FRANCOIS RABELAIS
asi 1495 - asi 1553Rabelais v mládí vstoupil do františkánského řádu, přestoupil k benediktinům, klášter časem opouští a studuje lékařství v Montpellieru. Roku 1537 se stává doktorem. Jako lékař provázel kardinála Jeana du Bellaye do Říma.
V roce 1532 vydává lidový román o obru Gargantuovi, z tohoto lidového vypravování pak čerpá látku pro svůj román, jehož první dvě knihy, Pantagruel a Gargantua, vydává anonymně. Pod záštitou mocných ochránců vydává další pokračování pod vlastním jménem. Aby se vyhnul pronásledování, žije v Metách, časem se stává kanovníkem a dokonce farářem v Meudonu, avšak fary se brzy vzdal, nebyl farářem ani celý rok. Pátá kniha románu vyšla až po jeho smrti.Gargantua a Pantagruel
Objemný satirický román vypravuje o dětství, výchově a dobrodružstvích obra Gargantuy, v další knize o jeho synovi Pantagruelovi, ke kterému se druží chytrák Panurge. Ve třetí knize se Panurge táže osudu, snů, Sibyly, básníka, hadače, bohoslovce, lékaře, filosofa, má-li se oženit, na radu blázna Tribouleta Panurge a Pantagruel vstoupí na loď, aby se na věc optali věštírny božské lahve. Ve čtvrté knize se líčí plavba do Číny, kde věštírna je, cestou míjejí ostrovy jinotojů (na jednom jsou vykonavatelé spravedlnosti, jinde katolíci, protestanti, epikurejci). Pátá kniha, kterou napsal asi někdo jiný podle Rabelaisova rozvrhu, útočí na římskou církev, která je zobrazena jako Znějící, útočí na justici, když přistanou u ostrova abstraktních pomyslů (Dáma Pátá Essence), konečně poutníci dospějí do chrámu Láhve, její odpověď zní Trink. Lid bere věštbu doslova a zapíjí mizérii, vzdělanci však soudí, že odpověď je míněna jako pití ze zdrojů vědy.Rabelaise v díle vystupuje jako člověk snášenlivý, odpůrce fanatismu, skeptik, nepřítel středověku, zvláště středověkého způsobu výchovy, doporučuje tělocvik, názorné se seznamování s věcmi, sní o ideálním uspořádání části společnosti, kde by ve svobodě žili vynikající intelektuálové.
Sloh díla je barvitý, jazyk vychází z lidové mluvy.Marketa z Angouleme (1492-1549), královna navarrská a sestra Františka I., napsala podle Boccacciova Dekameronu sbírku dvaasedmdesáti milostných novel Heptameron (1558), které i v dnešní době působí velmi odvážně a směle.
Michel de Montaigne (1533-1592), autor Essayů, v nichž skepticky soudí schopnosti lidského rozumu, je nakloněn proto spíše k víře, vychází z životopisů a tvorby životopisců (Plutarchos), filosofů-moralistů (Seneka) a tíhne k zájmu o lidskou přirozenost. Za cíl výchovy si klade rozvíjet především vlastní úsudek.
Francouzské písemnictví po Ronsardovi upadá, přejímá ze Španělska a Italie vyumělkovaný sloh.
Jistou reformu provede Francois de Malherbe (1555-1628) tím, že stanovuje pevná pravidla pro básnický sloh a verš, stává se zakladatelem klasické poezie.
