Vznik řeckého dramatu má souvislost s náboženskými oslavami Dionýsa, boha vinné révy a plodivé síly; dobou se vytvořily tři dramatické druhy:Satyrská hra a tragédie pocházely z Poloponésu.
- tragédie
- komedie
- satyrská hra
Původ tragédie je ve sborovém zpěvu, který se označoval jako zpěv kozlů (tragos=kozel), Satyrů a Silénů, tedy všech průvodců boha Dionýsa.
Řecká tragédie
Součástí tragédie byla i hudba a zpěv.
Thespis
okolo 534 před Kristem, vystoupil poprvé při jarních Dionýsiích ze sboru zpěváků a tanečníků jako první herec, tedy protagonista, čímž vznikl dramatický dialog.
Frynich
autor první nám známé tragédie (Dobytí Miléta), která však byla zakázána proto, že Atheňanům připomínala jejich podíl na pádu tohoto města.Původní dramata téměř postrádala děj - hlavní věcí byly zpěvy chóru za doprovodu flétnisty, do těchto vystoupení sboru bývalo vloženo vypravování a dialogy, jednalo se tedy spíše o oratorium.
Pravidlem bylo uvádění trilogie, tedy tří tragedií za sebou, po nichž následovala ještě hra satyrská.
Představení pak trvalo zhruba deset až jedenáct hodin.Řecké divadlo bývalo původně pod širým nebem, bylo kruhové, vývojem polokruhové, skládalo se hlediště (theátron), orchéstry a jeviště.
Orchéstra byla kruhového půdorysu, byla určena pro chór. Uprostřed měla oltář, vstupovalo se do ní dvěma počními vchody (parodoi) mezi hledištěm a skénou. Skéné byla obdélníková stavba s několika místnostmi, nejlépe jednopatrová, prostor divadla uzavírala. Z ní v průběhu hry vystupovali herci, před ní bylo podium (proskénion).
Diváci stáli i seděli kolem.
Kamenné divadlo se sedadly pro 15 000 diváků bylo postaveno v Athénách až po smrti Sofoklově a Euripidově.V řeckém dramatu hrál původně jediný herec, hypokrités-odpovídač, který se v rozhovoru střídal s chórem. Řečtí herci hráli v maskách, proto řecké divadlo nezná mimiku. V době po Alexandru Makedonském hráli herci na kothurnech, střevících až se čtvrtmetrovými podpatky.
Významné místo v antickém divadle měl chorus, jeho první vystoupení se označovalo jako parodos, poslední exodos, vystoupení mezi nimi stasima. Vlastní jednání, dialogy byly tzv. epeisodia (epesiodion). Dialogy byly psány v jambickém trimetru.
Pořádání divadelních her mělo formu soutěžení (agón), soutěžilo se o nejlepšího herce a nejlepší hru. Udělovala se pouze hlavní cena, třetí místo již znamenalo propadnutí. Archón epónymos či archón basileus (archonti - devět nejvyšších úředníků v Athénách) rozhodovali, který z přihlášených básníků se zúčastní soutěže, opatřili prvního herce a jmenovali sbor soudců pro posouzení her. Postupně se povinnost vycvičit a vypravit sbor přenesla na bohatší občany, tzv. chorégy. Režii hry měl vždy sám autor, v počátcích dramatu autor dokonce vystupoval jako protagonista.
První den divadelní soutěže se hrálo pět komedií, zúčastnění autoři se účastnili jedním kusem. Od počátku patého století soutěžily jen tři komedie.
Další tři dny soutěžili autoři tragédií, každý třemi tragédiemi, mnohdy trilogiemi, a jedním satyrským dramatem.
Divadlení představení byla přístupna mužům, ženám i dětem, dokonce i otrokům. To vyplývalo z náboženského charakteru dramat. Vstupné (theórikon) původně neexistovalo, později však bylo zavedeno, ti, kdo měli čestná místa, vstupné neplatili. Chudým občanům vstupné platil stát.
