Americká literatura mezi světovými válkami


(Úryvek seminární práce, Josef Fojta, oktáva vrbenská, 2003)

Převládajícím uměleckým směrem začátku dvacátého století byl v mezinárodním měřítku modernismus.
Do Ameriky dorazil se zpožděním za Evropou a vzápětí byl podpořen deziluzí z první světové války. V reakci na něj vznikaly i nové literární časopisy.
Největší rozmach modernismu nastal v USA ve dvacátých letech (se společenskými a osobními tématy), pokračoval v letech třicátých (s tématy ekonomickými a politickými) a ustoupil v polovině let čtyřicátých.
Modernismus znamená protiváhu k dosavadním tradičním uměleckým formám (realismus, naturalismus) a odpovídajícímu estetickému vnímání. Autoři se zajímají o nové směry v přírodních a společenských vědách a o jejich důsledky v životě společnosti.
Modernisté se rozešli s tradičním typem vyprávění. Dávají přednost zobrazení postavy prostřednictvím tzv. proudu vědomí. Využívají posunů v perspektivě, hlasu a tónu. Místo jednoznačných tvrzení používají symboly a obrazy.
Příznačná pro modernisty je forma díla. Autoři s ní experimentují, inovují ji. Ani zde jim zavedený tradiční postup nevyhovuje. Novému chápání reality odpovídá dílo složené z jednotlivých kousků, fragmentů. Podstatné pro určení díla je i to, co autoři zamlčují: vysvětlení, vzájemné propojení, obsah či shrnutí. Modernistické dílo vypadá, jako by začínalo libovolně, podle okamžitého nápadu, rozvíjelo se bez vysvětlování a končilo bez závěru či výsledku. Modernistické dílo má určitá pravidla, je však na čtenáři, aby je sám objevil.

Ztracená generace

  • Výraz "ztracená generace" je připisován americké spisovatelce Gertrudě Steinové. (1874 -1946)
    Tato bohatá, vzdělaná a nezávislá dáma se usadila v roce 1903 v Paříži, věnovala se psaní a modernímu výtvarnému umění. Když začali do Paříže během první světové války a po ní jezdit mladí Američané, stala se jim Steinová ochranitelkou a rádkyní. Její salon byl místem, kde se setkávali spisovatelé, výtvarníci a další umělci. Hledali nové životní jistoty, nové cesty v umění a literatuře. Obdivovali evropskou kulturu, nezávislou na britském vlivu. Někteří zůstávali v evropském exilu delší dobu, jiní zúročili své evropské zkušenosti Americe.
    K mladé, vykořeněné "ztracené generaci" patřil mimo jiné Ernest Hemingway, Sherwood Anderson, Francis Scott Fitgerald, ale také exiloví básníci T.S.Eliot a Ezra Pound.
    Steinová podrobně popsala pařížská léta ve fiktivním Vlastním životopise Alice B.Toklasové (The Authobiography of Alce B. Toklas, 1933).
    Už před válkou Steinová dokončila vysoce vyzrálé modernistické dílo na tisíci stránkách, pro něž dlouho a marně hledala vydavatele. Román Jak se rodí Američané (The Making of Americans) nakonec vyšel až v roce 1925.

  • Ernest Hemingway (1899 - 1961), nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1954, se ke svému pařížskému mládí vrátil knihou Pohyblivý svátek (A Moveable Feast, 1964), která vyšla až po jeho smrti. Hemingway je novým typem spisovatele - novináře, který bere psaní jako řemeslo. Má jednoduchý, přehledný a úderný styl. Hemingwayův hrdina je osamělý, disciplinovaný, většinou fyzicky zdatný muž, jenž tváří v tvář nesmyslnému násilí pochybuje o žebříčku hodnot. Motiv ztracenosti a vykořeněnosti se objevuje ve všech Hamingwayových knihách, ať jsou to romány nebo povídky.
    Svou zkušenost z práce ve válečném Červeném kříži zachytil Hemingway v milostné romanci Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1929), lidi doslova ochromené válkou zobrazil v románu Fiesta - I slunce vychází (The Sun Also Rises, 1926). Román Komu zvoní hrana (For Whom the Bell Tolls, 1940) se odehrává během tří dnů ve Španělsku v době občanské války. I v další tvorbě (zasazené do Evropy, Afriky i Ameriky) je věrný obrazu fyzicky silného, osamělého hrdiny. Jedním z posledních děl publikovaných za Hemingwayova života byla novela Stařec a moře (The Old Man and the Sea,1952).
    Hemingwayův styl ja tak výrazný a osobitý, že Američané do konce sedmdesátých let vyhlašují každoročně mezinárodní soutěž v napodobování Hemingwaye.

  • Styl jižanského spisovatele Williama Faulknera se stal předmětem zájmu další podobné soutěže.

  • F. S. Fitgerald (1896 - 1940) zaznamenal svým čistým, jasným a trochu ironickým stylem některé rysy tzv. jazzového věku. Jde o období horečné aktivity po roce 1920, kdy se ve spojených státech rozvíjela technika (osobní automobily, rozhlas, hudební nosiče, film), lidé se z venkova stěhovali za prací do měst, běloši obdivovali navzdory rasové segregaci černošskou taneční hudbu a prohibice paradoxně zvýšila zájem o pití alkoholu.
    Fidgeraldovi hrdinové pocházejí ze střední a vyšší společenské třídy a na vlastní kůži poznávají odvrácenou stranu amerického snu.
    Například Povídky jazzového věku (Tales of the Jazz Age, 1922), romány Velký Gatsby (Great Gatsby,1925) či Něžná je noc (Tender is the Night, 1934).

  • Sherwood Anderson (1876 - 1941) je považován za otce moderní americké povídky. Do literárního povědomí vstoupil ještě před svým pařížským rokem. Sbírka Městečko v Ohiu (Winesburg, Ohio, 1919) přináší portréty lidí z amerického maloměsta. Autora zajímal osudový, zlomový moment v povaze člověka, skryté motivy v chování, které jej nutí chovat se jinak, než vyžadují dobové či místní konvence. Anderson je autorem dalších povídkových sbírek, románů a básní.

  • Henry Miller (1891 - 1980) autor stojící mimo proudy, je osamělou avantgardní postavou s výraznou evropskou zkušeností. V pařížském exilu byl v roce 1928 a 1930-39, žil ze dne na den a plně se věnoval psaní, pití, ženám a přátelům. Sám se považoval za anarchistu. Literární kritika jej dlouho nedokázala zařadit; vadily jí silné autobiografické rysy a obscénnost jeho tvorby, přitahoval ji Millerův nadhled a ironie.
    Pařížským létům se Miller mimo jiné věnoval v knize Obratník raka (Tropic of Cancer, 1931). Autor byl literárně činný až do své smrti. Mnohé jeho knihy vycházely nejprve v Paříži a v Americe se objevily až s mnohaletým odstupem.

    Harlemská renesance

    Černošská kultura byla ve dvacátých letech, po zkušenosti s první světovou válkou, z mnoha důvodů více viditelná než dříve. Působila hlavně prostřednictvím hudby a tance (jazz a blues). Budoucí období rozmachu předznamenaly v letech 1917 -23 běloští umělci a spisovatelé, bohémové a revolucionáři, které okouzlil život černochů. Zatímco hudba tryskala z hlubokého jihu, z delty Mississippi a města New Orleans, další umělecké aktivity potřebovaly pro svůj rozvoj fyzický a zeměpisný odstup.
    Mezi černými přistěhovalci do newyorské čtvrti Harlem měla podporu od první třetiny dvacátých let, konkrétně v letech 1924 až 1926, ideologická hnutí propagující rasovou asertivitu (mimo jiné hnutí "Nového černocha"), vznikaly manifesty, organizace a periodika. Ke slovu se dostala takzvaná talentovaná desetina: černošská inteligence, špička celého hnutí, universitní studenti, z nichž mnozí pobývali, podobně jako bělošská "ztracená generace", ve Francii.
    Harlemská renesance se říká s odstupem celému hnutí podle závěrečné, nejdelší fáze uměleckého vývoje v letech 1926-35. Černošští spisovatelé a umělci měli v této době nejširší pole působnosti.
    Slibný rozvoj umění ukončily až rasové a politické nepokoje. Černošští intelektuálové a umělci o sobě podobně silně dali vědět až za dalších třicet let, v souvislosti s boji za občanská práva.

