteček s podrobnou informací o chystané vraždě, ale nečetl jej, protože by ještě více zdržoval jednání senátu. Usedl do svého křesla pod Pompeiovou sochou. Nyní se spiklenci rozhodli jednat. Přistoupil k němu senátor Cimber a prosil za bratra vypovězeného z Říma. Ostatní se seskupili okolo, líbali Caesarovu hruď i hlavu. Caesar se udiven zvedl. Cimber uchopil jeho tógu a tím dal znamení. Cassius stojící za Caesarem vytáhl meč a bodl jej Caesarovi do ramene, hned na to se všichni spiklenci na Caesara vrhli. Caesar se bránil ze všech sil, i když jeho jedinou zbraní bylo pisátko. Když Caesar spatřil Bruta, jehož považoval za přítele, zvolal prý řecky: “ I ty, můj synu? ” a potom se přestal bránit, zahalil si hlavu tógou a padl na zem. Spiklenci mu zasazovali rány tak zuřivě, až se zraňovali i navzájem. Caesar utržil 23 ran (jednu od každého spiklence), z toho 2 byly smrtelné. Zemřel pod sochou svého nepřítele Pompeia.

Brutus chtěl vystoupit před senátory, ale ti hrůzou utekli. Druhého dne přednesl řeč o smrti tyrana a opětovném nastolení republiky na lidovém shromáždění, avšak bez ohlasu. Lid nechtěl podporovat nenáviděnou moc senátu. V té době už byl zcela pod vlivem Caesarova přítele Marca Antonia. Ten jeho zohavenou mrtvolu ukázal lidu římskému a obratnou řečí si ho naklonil na svoji stranu. Navíc přečetl nahlas Caesarovu poslední vůli, v níž odkazoval lidu velkou sumu peněz a navíc pozemky pro zřízení parků. Zfanatizovaný dav vtrhl do curie, vytrhal veškeré zařízení a postavil z něho pohřební hranici. Aby byla ještě větší, házeli do ní přítomní své cennosti. Osud spiklenců byl zpečetěn.

Caesarova památka žije dodnes. Na Foru Romanu jsou zachovány zbytky chrámu, v němž byl pohřben jeho popel, v kalendáři je na jeho počest dodnes pojmenován měsíc červenec (Juli) a jeho jméno se stalo v podobě císař, Kaiser a car i světským titulem.

Klára Marková, kvinta, 15. 3. 2001.

literatura: Encyklopedie antiky; Kdy, kde, proč & jak se stalo; Suetonius, Životopisy dvanácti císařů.