(Úryvek seminární práce, Josef Fojta, oktáva vrbenská, 2003)Převládajícím uměleckým směrem začátku dvacátého století byl v mezinárodním měřítku modernismus.
Do Ameriky dorazil se zpožděním za Evropou a vzápětí byl podpořen deziluzí z první světové války. V reakci na něj vznikaly i nové literární časopisy.
Největší rozmach modernismu nastal v USA ve dvacátých letech (se společenskými a osobními tématy), pokračoval v letech třicátých (s tématy ekonomickými a politickými) a ustoupil v polovině let čtyřicátých.
Modernismus znamená protiváhu k dosavadním tradičním uměleckým formám (realismus, naturalismus) a odpovídajícímu estetickému vnímání. Autoři se zajímají o nové směry v přírodních a společenských vědách a o jejich důsledky v životě společnosti.
Modernisté se rozešli s tradičním typem vyprávění. Dávají přednost zobrazení postavy prostřednictvím tzv. proudu vědomí. Využívají posunů v perspektivě, hlasu a tónu. Místo jednoznačných tvrzení používají symboly a obrazy.
Příznačná pro modernisty je forma díla. Autoři s ní experimentují, inovují ji. Ani zde jim zavedený tradiční postup nevyhovuje. Novému chápání reality odpovídá dílo složené z jednotlivých kousků, fragmentů. Podstatné pro určení díla je i to, co autoři zamlčují: vysvětlení, vzájemné propojení, obsah či shrnutí. Modernistické dílo vypadá, jako by začínalo libovolně, podle okamžitého nápadu, rozvíjelo se bez vysvětlování a končilo bez závěru či výsledku. Modernistické dílo má určitá pravidla, je však na čtenáři, aby je sám objevil.
Ztracená generace
Výraz "ztracená generace" je připisován americké spisovatelce Gertrudě Steinové. (1874 -1946)
Tato bohatá, vzdělaná a nezávislá dáma se usadila v roce 1903 v Paříži, věnovala se psaní a modernímu výtvarnému umění. Když začali do Paříže během první světové války a po ní jezdit mladí Američané, stala se jim Steinová ochranitelkou a rádkyní. Její salon byl místem, kde se setkávali spisovatelé, výtvarníci a další umělci. Hledali nové životní jistoty, nové cesty v umění a literatuře. Obdivovali evropskou kulturu, nezávislou na britském vlivu. Někteří zůstávali v evropském exilu delší dobu, jiní zúročili své evropské zkušenosti Americe.
K mladé, vykořeněné "ztracené generaci" patřil mimo jiné Ernest Hemingway, Sherwood Anderson, Francis Scott Fitgerald, ale také exiloví básníci T.S.Eliot a Ezra Pound.
Steinová podrobně popsala pařížská léta ve fiktivním Vlastním životopise Alice B.Toklasové (The Authobiography of Alce B. Toklas, 1933).
Už před válkou Steinová dokončila vysoce vyzrálé modernistické dílo na tisíci stránkách, pro něž dlouho a marně hledala vydavatele. Román Jak se rodí Američané (The Making of Americans) nakonec vyšel až v roce 1925.
Ernest Hemingway (1899 - 1961), nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1954, se ke svému pařížskému mládí vrátil knihou Pohyblivý svátek (A Moveable Feast, 1964), která vyšla až po jeho smrti. Hemingway je novým typem spisovatele - novináře, který bere psaní jako řemeslo. Má jednoduchý, přehledný a úderný styl. Hemingwayův hrdina je osamělý, disciplinovaný, většinou fyzicky zdatný muž, jenž tváří v tvář nesmyslnému násilí pochybuje o žebříčku hodnot. Motiv ztracenosti a vykořeněnosti se objevuje ve všech Hamingwayových knihách, ať jsou to romány nebo povídky.
Svou zkušenost z práce ve válečném Červeném kříži zachytil Hemingway v milostné romanci Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1929), lidi doslova ochromené válkou zobrazil v románu Fiesta - I slunce vychází (The Sun Also Rises, 1926). Román Komu zvoní hrana (For Whom the Bell Tolls, 1940) se odehrává během tří dnů ve Španělsku v době občanské války. I v další tvorbě (zasazené do Evropy, Afriky i Ameriky) je věrný obrazu fyzicky silného, osamělého hrdiny. Jedním z posledních děl publikovaných za Hemingwayova života byla novela Stařec a moře (The Old Man and the Sea,1952).
Hemingwayův styl ja tak výrazný a osobitý, že Američané do konce sedmdesátých let vyhlašují každoročně mezinárodní soutěž v napodobování Hemingwaye.
Styl jižanského spisovatele Williama Faulknera se stal předmětem zájmu další podobné soutěže.
F. S. Fitgerald (1896 - 1940) zaznamenal svým čistým, jasným a trochu ironickým stylem některé rysy tzv. jazzového věku. Jde o období horečné aktivity po roce 1920, kdy se ve spojených státech rozvíjela technika (osobní automobily, rozhlas, hudební nosiče, film), lidé se z venkova stěhovali za prací do měst, běloši obdivovali navzdory rasové segregaci černošskou taneční hudbu a prohibice paradoxně zvýšila zájem o pití alkoholu.