  • K nejznámějším představitelům harlemské renesance patří všestranný spisovatel Claude McKay (1890- 1948), původem z Jamajky, který na sebe upozornil sbírkou poezie Harlemské stíny (Harlem Shadows, 1922), dále představitel experimentálního stylu Jean Toomer (1894-1967), autor románu Třtina (Cane, 1923), a lyrický básník Countee Cullen (1903- 1946).

  • Duch harlemské renesance Langston Hudges (1902-1967) oslavoval ve svých básních černošskou kulturu a vracel se k lidovým kořenům a hudbě. Získal si i dětské čtenáře.

  • Literární věda se na konci dvacátého století nově vrací k pracím folkloristky a prozaičky Zory Neale Hurstonové (1903- 1960) a kritika společnosti Richarda Wrighta (1908- 1960). Jeho román Rodný syn (Native Son, 1930) šokoval veřejnost naturalistickým portrétem černého mladíka, dvojnásobného vraha.

    Společenská kritika

    Společenská kritika se v americké literatuře rozvíjela ruku v ruce s rozvojem průmyslu a měst.

  • Již na přelomu devatenáctého a dvacátého století se kritická témata objevovala v naturalistických románech Uptona Sinclaira (1878- 1968) například Džungle, The Jungle, 1906, Franka Norrise (1870- 1902) například Chobotnice, The Octopus, 1901, Theodora Dreisera (1871- 1945) Sestřička Carrie, Sister Carrie, 1900, z pozdějších děl je nejznámější Americká tragédie, An Američan Tragedy, 1925, či Jacka Londona (1876- 1916) dobrodružné romány a povídky mimo jiné z prostředí zlatokopů a námořníků, často s autobiografickými motivy, například Martin Eden, 1909.

    Přelom dvacátých a třicátých let, s hospodářskou krizí, neutěšenými pracovními podmínkami a rozvojem dělnického hnutí, měl nové autory. Představitelé proletariátu chtěli podle sovětského vzoru užívat "umění jako zbraň". Spojovala je snaha popsat a změnit děsivé podmínky svého života, i když často neměli předpoklady pro psaní. V místech se silným dělnickým hnutím začaly vznikat časopisy a do psaní se zapojovaly i dosavadní menšiny, totiž ženy a černošští autoři. Velká témata se objevila i při zobrazování střední třídy a jejií snahy splnit si navzdory hospodářské krizi svůj velký americký sen.

  • Ke společensky angažovaným autorům patřili mezi dvěma světovými válkami Sinclair Lewis, John Steibeck, John Dos Passos, Michael Gold, John O´Hara či černošský autor Richard Wright.
    Řada jiných autorů ve své době zapadla a k jejich pracím se americká veřejnost dostává až ke konci dvacátého století se zvýšeným zájmem o tvorbu menšin.
  • To je i případ židovského spisovatele Henryho Rotha (*1906) a jeho románu Říkej tomu spánek (Call It Sleep, 1934).
  • Sinclair Lewis (1885- 1951), první americký nositel Nobelovy ceny za literaturu (1930), na sebe upozornil už v roce 1920 satirou na maloměstský život Hlavní třída (Main Street, 1920). Lewisův měšťák jménem Babbit (1922) dokonce obohatil americkou angličtinu o nové slovo; babbitry znamená úzkoprsé, samolibé měšťáctví. I v dalších románech se Lewis trefuje do amerického dobového materialismu a přetvářky.
  • Johna Steinbecka (1902- 1968), který většinu života prožil na pobřeží Tichého oceánu a vážně se zabýval biologií, dnes vnímá americká literární kritika jako autora amerického Západu. V bouřlivých a krizových třicátých letech se Steinbeck ve své tvorbě zaměřuje především na pocity chudáků, kteří přišli o vlastní půdu, ať už jsou to kalifornští Mexičané v Pláni Tortilla (Tortilla Flat, 1935), duševně postižený námezdní dělník v novele O myších a lidech (Of Mice and Men, 1937) nebo oklahomská zemědělská rodina v Steinbeckově stěžejním románu Hrozny Hněvu (The Grapes of Wrath, 1939).
    Steinbeck byl literárně činný až do poloviny šedesátých let. V roce 1962 se stal držitelem Nobelovy ceny za literaturu.
  • Román Michaela Golda (1893- 1967) Židé bez peněz (Jews without Money, 1930) popisuje dospívání mládeže v dělnických čtvrtích velkoměsta. Po krachu na burze v roce 1929 si začali vydavatelé uvědomovat, že veřejnost bude číst i knihy o tak nepříjemných věcech jako jsou hlad a nezaměstnanost.
  • John O´Hara (1905- 1970) získal v žurnalistické praxi důkladnou znalost střední vrstvy americké společnosti. Jeho postřeh, smysl pro detail, humor i moralizování jsou čtenářsky nejpřitažlivější v četných povídkách. O´Hara se věnoval po celý život zároveň psaní románů. Za mistrovská díla jsou považovány právě knížky z třicátých let, jako např. román Schůzka v Samaře (Appointment in Samara, 1934), příběh rozpadu manželského a rodinného života.
  • John Dos Passos (1896- 1970) je ve společnosti ostatních kritiků doby, kteří stále zúročují realistickou metodu, výjimečný. Inspirován současným pokrokem techniky experimentuje s románovou formou. Vrcholu dosáhl v trilogii USA (42. rovnoběžka; 1919; Haldy peněz - The 42nd Paralell; 1919; The Big Money), která vycházela postupně v letech 1930, 1932 a 1936. Beletristický text doplňují vyjma kreseb i předsazené útvary nazvané kinožurnály, záběry kamery, životopisy apod.
    Dos Passos má mnoho styčných bodů s okruhem tzv. "ztracené generace"; i v jeho tvorbě najdeme intenzivně prožívaný poci ztráty životních hodnot.

    Autoři z Jihu

  • Největší z amerických modernistů, William Faulkner (1897- 1962), upozornil na americký Jih jinak než černošští intelektuálové, kteří nostalgicky vzpomínali na starý dobrý Jih v newyorském Harlemu.
    Ve své próze zkoumá zkaženou a někdy i zlověstnou podstatu rodinného a jižanského života a to, jakým způsobem jednotlivé rasy a třídy v rámci svých struktur fungují. Morální úpadek potomků aristokratických rodin srovnává s vyrovnaností chudých černochů. Faulkner vykresluje hluboké psychologické portréty postav a používá komplikované vyprávěcí postupy (stejně dokonalé jako James Joyce či Franz Kafka).
    Vedle tragédie však Faulkner dokáže vidět i komickou stránku situace a ze stylisticky vybroušeného jazyka lehce přejde do lidového, venkovského vyprávění. Řadu příběhů zasadil do fiktivního Yoknapatawphaského okresu, ne nepodobného okol městečka Oxford ve státě Mississippi, kde žil od období svých evropských toulek až do smrti.
    Uznání dosáhly již jeho rané prózy, věhlas mu zajistily práce z přelomu dvacátých a třicátých let. Je to například Hluk a vřava (The Sound and the Fury, 1929), Když jsem umírala (As I Lay Dying, 1930), Svatyně (Sanctuary, 1931), Srpnové světlo (Light in August, 1932) nebo Absolone, Absolone! (Absolom, Absolom! , 1936).
    V roce 1950 získal Faulkner Nobelovu cenu za literaturu.

    Řada dalších jižanských autorů přibližuje v mezních situacích výrazné rysy regionu; zobrazují rasové problémy, hlubokou zbožnost lidí, syndrom prohrané občanské války, ale také typický dialekt, hudbu, jídlo a způsob života vůbec.

