(Úryvek seminární práce, Pavel Horáček, čtvrtý ročník, 2003)
Historické uvedení
Koloniální závislost amerických kolonií na Anglii skončila válkou za nezávislost (1776-1783). Získaná samostatnost umožňovala rozvoj průmyslu a zemědělství, šíření demokracie.
Ukončení války však neznamenalo vyřešení všech problémů nového státu. Bylo nutné změnit první ústavu, a proto se roku 1787 sešel ve Filadelfii Kongres.
Nová ústava byla vyhlášena roku 1789.
Státy Unie (=spojené státy) si zachovaly své ústavy a značnou samostatnost ve vnitřních otázkách. Zároveň byla posílena ústřední moc, tvořená třemi nezávislými složkami. Nejvyšším zákonodárným orgánem byl dvoukomorový zastupitelský sbor - Kongres (Sněmovna reprezentantů a Senát), výkonná moc se soustředila v rukou prezidenta (G.Washington) a nejvyšší soudní moc měl Nejvyšší soudní dvůr (předseda J. Jay).
V roce 1801 se stal devátým prezidentem USA Thomas Jefferson. Dosáhl zrušení protidemokratických zákonů předchozí vlády: snížení minimální rozlohy prodeje zemědělské půdy roku 1804, zákazu dovážení otroků do země roku 1807 (ovšem otroctví bylo zrušeno až v roce 1863). Tato a další opatření přispěla k urychlení rozvoje kapitalistických vztahů. Rostla populace a spolu s ní příliv přistěhovalců z Evropy i Asie, kteří šli za svobodou a volnou půdou.
Kolem 50. let žilo v USA asi jednatřicet milionů lidí (z toho 4 miliony černých otroků a 100 tisíc Indiánů). V letech 1820-1860 se přistěhovalo 5 milionů Evropanů.
Přistěhovalci, jichž stálé přibývalo, se zmocňovali území patřící indiánským kmenům. Začalo dobývání Divokého západu. Indiáni se samozřejmě bránili, zvláště Siouxové s Dakoty (náčelník Sedící býk). Jejich odpor byl však marný - mnoho Indiánů bylo zabito, jiní skončili v rezervacích.
Šedesátá léta 19. století znamenala pro Spojené státy americké vyvrcholení otevřeného konfliktu mezi průmyslovým Severem a zemědělským Jihem.
Po vyhlášení druhé ústavy Unie se počítalo se zánikem otrokářství jako nerentabilního a na severu skutečně došlo společně s industrializací k částečnému zrušení otroctví. Pěstování bavlny však mělo pro americký jih dalekosáhlé ekonomické důsledky. Bavlna se záhy stala nejdůležitějším exportním zbožím, jižní státy byly politicky i hospodářsky ovlivňovány velkými plantážníky využívajícími otroky.
Příčin k vypuknutí občanské války bylo několik: roku 1854 bylo zákonem o Kansasu a Nebrasce umožněno volné šíření otroctví na západ, v Demokratické straně, téměř výhradně otrokářské, došlo k rozkolu a drobní farmáři a dělníci ze severu a západu ji opouštěli. V neposlední řadě sehrálo důležitou roli Lincolnovo zvolení prezidentem USA. Do čela odporu proti prezidentovi se jako první roku 1860 postavila Jižní Karolína, která vyhlásila odtržení od USA a konstituovala se v nezávislý stát. Následovalo ji postupně jedenáct států a roku 1861 byly vyhlášeny Konfederované státy americké.
V dubnu téhož roku začala občanská válka mezi Severem a Jihem USA.Literární náhled
V americké poezii a próze konce 18. a začátku 19. století stále dominují anglické vzory.
Jen ojediněle se objevují snahy o uměleckou samostatnost, realistické postřehy pronikající do převzatých šablon nebo uvádění domácí problematiky.
John de Crevecour, který přišel do kolonií s rousseauovským ideálem prostého života v přírodě, zachytil v úvahové próze realisticky svůj farmářský život.
K americké přírodě se ve svých verších obracel vlastenecký i satirický Philip Freneau.
V próze se prosadil například Henry Hugh Brackenridge satirickým pitoreskním románem z amerického prostředí a Charles Brockden Brown, který lokalizoval do Nového světa dobrodružný strašidelný román.Na začátku 19. století se centrum kulturního života přenáší do prudce rostoucího New Yorku. Knickerbockerovští literáti, jak se této newyorské literární generaci říkalo podle pseudonymu Washingtona Irwinga, se snaží svou poezií, prózou i esejemi čtenáře pobavit, přiblížit jim domácí látku i nedávnou minulost.
