Babylonie a Asyrie (Mezopotámie)


- jižní část Babylonie - Sumer
- severní část Babylonie - Akkad
- na sever od Babylonie byla Asyrie s proslulými městy Assur a Ninive
- původními obyvateli jsou Sumerové, kteří vynalezli klínové písmo, jímž se psalo na hliněné tabulky (klínové písmo rozluštili Němec Georg Friedrich Grotefend, Francouz Burnouf a Angličan Rawlinson, chetitské klínové písmo rozluštil v roce 1915 Bedřich Hrozný)
- od třetího tisíciletí jsou Sumerové zatlačováni Semity (Akkadové)
- nejstarší nápis je z doby kolem 3000 před Kristem
- Babylon je hlavním městem od dob Chamurapiho (1924 před Kristem)
- po úpadku Babylonie se povznesla Asyrie, král Assurbanipal (= Sardanapal) (668-626 před Kristem) založil velkou knihovnu v Ninive, pro níž dal opsat skoro všechna díla klínové literatury. Díla z této knihovny se dochovala téměř všechna (cca 25 000 tabulek)
- z panovníků říše novobabylonské se nejvíce proslavil Nabukadnezar, který v roce 585 před Kristem dobyl Jeruzalém a odvedl Židy do babylonského zajetí, zřejmě to byl on, kdo založil jeden ze sedmi divů světa - visuté zahrady Semiramidiny

Mytologie:

- Anu - bůh nebe, jeho ženou se stala Istar - bohyně smyslné lásky a boje
- Ellil (Bél) - bůh země
- Ea - bůh vodstva
- syn boha vodstva, Marduk, se stal hlavním bohem Babylona
- vládkyní podsvětí byla bohyně Ereškigal, vládla i se svým manželem Nergalem
- národním bohem Asyřanů byl Assur

Kromě bohů byli ctěni i hrdinové, dobří a zlí duchové.

Od Babyloňanů pochází celá řada "světových" motivů: stvoření světa, o prvním hříchu, o potopě.

Literatura:

  • báj o cestě Istařině do podsvětí
  • o cestě Nergalově do podsvětí
  • o bohu moru Era
  • legenda o prvním člověku Adapovi (proč lidé nedosáhli věčného života)
  • příběh Etanův

  • epos o Gilgamešovi
    - 3. tisíciletí před Kristem
    Gilgameš je bájným králem sumerského města Uruk, je ze dvou třetin bytostí božskou, z jedné třetiny je člověk.
    Gilgameš se spřátelí s přírodním člověkem Enkidu. Usiluje o věčný život, o nesmrtelnost. Když Enkidu zahyne, Gilgameš poznává, že cílem života je zájem o blaho lidí, snaha vytvořit něco, co přečká jeho smrt. V příběhu Uta napišti se objevuje biblická postava Noema.

Epos o Gilgamešovi

(Seminární práce, Tomáš Řídel, oktáva, 2004 )

Zrození civilizace a první písemné památky

První písemné památky jsou hliněné tabulky popsané obrázky. Teprve později se tyto tzv. piktogramy postupně měnily ve znaky, jimž se dnes říká klínové písmo. Muselo ale uplynout několik set let, než se vztah mezi znakem a předmětem docela ztratil.
Podívejme se teď do jižní Mezopotámie této doby. Hodiny ukazují čas asi 3 300 let před naším letopočtem. Do úrodné roviny mezi dvěma řekami přišel nový národ, Sumerové. Měli bílou pleť a černé vlasy a hovořili jazykem, jemuž sice rozumíme, ale neznáme žádný jemu příbuzný. Už před Sumery tady žili lidé obdělávající uměle zavlažovaná pole, stavějící chrámy svým bohům a věnující se řemeslu. Sumerové od nich převzali tyto dovednosti a postupně je rozvinuli až k vytvoření nejstarší civilizace.
Kolem chrámů začala vznikat první města: Ur, Uruk, Lagaš, Kiš, Nippur. Po čase do úrodné země přicházeli další kmeny, zlákány jejím bohatsvím - známe je většinou pod jmény Akkadové, Babylóňané, Asyřané, Aramejci...

