Anglická renesance

William Tyndale

Obraz doby

Vše to vypadá sice divoce, ale anglické království právě v této době odstartovalo svůj běh za to, státi se světovou velmocí.
Této mety je dosaženo již za vlády Alžběty I.
Anglie se stává světovou lodní velmocí a v boji za kolonie a jejich bohatství sráží z prvního místa svou skvělou a opět trochu divokou zahraniční politikou Španělsko, které padá na kolena po rozdrcení španělské "Armady" roku 1588 v La manchském průlivu. Anglie se tak pod vedením "Virgin" Alžběty stává královnou moří a oceánů a pro dalších několik století i nejsilnějším státem světa.

Christopher Marlow

Snad jako poslední napsal Marlowe Tragickou historii o doktoru Faustovi, založenou na německé knize O Faustovi, přeložené do angličtiny v roce 1592.
Faust, stejně jako Tamerlán a žid Barabas, byl neurozeného původu. Vlastním úsilím se vypracoval na nejproslulejšího vědce své doby, až ho touha po absolutním poznání dohnala k smlouvě s ďáblem a "přestrašlivé smrti".
Při představeních Fausta hledělo obecenstvo v hrůze na čarodějovo vyvolávání ďáblů, ba že se při některých představeních divákům i hercům zdálo, jako by na scénu přibyl (kromě předepsaných ďáblů) ještě další zlý duch. Jednou bylo kvůli tomu představení přerušeno, diváci se kvapem rozešli a herci, proti svému zvyku, šli domů a modlili se. Ač se to zdá nadsazené, o hypnotizující hrůze, kterou Marlowův Faust vyvolával, není pochyb.
Jako čaroděj, machiavellista a bezbožník působil na mnohé lidi i sám tvůrce Tamerlána, žida a Fausta. Proslýchalo se, že kolem sebe šíří Marlow ateismus. Jistý R. Chlomley při výslechu vypověděl, že Marlow předkládal pádnější důkazy pro ateismus, než kterýkoliv anglický duchovní pro existenci Boží. Prý také četl přednášku o ateismu siru Walteru Raleighovi.
A tyto výpovědi nás přivádějí ke Marlowovým stykům s kruhem lidí shromážděných kolem sira Waltera Raleigha, k němuž náleželi i pánové Hariot, Warner a Roydon. O tomto kruhu, pravděpodobně identickém se Shakespearovou Školou noci, se šířilo, že holduje ateismu. Jezuita Parsons si stěžoval na "...školu ateismu sira Waltera Raleigha a zaklínače, který je jejím mistrem, že se vysmívá Mojžíšovi a našemu Stvořiteli, Starému i Novému zákonu a že se zde učí vyslovovat jméno boží pozpátku...", tj. místo GOD říkají Dog (Bůh - pes). Zaklínačem byl Thomas Hariot, astronom a učenec evropské pověsti, k němuž se hlásil jako k svému učiteli Descartes. Dále hrabata Northumberland, Derby, sir Carey a básníci Marlowe, Chapman, Roydon a Warner. Zabývali se teologií, filosofií, astromomií, geografií i alchymií. Jejich pověst byla různá. Byli podezříváni z ateismu a vyvolávání duchů, ale někteří přesto prosluli jako katolíci. Byli patrony umění, psali básně, oddávali se alchymii a byli podezříváni z čarodějnictví. Hariot, který korespondoval s Keplerem, před Galileem sestrojil dalekohled, napsal věcně a logicky složenou zprávu o "nově objevené zemi Virginii" atd. Všichni členové Raleighova kruhu vynikali vysokými intelektuálními a politickými aspiracemi, to vše nepochybně ovlivňovalo Marlowovo vědomí i sebevědomí a hojně se promítalo do všech jeho velkých her.

Co uchvacovalo na jevišti, vyvolávalo zášť a nevraživost v životě. Jistý Richard Baines sepsal na Marlowa udání v němž uvedl tyto básníkovi nebezpečné výroky:

"Počátkem a smyslem náboženství bylo držet lidi ve strachu."
"Celý Nový zákon je sepsán pod psa. Kdyby mě někdo měl k tomu, abych složil novou knihu náboženství, svedl bych to mnohem lepším a dovednějším jazykem."

"Kristus byl bastard a jeho matka byla nepoctivá."
"Byl to syn tesaře, a když ho ukřižovali Židé, mezi nimiž žil od dětství, zajisté nejlíp věděli, co je zač a odkud pochází."
"Svatý Jan Evangelista byl Kristovým souložníkem a vždy se k němu nakláněl nad jeho hruď. Kristus ho užíval na stejný způsob, jako to činili smilníci sodomští."
"Anděl Gabriel byl kuplířem svatého ducha, protože přinesl Marii pozdravné vzkazy."
"Kdyby byl Kristus spojil svátost přijímání s obřadnějším ceremoniálem, byla by držena ve větší úctě. Ostatně nejlepší by bylo podávat ji v dýmce s tabákem."