Vedle Washingtona Irwinga a Jamese Fenimora Coopera se k této newyorské škole řadí autoři jako William Cullen Bryant, Fitz-Greene Halleck, J.K. Paulding, dramatik J.H. Payne a další. I jejich tvorba dosud vznikala v poměrně úzkém kontaktu s evropskou kulturou.
Osobitý humor, domácí tématika, a realistické detaily však dokazují, že se úporně, třebaže nevědomky ubírali novým směrem, ke kulturní samostatnosti.Od začátku 30. let 19. století až do občanské války prožívá americká kultura opravdový rozkvět - hovoří se o renesanci.
Nejprve se zapisuje do dějin americké literatury tzv. novoanglická renesance jako období vyjadřující optimismus a sebedůvěru mladého národa. V massachusettském Bostonu, v Concordu, v Salemu se setkávají spisovatelé, kteří se snaží uplatnit vlastní názory na člověka a společnost, demokracii a otrokářství, náboženství a vědu. I pojetí Boha a člověka se v Nové Anglii, kdysi stroze protestantské, mění. Nové náboženské hnutí unitářské připravuje cestu domácí transcendentalistické filozofii, jejímž zakladatelem byl Ralph Waldo Emerson.
Romantický a idealistický transcendentalismus navazoval na filozofická učení evropských romantiků a na domácí hnutí unitářské a usiloval o překonání strnulého dogmatického myšlení, o nový přístup k realitě přes duchovní intuici jedince.Transcendentalisté jako A.B.Alcott, H.Thoreau, M.Fullerová a mnozí další se víc než o rozvíjení teoretických koncepcí pokoušeli o prosazení svých názorů v praktickém životě - v různých reformních hnutích, v boji za zrušení otroctví, za práva žen (Fullerová) a podobně. Měli i svůj vlastní časopis - Dial, ve kterém uplatňovali své kritické politické a sociální názory. Velmi blízké jim byly myšlenky evropských utopických socialistů.
Současníky transcendentalistů byli i autoři, kteří jejich názory odmítali. Mezi ně patřil i básník a esejista O. W. Holmes, který byl zastáncem rozumové, nikoli transcendentální víry v lidskou duši, a Nathaniel Hawthorne, který v mládí sám strávil nějaký čas v jedné utopické osadě transcendentalistů, později tyto utopické pokusy ironizoval.
Romantický individualismus a subjektivismus poznamenal život i celou tvorbu klasika americké literatury E.A.Poea. Jedinečnost a romantická výlučnost Poeovy tvorby, která zároveň přesahuje hranice romantismu, vynikne při srovnání s jeho současníky, tehdy velmi populárními novoanglickými básníky H.W.Longfellowem, J.G.Whittierem a J.R.Lowellem.
Z Longfellowovy pestře různorodé poezie přežívá jako klasické dílo jen jeho indiánský epos Píseň o Hiawathovi pro svou ideu a básnický tvar, z Whittiera abolicionistické verše, z díla Lowellova protiotrokářská satira a díla literárněkritická.
Je třeba ještě zmínit historické spisy Bancroftovy (Dějiny Spojených států), Parkmanovy anebo Prescottovy, které přispěly k obohacení kultury. Důležité je pak také slovníkářské dílo Noaha Webstera (z roku 1828).
Webster, který jako jeden z prvních lingvistů dospěl k přesvědčení o budoucí autonomii americké angličtiny, se pokusil o zjednodušující pravopisnou reformu a ve svém Americkém slovníku angličtiny uvedl i amerikanismy, kterými se angličtina v Americe obohacovala od počátku 17. století.Vybraní autoři sledovaného období
Nathaniel Hawthorne
1804-1864
Prozaik a povídkář.
Pocházel ze staré puritánské rodiny Hathornů, písmeno "w" si přidal ke jménu až jako autor. Jeden z jeho prapředků působil jako soudce za pověstných honů na čarodějnice v Salemu (i Nathanielovo rodiště) v devadesátých letech 17. století. Hawthorne sám přiznal, že postava nechvalně známého zakladatele rodiny ho pronásledovala od nejranějšího dětství a hluboce poznamenala jeho uměleckou imaginaci.
Hawthorneův otec zemřel v roce 1808 na žlutou zimnici. Hawthorne vyrůstal v domě svého strýce, kam se po otcově smrti přestěhovala matka s oběma jeho sourozenci.
Již za studií vydává svou první knihu, Fanshawe. Nezralá próza poznamenaná vlivem W. Scotta a anglických gotických románů nese autobiografické prvky. Titulní hrdina Fanshawe, idealista, který se stává hlavním aktérem romantické tragédie, v lecčems připomíná mladého Hawthornea. Melodramatické prvky, motiv únosu mladé ženy nevzbudily pozornost čtenářů, Hawthorne se však definitivně rozhoduje pro spisovatelskou dráhu.
