(Úryvek seminární práce, Zuzana Kostková, oktáva pražská, 2003 )Doba, pozice herců ve společnosti, rozkvět literatury a divadla
Nejdříve se podívejme na podmínky, v nichž Shakespeare tvoří. Alžbětinská renesance, jak je označováno období vlády Alžběty I. a částečně i vlády po její smrti nastoupivšího Jakuba I., je obecně synonymem hospodářského i kulturního rozmachu. Rozvoj průmyslu, specializace zemědělství a s péčí budované silné námořnictvo svým přínosem mnohdy zastírají fakt, že sociální klid je zajišťován policejním terorem. Pod rouškou zdánlivého dostatku zde ovšem panuje značný kontrast mezi blahobytně si žijící šlechtou a měšťany, kteří se nosí v přepychových šatech, bydlí v honosných zámcích či měšťanských domech a do svých sídel zvou všelijaké umělce, a chudinou, která zavíráním klášterů a rušením náboženských řádů přichází o poslední zdroj pomoci, a které zákon nařizuje pracovat za mizerný plat ve prospěch zaměstnavatelů, nemluvě o pronásledování a popravách tuláků a katolíků.
Za pochybné pobudy a opovrženíhodné existence byli dlouho pokládáni také herci (tehdy pouze kočovní). Právě v alžbětinské době ale nabývají určité vážnosti, v podstatě hlavně proto, že je pod patronát přijímají šlechtici, dokonce i hrabata z Leicesteru a Southamptonu, a přeje jim rovněž sama královna.
Vznikají profesionální divadelní společnosti, které od roku 1576, kdy v Londýně vzniká první stálé divadlo "The Theatre", mají vlastní stálou scénu (do té doby se hrálo v kostelech, později na ulicích, návsích a náměstích, po hospodách, v lepším případě pak v zámcích, šlechtických a měšťanských domech nebo v londýnských právnických kolejích). Rok nato získává Londýn druhé divadlo "The Curtain", v němž účinkují i herci Shakespearovy skupiny "Komoří", než roku 1598 nebo 1599 přesídlí na jeviště nového divadla "The Globe".
Svého rozkvětu se dočkává též literatura, jíž se dostává přívlastku "novoanglická". Zaměřuje se více duchovně - jednak vlivem náboženské reformace, druhak díky filosofii humanismu (představované např. Thomasem Morem). Zdokonalují se všechny existující literární žánry a formy (především sonet, ekloga a elegie), nadto vznikají formy zbrusu nové.
Růst anglického patriotismu se odráží ve zvýšeném zájmu o národní historii; oblíbeným mytologickým eposem, čerpajícím z artušovských legend, se inspirují Marlowe a Shakespeare, který asi nejvíce upokojuje lačnost Angličanů po historických dramatech.
K nejrozšířenějším žánrům patří dvorský román, próza v dopisech, pikareskní román a satirická próza.Nejvýznamnějším druhem literatury se stává drama, jehož alžbětinská podoba vzniká kombinací tří hlavních zdrojů:
- domácí, nábožensky inspirované tradice (mystérií a moralit)
- humanistické antické tradice (Seneca, Plautus, Terentius)
- italské commedie dell' arte
Mezi nejvýraznější dramatiky Anglie 16. století se řadí svými komediemi John Lyly a George Peele, tragédiemi pak Christopher Marlowe nebo Thomas Kyd.
Snad ale právě díky tomu, že se mu podařilo jak v komediích, tak v tragédiích, historických hrách i romancích spojit většinu tehdejších dramatických žánrových prvků, motivů, témat a typů postav (Nebo je v tom něco víc?), přesahuje všechny své současníky (a zároveň i mnoho následovníků, kteří opět uplatňují pouze jednotlivé prvky) William Shakespeare.Poslední náhled do alžbětinské doby věnujme atmosféře samotného divadla, která se výrazně lišila od atmosféry divadla dnešního.
Ženy a muži seděli pohromadě namačkaní jeden na druhého (což vedlo k pohoršování puritánu, kteří "divadlo často přirovnávali k bordelům"), jedlo se, pilo a povídalo, a záleželo jen na kvalitách díla a jeho autora a schopnostech herců zaujmout diváky, kteří svou nelibost vyjadřovali nejen pískáním, křikem a dupáním, ale nezřídka i "odstřelováním" herců čímkoliv, co bylo zrovna po ruce. Navíc v okolí divadel panovala silná zábavní konkurence tzv. krvavých tragédií, které vznikly ze středověkých mirákulí a které si libovaly v krvavých vraždách, mučeních, intrikách a mstách, oblíbených veřejných poprav, zápasů v medvědích arénách, prostituce, takže i přes přízeň a podporu třeba samotné královny nebylo jednoduché získat na svou stranu lidové publikum.
Výjimečnost Shakespearova tedy podle všeho nedlí v jeho osobnosti (o které nemáme téměř žádné reálné informace), ani v nějakých příliš odlišných podmínkách lepších ostatních dramatiků (ačkoli se mnoho let těšil přízni královny Alžběty I. i jejího nástupce Jakuba I.), jako spíše uvnitř jeho tvorby.Životaschopnost a přizpůsobivost Shakespearových her
Shakespearova díla nejsou zakonzervovanými artefakty, na něž bychom se chodili dívat do divadla podobně, jako si do musea chodíme prohlížet staré památky, kterých se nesmíme ani dotknout, sice bychom je zle poškodili a nevratně snížili jejich hodnotu. Jeho dramata jsou naopak živou hmotou, dýchající, tvárnou a schopnou změn, proto mohou dnešní herci rozehrát komedii "Jak se vám líbí" ve stylu dvacátých let dvacátého století, proto můžeme nalézt "Jindřicha V." v zákopech první světové války, proto Hamletovi neubere na tragičnosti oblek konce století devatenáctého, proto neruší motiv nevraživé nenávisti veronských rodů pistolnické souboje na místě šermířských potyček.
Všechny tyto cesty v čase, ale i fakt, že jeho hry slouží coby předlohy operám, muzikálům, baletům a filmům, dokazují, že Shakespeare je i dnes živým autorem.(Konec citace seminární práce)