První písemné památky, nejstarší tabulky z doby urucké, jsou účetní doklady.
Už o něco později, asi v polovině 3. tisíciletí před naším letopočtem, se konečně dočkáme nejstarší verze eposu o Gilgamešovi, šesti zpěvů, nalezených v ruinách chrámu boha Enlila ve městě Nippur.
Mezopotámská mytologie ovšem zdaleka není jenom Gilgameš. Najdeme zde první líčení potopy světa a vůbec mnohé příběhy Starého zákona mají své předlohy právě v Mezopotámské mytologii.
Díky úzkému vztahu k biblickým příběhům se tak mezopotámská mytologie dostala do centra náboženských sporů, byla např. vydávána za důkaz pravdivosti knihy Genesis. Ony spory začaly až ve druhé polovině minulého století, kdy už církve ztratily většinu moci a vlivu nad vědou a uměním.
Když se podíváme na mapu sumerských měst, jako by nám něco scházelo. Řecké báje se odehrávají hlavně na moři. Ale tady nám moře schází a k Perskému zálivu je ještě daleko...
Omyl, to nás jenom Eufrat s Tigridem ošklivě zmátly. Každý rok totiž řeky přinášely nánosy hlíny, až se jim podařilo zahnat příboj o kousek dál. Takže na předměstí Uru opravdu kdysi šuměly vlny a magie vody v mýtech chybět nebude. Zvlášť, když připočteme potopu světa.

Celý příběh byl nakonec přepsán i do "kanonizované" verze Eposu o Gilgamešovi, kterou vytvořili v 7. století před naším letopočtem asyrští písaři v Ninive. Kdybychom ji chtěli zařadit do nějaké škatulky, asi by nejlepší bylo označení báseň v próze, nebo volný verš. Překlady do češtiny se často snaží o něco podobného hexametrům a nebo na veršovanou podobu úplně rezignují.
Epos o Gilgamešovi dosáhl už ve starověku jakési slávy. I pokud nepočítáme vliv mezopotámské mytologie na Starý zákon, stále zbývá řada dalšího. Byl přeložen do chetitštiny, několika syrských dialektů a zasáhl i do mytologie antické

Co je to epos?

Epos je rozsáhlá epická báseň volné kompozice s pomalým tokem děje a velkou zálibou v epizodách. Zobrazuje zpravidla hrdiny, války a hrdinské činy.
Lidový epos vznikl ve starověku z pověstí a bájí. (Epos o Gilgamešovi, Mahabháráta a Ramájana)