Následujících dvanáct let jeho tvůrčí snažení stagnuje, avšak díky neodbytnosti začínají literární časopisy jeho prózu přijímat.
V roce 1837 vydává Twice-told tales (Převyprávěné příběhy).
Sbírka obsahovala devatenáct kratších próz, které Hawthorne vybral z dříve publikovaných prací. Jednotlivé prózy zpracovávají téma viny, Hawthorne v nich zkoumá kořeny puritánské kultury, z nichž vyrůstá celé jeho dílo. Sbírka obsahující prózy dnes již klasické, např. The ministers black veil (Knězův černý závoj) a Endycott and the red cross (Endicott a červený kříž), ískala jen úzký okruh obdivovatelů (patřil k nim především E. A. Poe) a nevyřešila autorovi finanční starosti.
V této době píše populárně naučné články a literaturu pro děti. Honoráře za povídky, články a příležitostnou literární práci byly však tak nízké, že nezajišťovaly Hawthorneovi ani skromnou existenci, proto přijímá místo na bostonském celním úřadě (1839-1841).
Sedm měsíců strávil v experimentální osadě Brook farm ve West Roxbury, kde se skupina intelektuálů vedena Georgem Ripleym snažila uvést v praxi společenské, politické a náboženské reformy. Všichni pracovali manuálně, učili ve škole, dostávali stejný plat a bratrskou spoluprací chtěli nahradit zákony konkurence. V osadě založené na principech rovnosti a utopického socialismu však Hawthorne nemohl tvůrčím způsobem pracovat, fyzická práce ho unavovala a společenský život znemožňoval potřebné soustředění.
V roce 1842 se Hawthorne oženil se Sofii Peabodyovou a několik let strávil v Old Manse v Concordu, kde prožil nejšťastnější dny života plné tvůrčí práce. Tam napsal sbírku povídek Mosses from an Old Manse (1846, Mechy z Old Manse) obsahující například známou povídku Rappacicci´s daughter (Rappacciniho dcera) nebo The Birthmark (Mateřské znaménko). Opakuje se v nich téma prvotního hříchu a pádu člověka.
Finanční tíseň donutila Hawthornea k návratu do Salemu, kde v letech 1846-49 zastával důležitou funkci v salemské celnici, z politických důvodů (které jsem bohužel nenalezl) o své místo brzy přijde.
Brzy poté vydává svůj nejznámější román The Scarlet letter (Šarlatové písmeno).
Jedná se o romanci, která ovšem není "opravdová". Všechny znaky romance, jakými jsou uhlazenost, líbivost a milost, splňuje, ale je to jakési podobenství. Podobenství o kostnaté puritánské společnosti. Znovu zpracovává téma hříchu a trestu, hříchem je cizoložství Hester Prynnové, která na znamení svého prohřešku musí nosit potupné šarlatové písmeno A (=adulteress, tj. cizoložná žena). Její milenec, puritánský kněz Arthur Dimmesdale, s ní má dceru Perlu, tají však svůj hřích, zatímco Hester se k cizoložství veřejně přiznává, aniž by prozradila jméno svého milence. Paradoxem Hawthorneova příběhu je, že největším hříšníkem se v něm nakonec stává podvedený manžel Roger Chillingworth, jenž využije své téměř hypnotické moci nad mladým knězem, kterého přinutí na pranýři k přiznání a přivodí jeho zkázu.
V sevřeném, umělecky propracovaném románu se puritánská morálka dostává do konfliktu s přirozenou lidskou morálkou. Největším hříchem v příběhu není prohřešek proti puritánské mravnosti, ale porušení zákona lidského srdce, kterého se dopouští Chillingworth. Provinilá Hester získává heroické rozměry tragické postavy a je snad Hawthorneovou nejlepší postavou vůbec.
V roce 1851 vydá Hawthorne The house of the seven gables (Dům se sedmi štíty), který připomene Poeův Pád domu Usherů.
V roce 1852 vychází Blithedale romance (Blithedaleská romance) zachycující postřehy z pobytu na Brook farm.Jeho další díla jsou: Snow image and other twice-told tales (Sněžný obraz a další převyprávěné příběhy) - obsahující známou povídku My kinsman, major Molineux (Můj příbuzný, major Molineux), A wonder book (Kniha divů) a povídky pro děti Tanglewood tales (Tanglevudské pověsti).
Dále Hawthorne napsal životopis svého přítele a někdejšího spolužáka Franklina Pierce - The life of Franklin Pierce (Život Franklina Pierce).
Po zvolení Pierceho prezidentem dostává místo amerického konzula v Liverpoolu. Po dvou letech strávených v Itálii vydává román situovaný v Římě The marble faun (Mramorový faun), atmosférou podobný Poeovi.