"Kdo nemá rád tabák a chlapce je blázen."

"Je-li vůbec nějaký Bůh (a má-li náboženství nějaký smysl), pak nejlepší je papeženství, protože služby boží provozuje s nejlepšími ceremoniemi, jako např. s pozdvihováním na mši, s varhanami, pěveckým chorem apod. Všichni protestanti jsou pokrytečtí oslové."
"Mojžíš byl obyčejný šarlatán, jistý Hariot z kruhu sira W. Raleigha svede víc než on."

Tak zemřel největší z Shakespearových předchůdců, ve věku devětadvaceti let. Příčiny rozepře a její průběh nebyly nikdy objasněny. Dlouho se mělo zato (podle původní alžbětinské tradice), že šlo o obyčejnou hospodskou rvačku, či dokonce o hádku s hospodským podomkem kvůli nějakému děvčeti. Události, tak jak jsou zde vylíčeny, bylo možno rekonstruovat na základě soudních zápisů, objevených teprve až v roce 1925. Avšak již Marlowovi současníci věděli, že básníkův předčasný odchod ze světa znamená velkou ztrátu pro umění.
Thomas Nashe (v Nešťastném poutníkovi) uvedl, že to byl " jeden z nejchytřejších mužů, jaké kdy Bůh stvořil, s perem břitkým jako dýka" a že "každá stránka, kterou napsal, podobala se tavenému sklu, jenž ohněm zapaluje všechny čtenáře."
Básník Drayton se pak s Marlowem rozloučil slovy: "...měl v sobě onu translunární odvahu, jíž mívali první básníci, a jeho poetická vytržení, složená ze vzduchu a ohně, čirostí prozářila jeho verš."
Nejdůležitější Marlowovo dílo je obsaženo ve čtyřech tragédiích, složených mezi lety 1587 -1593: Tamerlan Veliký (Tamburlaine the Great) - ve dvou částech -, Doktor Faustus, Maltézský žid (The Jew of Malta) a Eduard II. (Edward II.).

• Tamerlan

• Doktor Faust

• Maltézský žid

• Eduard II.

Francis Bacon žil v době rozkvětu Anglie. Španělsko bylo pokořeno nedlouho před jeho smrtí, obchod zámořský rostl, literatura kvetla: Shakespeare, Marlowe, Ben Jonson, Spencer osvětlovali literárně prostředí, jménem kterého filosofoval Bacon. Byl za svého života nejsilnějším spisovatelem anglickým, jest otcem přírodní filosofie, zakladatelem novodobé filosofie anglické, prorokem novodobé víry v praktičnost. Byl po způsobu své doby sečtělý v klasické literatuře a byl vynikajícím právníkem a dvořanem. Znal filosofii své doby a imponovala mu věcnost objektivnost, činnost.
"Třeba poděkovat", napsal, "Machiavellimu a spisovatelům tohoto rázu, kteří říkají bez přetvářky to, co lidé obvykle dělají, ne to , co mají dělat."
Bacon vystihl ducha své doby: víru v objektivně danou skutečnost, ozvěnu konkvistadorství, machiavellistiskou chladnost k vnitřnímu životu. Po prvé v nové době ukázal na to, že podstatou života je jednání a že myšlení je jen služebníkem jednání.
Později se mnoho namítalo proti nedostatkům Baconovy filosofie, nicméně dovedl zachytit ducha doby. Objektivnost, praktičnost, chuť jít kupředu jsou vlastními hesly jeho éry. Typické podniky, kterými se začala organizace přírodovědy, Královská společnost nauk v Londýně a nepřímo snad i francouzská Akademie věd, byly založeny podle jeho metodických podnětů. Diderot se ho dovolával při organizování Encyklopedie,: d'Alembertovi, předchůdci positivismu, byl vzorem při vytváření soustavy věd. Konvent vydal jeho spisy státním nákladem, Comte se pokládal za jeho pokračovatele. Anglická filosofie se vyvíjela v duchu jeho aktivistické nauky o poslání člověka. Kdokoli pochopí, že jednání je pánem myšlení, vzpomene Bacona jako prvního novodobého hlasatele této pravdy.
Tolik ve zkratce o Baconovi Emanuel Rádl ve svých Dějinách filosofie.
Další myšlenky významných osobností a filosofů si ještě vypůjčíme na konci našeho vyprávění o Francisi Baconovi a dovršíme tak hodnocení jeho veliké osobnosti.