Fidgeraldovi hrdinové pocházejí ze střední a vyšší společenské třídy a na vlastní kůži poznávají odvrácenou stranu amerického snu.
Například Povídky jazzového věku (Tales of the Jazz Age, 1922), romány Velký Gatsby (Great Gatsby,1925) či Něžná je noc (Tender is the Night, 1934).
Sherwood Anderson (1876 - 1941) je považován za otce moderní americké povídky. Do literárního povědomí vstoupil ještě před svým pařížským rokem. Sbírka Městečko v Ohiu (Winesburg, Ohio, 1919) přináší portréty lidí z amerického maloměsta. Autora zajímal osudový, zlomový moment v povaze člověka, skryté motivy v chování, které jej nutí chovat se jinak, než vyžadují dobové či místní konvence. Anderson je autorem dalších povídkových sbírek, románů a básní.
Henry Miller (1891 - 1980) autor stojící mimo proudy, je osamělou avantgardní postavou s výraznou evropskou zkušeností. V pařížském exilu byl v roce 1928 a 1930-39, žil ze dne na den a plně se věnoval psaní, pití, ženám a přátelům. Sám se považoval za anarchistu. Literární kritika jej dlouho nedokázala zařadit; vadily jí silné autobiografické rysy a obscénnost jeho tvorby, přitahoval ji Millerův nadhled a ironie.
Pařížským létům se Miller mimo jiné věnoval v knize Obratník raka (Tropic of Cancer, 1931). Autor byl literárně činný až do své smrti. Mnohé jeho knihy vycházely nejprve v Paříži a v Americe se objevily až s mnohaletým odstupem.Harlemská renesance
Černošská kultura byla ve dvacátých letech, po zkušenosti s první světovou válkou, z mnoha důvodů více viditelná než dříve. Působila hlavně prostřednictvím hudby a tance (jazz a blues). Budoucí období rozmachu předznamenaly v letech 1917 -23 běloští umělci a spisovatelé, bohémové a revolucionáři, které okouzlil život černochů. Zatímco hudba tryskala z hlubokého jihu, z delty Mississippi a města New Orleans, další umělecké aktivity potřebovaly pro svůj rozvoj fyzický a zeměpisný odstup.
Mezi černými přistěhovalci do newyorské čtvrti Harlem měla podporu od první třetiny dvacátých let, konkrétně v letech 1924 až 1926, ideologická hnutí propagující rasovou asertivitu (mimo jiné hnutí "Nového černocha"), vznikaly manifesty, organizace a periodika. Ke slovu se dostala takzvaná talentovaná desetina: černošská inteligence, špička celého hnutí, universitní studenti, z nichž mnozí pobývali, podobně jako bělošská "ztracená generace", ve Francii.
Harlemská renesance se říká s odstupem celému hnutí podle závěrečné, nejdelší fáze uměleckého vývoje v letech 1926-35. Černošští spisovatelé a umělci měli v této době nejširší pole působnosti.
Slibný rozvoj umění ukončily až rasové a politické nepokoje. Černošští intelektuálové a umělci o sobě podobně silně dali vědět až za dalších třicet let, v souvislosti s boji za občanská práva.
K nejznámějším představitelům harlemské renesance patří všestranný spisovatel Claude McKay (1890- 1948), původem z Jamajky, který na sebe upozornil sbírkou poezie Harlemské stíny (Harlem Shadows, 1922), dále představitel experimentálního stylu Jean Toomer (1894-1967), autor románu Třtina (Cane, 1923), a lyrický básník Countee Cullen (1903- 1946).
Duch harlemské renesance Langston Hudges (1902-1967) oslavoval ve svých básních černošskou kulturu a vracel se k lidovým kořenům a hudbě. Získal si i dětské čtenáře.
Literární věda se na konci dvacátého století nově vrací k pracím folkloristky a prozaičky Zory Neale Hurstonové (1903- 1960) a kritika společnosti Richarda Wrighta (1908- 1960). Jeho román Rodný syn (Native Son, 1930) šokoval veřejnost naturalistickým portrétem černého mladíka, dvojnásobného vraha. Společenská kritika
Společenská kritika se v americké literatuře rozvíjela ruku v ruce s rozvojem průmyslu a měst.
Již na přelomu devatenáctého a dvacátého století se kritická témata objevovala v naturalistických románech Uptona Sinclaira (1878- 1968) například Džungle, The Jungle, 1906, Franka Norrise (1870- 1902) například Chobotnice, The Octopus, 1901, Theodora Dreisera (1871- 1945) Sestřička Carrie, Sister Carrie, 1900, z pozdějších děl je nejznámější Americká tragédie, An Američan Tragedy, 1925, či Jacka Londona (1876- 1916) dobrodružné romány a povídky mimo jiné z prostředí zlatokopů a námořníků, často s autobiografickými motivy, například Martin Eden, 1909. Přelom dvacátých a třicátých let, s hospodářskou krizí, neutěšenými pracovními podmínkami a rozvojem dělnického hnutí, měl nové autory. Představitelé proletariátu chtěli podle sovětského vzoru užívat "umění jako zbraň". Spojovala je snaha popsat a změnit děsivé podmínky svého života, i když často neměli předpoklady pro psaní. V místech se silným dělnickým hnutím začaly vznikat časopisy a do psaní se zapojovaly i dosavadní menšiny, totiž ženy a černošští autoři. Velká témata se objevila i při zobrazování střední třídy a jejií snahy splnit si navzdory hospodářské krizi svůj velký americký sen.