Vlastní dílo

Epos o Gilgamešovi, který známe v jeho kanonické podobě jako báseň o 12 zpěvech z Aššurbanipalovy knihovny ze 7.stol.př.n.l., není dílem jediného člověka. Má za sebou dlouhý vývoj a svými počátky sahá do konce 3.tis.př.n.l., kdy vznikl ústně tradovaný cyklus sumerských epických písní, navzájem volně spjatých s postavou Gilgameše a zachovaných teprve v opisech z počátku 2.tis.př.n.l.
Obsah eposu se nám nejlépe zachoval v novoasyrské kanonické verzi z knihovny ninivské.
Vlastnímu eposu předchází prolog, v němž je podán krátký obsah básně. Děj začíná v Uruku, kde vládne mocný král Gilgameš, ze dvou třetin bůh a z jedné člověk. Jeho vláda těžce doléhá na obyvatele Uruku.
    Hradbu dal vystavět kol Uruku,
    kol svaté Eanny, pokladnice čisté...
    On je pastýřem Uruku hrazeného,
    on -- jejich pastýř -- a přece je utlačuje!
Již od časného rána budí své poddané zvukem bubnu k těžké práci na stavbě městské hradby. Aby vystupňoval co nejvíce sílu mužů, zakáže jim i styk s jejich ženami. Ale ty, pobouřeny neslýchaným chováním svého vládce, se obrátí na bohy s prosbou, aby ukončili Gilgamešovo nesnesitelné týraní.
Sám nejvyšší bůh Anu, současně i ochránce Uruku, vyslyší jejich žádost a za pomoci bohyně Aruru stvoří polodivokého člověka, aby změřil své síly s Gilgamešem a zbavil tím jeho poddané těžkého útlaku. Tak se narodí Enkidu, muž s bujnými, volně splývajícími vlasy a s tělem porostlými chlupy, který žije se zvířaty ve stepi, živí se gazelami travou, divokým dobytkem a hasí svou žízeň u napajedel. Lovci, honícímu na stepi zvěř, zasypává jámy hlínou a vytrhává nastražené léčky. Ale proti takovému silákovi, jako je Enkidu, se cítí lovec bezmocný, a proto se obrátí o radu na samého vládce Uruku, krále Gilgameše.
Gilgameš dá Enkduovi nevěstku Šamchatu, aby jej pomocí svých vnad svedla a odloudila jej tak dobytku, s nímž vyrůstal na stepi. Lest se zdaří a Enkidu se oddává po šest dnů a sedm nocí rozkoši s nevěstkou. Když se jí konečně nasytí a chce se vrátit ke svým zvířatům, pozná, že se mu odcizila a dávají se před ním na útěk. Teď si Enkidu uvědomuje svou slabost, ale ztráta tělesné síly je vykoupena nabytím rozumu, jehož se mu nedostávalo. A ve své osamělosti zatouží po lidském přátelství, jehož potřebu až dosud necítil. Nachází je zprvu v dočasném soužití se Šamchatou - ale to je jen předzvěstí daleko hlubšího a trvalejšího přátelství s Gilgamešem.
I Gilgameš na druhé straně je připravován na toto přátelství, jež pro něho má být osudné a má změnit dosavadní způsob jeho života. Dříve než Enkidu vstoupí do Uruku, je na něj Gilgameš upozorněn dvěma sny, jejichž smysl mu objasní jeho matka, bohyně Ninsun.
V prvním svém snu spatřil meteor, který naň spadl a málem jej pohřbil svou tíhou, v druhém viděl sekeru a pocítil k ní lásku jako k ženě. Výklad snů je stejný, meteorem i sekerou je míněn Enkidu, který se má stát jeho nejlepším přítelem.
Mezitím prodělával Enkidu v Uruku poslední proměnu z animálního tvora v civilizovaného člověka tím, že se naučil jíst chléb a pít pivo. Gilgameše zastihne právě v okamžiku, kdy se chystá vstoupit do domu příbuzenstva, aby tam slavil svatou svatbu s bohyní Išcharou. V bráně se Enkidu postaví proti Gilgamešovi a mezi oběma dojde k zápasu, v němž Gilgameš podlehne. Když však v Enkiduovi pozná protivníka, který jediný se mu může vyrovnat smělostí a silou, uzavře s ním přátelství na život a na smrt.