Zápas o postavení a o přízeň královninu
Zdálo se, že všechny Sudičky dali mladému Baconovi do vínku velké a slibné dary. Byl synem sira Nicholase Bacona, Strážce velké pečeti při dvoře královny Alžběty, a to znamenalo velkou státnickou predestinaci. Jeho matka Anna Cooková byla švagrovou tehdejšího státního ministra, lorda Burghleye. Byla to žena velmi vzdělaná, znalá klasických jazyků, trochu bigotní protestantka, to vše znamenalo vyrůstat doma ve vzdělaném ovzduší. A mít za strýce vlivného ministra, to by mohlo znamenat velké šance.
Již jako mladý hoch měl Bacon přístup ke dvoru a byl v oblibě u samé královny. Ta ho prý, na způsobnou jeho lichotku, označila jako svého mladého Strážce pečeti. Sir A.Paulet, anglický vyslanec na královském dvoře v Paříži, vzal Francise s sebou do Paříže, aby jej zasvětil do státnického umění. Vše nasvědčovalo rychlé kariéře, ale kolo Štěstěny se otočilo.
Roku 1579 zemřel Baconův otec, a Francis se tak musel vrátit zpět do Londýna, oddat se právnickým studiím, aby v nich měl oporu pro další existenci. A především, aby nabyl zabezpečeného a honorovaného uřadu na dvoře královském a aby tím získal také základ k teoretické činnosti vědecké, k níž byl celým svým založení puzen.
Už na universitě prý Bacon nebyl spokojen s dosavadním způsobem studia a vystupoval zejména proti bezduchému opakování pouček vyčtených z Aristotela. Aristotelovo učení bylo v podání scholastických profesorů a mistrů zbaveno svého zdravého a plodného jádra a stalo se pouhou příležitostí, jak se cvičit v memorování a rétorice. Na to ovšem nebylo možné stavět žádnou skutečnou vědu. Tragické a trapné zároveň bylo, že každý považoval Aristotela za vrchol všech znalostí a obecně se necítila potřeba jít nad něj a za něj. Ale od pouhého memorování a konstatování známých poznatků bylo nutno přejít k objevování nového. Tato zdánlivě samozřejmá myšlenka však potřebovala svého muže, který by osvobodil vědy z krunýře schématu a tradičního přebírání vědeckých poznatků. Vědy by tak mohly pracovat pro zlepšení stavu všeho lidstva, až k nastolení skutečného regnum hominis na zemi.
Avšak Bacon narazil na překážky. Jestliže spoléhal na strýce, ministra Burghleye, byl trpce zklamán. Strýc totiž prosazoval vlastního potomka, svého vlastního syna Cecila, daleko méně nadaného mladíka, který vlastně Baconovi stál v cestě celý život. Burghley nedobře vylíčil Bacona královně - jako snílka, který se nehodí k státním službám, možná na základě malého pojednání Baconova z roku 1584, nazvaného Největší porod doby (The Greatest Birth of Time), v němž prvně rozpínal křídla v letu do říše věd.
Bacon se svým starším bratrem Anthonym byli tak odkázáni na sebe samotné. O Baconově vynikajícím talentu řečnickém se dramatický básník Ben Jonson vyjádřil s obdivem: ... jeho řeči byly poslouchány s napětím, poutaly svým hutným obsahem, půvabnými obraty, logickou propracovaností tak, že posluchači byli neradi, když řeč končil.
To Baconovi také dopomohlo, aby se záhy stal členem parlamentu (již r.1584), v němž nabývá významu pro svou právnickou bystrost, což přinášelo čest a jistou proslulost mladému muži, ale - žádný důchod.