Ke společensky angažovaným autorům patřili mezi dvěma světovými válkami Sinclair Lewis, John Steibeck, John Dos Passos, Michael Gold, John O´Hara či černošský autor Richard Wright.
Řada jiných autorů ve své době zapadla a k jejich pracím se americká veřejnost dostává až ke konci dvacátého století se zvýšeným zájmem o tvorbu menšin.
To je i případ židovského spisovatele Henryho Rotha (*1906) a jeho románu Říkej tomu spánek (Call It Sleep, 1934).
Sinclair Lewis (1885- 1951), první americký nositel Nobelovy ceny za literaturu (1930), na sebe upozornil už v roce 1920 satirou na maloměstský život Hlavní třída (Main Street, 1920). Lewisův měšťák jménem Babbit (1922) dokonce obohatil americkou angličtinu o nové slovo; babbitry znamená úzkoprsé, samolibé měšťáctví. I v dalších románech se Lewis trefuje do amerického dobového materialismu a přetvářky.
Johna Steinbecka (1902- 1968), který většinu života prožil na pobřeží Tichého oceánu a vážně se zabýval biologií, dnes vnímá americká literární kritika jako autora amerického Západu. V bouřlivých a krizových třicátých letech se Steinbeck ve své tvorbě zaměřuje především na pocity chudáků, kteří přišli o vlastní půdu, ať už jsou to kalifornští Mexičané v Pláni Tortilla (Tortilla Flat, 1935), duševně postižený námezdní dělník v novele O myších a lidech (Of Mice and Men, 1937) nebo oklahomská zemědělská rodina v Steinbeckově stěžejním románu Hrozny Hněvu (The Grapes of Wrath, 1939).
Steinbeck byl literárně činný až do poloviny šedesátých let. V roce 1962 se stal držitelem Nobelovy ceny za literaturu.
Román Michaela Golda (1893- 1967) Židé bez peněz (Jews without Money, 1930) popisuje dospívání mládeže v dělnických čtvrtích velkoměsta. Po krachu na burze v roce 1929 si začali vydavatelé uvědomovat, že veřejnost bude číst i knihy o tak nepříjemných věcech jako jsou hlad a nezaměstnanost.
John O´Hara (1905- 1970) získal v žurnalistické praxi důkladnou znalost střední vrstvy americké společnosti. Jeho postřeh, smysl pro detail, humor i moralizování jsou čtenářsky nejpřitažlivější v četných povídkách. O´Hara se věnoval po celý život zároveň psaní románů. Za mistrovská díla jsou považovány právě knížky z třicátých let, jako např. román Schůzka v Samaře (Appointment in Samara, 1934), příběh rozpadu manželského a rodinného života. John Dos Passos (1896- 1970) je ve společnosti ostatních kritiků doby, kteří stále zúročují realistickou metodu, výjimečný. Inspirován současným pokrokem techniky experimentuje s románovou formou. Vrcholu dosáhl v trilogii USA (42. rovnoběžka; 1919; Haldy peněz - The 42nd Paralell; 1919; The Big Money), která vycházela postupně v letech 1930, 1932 a 1936. Beletristický text doplňují vyjma kreseb i předsazené útvary nazvané kinožurnály, záběry kamery, životopisy apod.
Dos Passos má mnoho styčných bodů s okruhem tzv. "ztracené generace"; i v jeho tvorbě najdeme intenzivně prožívaný poci ztráty životních hodnot.Autoři z Jihu
Největší z amerických modernistů, William Faulkner (1897- 1962), upozornil na americký Jih jinak než černošští intelektuálové, kteří nostalgicky vzpomínali na starý dobrý Jih v newyorském Harlemu.
Ve své próze zkoumá zkaženou a někdy i zlověstnou podstatu rodinného a jižanského života a to, jakým způsobem jednotlivé rasy a třídy v rámci svých struktur fungují. Morální úpadek potomků aristokratických rodin srovnává s vyrovnaností chudých černochů. Faulkner vykresluje hluboké psychologické portréty postav a používá komplikované vyprávěcí postupy (stejně dokonalé jako James Joyce či Franz Kafka).
Vedle tragédie však Faulkner dokáže vidět i komickou stránku situace a ze stylisticky vybroušeného jazyka lehce přejde do lidového, venkovského vyprávění. Řadu příběhů zasadil do fiktivního Yoknapatawphaského okresu, ne nepodobného okol městečka Oxford ve státě Mississippi, kde žil od období svých evropských toulek až do smrti.
Uznání dosáhly již jeho rané prózy, věhlas mu zajistily práce z přelomu dvacátých a třicátých let. Je to například Hluk a vřava (The Sound and the Fury, 1929), Když jsem umírala (As I Lay Dying, 1930), Svatyně (Sanctuary, 1931), Srpnové světlo (Light in August, 1932) nebo Absolone, Absolone! (Absolom, Absolom! , 1936).
