Geoffrey Chaucer


(1340-1400)
Chaucer má pro rozvoj anglické literatury obdobný význam, který má Dante pro literaturu italskou. Jeho dílo podává souhrn středověké literatury a předznamenává literaturu moderní, je u něj možné, podobně jako později u Shakespeara, sledovat italské vlivy.
Narodil se v Londýně jako syn velkoobchodníka s vínem, byl pážetem hraběnky Alžběty z Ulsteru.
Bojoval ve Francii, byl zajat a vykoupen králem.
Od roku 1367 náleží mezi královský dvořany, jeho manželka Filipa byla dvorní dámou královny. Od roku 1370 pracoval v diplomatických službách, důležité byly jeho cesty do Padovy (setkání s Petrarkou), Janova a Florencie. V roce 1377 byl členem mírového poselství do Francie.
Svými básněmi oslavil sňatek české princezny Anny s anglickým králem Richardem II. a stal se královniným vyvolencem.
V roce 1386 byl zvolen do parlamentu za hrabství Kent, stal se intendantem královských staveb.
V době politických nepokojů upadl do dluhů, dokázal z nich vybřednout.

Chaucer především epikem (Kniha o vévodkyni, Dům Famy, Parlament ptáků, Žaloba o prázdné tobolce, Román o růži, Troilus a Criseyda, Legenda o dobrých paních /nedokončen/).

  • Canterburské povídky - 18 000 veršů psaných pětistopým rýmovaným jambem, dílo je mohutným torzem.
    V úvodu autor uvádí své putování do Canterbury k ostatkům sv. Tomáše.
    V hospodě v Southwarku se setká s devětadvaceti poutníky, které výstižně portrétuje - jsou zde rytíř, jeho syn a jejich sluha, abatyše, tučný mnich, lstivý žebravý mnich, kupec, oxfordský student, zeman, skupina měšťanů s kuchařem, lodník, lékař, paní z Bathu, farář, sedlák, mlynář, správce statku, biřic svaté inkvizice, prodavač odpustků.
    Hostinský navrhuje, aby každý pro ukrácení pouti vypravoval čtyři povídky.
    Dílo mělo obsahovat 120 povídek, je jich ovšem pouze čtyřiadvacet od třiadvaceti členů společnosti.
    Na konci díla nacházíme prozaické autorovo vyznání, ve kterém se odříká všech svých světských skladeb.
    Vzorem k tomuto dílu snad byl Dekameron.
    Nacházíme humor, realistické líčení, lidské charakteristiky.
(Seminární práce, Barbora Vlková, oktáva, 2004 )