Na dvoře královny Alžběty tehdy vycházela nová hvězda: mladý šlechtic krásné tváře, muž plný odvahy, touhy, vzdělaný a nadaný, s velkými politickými ambicemi, oddaný královně - hrabě Essex, Robert Devereux, druhý earl of Essex. Záhy nabyl přízně Alžbětiny, stal se jejím oblíbencem a blízkým přítelem. Jeho postoj pak, vůči Cecilům, otci i synu Robertu, nebyl zrovna nejpřátelštější, a tak se k němu třicetiletý Francis i se starším bratrem Anthonym přidružili. Záhy se mezi nimi vyvinul hluboký svazek přátelský. Essex také postřehl talent obou bratří, Francis kladl velké naděje pro sebe a pro svou kariéru u dvora z tohoto svazku. Oba Baconové byli trvalými hosty v šlechtickém sídle Essexově, v Essex Housu, a podporovali politickou dráhu Essexovu. Zároveň pomalu lámali Burghleyův téměř výlučný politický vliv (zahraniční politika) svými informacemi o stavu věcí v zahraničních státech, které zřizoval hlavně zcestovalý Anthony se svými přáteli z cizozemí. Francis pomáhal zvláště sv7mi vzácnými a překvapujícími radami v obtížných případech, pomáhal v kompozici státních listin, ba činil se užitečným i "složením nějaké symbolické poklony" pro královnu a podobně. Essex, který za pomoci této skupiny získával stále větší přízeň královninu, byl od první chvíle okouzlen intelektuální skvělostí o sedm let staršího Francise.
Pak ale Essexova hvězda začala upadat. Mezi ním a královnou začalo docházet k častějším a větším neshodám, které vyústily až k opravdu veliké roztržce. Královna v jedné věci rozhodla zaujatě proti Eseexovi, načež on vzplanul hněvem a pohrdlivým odvrácení urazil královnu. Královna vyťala Essexovi políček a poslala ho k čertu. To horkokrevného Essexe rozzuřilo do té míry, že svrchovaně vzrušen sáhl na rukověť kordu a zvolal, že takovou urážku nemůže strpět a že by ji nebyl strpěl ani od Jindřich VII. To byla největší roztržka mezi duchy sice tak navzájem úzce spjatými, ale zůstala po ní rána z níž vzklíčila bylinka nedůvěry. Mělo to nedobrý vliv i na osud Baconův, kterému se, jako oblíbenci Essexe, nedostalo za Alžbětina života jediného místa ve stání sféře království.
A přišla další kapitola Baconova života, tak těsně spojeného s postavou hraběte Essexe, kapitola, kvůli které se názory na Baconovu povahu tak liší. Essex si totiž na královně takřka vnutil místo místodržitele Irska (i přes Baconovy zamítavé postoje) a královna jej tudíž pověřila úkolem vojensky skoncovat irské povstání. Jeho výprava však neměla zdaru. Královně se navíc dostávalo různých denunciací od Essexových nepřátel z Irska, byla tak zmítána pochybnostmi, zda-li v činnostech Essexových nejsou nějaké postraní úmysly. Dokonce se setkala a radila se s Baconem o tom, co soudí o situaci v Irsku a co soudí o Essexovi. Radil královně, aby ho (Essexe) "upokojila poctou ve své blízkosti". Ale královna Bacona neposlechla. Navíc byla situace v Irsku stále žalostnější, Essexově výpravě se nedařilo, dá se říci, že se rovnala téměř porážce. Stav věcí byl pro Essexe dosti neutěšený. Chtěl se z něho vysvobodit buď jak buď. Nejkratší způsob: zpět do Londýna ke královně jako prosebník. Ano, ale zároveň jako muž s vojenským průvodem a vědomý si své obliby u lidu a hotový kdykoliv prokázat svou vůli. Ale velitel s průvodem rytířů, jež jmenoval, to je - odboj!
Vypravil se s vybranými oddanými důstojníky tryskem do Londýna, kde překvapuje královnu při dokončování ranní toalety. Pozván za hodinu k poradě, dával královně zprávu o stavu věcí v Irsku. Královně se nezdály některé výklady uspokojivé, proto musel podat vysvětlení i před Hvězdnou komorou. Před půlnocí dostává rozkaz nevzdalovat se z domu a je internován v sídle lorda strážce pečeti. Kolují také zvěsti o nepříslušném chování jeho přátel v Irsku. Královna opět žádá Bacona o radu. Ten zrazoval, protože podle něj by nedostatečné důkazy mohli mít velmi vážné účinky. A jeho slova byla prorocká.
Essex zatím ve svém v2zení onemocněl a i lid se začal zajímat o jeho osud. Dával najevo nelibost nad tím, jak se s Essexem zachází a obviňoval také Bacona, že prý mysl královninu otravuje proti svému dobrodinci.
Královna, aby se ochránila proti nelibosti lidu, rozhodla se dát Essexovu věc vyšetřit ještě jednou před Hvězdnou komoru. Bacon se tomuto líčení, k velké nelibosti královnině vyhnul. Jednání Hvězdné komory nevedlo k žádnému rozhodnutí a Essex zůstával tak v nemilosti a v přísném domácím vězení. Essexovi přátelé dokonce žádali skotského krále Jakuba, aby něco učinil pro osvobození Essexe.
Ačkoli byla věc stále řešena a Essex byl zbaven domácího vězení, situace se ještě více přiostřovala. Při jedné příležitosti prý Essex, při zmínce o královnině povaze zvolal: "Její povaha je právě tak křivá jako její kostra".
Essex tajně vyjednával s králem Jakubem o pomoc, chce vzbouřit City ve svůj prospěch a silou nastolit ve své věci klid. Na dvoře Eseex House se shromažďuje na 300 ozbrojenců. Ti všichni v čele s Essexem se vyřítí do ulic City a Essex volá, že je proti němu spiknutí a že koruna byla zaprodána španělské infantce. Očekává, že městský lid se připojí k němu, k svému oblíbenci, ale lidé překvapivě zůstávají stát. Povstání je potlačeno vládním vojskem, Essex je nucen vzdát se a je ihned odveden do vězení v Toweru. Je postaven před soud, kde vše bylo již připraveno a rozsudek předem stanoven vládou. Essex byl odsouzen k trestu smrti.
Ale vraťme se k onomu soudnímu procesu s Essexem a k Baconovi. To je ta kapitola jeho života, kvůli které se názory na Baconovu povahu tak liší. Byl totiž vyzván k součinnosti při vyšetřování a obžalobě a - neodvážil se odmítnout. Jednání bylo vzrušující a neobratností a prudkostí korunního právníka Edwarda Cooka se začalo zvrhovat v hádku mezi Cookem s Essexem. Tu zasáhl svým bystrým právnickým a chladným rozumem právě Bacon a pojal svůj úkol jako státní povinnost bez ohledu na své přátelství s Essexem. Essex byl sice přítel Baconův, ale nepřítel královny a velezrádce. Bacon, tak dlouho opomíjený, těžce nesl nepřízeň královninu. Najednou - jsouc v těžkých rozpacích - obrací se Alžběta na Bacona a činí jej svým rádcem. Královna ho žádá a dává rozkaz, aby přijal funkci žalobce vedle Cooka.
Řekli jsme dříve, že Bacon již z domova nesl sociální zatížení sloužit dvoru a královně. Ale nezradil on teď svého přítele, když poslechl královnu a vzal na sebe funkci žalobce, třebas jen v druhé řadě jako výpomoc vedle Coka? Ovšem pro nerozvážnou útočnost Cookovu měl pak vlastně první roli. Navíc přes službu, jakou dvoru a vládě Alžbětině prokázal, nedostalo se mu úřadu při dvoře. Pouze odměny dvanácti set liber.
Jak tedy pohlédnout na roli Baconovu při osudné tragédii Essexově? Je možno si jej tak zhola představit, že zde u muže takového ducha, běží pouze o otázku kariéry? Anebo o otázku vděčnosti k příteli?
Mohl to vše nepřijmout? Mohl odejít do Gray's Inna, do ustraní, do chudoby, a tam se věnovat své teoretické práci?
My, lidé 21. století, se jen těžko vpravíme do tak zvláštní psychy šestnáctého století, jaká se jevila u Bacona. Jedno se však zdá být naprosto jisté: Bacon sám byl o sobě přesvědčen, že jedná správně. Jeho rozum mu tak pravil. Jeho rozumu vyvstala alternativa: Přátelství je soukromá věc. Spiknutí je věc státní - běží o stát a královnu. Přátelství by bylo věcí citu. Ale Bacon byl v zajetí rozumu. Jak to říci lépe, než paradoxem: Bacon nejen myslil rozumem, ale i cítil rozumem a instinkt u něho sídlil v rozumu. To byl Francis Bacon.
My lidé 21. století můžeme jen těžko pochopit psychiku člověka alžbětinské doby. Tím hůře psychiku Baconovu. Soudíme-li tedy ze svého citového hlediska dnes, že z procesu Essexova padl přece jistý stín na Francise Bacona, můžeme tak učinit jen s tichou lítostí.
Tak se dokončilo spojení dvou osudů, Baconova a Essexova. Královna, důležitá postava v tomto příběhu, roku 1603 ve svých sedmdesáti letech umírá.
Její smrtí a smrtí hraběte Essexe končí se také prvá, delší polovina života Baconova.