  • Jsou to např. Erskine Caldwell (1903- 1987) či všestranně talentovaný Robert Penn Warren (1905- 1978), člen skupiny agrárních intelektuálů. Faulknerův úspěch, podpořený v roce 1946 souborným vydáním jeho děl, otevřel cestu na Celoamerický trh dalším jižanským autorům.
    Zvláště v období studené války byla vstřícně přijímána jejich kritika společnosti, protože vycházela z konzervativních pozic, nikoliv z pronásledovaného marxismu.
  • Tudora Weltyová (*1909) ve svých povídkách ze čtyřicátých let, dnes považovaných za klasické, pomáhá svým postavám překračovat hranice tradic a rodiny. Její síla je v drobných individuálních portrétech. Vedle povídek jsou ceněny rovněž její rozsáhlejší práce, Ženich zbojník (Robber Gridegroom, 1942) či Optimistova dcera (The Optimist´s Daughter,1972).
    Dokumentární i uměleckou hodnotu má kniha fotografií z chudé Mississippi, kterou Weltyová fotografovala ve třicátých letech. Knihu pak vydala v roce 1989.
  • Carson McCullersová (1917- 1967) se zabývá osamělostí a neopětovanou láskou, např. v knihách Srdce je osamělý lovec (The Heart is Lonely Hunter, 1940) nebo Balada o smutné kavárně (The Ballad of the Sad Café, 1951).
  • Flandery O´Connorová (1925- 1964) vnáší do jižanské literatury svůj humor a téma katolického náboženství. Je autorkou nemnoha děl, např. Moudrá krev (Wise Blood, 1952) a sbírky povídek Dobrého člověka těžko najdeš (A Good Man is Hard to Find, 1955).
  • Mistr lyrických povídek Truman Capote (1924- 1984) publikuje od konce čtyřicátých let. Strom noci a další povídky (A Tree of Night and Other Stories, 1949) má charakteristický podtón jižanské gotiky, skryté hrůzy. Capote se tématicky zabýval i New Yorkem, kde žil. V šedesátých letech na sebe upozornil nebeletristickou prací, příběhem skutečné vraždy, Chladnokrevně (In Cold Blood, 1966).
  • William Styron (*1925) vzbudil rozruch Zpovědí Nata Turnera (The Confession of Nat Turner, 1967), osobitou verzí příběhu historického povstání z Ameriky doby otrokářské. Zvlášť černošským autorům a kritice se nelíbilo, že běloch Styron mluví z pozic černochů. Styron ja mimo jiné autorem románů Ulehni v temnotách (Lie down in Darkness, 1951) a Sophiina volba (Sophie´s Choice, 1979).
  • Osamocenou a výstřední postavou byl John Kennedy Toole (1937- 1969). Komický román Spolčení hlupců (A Confederacy of Dunces,1980), který se odehrává v New Orleans, byl publikován jedenáct let po autorově sebevraždě. Dlouho odmítanému Tooleovu dílu pomohl na svět jižanský spisovatel Walker Percy (1916- 1990), autor vtipných a kritických románů o malosti konvenčního života. Percyho knihy vycházejí od šedesátých let, první a zároveň nejuznávanější je román Návštěvník kina (The Moviegoer, 1961).

    (Konec citace seminární práce)

    (Úryvek seminární práce, Lenka Filipová, oktáva vrbenská, 2003 )

    Francis Scott Fitzgerald

    Narodil se 24.září 1896 v Minnesotě.
    Syn zámožné rodiny ze Středozápadu byl poslán na Východ studovat na univerzitu v Princetonu, kde potkal mnoho synů bohatších a společensky významnějších rodin, jejichž společenské postavení ho okouzlilo. Toužil, aby se mohl prodrat do takových "vyšších vrstev" alespoň osobním důvtipem a úspěchem. Věřil o sobě, že je geniální.
    Po nenáročné vojenské službě 1917-19 počal uskutečňovat svůj sen. Uchytil se povídkami, které vycházely v časopise Smart Set.
    Nastávají ztřeštěná 20. léta poválečná, jimž dal Fitzgerald přezdívku džezový věk.
    V roce 1920 se oženil se spisovatelkou Zeldou Layorovou, která se stala vzorem mnohých románových postav. Zelda byla typickou představitelkou "nové" mladé dívky se svým chlapecky ostříhaným účesem a s krátkou sukénkou. Nový typ erotiky představují polibky v parkujících autech a mladá generace si hraje okázale veřejně na zkušenost a zkaženost.
    Po nějakou dobu, pokud mládí vydrželo, figurovali manželé Fitzgeraldovi jako třpytné hvězdy jazzové doby v newyorských hotelech a luxusních vilách na Long Islandu. Časem pohasla Fitzgeraldova sláva stejně rychle, jako vzplanula. Doba ekonomické deprese učinila konec bezstarostným a poživačným létům. Zelda Fitzgeraldová žárlila na Fitzgeraldovo uznávané autorství a snažila se též psát prózu, tónem manželovi nepřátelským. Její rozháranost přešla v duševní chorobu.
    Čtenářská lhostejnost zhoršovala Fitzgeraldův neklid a hledání úlevy v alkoholu. Fitzgerald strávil poslední léta v Hollywoodu, kde se živil psaním scénářů.
    Zemřel 27.12.1967 na srdeční záchvat.

    Hlubší pochopení Fitzgeraldova života a ocenění jeho díla přišlo až posmrtně. Zajímavé jsou vzpomínky na Fitzgeralda, které jsou zachycené v autobiografických prózách Ernsta Hemingwaye.

    Díla:

    • Na prahu ráje (1920) - Příběh, patřící k častému žánru románu "výchovy", tj. pubertálního a intelektuálního dospívání, ukazuje výstižně dobový přelom v názorech, zvláště buržoazní mládeže. Kolem 1. světové války ustupují totiž mravy a zvyklosti, jež vyhovovaly dosavadní výrobní ekonomice. Přestává se klást důraz na pracovitost, šetrnost a zdrženlivost. Místo toho se šíří sklony k utrácení, plýtvání a poživačnosti.
    • Povídky jazzového věku (1922) - Zachycují ztřeštěná 20. léta poválečná.
    • Žabci a filozofové (1920) - Sbírka povídek, které odpovídaly bujarému životu manželů Fitzgeraldových.
    • Všichni ti smutní jinoši (1926)
    • Diamant velký jako Ritz - Vychází z mladistvého nadšení a zvídavosti.
    • Krása a zatracení (1921) - Ukazuje první stopy pochyb a rozčarování.
    • Velký Gatsby (1925) - Fitzgeraldovo vrcholné dílo, kde zpracoval námět marnosti a zhoubnosti bohatství a překotné touhy po penězích. Pro všechny chamtivce se nakonec peníze projeví jako síla zraňující a ničivá.
    • Něžná je noc (1934) - Fitzgerald se zde vrací k větší osobní subjektivitě a čerpá ze své rodinné krize.

    Charakteristika přečtených děl:

  • Něžná je noc

    Děj románu je rozvržen do 5 knih, pokrývajících období 1917-30.
    Životní příběh amerického psychiatra Dicka Divera se odehrává především ve Švýcarsku, na Riviéře a v Paříži.
    Diver, jenž je ztělesněním poválečného amerického optimismu, sebedůvěry, mladé chuti do práce, ale i iluzí, přijíždí do švýcarského sanatoria, kde se setkává s Nicole, duševně nemocnou dívkou z bohaté americké rodiny. Především citový vztah, který se mezi nimi vytváří, je příčinou Nicolina postupného uzdravování. Dick nedbá varování svého kolegy a s Nicole se ožení. V přímořském letovisku jsou manželé Diverovi v centru společnosti amerických boháčů. Zamilovaný Dick vzorně pečuje o Nicole. Manželství Diverových se zdá až mučivě bezproblémové a sladké.
    Přítomnost postavy Rosemary (filmová hvězda), jejíž neuvědomělá sobeckost narušuje citový vztah Diverových. Nicolina nemoc se opět vrací. Dick postupně ztrácí iluze a také sílu být společenským vzorem, začíná trpět pocitem zkorumpovanosti, marnosti z nicnedělání a vlastní mravní krize. Ve společenské smetánce se množí případy alkoholismu, výtržnictví, promiskuity. Dick se proto vrací do švýcarského sanatoria ke své profesi.
    Jeho schopnost pracovat však narušují další životní otřesy. Vědomí závislosti na bohatých vrstvách jej přivádí ke skepsi a alkoholu.
    V poslední knize vyvrcholuje beznaděj citovým rozvratem v jeho rodině. Dick prchá od velké společnosti, zbaven životních perspektiv.