V roce 1950 získal Faulkner Nobelovu cenu za literaturu.Řada dalších jižanských autorů přibližuje v mezních situacích výrazné rysy regionu; zobrazují rasové problémy, hlubokou zbožnost lidí, syndrom prohrané občanské války, ale také typický dialekt, hudbu, jídlo a způsob života vůbec.
Jsou to např. Erskine Caldwell (1903- 1987) či všestranně talentovaný Robert Penn Warren (1905- 1978), člen skupiny agrárních intelektuálů. Faulknerův úspěch, podpořený v roce 1946 souborným vydáním jeho děl, otevřel cestu na Celoamerický trh dalším jižanským autorům.
Zvláště v období studené války byla vstřícně přijímána jejich kritika společnosti, protože vycházela z konzervativních pozic, nikoliv z pronásledovaného marxismu.
Tudora Weltyová (*1909) ve svých povídkách ze čtyřicátých let, dnes považovaných za klasické, pomáhá svým postavám překračovat hranice tradic a rodiny. Její síla je v drobných individuálních portrétech. Vedle povídek jsou ceněny rovněž její rozsáhlejší práce, Ženich zbojník (Robber Gridegroom, 1942) či Optimistova dcera (The Optimist´s Daughter,1972).
Dokumentární i uměleckou hodnotu má kniha fotografií z chudé Mississippi, kterou Weltyová fotografovala ve třicátých letech. Knihu pak vydala v roce 1989.
Carson McCullersová (1917- 1967) se zabývá osamělostí a neopětovanou láskou, např. v knihách Srdce je osamělý lovec (The Heart is Lonely Hunter, 1940) nebo Balada o smutné kavárně (The Ballad of the Sad Café, 1951).
Flandery O´Connorová (1925- 1964) vnáší do jižanské literatury svůj humor a téma katolického náboženství. Je autorkou nemnoha děl, např. Moudrá krev (Wise Blood, 1952) a sbírky povídek Dobrého člověka těžko najdeš (A Good Man is Hard to Find, 1955).
Mistr lyrických povídek Truman Capote (1924- 1984) publikuje od konce čtyřicátých let. Strom noci a další povídky (A Tree of Night and Other Stories, 1949) má charakteristický podtón jižanské gotiky, skryté hrůzy. Capote se tématicky zabýval i New Yorkem, kde žil. V šedesátých letech na sebe upozornil nebeletristickou prací, příběhem skutečné vraždy, Chladnokrevně (In Cold Blood, 1966).
William Styron (*1925) vzbudil rozruch Zpovědí Nata Turnera (The Confession of Nat Turner, 1967), osobitou verzí příběhu historického povstání z Ameriky doby otrokářské. Zvlášť černošským autorům a kritice se nelíbilo, že běloch Styron mluví z pozic černochů. Styron ja mimo jiné autorem románů Ulehni v temnotách (Lie down in Darkness, 1951) a Sophiina volba (Sophie´s Choice, 1979).
Osamocenou a výstřední postavou byl John Kennedy Toole (1937- 1969). Komický román Spolčení hlupců (A Confederacy of Dunces,1980), který se odehrává v New Orleans, byl publikován jedenáct let po autorově sebevraždě. Dlouho odmítanému Tooleovu dílu pomohl na svět jižanský spisovatel Walker Percy (1916- 1990), autor vtipných a kritických románů o malosti konvenčního života. Percyho knihy vycházejí od šedesátých let, první a zároveň nejuznávanější je román Návštěvník kina (The Moviegoer, 1961). (Konec citace seminární práce)
(Úryvek seminární práce, Lenka Filipová, oktáva vrbenská, 2003 )
Francis Scott Fitzgerald
Narodil se 24.září 1896 v Minnesotě.
Syn zámožné rodiny ze Středozápadu byl poslán na Východ studovat na univerzitu v Princetonu, kde potkal mnoho synů bohatších a společensky významnějších rodin, jejichž společenské postavení ho okouzlilo. Toužil, aby se mohl prodrat do takových "vyšších vrstev" alespoň osobním důvtipem a úspěchem. Věřil o sobě, že je geniální.
Po nenáročné vojenské službě 1917-19 počal uskutečňovat svůj sen. Uchytil se povídkami, které vycházely v časopise Smart Set.
Nastávají ztřeštěná 20. léta poválečná, jimž dal Fitzgerald přezdívku džezový věk.
V roce 1920 se oženil se spisovatelkou Zeldou Layorovou, která se stala vzorem mnohých románových postav. Zelda byla typickou představitelkou "nové" mladé dívky se svým chlapecky ostříhaným účesem a s krátkou sukénkou. Nový typ erotiky představují polibky v parkujících autech a mladá generace si hraje okázale veřejně na zkušenost a zkaženost.
Po nějakou dobu, pokud mládí vydrželo, figurovali manželé Fitzgeraldovi jako třpytné hvězdy jazzové doby v newyorských hotelech a luxusních vilách na Long Islandu. Časem pohasla Fitzgeraldova sláva stejně rychle, jako vzplanula. Doba ekonomické deprese učinila konec bezstarostným a poživačným létům. Zelda Fitzgeraldová žárlila na Fitzgeraldovo uznávané autorství a snažila se též psát prózu, tónem manželovi nepřátelským. Její rozháranost přešla v duševní chorobu.