Skvělý vzestup
Skotský král Jakub se stává také anglickým králem, seskupuje obě části ostrova v jedno království. Seskupují se kolem něho také noví lidé, přichází i Bacon a získává si naráz královu přízeň. A tak nastává pochod Baconův k hodnostem, k úřadům a ke slávě. Jeho vzestup je oslňující: roku 1603 je pasován na rytíře a stává se oficiálním členem učené rady (1604). Roku 1607 právním zástupcem, solicitorem. Je to prvé placené místo (1000 liber ročně), jehož Bacon dosahuje teprve ve čtyřicátém šestém roce svého věku. Roku 1610 je jmenován tajemníkem soudní rady, jež zasedala v tzv. Hvězdné komoře. Dále se stává generálním prokurátorem (1613), lordem strážcem pečeti (1612) a lordem kancléřem (1618). Baronem Verulamem z Verulamu roku 1618 a viscountem St. Albamem 1621.
Stává se tak v době osmnácti let jednou z největších osobností Anglie, obklopen slávou a leskem, vede nádherný dům s neobyčejně velkým počtem služebnictva. Jeho bystrost, jeho vědecké spekulace, plány a práce zvyšují jeho nimbus. Pracuje s největší horlivostí ve věcech státních. Je všude na místě, kde se jedná o prospěch státu a krále, je poctivým a moudrým rádcem ve spletitých otázkách vnitřní politiky i v obtížných situacích zahraničních. Musí řešit i otázku týkající se našich Země koruny české. U nás se totiž po stavovské revoluci dostane na trůn Fridrich Falcký, Jakubův zeť, a žádá o pomoc Anglii proti katolické mocnosti Habsburské. Jakákoliv pomoc Čechům ve věci protestantské v Evropě pro Anglii znamená ale roztržku se Španělskem. Toho se Jakub obává. Bacon mu však radí, změřit síly se Španělskem, aby mohla být rozšířena pravá víra. Ale král nebyl mužem činu. Snaží se proto urovnat vše jen diplomaticky, ale vychází s nepořízenou a nemůže se odhodlat pomoci. Ptá se na radu Bacona a ten mu odpovídá písemně. Z jeho Advice touching the bussines of Bohemia vyplývá, jak přijmout nabídku českých stavů. Ani toto však nevede krále k rozhodnutí. Pomoc Čechům se nedostavuje a běží také o samu Falc pro Fridricha. Král se však vzpamatovává a svolává parlament, ale náklad vypočtený na válku útočnou do takové dálky v částce milion liber šterlinků, přesahuje nesmírně finanční prostředky Anglie. Parlament je rozpuštěn a věc uvázla v písku.
Tak život Baconův od nastoupení krále Jakuba byl neustále zabýván velmi vyčerpávající činností parlamentní, politickou, právní, úřední .
Je však lstivě a mstivě obviněn z braní úplatků. Byla proti němu rozpoutána veliká kampaň, a dokonce končí na dva dny v Towerském vězení. Ztrácí kancléřství a jiné úřady, místo ve sněmovně a je odloučen od dvora.
Uchyluje se tedy do samoty v Gray's Innu a věnuje se svému vědeckému bádání. Do jeho života se však vmísila nešťastná náhoda, jež byla posledním krátkým aktem Baconovy tragedie. Ve své vědecké práci kladl veliký důraz na experimenty, jeden takový se však stal osudný. Z jara roku 1626 si Bacon vyjel do přírody. Krajina byla zaváta sněhem. Bacon sestřelil ptáka a hned na místě pokusil se o experiment, ptáka vycpal sněhem, aby se přesvědčil, jakou měrou se maso konzervuje sněhem. Ale zima jej přitom roztřásla takovou měrou, že musel hledat útočiště v blízkém sídle lorda Arundela, zde musel ulehnout.
A tam bez rodiny, opuštěn (jeho manželka ho opustila po jeho pádu a dětí neměl) v horečce skonal 9.dubna 1626.
Oběť vědychtivosti, touhy po poznání a pravdě. Pochován byl v chrámu sv. Michala v St. Albasu.
Tím se uzavřela kniha osudů Baconových.