    Charaktery jednotlivých postav vykreslil autor skvěle už díky vhodnému a velice pečlivě promyšlenému výběru jmen. Například Diver znamená v překladu potápěč či skokan do vody, což je zcela trefné a výmluvné jméno pro muže, jehož život střemhlav padá z výšin do propasti. Stejně tak Diverův sok, muž, jež se nakonec stane Nicoliným druhým partnerem, dostal jméno Tommy Barban. Jméno, ve kterém slovo barbar, barbarství přímo tahá za uši. Co se ženských postav týče, myslím, že jejich vyznění autor také pečlivě promyslel. Jméno Nicole, krásné, leč obyčejné, lehce zaniká vedle půvabně romantického, okouzlujícího a vznešeného jména Rosemary, jména ženy, jejíž půvab a dětská nevinnost nakonec okouzlí a ošálí Dicka natolik, že se dopustí několikanásobné nevěry a nakonec se do Rosemary zamiluje a opustí svou ženu i děti.

    Román vyšel na jaře roku 1934 v nepříznivé době, uprostřed krize, která absolutně smetla a odsoudila iluzivní hodnoty předchozího desetiletí.
    Fitzgerald byl ale těmito hodnotami fascinován, stejně jako ve své prvotině Před branami ráje. Společnost zahálčivých boháčů, žijících rozmařilým životem, ho fascinovala natolik, že důvěrně pronikl do jejího způsobu života. Avšak i přes jeho uchvácenost se autor nebojí tuto společnost odsuzovat a podrobovat ji ostré nemilosrdné kritice, která se stala pro Fitzgeraldova díla charakteristická.

  • Velký Gatsby

    Tento příběh je vyprávěn Nickem Carrawayem, který 1922 přijíždí ze Středozápadu USA na Východ, aby se věnoval obchodu s cennými papíry.
    Jeho soused, Jay Gatsby, jehož bohatství a tajemná minulost poutají pozornost newyorské společnosti, pořádá ve svém přepychovém domě pravidelné honosné večírky - na jednom z nich požádá Nicka, aby mu zprostředkoval setkání s Carrawayovou sestřenicí Daisy. V této souvislosti mu vypráví o citu, který k Daisy chová od jejich setkání v roce 1917, a o svém rozhodnutí získat ji.
    K setkání Jaye a Daisy dojde poprvé u Nicka doma. V Daisy opět propukne dřívější zamilovanost a je nadšená z toho, že má Jay Gatsby mnoho peněz.
    Při schůzce s Daisy v jejím domě dochází ke střetu Daisina manžela Toma Buchanana a Gatsbyho.
    Při společné cestě za zábavou do New Yorku Tom zjišťuje, že jeho milenka Myrtle Wilsonová hodlá odjet na Západ a opustit jej.
    Na zpáteční cestě srazí Daisy Gatsbyho autem Myrtle, která jí vbíhá do cesty. Po Myrtlině smrti hledá její manžel vůz, jenž nehodu způsobil. Tom jej posílá za Gatsbym a Wilson Gatsbyho zastřelí.
    Buchananovi odjíždějí, společnost se od Gatsbyho odvrací až na Nicka Carrawaye, který ho bezmezně obdivuje.
    Nakonec je Gatsby pohřbíván jako osamělý člověk.

    Postava Gatsbyho na první pohled připomíná postavu evropské legendy, známou z četných románů ztracených iluzí (Stendhalův Červený a Černý). I zde přichází mladý muž z provincie do metropole, aby si dobyl místo ve "velkém" světě. Pokoření a dobytí světa je zde však jen dílčím stupněm k dosažení Gatsbyho individuálního cíle - jeho touhy realizovat sen o naplnění milostného citu k Daisy. Prostředky, jimiž ji hodlá přesvědčit o svých hodnotách (velký dům s bazénem, tucty hedvábných košil, večírky atd.), jsou typickými dobovými symboly společenské přijatelnosti jedince. Daisy však věří v symboly samé, nikoli v čistotu a pravost skutečnosti, kterou pro Gatsbyho ztělesňují, a svého milence obětuje světu, který těchto symbolů používá. Daisy ničí jeho sen i život. Daisy se nakonec vrací k Tomovi a s ním odjíždí. Dovolí Gatsbymu, aby na sebe vzal její vinu, a svému manželovi, aby na Gatsbyho poslal smrt. Původní tajemnost Gatsbyho existence ve vypravování Nicka Carrawaye (jakéhosi prostředníka mezi Gatsbym a Buchananovými) mizí. Jay Gatsby je vlastně - jak se ukazuje po příjezdu jeho otce - jen Jamesem Gatzem, naivním chlapcem ze Severní Dakoty.


    Oba romány mě velice oslovily díky rychle se odvíjejícímu příběhu a jasné charakteristice daného problému. Myslím, že s takovýmto problémem se lze setkat zcela určitě i v dnešní době, kdy už v nás ovšem nemusí vyvolat závist či úžas do takové míry, jako v době třicátých a čtyřicátých let ve Spojených státech, kdy se jednalo v podstatě o velmi kritický sociální dokument éry, která skončila černým pátkem, krachem burzy na Wallstreet a ovlivnila tak nejen Ameriku ale i celý svět (Něžná je noc).
    Fitzgeraldova díla jsou sondou do života americké společnosti 20. a 30. let, jedná se o sondu kritickou, nemilosrdnou a psychologicky dobře orientovanou.
    Francis Scott Fitzgerald je mi sympatický i tím, že se ve 20.letech stal mluvčím americké mládeže, která se ostře stavěla proti zprofanovanému a pokryteckému životu dospělých. Ve 30.letech se začalo prohlubovat jeho sociální cítění. V dílech se objevuje konfrontace jednotlivce a společnosti.
    Díla nemají vleklou dějovou linii, upoutají přitažlivým a rychle se odvíjejícím dějem, který upoutá i dnešního čtenáře.
    Obě knihy doporučuji každému čtenáři, který by chtěl blíže poznat život ve 30.letech v Americe. Velmi se mi líbil způsob charakteristiky postav.

    William Faulkner

    William Faulkner se narodil 25.září 1897 ve státě Mississippi. Pocházel ze staré jižanské rodiny, jeho praděd, plantážník a plukovník William Faulkner, bojující v občanské válce, proslul i jako autor tehdy populárního románu Bílá růže z Memphisu.
    Živá rodinná tradice, vyprávění o osudech prarodičů a nejrůznějších příbuzných i o minulosti rodného Mississippi se staly základními faktory Faulknerovy inspirace.
    Zchudlá rodina Faulknerů se přestěhovala do Oxfordu, když bylo Williamovi pět let. Tam chodil do školy, kde prý jednou prohlásil učiteli, že se stane, až vyroste, spisovatelem jako jeho praděd.
    Rok strávil na Mississippské univerzitě, to bylo již po 1. světové válce, kdy po leteckém výcviku v Kanadě byl poslán 1918 s Královským letectvem do Francie. Při cvičném letu byl raněn.
    Faulkner, od mládí vášnivý čtenář a samouk, se už v těchto letech začíná zabývat literaturou, třebaže je zatím nucen se živit nejrůznějším způsobem. Pracuje jako natěrač, prodavač, je zaměstnán na poště atd.
    Píše však už verše i prózu.
    Většina života i díla Williama Faulknera je spjata s rodným státem Mississippi a s městem Oxfordem. Tam se 1929 oženil s Estelle Oldhamovou, s níž měl dvě děti, syna, který zemřel v dětství, a dceru Jill.
    Od poloviny 30. let několikrát pobýval v Hollywoodu, kde pracoval jako scenárista.
    Po 2. světové válce, už jako nositel Nobelovy ceny, kterou získal 1949 (předána 1950), podnikl několik oficiálních cest do zahraničí, zvláště do Japonska. Na Virginské univerzitě působil 1957-58. Poslední léta života trávil střídavě v Charlottesvillu ve Virginii, kde žila jeho provdaná dcera, a v Oxfordu. Faulkner celý život hájil právo umělce na soukromí, vytýkal žurnalistům a kritikům, že ocenění umělcova díla, které jistě veřejnosti patří, spojují se zveřejňováním, až pitváním autorova soukromého života.
    Zemřel 6.července 1962 v Oxfordu.