Čtenářská lhostejnost zhoršovala Fitzgeraldův neklid a hledání úlevy v alkoholu. Fitzgerald strávil poslední léta v Hollywoodu, kde se živil psaním scénářů.
Zemřel 27.12.1967 na srdeční záchvat.Hlubší pochopení Fitzgeraldova života a ocenění jeho díla přišlo až posmrtně. Zajímavé jsou vzpomínky na Fitzgeralda, které jsou zachycené v autobiografických prózách Ernsta Hemingwaye.
Díla:
- Na prahu ráje (1920) - Příběh, patřící k častému žánru románu "výchovy", tj. pubertálního a intelektuálního dospívání, ukazuje výstižně dobový přelom v názorech, zvláště buržoazní mládeže. Kolem 1. světové války ustupují totiž mravy a zvyklosti, jež vyhovovaly dosavadní výrobní ekonomice. Přestává se klást důraz na pracovitost, šetrnost a zdrženlivost. Místo toho se šíří sklony k utrácení, plýtvání a poživačnosti.
- Povídky jazzového věku (1922) - Zachycují ztřeštěná 20. léta poválečná.
- Žabci a filozofové (1920) - Sbírka povídek, které odpovídaly bujarému životu manželů Fitzgeraldových.
- Všichni ti smutní jinoši (1926)
- Diamant velký jako Ritz - Vychází z mladistvého nadšení a zvídavosti.
- Krása a zatracení (1921) - Ukazuje první stopy pochyb a rozčarování.
- Velký Gatsby (1925) - Fitzgeraldovo vrcholné dílo, kde zpracoval námět marnosti a zhoubnosti bohatství a překotné touhy po penězích. Pro všechny chamtivce se nakonec peníze projeví jako síla zraňující a ničivá.
- Něžná je noc (1934) - Fitzgerald se zde vrací k větší osobní subjektivitě a čerpá ze své rodinné krize.
Charakteristika přečtených děl:
Něžná je noc Děj románu je rozvržen do 5 knih, pokrývajících období 1917-30.
Životní příběh amerického psychiatra Dicka Divera se odehrává především ve Švýcarsku, na Riviéře a v Paříži.
Diver, jenž je ztělesněním poválečného amerického optimismu, sebedůvěry, mladé chuti do práce, ale i iluzí, přijíždí do švýcarského sanatoria, kde se setkává s Nicole, duševně nemocnou dívkou z bohaté americké rodiny. Především citový vztah, který se mezi nimi vytváří, je příčinou Nicolina postupného uzdravování. Dick nedbá varování svého kolegy a s Nicole se ožení. V přímořském letovisku jsou manželé Diverovi v centru společnosti amerických boháčů. Zamilovaný Dick vzorně pečuje o Nicole. Manželství Diverových se zdá až mučivě bezproblémové a sladké.
Přítomnost postavy Rosemary (filmová hvězda), jejíž neuvědomělá sobeckost narušuje citový vztah Diverových. Nicolina nemoc se opět vrací. Dick postupně ztrácí iluze a také sílu být společenským vzorem, začíná trpět pocitem zkorumpovanosti, marnosti z nicnedělání a vlastní mravní krize. Ve společenské smetánce se množí případy alkoholismu, výtržnictví, promiskuity. Dick se proto vrací do švýcarského sanatoria ke své profesi.
Jeho schopnost pracovat však narušují další životní otřesy. Vědomí závislosti na bohatých vrstvách jej přivádí ke skepsi a alkoholu.
V poslední knize vyvrcholuje beznaděj citovým rozvratem v jeho rodině. Dick prchá od velké společnosti, zbaven životních perspektiv.Charaktery jednotlivých postav vykreslil autor skvěle už díky vhodnému a velice pečlivě promyšlenému výběru jmen. Například Diver znamená v překladu potápěč či skokan do vody, což je zcela trefné a výmluvné jméno pro muže, jehož život střemhlav padá z výšin do propasti. Stejně tak Diverův sok, muž, jež se nakonec stane Nicoliným druhým partnerem, dostal jméno Tommy Barban. Jméno, ve kterém slovo barbar, barbarství přímo tahá za uši. Co se ženských postav týče, myslím, že jejich vyznění autor také pečlivě promyslel. Jméno Nicole, krásné, leč obyčejné, lehce zaniká vedle půvabně romantického, okouzlujícího a vznešeného jména Rosemary, jména ženy, jejíž půvab a dětská nevinnost nakonec okouzlí a ošálí Dicka natolik, že se dopustí několikanásobné nevěry a nakonec se do Rosemary zamiluje a opustí svou ženu i děti.
Román vyšel na jaře roku 1934 v nepříznivé době, uprostřed krize, která absolutně smetla a odsoudila iluzivní hodnoty předchozího desetiletí.
Fitzgerald byl ale těmito hodnotami fascinován, stejně jako ve své prvotině Před branami ráje. Společnost zahálčivých boháčů, žijících rozmařilým životem, ho fascinovala natolik, že důvěrně pronikl do jejího způsobu života. Avšak i přes jeho uchvácenost se autor nebojí tuto společnost odsuzovat a podrobovat ji ostré nemilosrdné kritice, která se stala pro Fitzgeraldova díla charakteristická.