Canterburské povídky

Anglie v pozdním středověku

Těm, kdo v oněch časech žili, se doba čtrnáctého století zdála nebezpečná, bouřlivá a úpadková. Války doma i v cizině, které Anglie vedla, zejména ve Skotsku, Francii a Nizozemí, trvaly déle, byly nákladnější a účastnily se jich větší počty mužů, než tomu bylo u kterékoli z předchozích válek od dob Vikingských. V Anglii byla častá povstání a na počátku patnáctého století se vinou hladomoru a nemocí v Anglii drasticky, snad téměř na polovinu, snížil počet obyvatel, což anglickou společnost značně rozvrátilo. V Anglii bylo na běžném denním pořádku i sesazování a vraždění králů včetně jejich dětí. Někteří vzdělanci tvrdili, že za duchovní nejistotu a šířící se kacířství mohou biskupové a duchovní, kteří nekonají svou povinnost. A jistý populární básník měl za to, že zjevný úpadek onoho věku se odráží ve výstřední a neslušné módě vycpávaných ramen, utažených opasků, těsně přiléhavých nohavic a protáhlých špičatých bot. Bylo by však nesprávné tvrdit, že války měly na Anglii jen špatný vliv. Dodaly totiž Angličanům vyhraněnější pocit národní identity. Angličané si dokázali, že hladomor a nemoci nemusí společnost nutně položit zcela na lopatky a že pokles ekonomiky nemusí nezbytně znamenat hospodářskou krizi, že kacířství a vzrůstající kritika církevních institucí mohou lidi pobízet k hlubšímu náboženskému zanícení a konečně že díla a usilování literatury a výtvarného umění se jen zřídkakdy dají umlčet společenskými zmatky nebo sociálním neklidem.
Ohniskem anglické vlády byl král a jeho dvůr, jehož střed tvořila královská rodina a její domácnost. Úspěšný byl takový král, který si se většinou svých vlivných poddaných dokázal vytvořit harmonické vztahy, neboť jen tak bylo možné zajistit politickou stabilitu a klid v zemi. Koruna měla po smrti monarchy připadnout jeho nejstaršímu synu. To sice snižovalo pravděpodobnost, že se příslušníci královského rodu budou o trůn handrkovat, zato však zvyšoval pravděpodobnost jinou - totiž že koruna se tu a tam objeví na hlavě krále nevhodného. Ať už nezletilostí, charakterem nebo nedostatkem schopností.
Bohatstvím pozdně středověké Anglie byla půda, jejímž využíváním se zabývala většina Angličanů. Pěstovali obilí, zpracovávali mléko a chovali dobytek. Na půdě, kterou vlastnily zejména církevní instituce, záviselo i nejdůležitější průmyslové odvětví Anglie, soukenictví. Z často velmi rozsáhlých stád ovcí se v zemi vyráběla nejkvalitnější vlna v Evropě. Po anglickém a velšském venkovu bylo rozeseto více než tisíc tržišť a trhů. Mezi centra mezinárodního obchodu patřila zejména větší města, například Londýn. Vůbec největším pozemkovým vlastníkem byl sám král. Na počátku 14. století však na lidi dopadla vlivem chudé sklizni bída.
Trvalejší a závažnější byly následky moru. Choroba, jíž se říká černá smrt (v tehdejší době ji lidé nazývali "pomalé umírání") se šířila z přístavů, kam se dostala na lodích zamořených krysami. Lidé byli naprosto bezmocní, protože nedokázali stanovit příčinu této choroby a vyrovnat se s jejími následky. Těm, kdo nešťastné smrti unikli, se koncem čtrnáctého století a ve století patnáctém nežilo tak bídně a mizerně, jak tomu bezpochyby bylo předtím. Na mnoho sedláků čekal věk otevřených možností a hojnosti. Chaucer tak mohl své poutníky v Canterburských povídkách líčit s dobromyslným optimismem.

Vzdělanost v Anglii ve 14. a 15. století

V této době se velmi významně šířila gramotnost a hojnější užívání angličtiny, které byly příznakem vzrůstajícího zájmu Angličanů o věci veřejné i odrazem vlasteneckého cítění a pocitu národní sounáležitosti. Velký význam, který se připisoval gramotnosti, dokazuje i zákon z roku 1351, ve kterém se uvádí, že kněžská výsada má být přiznána všem laikům, kteří dovedou číst. Do Londýna bylo z ciziny dováženo obrovské množství rukopisných knih. Číst a psát už dovedli i někteří řemeslníci, sedláci, krejčí a námořníci. Gramotní laici byli zaměstnáváni jako úředníci ve státní správě a za Eduarda IV. vyžadovala pravidla některých řemeslnických cechů od tovaryšů předepsanou úroveň gramotnosti.
Velmi oblíbenou četbou byly kroniky. Dochované rukopisy se počítají na stovky a většina z nich byla psána anglicky. Především kupci měli v oblibě "památníky", tedy osobní a miniaturní knihovničky s básněmi, proroctvími, kronikami i recepty, jimiž si listovali ve volných chvílích. Knihy počítali k majetku a ve svých závětích s nimi nakládali se vší pečlivostí.
Čtrnácté století prožívalo nezvyklý zájem o mystické a zbožné spisy. Většina z nich byla napsána anglicky ve druhé polovině století. Spisovatelé těchto děl byli osamělými lidmi, kteří svému čtenářstvu vychvalovali život v rozjímání. Největší popularitě se těšily knihy yorkshireského poustevníka Richarda Rolleaa později i paní Juliany z Norwiche.
Ve 14. a 15, století byla v Anglii velmi oblíbena komedie, tragédie a alegorie. Tuto literaturu podporovali místní velmoži. Mezi nejznámější díla patří skladby Pan Gawain a Zelený rytíř nebo Petr Oráč. V tomtéž období se na jihu a na východě objevuje nový typ poesie, vycházející spíše ze soudobých módních stylů a látek francouzské a raně renesanční italské literatury. K tomuto proudu patří právě Geoffrey Chaucer a v menší míře i jeho přítel