Obecenstvo předem znalo motiv dramatu, mohlo se tedy zaměřovat na samotné provedení díla, na myšlenky v něm obsažené.
Po hrách se v divadle konalo shromáždění, na kterém porotci pronášeli svá hodnocení. Vítězný básník, herec i choreograf byli oceněni břečťanovým věncem, básník dostal od státu honorář a peněžitou cenu. Jména vítězů i názvy dramat dal archón zapsat do úředních protokolů ve státním archivu.
V průběhu městských Dionysií byly hrány tragédie (březen-duben), o Lenaeích komedie (leden-únor), o venkovských Dionýsiích pak byly opakovány hry, které se dříve hrály v Athenách (prosinec-leden).
Aischylos
Jeho význam tkví především v zavedení druhého herce (deuteragonista), čímž teprve vzniká drama ve vlastním slova smyslu, byť do děje stále ještě zasahuje chórus. Dal také řecké tragedii obsah - mýtus.
Sám byl básníkem, hercem, režisérem, hudebním skladatelem.
Narodil se 525 před Kristem v Eleusině, jako pětatřicetiletý se účastnil bitvy u Marathonu. Několikrát cestoval na Sicílii, kde také v roce 456 před Kristem zemřel.
O Aischilově smrti vznikla legenda, podle níž mu Diův orel pustil na hlavu želvu.Napsal devadesát tragédií a satyrských dramat, z nichž dvaaosmdesát známe jménem, zachovalo se pouze sedm tragédií:
- Hiketides, Prosebnice - první díl trilogie o 50 dcerách krále Danaa, které uprchly z Egypta, aby se nemusely provdat za padesát synů krále Aigypta, kromě jedné každá z nich usmrtila po svatbě svého manžela.
- Persai, Peršané - oslava řeckého hrdinství během války s Xerxem, především v bitvě u Salamíny.
- Hepta epi Thébás, Sedm proti Thébám - závěrečný díl trilogie, kterou Aischilos zvítězil v roce 467 před Kristem (předcházely hry Laios a Oidipus, následoval satyrská hra Sfinx), zachycuje Oidipova syna Polyneika, který se šesti spojenci vytáhne proti Thebám, avšak zahyne v souboji se svým bratrem Eteoklem.
- Prométheus desmótés, Prometheus spoutaný - první část trilogie. Zeus za pomoci Prometheovy svrhl do podsvětí Titány, chce však zahubit i lidstvo. Prometheus se však lidí zastane, povznese je ze zvířecího stavu ke vzdělanosti, přinese jim z nebe oheň, naučí je písmu, orbě, jízdě na koni, plavbě atp. Zeus se cítí být dotčen a pošle Sílu a Násilí. Prometheus je odvlečen na konec světa a je Hefaistem přikován ke skále. Prometheus však zná tajemství, jak může být Zeus zbaven vlády. Když nechce tajemství prozradit, svrhne Zeus skálu s připoutaným Prometheem do Tartaru. V druhém dílu se Prometheus po tisíci letech opět vynoří, ovšem tajemství opět neprozradí, proto mu orel vyklovává játra. Teprve Herakles zabije orla, mezitím se Zeus proměňuje, spolu s ním vládne spravedlnost a mír. Kentaur Chiron odchází místo Promethea do podsvětí. Prometheus vyjeví své tajemství, je zbaven pout. Jistou chudost děje této trilogie vyvažuje myšlenková hloubka.
- Oresteia - Je považována za nejlepší Aischylovu trilogii, jako jediná se dochovala celá (Agamemnón, Choéforoi, Obětující ženy a Eumenides, Usmířené bohyně).