    Díla:

    • Mramorový faun (1924)
    • Vojákův žold (1926) - První uveřejněný román dokládá, že Faulknerovy literární začátky jsou plodem válečných zkušeností a blízké pocitům "ztracené generace".
    • Moskyti (1927) - Román, satirická historie jednoho výletu neworleanské bohémské společnosti na zábavní jachtě. Prototypem jedné z postav se mu stal Sh. Anderson, který mu pomohl najít nakladatele pro své knihy.
    • O soukromí - Americký sen, a co se s ním stalo - Esej, kde vyjadřuje názor na novináře.
    • Sartoris (1929) - Román, který líčí návrat mladého Bayarda Sartorise z 1. světové války a poslední rok jeho nevyrovnaného života. Román se však nesoustřeďuje jen na osudy mladého veterána, slepě a sebevražedně hledajícího smysl svého života, ale na historii celé upadající aristokratické rodiny Sartorisů.
    • Hluk a vřava (1929)
    • Když jsem umírala (1930) - Groteskně tragický příběh ze života bílé chudiny. Líčí odhodlání Burdenovy rodiny splnit přes všechny překážky slib daný umírající matce, že její tělo odvezou a pochovají ve městě, kde leží její příbuzní.
    • Svatyně (1931) - Román, o jehož hodnotě autor sám zapochyboval a jehož první verzi přepracoval, je snad nejděsivější Faulknerova próza. Čerpá námět z jeffersonského podsvětí. Vypráví o znásilnění mladičké Temple Drakeové a vraždě prosťáčka Tommyho a o marném úsilí právníka Horace Benbowa prosadit spravedlnost.
    • Srpnové světlo (1932) - Román vyprávějící o cestě naivní těhotné dívky za zmizelým milencem.
    • Absolone, Absolone! (1936) - Rodinné drama plantážníka Thomase Sutpena.
    • Nepřemožení (1938) - Faulkner se zde opět vrací k rodině Sartorisů. Vypráví o mládí Bayarda Sartorise a jeho babičce Millardové v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století, v době občanské války a éře rekonstrukce Jihu.
    • Divoké palmy (1939) - Próza z leteckého prostředí. Autor zde spojil dvě samostatné osudové historie, tragický příběh nesmlouvavé a nakonec sebevražedné lásky dvou milenců a groteskně tragický osud trestance za velké povodně na Mississippi, nazvaný Old Man.
    • Vesnice (1940)
    • Město (1957)
    • Panské sídlo (1959)
    • Sestup, Mojžíši (1942) - Soubor povídek vázaných tematicky v jakousi volnou rodinnou kroniku. Jednají o různých generacích bílých i černých potomků Lucia McCaslina.
    • Neodpočívej v pokoji (1948) - Román, který zpracovává černošskou tématiku z jiného úhlu. Hrdý Lucas Beauchamp, jeden z nejkrásnějších Faulknerových černošských charakterů, je obžalován z vraždy bílého člověka. V příběhu až detektivním se právníku Gavinu Stevensovi a Chickovi Mallisonovi podaří prokázat jeho nevinu, zachránit ho před lynčem a objevit skutečného vraha. Chick tak splácí Beauchampovi starý dluh - černoch ho kdysi jako chlapce zachránil, když spadl do zamrzlého potoka.
    • Královský gambit (1949) - Soubor detektivních povídek, vázaných dohromady postavami Gavina Stevense a jeho přítele Charlese Mallisona.
    • Rekviem za jeptišku (1951) - Faulkner zde dějově navazuje na Svatyni. Drama líčí Temple Drakeovou po osmi letech jako vdanou ženu, matku dvou dětí. Černá chůva, kterou si Temple vybrala ze svých starých přítelkyň v nevěstinci, je odsouzena k smrti za vraždu Templina dítěte. Byl to akt zoufalé snahy zachránit Temple před novou zkázou. Dílo bylo hráno hlavně v Evropě v jevištní úpravě Alberta Camuse.
    • Báj (1954) - Román, na kterém Faulkner pracoval už od konce války. Dějově se vrací do 1. světové války, kdy na jejím samém konci se vzbouří jeden francouzský pěší pluk. Vzpourou se cítí ohroženo velení na obou stranách a odtud se rozvíjí celé drama. Příběh desátníka, vůdce vzpoury, který je popraven, přerůstá v alegorické podobenství s osudem Kristovým. Za tuto knihu byl Faulkner odměněn Pulitzerovou cenou.
    • Pobertové (1962) - Poslední Faulknerovo dílo, které vyšlo krátce před jeho smrtí. Odehrává se v době před 1. světovou válkou, hrdinou je jedenáctiletý chlapec. Líčí, co se všechno sběhlo kolem ukradeného automobilu, s jedinečným citem pro naivní dětskou etiku, rasové i sociální problémy, ale i s humorem až groteskním. Kniha představuje jakýsi moudrý a vyzrálý úsměvný epilog Faulknerova celoživotního díla. Tato kniha byla také odměněna Pulitzerovou cenou.

    Charakteristika přečteného díla:

  • Hluk a vřava

    Faulknerův román z roku 1929 vypráví ze čtyř různých úhlů tragický příběh rodiny Compsonů, příslušníků jižanské aristokracie. Rodiče se neumí vyrovnat se změněnými poměry a žijí ve světě minulosti a starých tradic. Hysterická matka se upíná k detailům společenské hierarchie, otec se upíjí k smrti.
    Román se skládá ze čtyř epizod, přičemž první tři jsou vyprávěny v 1. osobě. Poslední část je vyprávěna klasicky ve třetí osobě.
    7.dubna 1928 - Načrtává všechna hlavní témata, ale plně ji můžeme pochopit až při čtení dalších částí knihy, neboť události jsou viděny očima třiatřicetiletého idiota Benjyho, nejmladšího ze tří bratrů Compsonových. Ten jen útržkovitě a chaoticky zaznamenává dění kolem sebe a bezmocně trpí ztrátou milované sestry Caddy, jež po svatbě odešla z domova. Benjy nedokáže rozlišit jednotlivé časové momenty jako minulost a přítomnost, čas vnímá chaoticky. V této části se poprvé seznamujeme s celou rodinou včetně chůvy. Čtenáře mate, že v první části vystupuje postava Quentina někdy jako žena a někdy jako muž. V další části je postava pouze rodu mužského a čtenář se dočítá rozuzlení v druhé části.
    2.června 1910 - Tento díl vypravuje Benjyho bratr Quentin studující na Harvardu. Oproti předchozí části dochází k jistému zklidnění, text dostává jakýsi řád, má určitou logickou posloupnost a také posloupnost časovou. Quentin by chtěl zastavit běh času a nikdy nevykročit z dětství do dospělosti. Stejně jako v první části, i zde je určitým centrem Caddy. Benjy sestru miloval, poněvadž se o něj starala jako matka. Quentin ji miluje zase úplně jinak, přičemž jeho láska hraničí s psychopatologickou posedlostí. Tato posedlost dostupuje vrcholu, když se sestra vdává - několik dní po svatbě spáchá Quentin sebevraždu. V tomto aktu dochází k naprostému zvratu. Do logického řádu vtrhává smrt. Quentin (utopí se) svou sebevraždu chladnokrevně naplánoval a stejně ji taky provedl. Nicméně Quentin tak zcela z příběhu nezmizí, neboť Caddy nazve jeho jménem své dítě (tento přenos jména pak vysvětluje, proč v prvním díle vystupuje "Quentin" v mužském i ženském rodě.
    6.dubna 1928 - Třetí část je monologem prostředního bratra Jasona, který se již v předchozích dílech projevuje jako člověk přízemní, plný zášti (vyvoláno částečně tím, že měl pocit bezvýznamného člena rodiny). Jason svou pozornost upírá na finanční aspekt věcí, v tomto ohledu ho rodiče jaksi opomenuli. Značná část rodinných financí přišla na Quentinova studia a Caddynu svatbu. Rodina chce zachovat dlouholetou tradici, proto investuje do svých "nejnadějnějších" potomků, ti však končí jako ztroskotanci. Quentin se nedokáže vyrovnat se ztrátou sestry, na které byl závislý. Caddy přichází ještě před patnáctým rokem o panenství, vdává se za muže, který není otcem jejího dítěte a prchá z rodného domu, kde zanechává svou dcerku. Ta bude pokračovat ve stopách své matky i strýce, po němž má jméno, a stane se prokletím domu. Jason zdědí dům, Benjyho nechá zavřít do blázince a raduje se z nabytého jmění. Ne nadlouho. S nastřádanými (a nakradenými) penězi mu totiž uteče právě mladá Quentin, a to k potulným komediantům.