Posmrtně vycházejí některá jeho nedokončená díla: The Dolliver romance (Dolliverská romance), Dr.Grimshawes secret (Tajemství dr. Grimshawea).Hawthorne je (spolu s Poem) průkopníkem moderní americké povídky, která má navíc mravní náboj, psychologická hlediska hříchu a svědomí. V alegorické, často abstraktní a symbolické podobě vyjadřuje puritánskou novoanglickou kulturní tradici, stal se kritikem puritánské nesnášenlivosti a pokrytectví a zároveň odmítal vše, co brání lidské přirozenosti.
James Fenimore Cooper
1789-1851
Romanopisec a povídkář.
Jako syn statkáře prožil dětství v pomezní divočině. Vyrůstal v kraji, kde se indiánská tradice ještě držela v ústním podání, jež roznítilo chlapcovu fantazii. Studoval na Yaleově univerzitě, ale studia nedokončil. Sloužil jako námořník v americkém námořnictvu.Jeho prvním románem byla Precaution (1820, Opatrnost). Úspěch se dostavil až v roce 1821 kdy napsal román The Spy (Špeh), dokonalým vítězstvím byl román The Pioneers (1823, Pionýři), zahajující slavnou sérii pěti románů Kožené punčochy, líčící život amerického pomezí.
Odklonem od tradiční tématiky diktované evropskou, zvláště anglickou literaturou, pomáhal Cooper klást základy americké literatury a utvářet povědomí národní kultury jak v myslích spisovatelů, tak u široké čtenářské obce.
Jeho romány jsou romanticky laděné dobrodružné příběhy, v nichž Cooper vytvořil idealizovanou, ale rázovitou postavu zálesáka Nattyho Bumppoa, zvaného Kožená punčocha. Zachytil v nich celý jeho život s jeho láskou k divoké přírodě a čestným chováním vůči Indiánům.
Román The last of the Mohycans (Poslední Mohykán), kde vylíčil Nattyho Bumppoa jako mladého muže, The Prairie (1827, Prérie), v němž je Natty osmdesátiletý a The Pathfinder(1840, Stopař) a The Deerslayer (1841, Lovec), v nichž je Natty zachycen jako mladý.
Přes značný nános dobového romantismu, jenž se projevuje například v poněkud patetické dikci hrdinů a nepřirozené konstrukci zápletky, byl Cooper jedním z prvních amerických spisovatelů, kteří se pokusili o vytvoření národního mýtu, jehož existence sehrála důležitou roli při konstituování národa.
Zároveň byl Cooper prvním v USA, kdo napsal román s námořnickou tématikou (The pilot, 1823, Lodivod).
Cooper napsal celkem třiatřicet románů.Richard Henry Dana
1815-1882
Právník a cestopisec.
Syn básníka a esejisty, vystudoval Harvard.
V roce 1834 nastoupil jako prostý námořník na plachetnici Pilgrim plující z Bostonu do Kalifornie kolem Jižní Ameriky. Z pečlivých poznámek vznikl poutavý cestopis Two years before the Mast (1840, Dvě léta před stěžněm), který zůstává klasikem americké literatury. Zachycuje krásy moře a namáhavý život námořníků.Edgar Allan Poe
1809-1849
Básník, povídkář, kritik, esejista.
E.A.Poe se narodil v Bostonu 19. ledna 1809. Jeho matka pocházela (asi) z anglické herecké rodiny. Matka Elizabeth se objevila na scéně už v devíti letech. (Poe se později zmíní, že právě matce vděčí za veškerý intelekt a nadání).
Elizabeth se v létě 1802 vdává za hereckého kolegu Charlese Hopkinse. Mladé manželství však ukončí Hopkinsova smrt v říjnu 1805.
Ve stejném divadle se angažoval dvacetiletý David Poe Jr., potomek irských přistěhovalců a syn generála Davida Poea. 14. března 1806 uzavírají Elizabeth (18) a David (22) manželství. O rok později přichází na svět první syn William Henry (jméno podle oblíbeného anglického prince). O dva roky později přijde na svět Edgar.
V té době klesá herecká popularita Davida Poea a od roku 1810 o něm není žádná zmínka.
Koncem roku se rodí třetí dítě, dcera Rosalie.
Elizabeth, se zdravím podlomeným postupující tuberkulózou i častým cestováním za angažmá, 8. prosince 1811 umírá.
Malého Edgara se ujímá John Allan, jednatřicetiletý bezdětný richmondský obchodník a vývozce tabáku. Allan Poea neadoptuje, ale nechá ho pokřtít na Edgara Allana. Za obchodními zájmy odjíždí rodina do Londýna. Edgar navštěvuje internátní školu v Chelsea, když je starší, přechází do lepší a dražší školy ve Stoke Newingtonu, která je zřejmě později popisována v povídce William Wilson.