Velký Gatsby Tento příběh je vyprávěn Nickem Carrawayem, který 1922 přijíždí ze Středozápadu USA na Východ, aby se věnoval obchodu s cennými papíry.
Jeho soused, Jay Gatsby, jehož bohatství a tajemná minulost poutají pozornost newyorské společnosti, pořádá ve svém přepychovém domě pravidelné honosné večírky - na jednom z nich požádá Nicka, aby mu zprostředkoval setkání s Carrawayovou sestřenicí Daisy. V této souvislosti mu vypráví o citu, který k Daisy chová od jejich setkání v roce 1917, a o svém rozhodnutí získat ji.
K setkání Jaye a Daisy dojde poprvé u Nicka doma. V Daisy opět propukne dřívější zamilovanost a je nadšená z toho, že má Jay Gatsby mnoho peněz.
Při schůzce s Daisy v jejím domě dochází ke střetu Daisina manžela Toma Buchanana a Gatsbyho.
Při společné cestě za zábavou do New Yorku Tom zjišťuje, že jeho milenka Myrtle Wilsonová hodlá odjet na Západ a opustit jej.
Na zpáteční cestě srazí Daisy Gatsbyho autem Myrtle, která jí vbíhá do cesty. Po Myrtlině smrti hledá její manžel vůz, jenž nehodu způsobil. Tom jej posílá za Gatsbym a Wilson Gatsbyho zastřelí.
Buchananovi odjíždějí, společnost se od Gatsbyho odvrací až na Nicka Carrawaye, který ho bezmezně obdivuje.
Nakonec je Gatsby pohřbíván jako osamělý člověk.Postava Gatsbyho na první pohled připomíná postavu evropské legendy, známou z četných románů ztracených iluzí (Stendhalův Červený a Černý). I zde přichází mladý muž z provincie do metropole, aby si dobyl místo ve "velkém" světě. Pokoření a dobytí světa je zde však jen dílčím stupněm k dosažení Gatsbyho individuálního cíle - jeho touhy realizovat sen o naplnění milostného citu k Daisy. Prostředky, jimiž ji hodlá přesvědčit o svých hodnotách (velký dům s bazénem, tucty hedvábných košil, večírky atd.), jsou typickými dobovými symboly společenské přijatelnosti jedince. Daisy však věří v symboly samé, nikoli v čistotu a pravost skutečnosti, kterou pro Gatsbyho ztělesňují, a svého milence obětuje světu, který těchto symbolů používá. Daisy ničí jeho sen i život. Daisy se nakonec vrací k Tomovi a s ním odjíždí. Dovolí Gatsbymu, aby na sebe vzal její vinu, a svému manželovi, aby na Gatsbyho poslal smrt. Původní tajemnost Gatsbyho existence ve vypravování Nicka Carrawaye (jakéhosi prostředníka mezi Gatsbym a Buchananovými) mizí. Jay Gatsby je vlastně - jak se ukazuje po příjezdu jeho otce - jen Jamesem Gatzem, naivním chlapcem ze Severní Dakoty.
Oba romány mě velice oslovily díky rychle se odvíjejícímu příběhu a jasné charakteristice daného problému. Myslím, že s takovýmto problémem se lze setkat zcela určitě i v dnešní době, kdy už v nás ovšem nemusí vyvolat závist či úžas do takové míry, jako v době třicátých a čtyřicátých let ve Spojených státech, kdy se jednalo v podstatě o velmi kritický sociální dokument éry, která skončila černým pátkem, krachem burzy na Wallstreet a ovlivnila tak nejen Ameriku ale i celý svět (Něžná je noc).
Fitzgeraldova díla jsou sondou do života americké společnosti 20. a 30. let, jedná se o sondu kritickou, nemilosrdnou a psychologicky dobře orientovanou.
Francis Scott Fitzgerald je mi sympatický i tím, že se ve 20.letech stal mluvčím americké mládeže, která se ostře stavěla proti zprofanovanému a pokryteckému životu dospělých. Ve 30.letech se začalo prohlubovat jeho sociální cítění. V dílech se objevuje konfrontace jednotlivce a společnosti.
Díla nemají vleklou dějovou linii, upoutají přitažlivým a rychle se odvíjejícím dějem, který upoutá i dnešního čtenáře.
Obě knihy doporučuji každému čtenáři, který by chtěl blíže poznat život ve 30.letech v Americe. Velmi se mi líbil způsob charakteristiky postav.William Faulkner
William Faulkner se narodil 25.září 1897 ve státě Mississippi. Pocházel ze staré jižanské rodiny, jeho praděd, plantážník a plukovník William Faulkner, bojující v občanské válce, proslul i jako autor tehdy populárního románu Bílá růže z Memphisu.
Živá rodinná tradice, vyprávění o osudech prarodičů a nejrůznějších příbuzných i o minulosti rodného Mississippi se staly základními faktory Faulknerovy inspirace.
Zchudlá rodina Faulknerů se přestěhovala do Oxfordu, když bylo Williamovi pět let. Tam chodil do školy, kde prý jednou prohlásil učiteli, že se stane, až vyroste, spisovatelem jako jeho praděd.