    (Konec citace seminární práce)

    (Úryvek seminární práce, Josef Fojta, oktáva vrbenská, 2003 )

    Jack London

    (1876-1916)
    Pravým jménem John Griffit Chaney.
    Narodil se 12. ledna 1876 v San Francisku jako nemanželské dítě Flory Welmanové a Williama Chaneyho (potulného astrologa). William opustil Floru i malého Jacka a Flora se vdala za vdovce Johna Londona, který byl napůl dělníkem a napůl rolníkem. O Jacka se starala jeho nevlastní sestra Eliza. Život Londonovy rodiny byl velice proměnlivý. Většinu času se ocitali ve finanční krizi. Protože se Londonovi velice často stěhovali, nejčastěji za prací, chodil malý Jack každý rok do jiné školy, kde se ocital v neznámém prostředí a bez kamarádů.
    Už od devíti let Jack vydělával jako kamelot. Zanedlouho objevil zálibu v knížkách. V Livermore Valley mu učitel půjčil Irwingovu Alhambru a kdesi u sousedů objevil Oudinu Signu, romantický příběh malého chlapce, jenž se stane slavným umělcem. Nejvíce jej ale zaujaly námořnické historky a povídky - moře bylo jeho druhou největší láskou. Již jako školák trávil většinu času v přístavu a později si za ušetřené peníze koupil malou kocábku Razzle Dazzle, na které podnikal dobrodružné výpravy po zálivu a někdy dokonce i na moře. Tyto svoje námořnické zkušenosti později popsal ve své první povídce Tajfun u japonského pobřeží. Kdykoliv se John London ocitl bez práce, padla starost o rodinu na Jacka. Ve třinácti letech vyšel základní školu a šel pracovat do továrny, kde dřel do úmoru za pár centů na hodinu. Přestože pracoval až dvacet hodin denně, dolar za den nemohl rodině stačit, a tak se bouří osudu vykořisťovaného dělníka. Dozvěděl se o výnosných nájezdech ústřicových pirátů na chráněná soukromá ložiska, vypůjčil si tři sta dolarů na rychlou šalupu a za jedinou noc získal víc, než vydělal dřinou v továrně za tři měsíce.
    Rok takto řádil, patnáctiletý žil manželsky s dívkou na lodi, v přístavu se rval o uznání a propadl pití. Potom přijal místo pomocného strážníka na rybářské hlídce. Zážitky poději popsal v knize Povídky rybářské hlídky. Tam byl také rok, až znechucený zkorumpovaností představených odešel opravdu na moře.
    V lednu 1893 vyplul na lodi Sophie Sutherland na lov tuleňů k břehům Sibiře. Za sedm měsíců se vrátil domů s ušetřeným platem. Právě včas, rodina hladověla.
    Krize vrcholila, Jack našel jen špatně placenou práci v přádelně juty, zase jen za deset centů na hodinu.
    Tehdy po nocích napsal svou první stať do soutěže v novinách. Dostal první cenu dvacet pět dolarů a v listopadu 1893 poprvé viděl svou práci v tisku - bostonský literární magazín Black cat -povídka Tisíce smrtí. Napadlo ho, že by si mohl psaním vydělat na živobytí, jenže další práce mu časopisy vracely.
    Protože neměl na školu ani pomyšlení, chtěl alespoň ovládnout nějaké řemeslo. Rád přijal práci v elektrárně, kde mu správce slíbil, že se může v novém oboru vypracovat. Třináct hodin denně házel lopatou a vozil uhlí do kotelny. Do deníku si o tom napsal: "Nebylo v celém Oaklandu jediného tažného koně, který by se dřel tak těžce a tolik hodin jako já."
    Později se od topičů dozvěděl, že byl přijat místo dvou propuštěných dělníků. ochopil, jak bylo jeho snaživosti zneužito, ale chtěl šéfovi ukázat, že na to stačí. Až mu topič ukázal v novinách, že jeden z dělníků, kvůli němu propuštěných, otec několika dětí, spáchal z bídy sebevraždu.
    Na jaře roku 1894 se přidal k tažení na Washington s armádou nezaměstnaných. Akce však státní veřejné práce nevymohla, Jack zběhl a toulal se po Státech jako tramp (v americkém slangu " hobo" nebo "bum"). V Niagara Falls byl odsouzen za potulku a poznal kriminál. Po odpykání trestu se probil domů.
    Toulka, kterou zobrazil v knize Cesta, byla pravděpodobně hlavním zvratem v jeho životě. Až do této doby byl "hrdým Američanem" a "nezkrotným individualistou". Teď už však poznal příliš mnoho. Byl hrdý na to, že je z "přirozených šlechticů silné paže", pochopil však, že i takoví, v mládí silní a zdraví, končí vysátí kořistnickým systémem na dně sociální propasti. Jeden z tuláků se často zmiňoval o Marxově - Engelsově Komunistickém manifestu. Tu knihu si koupil a byl uchvácen. Stal se bojovným socialistou a vstoupil do strany (v roce 1905 kandidoval za socialisty na starostu Oaklandu). V devatenácti letech začal chodit na střední školu a učil se devatenáct hodin denně. Látku na tři roky s přehledem zvládl za tři měsíce. Školní časopis začal otiskovat jeho první povídky (High school Aegis - šest povídek). Přesto, že se na přijímací zkoušky na Kalifornskou univerzitu připravoval sám, patřil mezi nejlepší. Za protivládní socialistický článek byl jako student odsouzen a krátce uvězněn.
    Protože koncem roku 1896 bída nepolevovala a John London těžce onemocněl, musel Jack vysokou školu opustit. Šel pracovat do internátní prádelny Bellmontské akademie, kde se dřel, jak to popsal v knize Martin Eden, že mu nezbylo sil ani na čtení.
    Roku 1896 propukla na Aljašce zlatá horečka a Jack v ní viděl příležitost. S půjčkou od Elizy se vydal 12. března 1897 se švagrem Shepardem do Dyey. Kdyby si přes průsmyk Chilcoot dali zásoby přenést, zůstali by bez prostředků. Jako mnozí i Shepard se vrátil, ale Jack s partou nad průplavem zásoby uskladnili a přes průsmyk si je přenášeli po částech sami. Trvalo jim to několik týdnů a Jack byl nevýslovně hrdý, že vykonal největší díl dřiny. Jak však přes jezera, nikdo nevěděl. Námořník Jack navrhl a s kamarády z vlastnoručně nařezaných prken sestrojil dvě pramice s plochým dnem. Sám nastříhal a sešil plachty. Potom převážel zásoby v horském větru rekordní rychlostí. U Běloušových slapů bylo v řadách na tisíce člunů. Nikdo nevěděl jak dál, každá loď se v proudech potopila. Jack však věděl jak na to. Proplul s dvěma čluny jako nic. Ze všech stran dostával nabídky. Za člun bral dvacet pět dolarů a za několik dní vydělal partě tři tisíce dolarů. Zamrzli u řeky Steward v opuštěné chatě na břehu Yukonu. Jack tam prožil užitečnou zimu. Nechal si vypravovat, všeho si všímal a sebral materiál pro příští veledíla.
    Na jaře 1898 odjel na voru do Dawson City, kde slyšel příběhy prvních dobrodruhů z Aljašky. Onemocněl kurdějemi a v červnu vyjel se třemi kamarády v malém člunu po Yukonu do Saint Michaelsenu. Přes tři tisíce kilometrů urazil za devatenáct dní. Odtud se jako černý pasažér na lodi dostal do Seattlu a domů se zkušený tulák dostal lehce. Přijel bez vindry v kapse a dobrého otčíma už mezi živými nenašel.