Gilgameš touží posvětit toto přátelství nějakým významným činem. Rozhodne se sprovodit ze světa všechno zlo a nespravedlnost, jež rozsévá Chumbaba, sídlící v dalekém, nepřístupném lese v libanonských horách. Enkidu mu však líčí nepřekonatelné obtíže. Ale Gilgameš se nedá odvrátit od svého předsevzetí. Připomíná, že nikdo kromě bohů nemůže uniknout smrti - co však zbude navždy po člověku, je jeho slavné jméno. Gilgamešova slova přimějí konečně Enkidua k tomu, aby svolil k výpravě proti Chumbabovi.
Ale dříve než se Gilgameš může vydat na cestu, musí si vyžádat svolení starších.
Prostředníkem je jim Gilgamešova matka Ninsun. Na střeše své svatyně přinese oběť Šamašovi, a když se jí dostane jeho svolení pro Gilgameše, adoptuje Enkidua za svého syna, čímž upevní přátelský svazek mezi oběma hrdiny.
Těžce vyzbrojení se oba přátelé vydali na výpravu k cedrovému lesu. Za dlouhého pochodu, jehož vzdálenost představovala cestu jednoho a půl měsíce, tedy zhruba šedesáti dnů, kterou oba hrdinové vykonali za pouhých šest dnů, měl Gilgameš pět prorockých snů. Každého večera, když se oba připravovali ke spánku, vystoupil Gilgameš na horu, aby přinesl oběť Šamašovi. Ale dřív než Enkidu postavil na hoře stan k ochraně před větrem, upadl Gilgameš do spánku. Ve snu viděl horu, která se zřítila a málem pohřbila oba přátele. Podle Enkiduova výkladu představovala hora Chumbabu a vítězství nad ním.
Druhé noci viděl Gilgameš ve snu býka, před nímž klesl na kolena, a jakéhosi muže, který jej uchopil za ruku a napojil vodou. I tento sen vyložil Enkidu jako příznivý: býkem je míněn Šamaš a neznámý muž je Glgamešův ochránce, Lugalbanda.
Z dalších snů se dochovali pouze zlomky.
V třetím snu viděl Gilgameš, jak z nebes i ze země šlehaly blesky a plál oheň, až se nakonec snesl jako smrtonosný popel na zem. Ztracen je také obsah čtvrtého snu, že však i ten věštil vítězství nad Chumbabou, vysvítá z Enkiduovy odpovědi Gilgamešovi. Až na nepatrné zbytky je ztracen i obsah posledního, pátého snu, který měl Gilgameš, když dorazil s Enkiduem k pohoří libanonskému.
Přes zjevnou snahu o příznivý výklad Gilgamešových snů pokouší se Enkidu přimět svého druha k návratu. Když se mu to však nezdaří, chce se vrátit do Uruku sám. V zoufalství se obrátí Gilgameš na Šamaše, od něhož se mu dostane záruky vítězství. Musí si však pospíšit, dokud si Chumbaba, který již na dálku zaslechl kroky obou přátel, neoděje svých sedm košil a nezmizí v lesní houštině. Enkidu, povzbuzen slovy Šamašovými a výzvou Gilgamešovou, se konečně rohodne stát po boku svému příteli a neopustit jej v nebezpečném boji proti Chumbabovi.
Oba hrdinové pak vstoupí do cedrového lesa. Ihned se pustí do kácení stromů, aby je dopravili po Eufratu do Ururku a z nejkrásnějšího z nich vyrobili dveře pro Enlilovu svatyni v Nippuru. Toto jejich počínání pobouřilo Chumbabu, který vyzval oba hrdiny na souboj před svým příbytkem. V tom ale Šamaš rozpoutal proti Chumbabovi osm bouřlivých větrů, které jej oslepily tak, že se musel vzdát. Lapený Chumbaba se obrátil na Gilgameše, aby mu daroval život, ale ten ho sťal třemi ránami mečem. Oba druzi se pak vydali s odříznutou hlavou Chumbabovou na vítěznou cestu zpět.