Rok strávil na Mississippské univerzitě, to bylo již po 1. světové válce, kdy po leteckém výcviku v Kanadě byl poslán 1918 s Královským letectvem do Francie. Při cvičném letu byl raněn.
Faulkner, od mládí vášnivý čtenář a samouk, se už v těchto letech začíná zabývat literaturou, třebaže je zatím nucen se živit nejrůznějším způsobem. Pracuje jako natěrač, prodavač, je zaměstnán na poště atd.
Píše však už verše i prózu.
Většina života i díla Williama Faulknera je spjata s rodným státem Mississippi a s městem Oxfordem. Tam se 1929 oženil s Estelle Oldhamovou, s níž měl dvě děti, syna, který zemřel v dětství, a dceru Jill.
Od poloviny 30. let několikrát pobýval v Hollywoodu, kde pracoval jako scenárista.
Po 2. světové válce, už jako nositel Nobelovy ceny, kterou získal 1949 (předána 1950), podnikl několik oficiálních cest do zahraničí, zvláště do Japonska. Na Virginské univerzitě působil 1957-58. Poslední léta života trávil střídavě v Charlottesvillu ve Virginii, kde žila jeho provdaná dcera, a v Oxfordu. Faulkner celý život hájil právo umělce na soukromí, vytýkal žurnalistům a kritikům, že ocenění umělcova díla, které jistě veřejnosti patří, spojují se zveřejňováním, až pitváním autorova soukromého života.
Zemřel 6.července 1962 v Oxfordu.Díla:
- Mramorový faun (1924)
- Vojákův žold (1926) - První uveřejněný román dokládá, že Faulknerovy literární začátky jsou plodem válečných zkušeností a blízké pocitům "ztracené generace".
- Moskyti (1927) - Román, satirická historie jednoho výletu neworleanské bohémské společnosti na zábavní jachtě. Prototypem jedné z postav se mu stal Sh. Anderson, který mu pomohl najít nakladatele pro své knihy.
- O soukromí - Americký sen, a co se s ním stalo - Esej, kde vyjadřuje názor na novináře.
- Sartoris (1929) - Román, který líčí návrat mladého Bayarda Sartorise z 1. světové války a poslední rok jeho nevyrovnaného života. Román se však nesoustřeďuje jen na osudy mladého veterána, slepě a sebevražedně hledajícího smysl svého života, ale na historii celé upadající aristokratické rodiny Sartorisů.
- Hluk a vřava (1929)
- Když jsem umírala (1930) - Groteskně tragický příběh ze života bílé chudiny. Líčí odhodlání Burdenovy rodiny splnit přes všechny překážky slib daný umírající matce, že její tělo odvezou a pochovají ve městě, kde leží její příbuzní.
- Svatyně (1931) - Román, o jehož hodnotě autor sám zapochyboval a jehož první verzi přepracoval, je snad nejděsivější Faulknerova próza. Čerpá námět z jeffersonského podsvětí. Vypráví o znásilnění mladičké Temple Drakeové a vraždě prosťáčka Tommyho a o marném úsilí právníka Horace Benbowa prosadit spravedlnost.
- Srpnové světlo (1932) - Román vyprávějící o cestě naivní těhotné dívky za zmizelým milencem.
- Absolone, Absolone! (1936) - Rodinné drama plantážníka Thomase Sutpena.
- Nepřemožení (1938) - Faulkner se zde opět vrací k rodině Sartorisů. Vypráví o mládí Bayarda Sartorise a jeho babičce Millardové v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století, v době občanské války a éře rekonstrukce Jihu.
- Divoké palmy (1939) - Próza z leteckého prostředí. Autor zde spojil dvě samostatné osudové historie, tragický příběh nesmlouvavé a nakonec sebevražedné lásky dvou milenců a groteskně tragický osud trestance za velké povodně na Mississippi, nazvaný Old Man.
- Vesnice (1940)
- Město (1957)
- Panské sídlo (1959)
- Sestup, Mojžíši (1942) - Soubor povídek vázaných tematicky v jakousi volnou rodinnou kroniku. Jednají o různých generacích bílých i černých potomků Lucia McCaslina.
- Neodpočívej v pokoji (1948) - Román, který zpracovává černošskou tématiku z jiného úhlu. Hrdý Lucas Beauchamp, jeden z nejkrásnějších Faulknerových černošských charakterů, je obžalován z vraždy bílého člověka. V příběhu až detektivním se právníku Gavinu Stevensovi a Chickovi Mallisonovi podaří prokázat jeho nevinu, zachránit ho před lynčem a objevit skutečného vraha. Chick tak splácí Beauchampovi starý dluh - černoch ho kdysi jako chlapce zachránil, když spadl do zamrzlého potoka.
- Královský gambit (1949) - Soubor detektivních povídek, vázaných dohromady postavami Gavina Stevense a jeho přítele Charlese Mallisona.