    Toužil psát, zpracovat, co si přivezl. Nechtěl však obětovat matku a malého Johna, syna druhé nevlastní sestry, kterého matka adoptovala. Práce nebyla, a když pošty vypsaly konkurz, udělal zkoušku. Čekal na jmenování pošťákem a psal povídky z Aljašky. Věčně běhal do zastavárny. Doma nebyl často ani pěťák, ani krajíc chleba. Sám se pořádně najedl u Mabel Aplegarthové, kterou v autobiografickém románu Martin Eden zobrazil jako Ruth. Za hrozné situace v lednu 1899 ho pošty vyzvali k nástupu. Jack odmítl zajištěné postavení s pětašedesáti dolary měsíčně. Dal se do soustavných studií.
    V roce 1899 publikoval v měsíčníku Overland Monthy slavnou povídku Muži na stezce ( Men on the Trail). Milovanou Mabel ujišťoval, že prorazí, stane se úspěšným spisovatelem a do roka se vezmou. Uložil si napomáhat zničení organizovaného kapitalismu. O půlnoci se vydal na kole do San Jose prosadit svůj sňatek s Mabel. Její matka však mladé dvojici sňatek znemožnila.
    Ale už v únoru 1900 na pohřbu kamaráda poznal hezkou a urostlou Bessy Maddernovou, snoubenku zesnulého, která truchlila stejně, jako Jack truchlil pro Mabel. Domluvili se a vzali se. Rval se o uznání a doslova i o holý život. Věděl, že píše lépe než ti uznaní a vydávaní. Vnesl do americké literatury nového, smělého ducha pravdy a realistické vidění.
    Na svou dobu psal příliš drsně, ale zvítězit musel už jen tou úžasnou vytrvalostí, jak se i o hladu ustavičně dřel. Dvakrát jeho úspěchu napomohl vydavatel. Od jara 1900 to byl McClure, majitel vynikajícího magazínu, který mu dlouho poskytoval pravidelné zálohy a financoval i psaní jeho prvního románu. Od roku 1920 mu pomáhal George Brett z nakladatelské firmy Macmillan Co.
    Teprve po úspěchu románu Volání divočiny měl konečně z čeho žít. Kniha jej proslavila a byla záhy následována takřka nepřehlednou řadou dalších děl: Velká hra, Preadamité, Bílý tesák, Jerry z ostrovů, Zářící den, Něco shnilého v Idaho, strhující revoluční povídku Odpadlík či knihu naprosto se vymykající normálu Londonovy naturalisticko - realistické tvorby, přepracovaný deník vězně (v knize jménem Darell Standing), který se pomocí "malé smrti", jak sám popisuje stav po několika dnech ve svěrací kazajce, vydává do svých minulých životů - Tulák po hvězdách.
    Když se mu v lednu 1901 narodila dcera, byl velmi zklamán, že to není syn. V únoru 1903 narození druhé dcery už nebylo zklamání, ale první tragédie Jackova života - dcera zesnula po třech dnech. Druhá tragédie přišla v roce 1904, kdy se rozešel s Bessy a zasnoubil se s Charmian Kitteredgeovou, kterou si v listopadu 1905 vzal.
    V roce 1902 byl London pověřen psát o búrské válce, a když byl úkolu zproštěn, vytvořil v Londýně knihu reportáží ze života obyvatel chudinské čtvrti Lidé z propasti (The People of the Abyss, 1903), kterou předběhl dobu "nového žurnalismu" o více než šedesát let.
    Pracoval také jako válečný zpravodaj pro časopis Collier´s. Na jaře 1903 si koupil malou plachetnici Spray, plavil se s ní po Zálivu a psal svůj ideově nejspornější román Mořský vlk. Kritika prohlašovala román za nevkusný, nechutný a přepjatý. Viděli v něm neúměrné nakupení odporně nepříjemných událostí. Vytýkali mu spoustu romantických nadsázek, celkově špatnou kompozici a nepěkný sloh. Odsuzovali také milostný příběh Maud a Humphreyho jako nepřirozený. Každý kritik si myslel nejen to, že by se dva lidé, mladí a vcelku pěkní, kteří se do sebe zamilovali a mají k sobě blízko, oba pracující v literatuře, že by spolu měli hlubší fyzický poměr, ale i to, že by to tak bylo v románu hezčí a realističtější. Dokonce Londonův přítel napsal v dopise, že "byl těmi bezpohlavními milenci úplně znechucen!". Ale i tak román patřil mezi nejprodávanější knihy v Americe.
    Jako zpravodaj se dostal do rusko-japonské války, ale tam zjistil, že se ztěží dostane do předních linií, natož přímo na bojiště, a tak se nechtěně zařadil k americkým spisovatelům, jejichž úkolem bylo sledovat boje bezpečně zpovzdálí . Prožil zde ale nesčetná dobrodružství, která popsal v sociálně utopickém románu Železná pata. Hodně svým novinám napsal a proslavil se tak, že po návratu do San Franciska, když zároveň vycházel v magazínu Mořský vlk, byl nesporně nejslavnějším americkým spisovatelem své doby.
    V této době, v době Londonovy největší slávy, se ale objevují podložené informace o tom, že London paradoxně kupoval náměty od jiných, v té době netolik známých autorů, jako byli například Sinclair Lewis či George Sterling.
    Po vydání románu Z doby Preadamitů (Before Adam,1907) byl dokonce London obviněn z kopírování díla Stanleyho Waterlooa Abův příběh (Story of Ab, 1897) a musel veřejně přiznat námětovou neoriginalitu, i když tvrdil, že téma primitivního člověka nemůže být vlastnictvím pouze jednoho autora.
    London byl zvolen předsedou Meziuniverzitní socialistické společnosti, jezdil na přednášková turné a psal pro socialistický tisk.
    V létě 1905 koupil za sedm tisíc dolarů Hillův ranč, jeho budoucí Ranč krásy v románu Měsíční údolí.
    V roce 1907- 1908 se London účastnil na neúspěšné cestě kolem světa na lodi Snark, kde sepsal autobiografický román Martin Eden. Ale znepřátelený tisk a kritika si ho sotva všimly. Několik let po Londonově smrti ho však prohlašovaly za jeden z nejvýznamnějších amerických románů. Jack neporažen napsal román Bílý den, který mu znovu dobyl přízeň veřejnosti i tisku.
    Od jara 1913 byl nejlíp placeným spisovatelem na světě. Žil na Ranči krásy, pokoušel se o vědecké zemědělství, zbytečně nakupoval, stavěl si honosné sídlo Vlkův dům, které hned po dostavení shořelo. V požáru, založeném ze závistivosti, shořel dům a Jackova víra. Zestárl a psal už jen proto, že mu za každou řádku královsky platili. Zase začal nesmírně pít a onemocněl urémií.
    Jack si vydělal něco přes milion dolarů, ale do smrti zápasil s dluhy. Na jaře 1915 a potom znovu v lednu 1916 byl na Havaji, ale už se nezotavil.
    Začátkem roku 1916 vystoupil ze strany, tvrdě, že dělá krok doleva od málo revolučního hnutí. Jenže už dávno mu soudruzi vyčítali, že svým nemožných stanoviskem k mexické vládě, občasnými záchvaty šovinismu a stavbou milionářského sídla, socialismu jen škodí.
    V tragédii Martina Edena předpověděl svou vlastní. Jack London spáchá 22.listopadu 1916 sebevraždu, kdy se při snaze zahnat bolesti způsobené urémií předávkuje morfiem.