První Baconův filosofický spis Největší porod doby (Temporis partus maximus) se nezachoval. Víme jen, že i v něm byly obsaženy Baconovy oblíbené myšlenky o moci člověka na zemi. Podtitul totiž zněl: Velké obnovení říše člověka ve vesmíru. S jakým patosem je to řečeno, o jaké posedlosti myšlenkou to svědčí! Jde přece o znovunastolení člověkovy vlády nad přírodou, o obnovení ztraceného ráje, o opětné zavedení harmonie do vztahů mezi člověkem a přírodou.

V prosinci roku 1594 si Bacon začal psát deník. To už odešel z Cambridge a bydlel sám v ubikacích právníků v londýnském Gray's Innu, zatímco jeho bratr Anthony se přestěhoval k Biskupské bráně do City. Jejich matka tenkrát z toho měla hrůzu, neboť její přesvědčená puritánská dušička nechtěla strpět, aby její nadějný syn bydlel tak blízko divadla!
Baconův deník měl tehdy začínajícímu spisovateli pomoci spíše formálně, v jeho stylu a jazyce, než by byl obvyklým prostředkem úlevy v duševních trampotách. Tento spíše literární zápisník než deník, je pro Bacona školou jeho již tehdy oblíbené formy: aforismu. Zde se snad poprvé naučil psát své proslulé stručné zkratkovité sentence s maximálním obsahem a formulované s vtipem a elegancí hodnou pravého alžbětince.

Roku 1596 sestavil Bacon jeden ze svých projektů, ne však v oblasti filosofie či vědy, ale v oblasti práva. Byla to malá útlá knížka nazvaná Právní zásady (Maxims of Law). Právě tato knížka, jak už to bývá, měla později dalekosáhlý vliv na celé generace právníků a dodnes se v Anglii čte.

Je třeba podotknout, že nadání tohoto člověka bylo v mnohém směru universální. Vynikl nejen jako filosof a pragmatik vědy, ale také jako historik a právní teoretik. Kromě toho byl činný jako zahradní architekt (jeho esej o zahradách), jako režisér velkých výpravných her, jako deklamátor a skvělý řečník. Osvědčil se v parlamentu, na soudech, jako státník a státní úředník i jako spisovatel. To vše jen tak mimochodem.