Aioschilos zde přejímá Sofoklem vytvořeného třetího herce, prohloubil zde práci s charaktery, vnesl do tragédie dokonce charakter ženský, a to v postavě Klytaimnestry. Děj se odehrává v Agru, v sídle Agamemnona. Zde je očekáváno ohnivé znamení, které by oznámilo pád Tróje. Královna Klytaiméstra se dovídá o vítězství, ale velkou radost nemá. Agamemnon se vrací domů spolu s věštkyní Kassandrou, která mu připadla jako kořist, manželka ho pokrytecky vítá. Agamemnón je v lázni chycen do sítě a ubit sekyrou, obdobně končí i Kassandra. I v druhém dílu vystupuje jako hlavní postava Klytaiméstra. Agamemnonův syn Orestes je vychován ve Fokidě jako mstitel svého otce. Přichází ke hrobu svého otce. Při obětování vlastní kadeře se setkává se svou sestrou Elektrou, která je sem poslána Klytaiméstra, aby obětmi usmířila ducha Agamemnona. Orestes chce původně zabít pouze milence své matky Aigistha, ale nechce zpočátku přijmout Apollonův příkaz zabít i vlastní matku. Orestes se s přítelem představují královně jako poutníci. Orestes o sobě tvrdí matce, že zemřel a že přináší popel Orestův. Královna přikáže chůvě, aby přivedla Aigistha s ozbrojenci. Chór však zasáhne do děje a přemluví chůvu, aby změnila vzkaz tak, aby přišel Aigisthos sám. Když ten přijde, je zabit on i Klytaiméstra. Orestes odchází do Delf provázen Erinyemi. V závěrečné části trilogie dochází ke smíření. V Thébách čeká Orestes před chrámem spolu s Erinyemi, není však do něj vpuštěn. Zjevuje se Apollon a posílá Orestea do Athen, kde má proběhnout soud. Klytaisméstra štve za Orestem Erinye. Soud probíhá před soudci, které jmenuje Athena. Soud má za úkol určit, komu z rodičů je syn povinován více. Apollon tvrdí, že k otci. K osvobození Orestea stačí rovnost hlasů soudců. K této rovnosti dojde a Erinye se proměňují v Eumenidy, bohyně milosti./
Sofokles
Je pokládán za opravdového tvůrce dramatu, a to proto, že zavedl třetího herce tritagonistu.
Stejně jako Aischilos vychází i Sofokles z mýtů, usiluje o vytváření charakterů, o motivaci jednání jednotlivých postav. V jeho tragediích již chórus do děje nezasahuje, Sofokles potlačuje i vnitřní souvislost mezi jednotlivými částmi trilogie.
Sofokles byl nazýván miláčkem lidí i bohů, byl přítelem Periklovým a Herodotovým, zvítězil v osmnácti dramatických závodech. Specifikou jeho pohledu je silný pesimismus ("Nejlépe by bylo se nenarodit, druhá dobrá věc však spěšně odtud odejít").
Narodil se 496 před Kristem v Kolonu u Athen jako syn bohatého průmyslníka, otec měl továrnu na zbraně. Působil i ve veřejném životě, byl zvolen Periklovým spoluvelitelem, působil jako správce spojenecké pokladny. Zemřel jako devadesátiletý, byl mu zbudován chrám, byly mu prokazovány božské pocty. Jeho syn Iofon byl taktéž autorem tragedií. Napsal 123 dramat, zachovalo se jich pouze sedm: Aias,Antigona, Elektra, Král Oidipus, Trachiňanky, Filoktetes, Oidipus na Koloně. Kromě těchto tragedií se zachovala i část satyrské hry Slídiči.(Další dílo Filoktetes - objevuje se deus ex machina, Oidipus na Koloně - zachycuje nešťastného Oidipa, který konečně nachází klid v háji Eumenid, Oidipa, který pro vzájemné nesváry proklíná své syny.)
- Aias - charakterní hra, z tématiky Iliady. Aias, statečný silák, závidí Odysseovi, že mu připadla Achilleova zbroj. V šílenství hodlá zabít Agamemnona, Odyssea, Menelaa, pobije pouze stádo dobytka. Ve studu se později usmrtí.