Edgar vyniká v latině a francouzštině, jak dosvědčují jeho učitelé (Bransby, Clark).
V letech 1820-22 zřejmě vznikají jeho první básnické pokusy. Když studuje na škole Williama Burkea, prožije v patnácti letech první osudové setkání, když v krásné a vznešené matce spolužáka a přítele J. S. Stanardové nalezne důvěrnici a předobraz řady svých tragických hrdinek. Připíše jí svou báseň Heleně.
V roce 1826 Edgar nastoupí na nově otevřenou University of Virginia. Jeden ze spolužáků o něm řekl: "Přátele bavil citováním básnických děl i čtením vlastních výtvorů…"
26. května vstupuje do armády Spojených státu.
Učiní tak po roztržce s J. Allanem.
Odejde ze školy. Do armády vstupuje s vidinou výdělku, se kterým by mohl zařídit vydání svých básní.
V létě 1827 se mu podaří nastřádané peníze zúročit. Bostonský tiskař C.F.S.Thomas (o rok starší než Poe) vydává svazek o čtyřiceti stranách - Tamerlane and other poems (Tamerlán a jiné básně) bez uvedení autora, jen s podtitulem: Bostoňan.
Sbírka je zaregistrována dvěma listy, zapadne však bez recenze.
V roce 1829 je Poe povýšen na vrchního seržanta, umírá Frances Allanová (Poeova nevlastní matka). Poe se usmiřuje s Allanem. Vydává svou druhou sbírku, která nese jméno Al Aaraaf, Tamerlane and minor poems (Al Aaraaf, Tamerlán a menší básně).
Sbírku chválí baltimorský básník John Neal i kritiky v bostonském Ladie´s magazine.
O rok později nastupuje Poe na vojenskou akademii West Point. Zde je jeho snaha paralyzována vojenským režimem a nařízením zákazu veškeré četby. V roce 1831 prosí Allena, aby mu dovolil odejít z akademie. Nedorozumění dosahuje vrcholu. Pro nekázeň je z akademie vyloučen.
Vychází mu kniha u Elama Blisse v New Yorku s titulem Poems by Edgar A. Poe, Second edition (Básně E.A.Poea).
V letech 1832-34 má úspěchy s prvními povídkami v soutěžích. V roce 1834 Allan, těžce nemocný, umírá, nesmířený se zoufalým Poem.
V té době začínají Poeovy problémy s alkoholem. Jeho příspěvky pravidelně vycházejí na stránkách časopisu Messenger.
16. května 1836 se Poe ožení se svou, sotva čtrnáctiletou, sestřenicí Virginií. Stěhují se do New Yorku, pak do Filadelfie. Poe stále hledá po neshodách s vydavateli nové uplatnění.
V květnu 1839 ho přijmou do služeb Burton´s gentleman´s magazine, kde během dalších dvanácti měsíců píše většinu kritik a měsíčně dodává povídku - mezi nimi i The fall of the house of Usher (Pád domu Usherů) a Williama Wilsona. Z důvodu alkoholismu a kvůli neshodám v názorech je Poe vyhozen.
Po splynutí dvou zaniklých magazínů se opět "chytí".
Od roku 1840 otiskuje v Graham´s magazine. V kritikách nebere ohledy na nikoho. Ztrhává transcendentalisty.
"Zručný literát napsal povídku. Je-li moudrý, nesnažil se uzpůsobit své myšlenky tak, aby vyhovovaly příběhu, ale na základě předem pečlivě naplánovaného jediného či jedinečného účinku konstruuje příběh - kombinuje události tak, aby co nejlépe napomohly dosažení tohoto předem koncipovaného účinku. Nesměřuje-li hned první věta k tomuto účinku, selhal již ve svém prvním kroku. V celé kompozici nelze připustit jediné slovo, jež by přímo i nepřímo nenapomáhalo tomuto předem danému záměru."V roce 1842 Virginie těžce onemocní, Poe dává výpověď.
(Poe v kritice Hawthornových Převyprávěných příběhů)
V březnu se setkává s Dickensnem, rozhovor však zřejmě zklame jeho očekávání. Množí se jeho detektivní povídky.
Rok 1845 je, jak se později ukáže, v životě Poea nejúspěšnější. Lowell otiskuje v Graham´s básníkův portrét, v němž je označen za "nejnáročnějšího, nejfilozofičtějšího a nejneohroženějšího kritika" a autora nadaného "schopností rázné, a přitom zevrubné analýzy a obdivuhodně plodné imaginace".V únorovém čísle American Review způsobí The Raven (Havran) okamžitou senzaci.