Po návratu do Uruku Gilgameš odstranil ze svého těla poslední stopy boje, umyl se, oblékl se do čistých šatů a posadil se s korunou na hlavě na královský trůn. Uchvácena jeho krásou, vzplane k němu prudkou láskou bohyně Išar a nabídne mu manželství. Ale Gilgameš, který dobře ví, jak nestálá je Išar v lásce, odmítne její milostné nabídky.
    Gilgameš Ištar říká:
    Inanno, milovala jsi lva, v bitvě proslulého
    a žal jsi mu dala zakusit,
    milovala jsi koně rychlého
    a nohy nechala's mu zlámat...
    Mám se teď já tvým milencem stát?
Na počest slavného vítězství nad nebeským býkem uspořádá Gilgameš velkou hostinu. Enkidu upadne po ní v hluboký spánek a má sen, který mu věští brzkou smrt: Bozi po krátké úvaze rozhodli, že jeden z obou hrdinů musí být potrestán za nerozvážný čin. Ortel padl na Enkidua, Gilgameš má být zachován.
Když Enkidu procitne ze snu a uvědomí si blízký konec, začne, připoután již na lůžko, proklínat postupně dveře, které vyrobil z pokácených cedrů Chumbabova lesa a daroval Enlilovi do chrámu Eruku, lovce, že jej připravil o úlovek, nevěstku, že jej přivedla do Uruku a seznámila s Gilgamešem. Ale tu zasáhne hned sám bůh slunce a napomíná umírajícího, jak nespravedlivý je vůči nevěstce, která mu dala účast na tak bohatém životě. To konečně přiměje Enkidua, aby svá prokletí změnil v požehnání.
Poté Enkidu usne a má opět sen. Tentokrát mu vidění podsvětí věští neodkladnou smrt: Je uveden do země odkud není návratu, do říše, kde mrtví zbaveni světla se živí jen prachem a hlínou.
    Hučela nebesa, ozvěnou odpovídala země
    a mezi nimi jsem stál já.
    Tu vyvstal člověk, tvář jeho temná byla...
    pak mne z mých šatů svlékl
    a nahého do řeky plamenů vložil,
    uchopil mne, uvedl do domu temnot...
    po cestě, odkud návratu není,
    do domu, kde jsou všichni zbaveni světla,
    kde jedí prach a hlína je jim pokrmem
A po tomto snu se Enkiduova nemoc zhoršuje, až dvanáctého dne zemře v Gilgamešově náručí.
Náhlý skon milovaného přítele vyvolal v Gilgamešeovi hluboký otřes. Po šest dní a sedm nocí jej oplakává, aniž se hne od Enkiduova lůžka, neustále doufaje, že se mu snad přece podaří vzbudit jej k novému životu. Když však pozná marnost svého počínání, vystrojí mu slavný pohřeb a dá mu vytesat sochu za zlata a lazuritu. Ale s myšlenkou na smrt se smířit nemůže.
    Přítel, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil,
    mám snad i já ulehnout a nevstat již na věky věků?
Gilgameš viděl za svého života umírat mnoho lidí, ale teprve při skonu vlastního přítele si uvědomil a počal o ní hlouběji přemýšlet. Strach před neodvratným osudem jej žene na step daleko od lidí. Aby zjistil, jak překonat smrt, vydá se za svým předkem Uta-napištinem, jehož jediného z lidí obdařili bozi nesmrtelností a usadili daleko v moři na ostrově blažených. Cesta za ním vede Gilgameše k hoře Mašu, střežené štíry v lidské podobě, odtud pohořím, kde vládne věčná tma, až k mořskému břehu, kde v nádherné zahradě, obklopené stromy z drahokamů, bydlí šenkýřka bohů Siduri.