Vraťme se k popisu Baconových děl, který jsme přerušili tam, kde se zabýval právy. Další dílo je mnohem poetičtější, je to skutečná literatura, kterou lze dodnes číst jako dokument doby, ale i jako živé svědectví o životě. Ve svých šestatřiceti letech vydal Bacon jedno ze svých nejlepších děl, útlý svazeček Esejí (později - Eseje, čili rady polické a mravní Francise Bacona lorda verulámského), k nimž později v nových vydáních přidával eseje další a další. Odráží se zde Baconova doba se vší svou složitostí, krutostí i krásou. Zde pronikají jeho intimně osobní názory i jeho názory politické, které v teoretickém díle sotva mohl vyjádřit, ovšem také jeho praktické životní zkušenosti právníka, soudce, spisovatele i státníka. Byly mu jakoby milovaným dítětem, jež s láskou opatroval.
Jejich rozpětí je opravdu široké. Jako historik zvěčnil panování Jindřicha VII. Jako státník byl přirozeně veden k úvahám o státě a v té souvislosti bude nám bližší jeho rozjímání O vládě nebo O pravé velikosti království a států. Již jako hoch poznával dvorský život a jeho mravy, později jako rádce koruny měl povinnost i příležitost pohybovat se v dvorských obřadnostech. Není divu, bere-li odtud popudy k rozpravě O ceremoniích nebo O maškarních plesech a průvodech. K slavnému kancléři i k jiným vysokým úředníkům přicházejí sta a tisíce prosebníků. Úřady a královi nebo královnini oblíbenci potřebují rady. Kdo jim ji má poskytnout nežli Bacon? Nalézají poučení v Esejích, jako je O prosebnících a O vyřizování věcí. Bacon právník, advokát, solicitor, člen Hvězdné komory, generální prokurátor, předkládá své zkušenosti o soudcích. Všude ve státech té doby získával na zájmu poměr šlechty ke koruně a k jiným stavům. Měla ta věc jít hluše kolem uší Baconových? Nikoliv. Esej O šlechtě je toho důkazem. Staví se velké stavby v City i na venkově? Jak bydlet? Jak zařídit královské nebo knížecí sídlo? Odpovídá na to Bacon. V Anglii bohatí šlechtici i měšťané mají v lásce zahrady. Ty přece musí být zařízeny podle stylu, pro každý měsíc i celý rok, pro léto i zimu. A Bacon se ukazuje jako zahradní architekt. Anglie se pokouší ve velmocenských zápasech se Španělskem o zakládání osad. Bacon je po ruce se svými myšlenkami O kolonizaci. Politické strany nebyly tehdy v Anglii ještě tak vyhraněny, jako jsou ve všech státech dnes. A hle, Bacon přece mluví o významu stran a dává směrnice, jak si politik má počínat. A tak to jde dál. V dalších esejích rozmlouvá například o smrti, lásce, cestování, samolibosti, přátelství, životosprávě, štěstí, lichvě, kráse, tělesné vadnosti, studiích a četbě, chvástavosti, hněvu, proměnlivosti věcí etc...
Styl je aforický, úvahy jsou podávány ve vybroušených krátkých sentencích, z nichž téměř každá má svůj zvláštní filosofický smysl. Je to mozaika pravd i polopravd, zkušeností i postřehů, ve svém celku skládá obraz určitého problému, určitého typu, určité věčné životní situace. Smysl Esejí je hluboce humanistický, jsou to vlastně drobné antropologické studie, miniaturní portréty člověka a společnosti, lidských i společenských vztahů. Je známé, že se Bacon poučil u Montaigna (francouzský spisovatel esejí, Baconův předchůdce), méně známé, že čerpal z dopisů Senekových a z Plutarchových životopisů.
"Čtení vytváří plného člověka," dočteme se tu, "rozmluva dělá člověka pohotovým a psaní přesným."
"Lidé vysokého postavení jsou trojnásobnými služebníky: služebníky vladaře nebo státu, služebníky své pověsti a služebníky svého úřadu."
"Některé knihy jsou tu proto, abychom je ochutnali, jiné, abychom je spolykali, a několik málo, abychom je rozžvýkali a strávili."
"Málokdo ví, co je samota a jak daleko sahá. Dav není společnost a tváře jsou jen galerií podobizen a řeč jen duněním cimbálu, kde není lásky."

Takovéto mnohdy hluboce melancholické a zároveň hluboce moudré úvahy - neboť melancholie a moudrost jsou jakási dobová tajuplná synonyma - svědčí spíše o dosti trpkých životních zkušenostech a o smutku, který Bacona jímá ze života lidí. V žádném případě neoplývají nikde přílišným optimismem. Bacon zřejmě neměl valné mínění o lidech , s nimiž se denně setkával. O to více vyniká jeho optimismus v oblasti tvůrčí práce, v oblasti vědy a poznání. Eseje byly i pro svou dobu zjevením. Jejich autor jimi dosáhl popularity. Svým způsobem stojí Eseje důstojně po boku dílům Shakespearovým.
A propos, Shakespeare a Bacon.
Existují názory, že to, co bylo známo o životě Shakespearově, není ve shodě s genialitou pravého tvůrce Hamleta, Othella, Macbetha či Snu noci svatojánského. Ptáme-li se tedy po pravé totožnosti Shakespearově, nemůže prý být v celé Anglii nalezen nikdo jiný, kdo by byl schopen vytvořit taková dramatická díla, nežli Bacon. Jsou shledávány koindicie, shody, podrobnosti. Ať se v Shakespearovi naskytlo jakékoliv pozoruhodné místo, předmět názor, všude se nacházely u Bacona paralely a anatologie a mnozí učenci vynakládali mnoho důvtipu filologického, literárně kritického a literárně historického na to, že to mohl být jediný Bacon, jenž napsal Shakespearova dramata.
Škoda jen, že to nebylo a nemohlo být pravda ze dvou prostých důvodů: především proto, že člověk zabraný tolik životem a vědeckým dílem neměl absolutně fyzicky dost času na shakespearovská dramata, třebas se osvědčil pokusy podat ve zdramatizované formě při slavnostech v Gray's Innu své názory filosofické a státnické. A potom z toho důvodu, že tvůrčí typ Baconův a Shakespearův jsou v základě dva rozdílné typy: Shakespearova tvorba byla podložena základem citově estetickým, Baconova rozumově estetickým. Patos obou byl stejně rozdílný. Oba však byli fenomény alžbětinské éry.