Skladba je dokonce okamžitě zařazena do školní čítanky.
Konečně se Poeovi plní dávný sen - zakládá vlastní časopis Broadway Journal. Vydává druhou povídkovou sbírku obsahující dvanáct próz.
V listopadu vyjde The raven and other poems (Havran a jiné básně).
V dubnu 1846 uveřejňuje Graham The philosophy of composion (Filozofii básnické skladby), básníkův věhlas poprvé zasahuje Francii po Borghersově překladu Zlatého brouka.Virginie je v posledním stadiu tuberkulózy a Poe leží s těžkým zápalem mozku.
30.ledna 1847, v necelých pětadvaceti, Virginie umírá. Poe, sám stále nemocný, naplno propadá depresi. Počátkem nového roku se vzchopí tak, že může pokračovat v psaní. Vznikají Eureka, Zvony a Poznámky o anglickém verši.
V La Liberté de Penser vychází Révelation Magnetique (Mesmerické zjevení), první Baudelairův překlad Poea.Ve středu 3. října je Poe nalezen v bezvědomí na baltimorské East Lombard street a je dopraven do nemocnice. Po čtyřdenním deliriu je 7. října 1849 mrtev.
Nadcházející desetiletí je svědkem bouřlivých sporů o Poeův literární odkaz i osobu básníka samého.
Pouhý den po baltimorském pohřbu tiskne New York Tribune pomlouvačný útok na Poea z pera jím kdysi zesměšněného R. W. Griswolda, který za pomoci překroucených faktů, literárních výpůjček i otevřených lží vytváří obraz Poea jako arogantního a cynického bohéma posedlého zvráceností a inspirujícího se alkoholickými přeludy. Léta je pak přes obhajoby a protiútoky Poeových přátel zlovolná výpověď přebírána jako skutečné svědectví o mrtvém básníku.
Ve Francii vzniká mezitím jiný mýtus: osobností Poea stále více fascinovaný Baudelaire otiskuje roku 1852 sérii úvah o básníkově životě a díle, shrnutých pak do statí Edgar Poe, jeho život a dílo a Nové poznámky o Edgaru Poeovi, jež uvádějí Baudelairovy překlady Poeových povídek.Bezmála ještě století má trvat, než bude Poe očištěn před zraky čtenářů.
Poezie
Edgar Allan Poe se stal předchůdcem a inspirátorem moderní evropské poezie. Jeho nejznámější báseň Havran se rovněž zapsala do české překladatelské tradice. Přibližně za sto let (1869-1964) vzniklo v Čechách kolem dvaceti převodů této proslulé básně.
První a nejznámější překlad je už z r. 1853 a pochází z pera Charlese Baudelaira.
Pro Baudelaira byl Poe literární bratr. Viděl v něm literárního mučedníka, který se vzepře společnosti. Po Baudelairovi se pokoušeli o překlad samozřejmě mnozí další Evropané, např. Mallarmé, Hall, Calvo, Strodtmann, Brjusov, Balmont, Etzel a další.
V české literatuře do "předbaudelairovské fáze" (ti, co nebyli zasaženi francouzskou první interpretací) patří Vrchlický a Mužík. Začátkem padesátých let devatenáctého století byly u nás nejprve v Lumíru tisknuty povídky a v témž časopise vyšla i Kaizlova stať o Poeově životě. Kromě životopisných informací připojil i několik zdařilých překladů básní (Ulalame, Zvony, Zante, Eldorado aj.). Po nich přišel Šemberův překlad Havrana a hlubší zájem o Poeovy povídky, který vyvrcholil Arbesovými překlady.
Tři překlady Havrana byly ve srovnání s francouzskými a španělskými velmi věrné, a to jak po stránce obsahové, tak formální.
Pobaudelairovské překlady se silně soustředily na zvukově významové hodnoty refrénu. V českém prostředí se zrodily dvě nové interpretace, a to od Emanuela z Lešehradu (dnes nezvěstný) a Karla Dostála-Lutinova (ponechal refrén v anglickém originálu). Oba dva překlady zapadly a nemohly se - proti Vrchlickému - prezentovat jako moderní. Tento úkol připadl až Vítězslavu Nezvalovi, jenž přeložil Havrana v r. 1928. Nelze ale popřít, že Nezvalovo přebásnění některé specifické invarianty má. Předně smazal Nezval některé znaky fantaskna a posvátnosti. Především však přimíchal prvky poetismu, jenž mu byl vlastní.