Když jí Gilgameš vypoví o svém žalu, o svém příteli Enkiduovi, o jeho smrti a o tom, proč se vydal na dalekou cestu za Uta-napištimem, zrazuje jej Siduri od marného hledání smyslu a tajemství života a radí mu, aby místo toho bezstarostně užíval přítomného okamžiku v radovánkách. Avšak tato Siduřina věštba nemůže Gilgameše uspokojit.
    Kam běžíš, Gilgameši? Život, jejž hledáš, nenalezneš!
    Když bohové lidstvo stvořili, úděl smrti mu dali
    a život si do svých rukou vzali.
    Ty, Gilgameši, žaludek si naplň,
    ve dne i v noci se raduj, denně pořádej slavnosti...
Marně varuje Siduri před obtížným přechodem přes vody smrti, které dosud nikdo kromě boha Šameše nepřekročil. Jediný Uršanabi, lodivod Uta-napištima, může Gilgameše převést. Gilgameš se ihned vydá do lesa, kde bydlí Uršanabi, ale v hněvu rozbije kamenné sošky, a tím se zbaví možnosti dojít cíle své cesty.
Když se poté setká s Uršanabim, vypráví mu o tom, co jej sem přivedlo. Jelikož jsou kamenné sošky roztříštěny, nařeže Gilgameš na radu lodivodovu v lese sto dvacet dlouhých holí, aby jimi mohl odstrkovat loď přes vody smrti, kde není ani větru, ani proudu. Ale protože po každém odstrčení musí použitou hůl odhodit, aby si nepotřísnil ruce nebezpečnou vodou, jsou tyče spotřebovány dříve, než dorazí k cíli. Gilgamešovi nezbývá než strhnout svůj šat a držet jej v rukou nad hlavou jako plachtu tak dlouho, dokud nepřistanou u ostrova, kde sídlí Uta-napištim.
Na Gilgamešovu otázku o tajemství života může však Uta-napištim dát jen povšechnou odpověď, že na světě není nic věčné a že vše, co zaniká, je již při svém zrodu odsouzeno k zániku. Neuspokojen tímto vysvětlením, žádá Gilgameš svého předka, aby mu vyprávěl, jak tedy on získal nový život. V odpověď na tuto netrpělivou otázku líčí mu Uta-napištim obšírně, jak jednoho dne seslali bozi na zem potopu, před níž jej jako jediného z lidí chránili a obdařili věčným životem.
Ale protože se tato událost nemůže opakovat a bozi se již neshromáždí, aby podobným způsobem darovali nesmrtelnost Gilgamešovi, zbývá jen jediná možnost, jak nabýt věčného života. Vydržet beze spánku po šest dnů a sedm nocí. Avšak Gilgameš, unaven a vyčerpán namáhavou cestou, usne, sotva se posadí. Uta-napištim však ví, že Gilgameš, až se probudí ze spánku, bude tvrdit, že vůbec nespal. A proto své ženě radí, aby na svědectví toho, že Gilgameš skutečně usnul, pekla denně čerstvý chléb, podle něhož by poznal, jak dlouho spal. Když se pak Gilgameš po sedmi dnech probudil z tvrdého spánku, usvědčí jej sedm chlebů, položených u jeho hlavy, že ve zkoušce neobstál a že neodvratně ztratil věčný život.
Aby však neodešel domů s prázdnýma rukama, prozradí mu Uta-napištim na prosbu své ženy tajemství rostliny života, která roste na dně oceánu. Bez váhání se Gilgameš ponoří na mořské dno, utrhne zázračnou rostlinu a vrací se s ní do Uruku. Ale i o tu přijde - spolkne ji had, když ji Gilgameš položí na zem u studánky, aby se osvěžil studenou vodou. A tak se Gilgameš vrací z daleké pouti do svého rodného města s prázdnýma rukama, a jediná útěcha, která mu teď zbývá, je jeho vlastní dílo: mohutná hradba obepínající Uruk. S pýchou ukazuje Uršanabimu její silné zdi a základy. A tak končí celý epos, stejně jak začínal prolog - oslavou městské hradby. Gilgamešovi už zbývá jen doufat:
    Ač zemřu a také se změním v hlínu,
    nad mými činy nevládne smrt.