- Antigona - zřejmě nejznámější antická tragédie. Začíná v den po boji Thebanů s obléhateli města, v němž synové Oidipovi Eteokles a Polyneikos padli vzájemnými ranami. Vladař Kreon zakázal pohřbít Polyneika, vlastizrádce. Antigona však chce bratra pochovat. K tomuto činu chce získat i svou sestru Ismenu. Zde se střetávají dva ženské charaktery: Antigona je prudká, vášnivá, vzdorovitá, Ismena je mírná, snášenlivá, pokorná. Když Ismena pomoc odmítne, vykoná Antigona pouze symbolický pohřeb, posype mrtvolu hlínou. Je dopadena a odsouzena k smrti, marně prosí o milost pro ni Kreontův syn Haimon. Antigona je zavřena do skalního hrobu, páchá v něm sebevraždu. Život si bere také Haimon, dokonce i jeho matka Eurydiké.
- Elektra - má stejnou látku jako Aischylovy Choeforoi a Euripidova Elektra. U Sofokla je hlavní postavou Elektra, ačkoliv nejedná: tragédie podává více hru jejich citů a duševních stavů. Elektra zachránila Oresta před matkou vražednicí Klytaimnestrou a Aighistem. Nakládají s ní jako se služkou, je oblečena jako otrokyně, je týrána, hrozí jí smrt. Je hluboce zasažena zprávou o domnělé smrti Oresta. Když Orestes vraždí matku, podporuje ho.
- Král Oidipus - vrchol tvorby, osudová tragédie. Tragédie je vystavěna na dramatické ironii-hlavní postava netuší smysl děje, diváci mýtus znají, proto Oidipovy reakce, promluvy mají velice působivý dopad. Po dlouhé a šťastné vládě krále Oidipa, který Théby zachránil před Sfingou, zachvacuje město mor. Oidipův švagr Kreon přináší z Delf vysvětlení, že mor je trestem za vraždu Oidipova předchůdce, krále Laia. Mor přestane, až bude vrah potrestán. Oidipus svolá lid a nad vrahem vyhlásí klatbu. Je povolán věštec Teiresius. Ten zná vraha, ví, že je to sám Oidipus, ví, že jeho manželka je vlastně i jeho matkou, zdráhá se však tuto informaci zveřejnit. Oidipus chce věštce prohlásit za vlastizrádce, proto Teiresius poví, co ví. Oidipovi připadá toto vyhlášení jako příliš vykonstruované a má pocit, že se jedná o spiknutí proti němu ve prospěch Kreona. Odsoudí proto Kreona k smrti, trest změní ve vyhnanství. Přichází královna Iokasta. Když se dozví, z čeho je Oidipus viněn, dokazuje, že věštcové lžou. Prozradí však některé z podrobností, které Oidipus zatím nezná: Laios byl zabit na křižovatce, syn předchozího krále byl již v dětství pohozen. Oidipus si z hrůzou uvědomuje, že okolnosti začínají vypovídat proti němu. Byl vychován u krále Polyba v Korintu. Když se dozvěděl, že není synem Polybovým, šel do Delf, kde uslyší věštbu, že zabije otce a ožení se s matkou. Proto se nechce vracet do Korintu, aby předešel vyplnění věštby. Cestou do Théb zabíjí starce, který po něm švihne bičem. Oidipus posílá pro svědka vraždy. Mezitím přichází posel z Korinta se zprávou o smrti Polybově. Posel vypravuje, že přijal Oidipa jako dítě od otroka, který ho měl pohodit. Iokasta už tuší pravdu a odchází do paláce. Otrok, který měl dítě pohodit a který byl shodou okolností i svědkem vraždy, přiznává pravdu. Iokasta se oběsí, Oidipus si sponou vypíchne oči. Odchází do vyhnanství a loučí se svými dcerami.