Dále se o překlad pokoušeli O. F. Babler, který svůj postup vyloží ve stati Jak jsem překládal Havrana, K. Resler - velice expresivní, nesmyslný a nesourodý překlad, E. Stoklas, cítil v r. 1939 příbuzenství Havrana s Máchou a Erbenovým Vodníkem, R. Havel jej položil do sousedství poezie O. Březiny a D. Wagnerová opět vedle Máchy.
Další české překlady - v Nezvalově duchu - usilovaly o přebásnění co nejživějšími moderními vyjadřovacími prostředky. V tomto smyslu jsou nejzajímavější překlady J. Taufra, I. Slavíka a R. Černého.
V roce 1964 pořídil jeden z posledních překladů Sv. Kadlec.
Adekvátnost překladů je v zásadě založena na pojetí rovných hodnot obsahu a formy díla. Všechny překlady jsou ovlivněny soudobými styly a trendy a samozřejmě individualitou samotného autora.Havran pojednává o mladíkovi, který zhrzený nedávným skonem své milé, sedí nad knihami sám ve svém pokoji. Když uprostřed bouře klepá havran na okno, mladík se v extatickém vytržení domnívá, že přichází jeho milá. Jde otevřít, na chodbě hledá milou v prázdné tmě. Když pták klepe podruhé, již otevírá okno a vpouští ho dovnitř. Havran, který má naučenou formulku nevermore = nikdyvíc, jí odpovídá na všechny otázky, které si klade zoufalý mladík sám sobě. Časem mladík klade takové otázky, na které chce, pod vlivem sebetrýznění, aby mu havran odpověděl své nevermore. Největší bolest mu způsobí poslední otázka: jestli se jeho milá dostane do nebe. Poe používá jazyk slovníkově chudý, bez neologismů a archaismů. Kromě toho je to jazyk blízký obyčejné mluvě. V souladu s tím je to jazyk vyhýbající se metaforám (první metafora je v Havranovi v poslední strofě) a potlačující přirovnání. Často používá dlouhé věty, obsahující řadu vět vložených i řadu přístavků. Každá strofa tvoří samostatný celek. Všechny strofy tvoří často jeden větný celek a vždy se skládají ze tří jader výpovědí, z nichž první zpravidla označuje akci, druhá reakci subjektu na danou akci a třetí negaci - refrénem. Všechny strofy jsou nevypustitelnou součástí jednolitého dramatického příběhu. Rým má v každé strofě značně složité, ale pevné schéma.
Havran je založen na chladné dedukci. Poeova teorie spočívá v téměř matematickém výpočtu nejefektivnějších básnických prostředků. Zároveň buduje svou dedukci z axiómů zakládajících se na jakémsi obecném, veřejném mínění o tom, co je nejkrásnější a nejsmutnější. Smrt krásné dívky (v Havranovi) byla v jistém smyslu společenskou objednávkou. Bylo to téma nejbásničtější a nejsmutnější, tudíž nejefektivnější. I když je jednostranná kvantitativnost Poeovy teorie dnes nepřijatelná, měla ve své době převratný význam, protože zničila představu o inspirovaném, vzníceném básníkovi, pro něhož je intelekt nadbytečným luxusem.Poeova teorie je jasně uvedena v jeho díle Filozofie básnické skladby. Na začátku se Poe podivuje nad tím, že žádní předchozí básníci nevyložili své postupy, úmysly a inspirace. Považuje to za zbytečné fabulování tvorby a také se odvolává na nedostatečnou odvahu předchozích tvůrců. On proto otevřeně vykládá své pracovní postupy na Havranovi, který je široce známý a právě tak propracovaný, aby s jeho pomocí ukázal vše, co potřebuje.
Mimo jiné, čtenářům a kritikům, kteří nepřestávají pátrat po vznešených a tajemných inspiracích Havrana, zasazuje škodolibou ránu tvrzením, že tvoření básně "...pokračovalo krok za krokem až k závěru s přesností a strohou důsledností početního úkolu".
"Domnívám se, že báseň stojí v protikladu k vědeckému dílu, poněvadž jejím bezprostředním cílem je radost, a ne pravda; k románu, jelikož jejím cílem je neurčitá, nikoliv určitá radost; o báseň jde přitom jen potud, pokud bylo tohoto cíle dosaženo."