Postavy

  • Gilgameš - hlavní hrdina Eposu, z jedné třetiny člověk a ze dvou třetin bůh, nejprve krutý vládce města Uruku, potom jeho náprava, touží po nesmrtelnosti
  • Enkidu - divoký muž ze stepi, nejlepší přítel Gilgameše, umírá po rozsudku velkých bohů
  • Chumbaba - velký, silný a zlý obr bydlící v cedrovém lese, původcem všeho zla na zemi
  • Nebeský býk - zuřivý býk boha Šamaše, který byl vypuštěn na zem bohyní Ištar
  • Ištar - záludná bohyně lásky
  • Siduri - stará kramářka bydlící na samém konci světa
  • Uršnabi - převozník přes moře smrti, vlastnil kouzelné kamenné tyče a sošky
  • Utanapiště - jediný kdo přežil bájnou potopu s jeho ženou
  • Štíří lidé - dva obrovští strážci brány do zemně
  • Šamaš - bůh spravedlnosti
  • Ea - bůh vod a moudrosti

    • Čím je podle mě kniha důležitá

    V dalších řádcích se pokusím objasnit, proč si myslím, že se tak staré dílo, z dob našich dávných předků, dochovalo a je stále velmi populární. Někteří literární kritici dokonce tvrdí, že Epos o Gilgamešovi je jediná původní kniha, ze které všechny ostatní vycházejí.
    Epos o Gilgamešovi podle mého názoru zachycuje v každém čtenáři něco osobního a dokáže po přečtení rozeznít strunu toho, co si prožívá, alespoň jednou v životě, jistě každý. Jedná se v první řadě o zápas mezi kariérou a přátelstvím a v řadě druhé o boj strachu ze smrti s životem.
    Samotný Gilgameš, neohrožený vladař, je, ačkoliv se to nezdá možné jeho podřízeným, kteří pod jeho krutovládou trpí, a zřejmě ani jemu samotnému, jen člověk. Ano, z velké části ovlivněn božskou stránkou. Ta je podle mě v hrdinovi zastoupena, ale jen jako jeho ego a způsob, kterým se k němu mohou samotní bozi přiblížit. V té době by jistě autor nepoužil místo "téměřboha" například chasníka, pro kontakt s někým tak dokonalým, jako s bohem moudrosti.
    Enkidu, Gilgamešův přítel, podle mě nezastupuje postavu zcela novou, ale spíš bych ho nazval umravňovatelem Gilgameše, tím, který se zavrtá během řešení problému uvnitř Gilgamešovi hlavy a neopustí ji dříve, než je problém beze zbytku vyřešen. Enkidu je pro mne Gilgamešovým svědomím a jeho animalitou. Gilgameš tedy podle mého názoru neprožívá, jak se mi napoprvé zdálo, problém toho, že mu zemřel přítel a že je těžké se s tím vypořádat, ale uvědomuje si, že přílišné budování moci a dávání se na odiv v něm zabíjí část jeho samotného. Možná, že se to nestává každému, ale já si myslím, že podobná věc nás potkává každý den. Svár mezi tím, zda je lepší zůstat sám sebou a nic převratného v životě nedokázat, nebo zda je lepší utopit uvnitř sebe sebe na úkor výsledku, kterého bychom chtěli docílit. Kvůli tomu jsou důležité i Enkidouvi sny. Jsou vždy předzvěstí, zakuklenou v mlžném oparu, toho co se bude dít. Gilgameš o tom tedy díky Enkiduovi ví, ale zřejmě si to nechce připustit, nebo je na to moc hrdý. To zná také zřejmě každý. Když vás svědomí hlodá. Říká vám, že něco nedokážete. Víte, že něco nejde. Není to možné, ale nepřipustíte si to. Marně bijete hlavou o zeď, když ji chcete prorazit. Opravdu to nejde. Bohužel, to ale většinou poznáte, až když se probudíte z komatu, který vás srazí k zemi po n-té ráně. N-tou ránu představuje v této knize Enkiduova smrt.
    Gilgameš se probudí, až když v sobě zabije člověka a udělá ze sebe stroj. Je mu to líto. Začíná pociťovat, že nepostupoval správně, ale to už není návratu. Je zajímavé, že i když zemřel jeho nebližší přítel, začíná opět cítit i smutek. Jako by z něj opravdu vymizela všechna radost ze života a zbyl z něj jen kus, sice božského, ale plechu. Pokusil jsem se představit si, co bych dělal v kůži takového člověka. Beznadějně utopeného ve světě bez přátel a bez půlky sebe samého. Zřejmě bych se také snažil nějak přelstít smrt, a když už bych byl určen jenom k tomu, abych byl donucovacím prostředkem, jako Gilgameš před Enkiduovo narozením byl, jak se dozvídáme hned na začátku eposu, snažil bych se také docílit nesmrtelnosti. Gilgameš je tedy odhodlán se opět skrýt sám před sebou a začít hledat nekonečnost života, a tím skoncovat se strachem ze smrti. Po mnoha strastech na cestě se dostane k bohyni Sidury, která ho varuje. Říká mu, že nemá cenu se hnát za nesmrtelností, tu mají jen bohové, a člověk by si měl užívat krásy světa, radovat se z vína a z tance. Gilgameš si ale nenechá poradit a je odhodlán být nesmrtelným. Nakonec se mu to nepodaří, jako asi nikomu, kdo by se o to pokoušel, a Gilgamešovi zbude jen jeho dílo a vědomí, že jen to už ho může přetrvat. Zbude mu už jenom chlouba a věčné jméno, ale život už ztratil. Celý epos končí stejnou větou, jako začíná. Pro mě je to symbol kruhu, který nemá nikde začátek ani konec. Kruhu, po kterém kráčí mnoho lidí a ze kterého není lehké vystoupit. Gilgameš nám ale stále ukazuje, že můžeme skončit jako on.

    Co jsem chtěl dokázat

    Není lehké rozebrat dílo, které rozebírají lidé už více než tři tisíce let. Existuje jistě mnoho výkladů, kterými by se zaplnili stránky prestižních vědeckých časopisů, a já netvrdím, že jsem dílo pochopil správně. Myslím si ale, že v sobě těchto 130 stránek nabytých moudrostí skrývá pro každého čtenáře alespoň jednu, kterou si může osvojit a v duchu si s ní pohrávat jako s vlastní.

    Literatura

    L. Matouš, Epos o Gilgamešovi, přeložil Lubor Matouš, Praha, Československý spisovatel 1976.

    (Konec citace seminární práce)

    Velmi početná je další babylonská literatura, především magická, věštecká, obřadní, právnická, lékařská, filosofická, historická, filologická, přírodovědecká.






    Čína Návrat k seznamu kapitol Egypt