Syn Budivoje z Krumlova a Perchty z Falkenštejna
patřil mezi přední velmože mocného rodu Vítkovců (pánů z Růže), kteří většinu
rodových statků vlastnili v jižních Čechách. Navíc měli úzké styky s Rakousy. To
byl jeden z důvodů, proč se postavili proti politice Přemysla Otakara II., který
začal uprostřed jejich panství budovat opěrné body královské moci (České
Budějovice, Zlatá Koruna). Právě Záviš stanul v letech 1276 – 1277 v čele jejich
odboje. Jejich spojencem se stal císař Rudolf II. Habsburský.
Po smrti českého krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli nastaly v zemi velké zmatky. Zemským správcem se stal Ota Braniborský, který nejprve syna Přemysla Otakara II. Václava nechal uvěznit a později jej nechal odvézt do Branibor. Proti němu vystupovala královna– vdova Kunhuta, Václavova matka. Její zájmy hájili i Záviš z Falkenštejna a Hynek z Dubé, vůdce české šlechty.
Záviš se záhy připojil ke dvoru královny Kunhuty. Byl to hezký muž jemných mravů, velkých schopností a vědomostí, rytíř i básník. Některými lidmi byl považován dokonce za nebezpečného kouzelníka a čaroděje. Královna jeho půvabům neodolala a nakonec se za něj tajně provdala, pravděpodobně ve druhé polovině roku 1280. Z manželství se narodil syn Jan (Ješek). Sňatek vyvolal řadu nepodložených pomluv, podle jedné se královna se Závišem stýkala ještě za života krále a sama usilovala o jeho život.
V roce 1283 se konečně dvanáctiletý král Václav II. vrátil z Branibor do své země. Dovolil Závišovi, aby se účastnil na správě země, stal se nejvyšším královským hofmistrem. Jeho moc a vliv vzrůstaly, což budilo značnou závist. V červnu 1284 oslavil veřejně manželský svazek s královnou a byl uznáván jako králův otčím. Král mu plně důvěřoval, Záviš měl v zemi rozhodující moc. Dokázal zajistit klid v Čechách i na Moravě, sledoval Václavův prospěch.
Závišových nepřátel přibývalo. Nalézali podporu u Rudolfa II. Habsburského. Obviňovali ho, že se on i jeho přátelé obohatili na úkor země a že se chce zmocnit královské koruny a ohrožuje králův život. Záviš se to dozvěděl, ale nepřikládal tomu váhu, spoléhal na náklonnost krále. Po smrti Kunhuty a poté, co se Václav II. oženil s dcerou Rudolfa II., se Záviš vzdal svých úřadů a zmizel z veřejného života. Oženil se s Jitkou, sestrou uherského krále Ladislava Kumána a usadil se s ní na hradě Svojanově. Mezitím se podařilo jeho nepřátelům poštvat proti němu krále Václava II.
Poté, co se Závišovi v novém manželství narodil syn, pozval na oslavu jeho narození krále českého, uherského a vratislavského, aby se stali jeho kmotry. Václav se ale nechal přesvědčit Závišovými nepřáteli o tom, že se jedná o spiknutí proti jeho osobě a životu, a rozhodl se pomstít. Naoko pozvání přijal, ale žádal otčíma, aby k němu přijel a na slavnost ho doprovodil. Záviš přijel jen s malým doprovodem, byl zajat a odsouzen. Měl vrátit hrady, které dostal od Kunhuty. To odmítl, a tak byl jako zločinec uvržen do Bílé věže, kde strávil jeden a půl roku. Pobyt ve vězení ho nezlomil, říká se, že si krátil chvíli skládáním písní.
Proti Závišovu uvěznění povstali Vítkovci a získali proti Václavovi podporu uherského krále. Tím začala být jejich vzpoura velmi vážná. Rudolf II. Habsburský poradil Václavovi, aby vodil Záviše před ještě nedobyté hrady a hrozil jeho popravou každé posádce, která se nechce vzdát. Několik hradů se vzdalo, teprve na hradě Hluboká neuvěřil jeho bratr Vítek těmto hrozbám. Na Hlubokou přijel sám král, aby dodal hrozbám váhu, ale Vítek se odmítl vzdát. Král odjel a dal veliteli vojska, knížeti Mikulášovi, Závišovu velkému nepříteli, plnou moc. Mikuláš dal Záviše popravit 24. srpna 1290. Byl sťat plknem (patrně ostrým prknem) a pochován ve vyšebrodském klášteře.
Kateřina Jarošová, 12. února 2005, sekunda.