"Jediným plnoprávným oborem poezie je Krása.""V pravdě duše Poeova byla přílišně půlnoční, proto utkal mezi hvězdami svou pavoučí síť z nervových vláken, aby do ní chytal siderální chiméry; vpravdě byla to hluboká soví duše, jež štítila se světla pro svou melancholickou zálibu v nereálním a mimosvětském přítmí. Ach to zakleté poeovské prostředí! Již ne člověk, ale křehká psýché, již ne psýché, ale psychóza; obnažený mozek tetelí se na monstrózních patologických mučidlech rasován chimérami a vytřeštěn fantastickými horečkami; a z mozečných center stoupají nadpřirozené transy a škrtivé můry mentálních stavů; médijní atmosféra oživuje absurdními barvami a obludnou vegetací mozkového pařeniště; neexistující země vystupují na mlhavém obzoru, endemické končiny hrůzy a magnetické póly zrůdných snů. Magické, dráždivé, temné kouzlo vábí nás k podivínskému dílu Poeovu; je to mátožné umění, impregnované duchovou vodou Acherontu, umění ponurého rozčarování a strašidelného ražení."
(Karel Čapek v recenzi Bezpříkladného dobrodružství Hanse Pfalla. Snaha 1908, č. 69)Próza
Právě jeviště, u kterého byl Poe jako malý každý den, předznamenalo svět jeho básní i próz: kulisy, které vytvářejí iluzi reality, ale které lze snadno odstranit, herci a herečky, ztělesňující stále nové a nové postavy, tak nepodobné a zároveň tak blízké jim samým, a v neposlední řadě jevištní smrt, vždy nedokonalá a jaksi předčasná, avšak zároveň estetizovaná a nádherně patetická.
Poe dokáže vytvořit neopakovatelnou atmosféru, dokáže vytvořit svébytný básnický svět. Je to svět bez historie, bez přírody, bez lidí, plný neživých milenek, andělů a duchů, osvětlený pouze září měsíce a stále spočívající na rozhraní světla a stínu. Život je "snem ve snu", skutečnost mizí do zapomnění.
Nedělitelnou součástí Poeova světa je láska, avšak nikdy ne tělesná. Vždy je jako vzpomínka, představa či sen.
Všechny jemu blízké ženy podlehly těžkým nemocem a jemu ta těsná blízkost smrti byla inspirací. Jeho postavy jsou lidé nemocní psychicky, fyzicky, nervově a všechny jsou uvnitř zvrácené. Naše zlé stránky, které má v sobě každý člověk, nám ukazuje ve svých povídkách. Ukazuje nám rozvrácenou duši zmítající se v hysterii. Analyzuje to, co je neprchavější, váží to, co je nezvažitelné, a popisuje tím svým podrobným vědeckým způsobem, který má strašlivou účinnost, celý ten pokroucený, imaginární svět, jenž se vznáší kolem citlivého člověka a vede ho ke zlu.Poeův jediný román se jmenuje Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Román připomíná Julese Verna, který našel své místo v dobrodružných, cestopisných románech. Edgar Allan Poe však nikoliv. Dobrodružství A.G.Pyma je příběh černého pasažéra v podpalubí lodi, na které se vzbouří část posádky. On povstání se svým přítelem a částí posádky obrací ve svůj prospěch. Loď se dál plaví směrem k pólu. Po čase narazí na ostrov obydlený domorodci, kteří jeho i posádku přivítají. Domorodci se ovšem jen tváří jako přátelé a vymýšlejí pomstu. Jednoho dne na posádku svrhnou část skály. Jediný, kdo přežije, je samozřejmě Pym. Ten pak na malé loďce vypluje na širé moře, kde si ho všimne civilizovaná loď a zachrání ho.
Poe je proslavený zejména díky svým povídkám.
S detektivní tématikou jsou to například Vražda v ulici Morgue, Zlatý brouk, Vrah jsi ty, Záhada Marie Rogetové a mnohé další.
E.A.Poe těmito povídkami položil základní principy detektivky, které později psal např. R.Chandler, sir A.C.Doyle, A.Christieová a podobně.Po stránce umělecké je spíše proslaven povídkami Pád domu Usherů, Pád do Malströmu, Rukopis nalezený v lahvi, Maska červené smrti, Jáma a kyvadlo, Berenice, Eleonora, Ligeia.
Poe sám tyto povídky považuje za své nejlepší.Ve svých povídkách byl Poe inspirován módními gotickými příběhy, pozvedl je však na vysokou a dodnes málokdy překonanou uměleckou úroveň a stal se průkopníkem i moderního hororu.
V Poeových povídkách se nejčastěji objevuje jediná, na dvě rozpolcená postava: vypravěč a jeho vědomí. Hrůza a děs, které prožívají postavy, pramení z postav samých. Často jako by se jednalo o psychologickou studii. Děj je často situován do temných, tísnivých komnat, aby se umocnil efekt. Někdy se odehrává i v hrobkách a rakvích.
The fall of the house of Usher (Pád domu Usherů) je asi nejpůsobivější a nejsugestivnější povídka tohoto druhu, v níž vnější popisy domu i interiérů odpovídají podobě lidské tváře a skladbě lidské mysli.
(Konec citace seminární práce)