Bacon je jedním z nejdokonalejších představitelů renesance v Anglii, učený, světový, ctižádostivý, intrikánský, těšící se ze všeho toho přepychu, který může poskytovat v oné době bohatství. Můžeme si ho představit v přítmí jeho pracovny: v sousedním pokoji hraje tiše hudba, jeho prsty klouzají po hromádce vzácných kamenů, zatímco jeho mysl přemítá v té chvíli o podstatě pravdy. Jeho Dějiny vlády Jindřicha VII. daly anglickému dějepisectví první dílo, jež mělo osnovu. Jeho nedokončené vyprávění Nová Atlantis líčilo prostou prózou dobrodružný příběh se záminkou k historickému bádání. Pokrok učení (The Advancement of Learning), úsek z jeho velkého vědeckého díla, popsal podmínky vzdělání a způsob, jímž by se mohli zlepšit. Nic z toho se nemůže rovnat lidskému významu Esejů (1597).
Eseje, přidané ve vydáních z let 1612 a 1625, jsou v každém směru charakteristické pro odlišná období Baconova života. V roce 1597 informuje Bacon esejem O studiích ctižádostivého mladého muže, jak se dopracovati úspěchu. V roce 1612 se dívá na námět z širšího hlediska a vnuká odpovědnost za moc. Třetí svazek dává esejem O zahradách na srozuměnou odchod do ustraní. Eseje jsou ucelené, téměř průpovědné, a mají pěknou rovnováhu výrazů a obrazy ("…lidé se bojí smrti, jako se děti bojí jít do tmy…") se staly částí obecné tradice anglické řeči. Jsou přesně a správně uspořádány, jak bychom očekávali od vědce, a tím kontrastují s nepravidelnou důvěrností Montaignovou.
Ještě pár slibovaných vět, které byly proneseny na adresu lorda Bacona, vévody z Verulámu:
Nesrovnatelný Verulamius povolal filosofii zpět na zemi, kde žijeme - Leibniz
Jeho jméno platí více, než mu mohlo být kdy bezprostředně přičítáno za zásluhu - Hegel
Baconův genius je jeden z řídkých zjevů, jež se čas od času objevují na zemi k ozdobě svého vlasního věku a celkového ducha člověčenstva - Bedřich Veliký
Ještě dlouho nebudeme vědět dost o lordu Baconovi, prvním realistovi v onom velikém slova smyslu, abychom věděli, co chtěl a co sám v sobě prožil - Nietzsche Nejmoudřejší, nejskvělejší a přitom nejnižší z lidí. Mudrc a ničema. - Pope
Popud, který dal Baconův genius, zaměřil ducha jeho doby na skutečnost. Tento neobyčejný muž má neocenitelnou zásluhu: zaměřil celou pozornost na oblast přírodních věd. - Goethe

A na závěr pár výroků Baconových, či Baconem použitých:

Scientia est potentia - Vědění je moc.
Domněnka, že všeho je hojnost, je hlavní příčinou nedostatku.
Není člověka zvědavého, aby nebyl zároveň zlomyslný. Nenávist neslaví svátků.
Bolest má mez, strach nikoliv. Strach je větší než bolest.
Není bezbožné nevěřit v bohy lidu, ale je bezbožné přenášet představy lidu na bohy.
Bdí-li kdo příliš dlouho, je velmi pravděpodobné, že usne.
Ucházejí-li se lidé o přízeň, nesmíme vždy dát na prvního příchozího.
Proslulá morální maxima: Není vzestupu kromě ve směsici zla a dobra.
Historie činí lidi moudrými, básnictví duchaplnými, přírodní vědy hlubokými, matematika vážnými, logika a rétorika způsobilými ve sporech.
Abeunt studia in mores - Studia přecházejí v krev.
Nejkrásnější kámen je ten, který lze zasadit bez ozdob.
Kdo šetří větru nebude síti, kdo hledí na hustá oblaka nebude žíti.
Ti, kdo píší knihy o pohrdání slávou, své jméno pod jejich název připisují.
Svou duši se žahadlem dávají včely.
Ale není dobře příliš dlouho patřit, jak se otáčejí kola pomíjivosti, abychom nedostali závrať.
A když se slunce kloní k západu, velká hora vrhá dlouhý stín.
Ženy jsou milenkami mladých mužů, průvodkyněmi ve středním věku a chůvami starců.

(Konec citace seminární práce)