- Rekviem za jeptišku (1951) - Faulkner zde dějově navazuje na Svatyni. Drama líčí Temple Drakeovou po osmi letech jako vdanou ženu, matku dvou dětí. Černá chůva, kterou si Temple vybrala ze svých starých přítelkyň v nevěstinci, je odsouzena k smrti za vraždu Templina dítěte. Byl to akt zoufalé snahy zachránit Temple před novou zkázou. Dílo bylo hráno hlavně v Evropě v jevištní úpravě Alberta Camuse.
- Báj (1954) - Román, na kterém Faulkner pracoval už od konce války. Dějově se vrací do 1. světové války, kdy na jejím samém konci se vzbouří jeden francouzský pěší pluk. Vzpourou se cítí ohroženo velení na obou stranách a odtud se rozvíjí celé drama. Příběh desátníka, vůdce vzpoury, který je popraven, přerůstá v alegorické podobenství s osudem Kristovým. Za tuto knihu byl Faulkner odměněn Pulitzerovou cenou.
- Pobertové (1962) - Poslední Faulknerovo dílo, které vyšlo krátce před jeho smrtí. Odehrává se v době před 1. světovou válkou, hrdinou je jedenáctiletý chlapec. Líčí, co se všechno sběhlo kolem ukradeného automobilu, s jedinečným citem pro naivní dětskou etiku, rasové i sociální problémy, ale i s humorem až groteskním. Kniha představuje jakýsi moudrý a vyzrálý úsměvný epilog Faulknerova celoživotního díla. Tato kniha byla také odměněna Pulitzerovou cenou.
Charakteristika přečteného díla:
Hluk a vřava Faulknerův román z roku 1929 vypráví ze čtyř různých úhlů tragický příběh rodiny Compsonů, příslušníků jižanské aristokracie. Rodiče se neumí vyrovnat se změněnými poměry a žijí ve světě minulosti a starých tradic. Hysterická matka se upíná k detailům společenské hierarchie, otec se upíjí k smrti.
Román se skládá ze čtyř epizod, přičemž první tři jsou vyprávěny v 1. osobě. Poslední část je vyprávěna klasicky ve třetí osobě.
7.dubna 1928 - Načrtává všechna hlavní témata, ale plně ji můžeme pochopit až při čtení dalších částí knihy, neboť události jsou viděny očima třiatřicetiletého idiota Benjyho, nejmladšího ze tří bratrů Compsonových. Ten jen útržkovitě a chaoticky zaznamenává dění kolem sebe a bezmocně trpí ztrátou milované sestry Caddy, jež po svatbě odešla z domova. Benjy nedokáže rozlišit jednotlivé časové momenty jako minulost a přítomnost, čas vnímá chaoticky. V této části se poprvé seznamujeme s celou rodinou včetně chůvy. Čtenáře mate, že v první části vystupuje postava Quentina někdy jako žena a někdy jako muž. V další části je postava pouze rodu mužského a čtenář se dočítá rozuzlení v druhé části.
2.června 1910 - Tento díl vypravuje Benjyho bratr Quentin studující na Harvardu. Oproti předchozí části dochází k jistému zklidnění, text dostává jakýsi řád, má určitou logickou posloupnost a také posloupnost časovou. Quentin by chtěl zastavit běh času a nikdy nevykročit z dětství do dospělosti. Stejně jako v první části, i zde je určitým centrem Caddy. Benjy sestru miloval, poněvadž se o něj starala jako matka. Quentin ji miluje zase úplně jinak, přičemž jeho láska hraničí s psychopatologickou posedlostí. Tato posedlost dostupuje vrcholu, když se sestra vdává - několik dní po svatbě spáchá Quentin sebevraždu. V tomto aktu dochází k naprostému zvratu. Do logického řádu vtrhává smrt. Quentin (utopí se) svou sebevraždu chladnokrevně naplánoval a stejně ji taky provedl. Nicméně Quentin tak zcela z příběhu nezmizí, neboť Caddy nazve jeho jménem své dítě (tento přenos jména pak vysvětluje, proč v prvním díle vystupuje "Quentin" v mužském i ženském rodě.
6.dubna 1928 - Třetí část je monologem prostředního bratra Jasona, který se již v předchozích dílech projevuje jako člověk přízemní, plný zášti (vyvoláno částečně tím, že měl pocit bezvýznamného člena rodiny). Jason svou pozornost upírá na finanční aspekt věcí, v tomto ohledu ho rodiče jaksi opomenuli. Značná část rodinných financí přišla na Quentinova studia a Caddynu svatbu. Rodina chce zachovat dlouholetou tradici, proto investuje do svých "nejnadějnějších" potomků, ti však končí jako ztroskotanci. Quentin se nedokáže vyrovnat se ztrátou sestry, na které byl závislý. Caddy přichází ještě před patnáctým rokem o panenství, vdává se za muže, který není otcem jejího dítěte a prchá z rodného domu, kde zanechává svou dcerku. Ta bude pokračovat ve stopách své matky i strýce, po němž má jméno, a stane se prokletím domu. Jason zdědí dům, Benjyho nechá zavřít do blázince a raduje se z nabytého jmění. Ne nadlouho. S nastřádanými (a nakradenými) penězi mu totiž uteče právě mladá Quentin, a to k potulným komediantům.(Konec citace seminární práce)
(Úryvek seminární práce, Josef Fojta, oktáva vrbenská, 2003 )