Euripides
Zatímco Aischilos a Sofokles zobrazují určité typy, tedy redukují jejich osobnost na jednu vůdčí vlastnost a princip, usiluje Euripides zobrazovat individuální postavy. Daří se mu realisticky vytvářet současníky i zachytit běžné a všední události své doby. Je zručným psychologem, znalcem především ženské psychologie. V tragedii zavádí prolog, ve kterém vystupuje bůh nebo hrdina a vysvětluje děj hry. Je zřejmé, že Euripidovi nešlo ani tak o děj a látku, jako mu spíše šlo o dramatičnost zpracování. Euripides hojně využívá deus ex machina.Narodil se 481 před Kristem na Salamině na statku svého otce, kde také strávil valnou většinu života. Prokazoval přemýšlivost a hloubavost a jako Sokratův přítel ve svých dramatech často filosofuje. Nebyl tak úspěšný jako Sofokles. Zemřel v roce 406, údajně byl roztrhán psy. Napsal asi devadesát her, dochovalo se pouze sedmnáct.
Další tvorba - hry čerpající z trojských příběhů (Hekabe, Andromache, Trojanky, Ifigenie v Aulidě, Ifigenie na Tauridě, Orestes, Elektra, Helena) - Ion, Foiničanky, Herakles
- Alkestis - Zachycuje Admeta, který nechce zemřít, a proto příjme nabídku své ženy Alkestis, že odejde do podsvětí místo něj ona. Je odvedena Smrtí. Herakles však Smrti kořist odejme.
- Medea - Medea chce zabít své děti, aby se pomstila svému muži Iasonovi, který si chce vzít za ženu dceru korintského krále a ji opustit. Nejprve nemůže překonat své mateřství, ale nakonec děti zabíjí. Děti předtím odnesou sokyni očarovaný šperk a plášť, z nichž vyskočí oheň a Iasona i Korynťanku upálí. Po vraždě Medea odjíždí na voze boha Helia.
- Hippolytos - Láska zachvacuje Faidru, manželku stárnoucího athenského krále Thesea. Faidra miluje svého nevlastního syna Hippolyta. Když je odmítnuta, usmrtí se, ovšem zanechává dopis, kde uvede, že ji Hippolytos zneuctil. Otec prokleje svého syna a požádá Poseidona, aby Hippolyta usmrtil. Poseidon posílá obludu, která splaší Hippolytovy koně. Po smrti však nevina Hippolytova vyjde najevo.
- Bakchy - hrály se až po autorově smrti. Hra je patrně protestem proti Dionýsovu kultu. Dionýsos se objevuje v Thebách, aby potrestal město za to, že pochybovalo o jeho božství. Thebské ženy se v opojení přidají k Maenadám a dají se do tance. Trhají mladé kozy a jedí je syrové. Král Pentheus chce zakročit, proto nechá Dionýsa svázat. Maenády krále rozsápou. Je mezi nimi i Pentheova matka, která se po vystřízlivění zděsí vlastního činu.
Komedie souvisejí svým původem také s kultem Dionýsovým. Jméno komedie pochází od slova kómos, tedy veselý tanec.
Řecká komedie
Kómos byl věnován oslavě plodivých sil.
V dalším vývoji splývá s peloponéskou fraškou, která předváděla žertovné výjevy ze života nebo pověstí.
Komedie byly hrány nejprve u Dorů sicilských. Kolem roku 500 před Kristem skládalEpicharmos
frašky s bájeslovnými tématy i tématy ze současnosti.
Na Sicílii byl pěstován mimos, tedy realistické výjevy z denního života, které byly psány prózou. Uměleckou podobu jim dal Sofron kolem roku 450 před Kristem.
Attická komedie převzala formu od tragédie, liší se již jazykem, řeč komedie je místy až necudná, sama stavba komedie je spíše volnější. Ovšem hlavní odlišností je tzv. parabase, zbytek původní komedie. Při parabasi byl přerušen děj, chórus procházel kolem diváků se sejmutými maskami a přednášel přání a žaloby autorovy, potom zpíval píseň k poctě některého z bohů a následoval jakýsi doslov, tzv. epirrhema.Zástupci starší attické komedie - Kratinos, Eupolis, Aristofanes.