    Londonovy romány a povídky o zvířatech, které jsou nejoblíbenější částí jeho tvorby a rozhodně nejsou jen literaturou pro děti a mládež, vytvářejí protipól krátkých próz zakladatele woodcraftového hnutí E. T. Setona.

    Ernest Thompson Seton

    Ernest Thompson Seton se narodil 14. srpna 1860 ve skotském městečku South Shieldes v durhamském hrabství, kde se odjakživa těžilo uhlí a rozvíjelo loďařské řemeslo.
    Setonův otec - Joseph Thompson vlastnil několik obchodních lodí, a protože to byl člověk puntičkářský, obchody se mu spoustu let vedly. Jinak to byl ale člověk nesmlouvavý, přísný až krutý a necitelný. Stálé výstupy a bití rákoskou, chladný odstup a nakonec prakticky vydědění udělaly z otce a syna celoživotní nepřátele.
    Matka byla opakem otce a malý Ernest si u ní často hojil stálý pocit z otcovy křivdy. Než se Ernest narodil, matka se modlila, aby dítě bylo chlapec, který zdědí odvahu a trpělivost svého slavného předka Evana Camerona z Lochielu, který pomohl zbavit Skotsko smeček vlků, které decimovaly stáda ovcí. Navíc si přála, aby byl jako hrdina z jejího oblíbeného románu Ernest Maltravers - lovec, outdoorsman, znalec přírody.
    Z toho všeho plynul matčin vřelý vztah k Ernestovi a je pochopitelné, že se na ni malý chlapec velmi fixoval.
    Ernest vyrůstal ve velmi rigidním prostředí prosyceném věroukou presbyteriánské církve - velmi sugestivně to vylíčil v předmluvě Ducha lesů. On ale od útlého dětství tíhnul k přírodě, k jejím divokým tvorům, k přirozenému životu. Navíc měl od mládí umělecké sklony a už jako chlapec zálibu v Indiánech. Celá jeho dětská osobnost se bouřila proti prostředí poznamenaném krutovládou otce a katechismem církevní školy. Z těchto všech důvodů nebyl Ernest jako chlapec žádný beránek, ale naopak rváč a lump, nechybějící v žádném průšvihu, a paličatec, takže nebyla u něj naděje na rychlou nápravu. Sám na několika místech líčí různé historky a lumpárny z dětství. Aby alespoň na chvíli unikl z nenáviděného prostředí, často utíkal z domova, jak to líčí velmi barvitě ve Dvou divoších. Celé jeho rané mládí je zápas o prosazení se a mnohokrát zde na povrch vystupuje onen komplex a zarytá paličatost z dětství.
    V letech 1879 - 1881 studoval na přání otce malířství v Londýně na Královské akademii, ale jak víme, mnohem více jej táhly přírodovědné knihy v knihovně Britského muzea. Věnoval se jim tak intenzivně, že z toho onemocněl a musel se vrátit domů.
    V letech 1882 - 1884 se však znovu sám a svobodný octl na pláních Manitoby, kde se rozhodl věnovat ornitologickým a zoologickým studiím. Nabytá svoboda, pocit síly a radosti z mládí, setkání s Indiánem Časkou, týdny a měsíce strávené na vlastní pěst v divočině - to vše mu umožnilo ohlédnout se zpět a vidět jasně tragédii vlastního dětství.
    V těchto letech se zřejmě zrodily v Setonově mysli první myšlenky na založení hnutí Woodcraftu, myšlenky na vyhloubení studny, ze které by mohli i jiní pít. Trýzně žízně, kterou poznal ve svém vlastním dětství, chtěl ušetřit jiné chlapce a dívky, a proto pro ně začal hloubit studnu Woodcraftu. Mělo to ale trvat ještě 20 let, než mladík uzrál v muže a první myšlenky, podněty a inspirace se zhmotnily v založení první woodcrafterské organizace.
    Seton svými pracemi o savcích a ptácích Manitoby neuspěl ve vědeckých kruzích - byly shledány příliš antropomorfní, a proto zavrženy. Tvrdohlavý Skot se tedy rozhodl skoncovat s kariérou přírodovědce a zkusit štěstí jinde.
    V roce 1891 odešel do Paříže, aby tam zkusil kariéru malíře. Se svým prvním plátnem "Spící vlk" sice uspěl, ale o rok později šokoval na Zemské výstavě doma v Kanadě obrazem "Triumf vlků", na poslední chvíli přejmenovaným na "Marné čekání". Seton zaplatil neúměrně vysokou cenu - navždy se vyřadil z uměleckých kruhů v zahraničí i doma.
    Neúspěch přírodovědce a zavržení malíře vrhly Setona v r. 1893 na americký západ, kde doufal zapomenout na hořkost svých prohraných bojů coby lovec vlků. Nechal se najmout na currumpawských pláních jako zabíječ vlků a brzy měl tu čest poznat se s králem vlků - Lobem.
    Ozvaly se však jeho staré choutky - láska k divokým tvorům a k malování a kreslení a jeho deník se začal plnit znovu novými poznámkami a skicami. Poutavý příběh o Lobovi, psaný samotným životem, se rozhodl poslat do New Yorku do časopisu Scribner's, kde vyšel v listopadu 1894. Téměř přes noc se stal proslulým v Americe i v zahraničí a tento příběh povzbudil Setona k dalšímu psaní.
    V letech 1894 - 1900 napsal desítky povídek o zvířatech a stal se tak zakladatelem žánru.
    Rok 1894 je mezníkem v jeho životě nejen jako začátek šťastné kariéry spisovatele, ale také přírodovědce. Poučen minulými chybami, pustil se do psaní vědeckých prací způsobem, který byl pro vědecké kruhy přijatelný. A navíc - usmrcením Loba a jeho Blanky a poznáním, že i zvíře může trpět, končí Setonovo období lovce a začíná období obhájce práva na život pro vše živé a a bojovníka za zachování velkého amerického dědictví - neporušené divočiny.
    Setonova citová deprivace v dětství, procitnutí z těžkého snu na pláních Manitoby, osobní prožitky v divočině v období "zlatých dnů" v Manitobě a později na americkém západě, setkání s evropskou civilizací v Londýně a v Paříži, poznání mladé americké kultury na východě a možnost srovnat je s mizející kulturou amerického Indiána - to vše dávalo postupně uzrát myšlence Woodcraftu jako cestě, kterou chtěl Seton oslovit Ameriku i okolní svět.
    Při tomto myšlenkovém kvasu, na jehož konci je založení hnutí Woodcraftu, byly významné tyto podmínky a tato názorová východiska:
    - Seton byl v rozkvětu životních sil.
    - Dostavilo se uznání spisovatele a přírodovědce, začal narůstat počet vydaných knih.
    - Seton je hlasatelem "strenuous life" - činorodého života, zaměřeného na mládež, dobrodružství a divočinu.
    - Amerika se na přelomu století obrací v literatuře ke svému pionýrskému období ve snaze povznést národního ducha.
    - Seton, podobně jako další reformátoři Progresivní éry, touží přispět k renesanci tradičních amerických hodnot jakými jsou čest, fyzická zdatnost, odvaha, nezávislost.
    - Seton věří (pole G. Stanley Halla), že dítě prochází paralelou lidského vývoje vrcholící v civilizované dospělosti, že kriminalita mládeže je vyústěním pokřivené přirozenosti osobnosti vychovávané ve městě.
    - V kontrastu způsobu, jak zacházel otec s ním a jak zacházeli Indiáni s vlastními dětmi, Seton straní Indiánům.
    - Seton odmítá tradiční presbyteriánskou výchovu odvolávající se na doktrinu prvotního hříchu a celkovou deprivaci lidského rodu, pohlíží na kalvinistickou doktrinu jako na náboženství obětování dítěte a obviňuje ji z toho, že znetvořila jeho vlastní dětství.
    - Seton věřil, že konzervativní učení apoštola Pavla pokřivilo původního ducha křesťanství, které hlásal Kristus.
    - Seton věří, že děti pocházejí od Boha čisté a pokřiví se nesprávnou výchovou. Věří v přirozené instinkty a pudy (strach, láska, zvědavost, hrdost, ambice, touha po slávě, touha vlastnit, konstruktivnost) a drží se v této filosofii Emersona.
    - Seton je přesvědčen, že cílem výchovy není učenost, ale lidskost, že se dítě nemá vychovávat na vědce, občana, vojáka, ale má si hrát.
    - Seton pozoroval se znepokojením úpadek tradičních morálních hodnot pod vlivem urbanizace, postupu průmyslových technolo-gií a ústupu rodinných farem. Žehral nad ústupem zručnosti, dovednosti a praktických znalostí - plodů dřívější jednodušší éry.
    - Seton se distancoval od vzniku kolektivních sportů, věděl, že to poslouží rozdělení národa na většinu diváků a malou skupinu placených gladiátorů.
    - Seton tušil, že Amerika rychle ztrácí své ctnosti, díky kterým byla tak "veliká" při svém vzniku. Chtěl tedy Američany, zejména mládež, vrátit do přírody a učit je jednoduché woodcrafterské praktiky. Vlivem přírody a účelného zaměstnání rukou i mozku v nich zamýšlel znovu vypěstoval vlastnosti lidí hraničářské éry.
    - Rozhodnutí postavit Indiána za vzor hnutí pramenilo z jeho čilých styků s Indiány a z poznání jejich kultury, filosofie a náboženství (v roce 1882 setkání s Časkou, v roce 1897 velká cesta k Vraním Indiánům, v roce 1901 návštěva Šajenů, Dakotů a Černonožců v rezervaci Pine Ridge, návštěva Sequoya league, setkání a navázání dlouholetého přátelství s Ohiyesou).
    - Seton vedl časté rozhovory se socialisty a do jisté míry s nimi "koketoval", vyzdvihoval vždy systém kmenového vlastnictví Indiánů a považoval peníze a soukromé vlastnictví půdy za kořen všeho zla.
    - Seton nikdy nestranil jedné politické straně či církvi.

    Počátky hnutí
    V roce 1901 už Seton cílevědomě začal v časopise Ladies Home Journal uveřejňovat seriál návodů na podporu vzniku svého hnutí Woodcraft.
    V roce 1903 začal v témže časopise vydávat na pokračování Dva divochy, kteří pak vyšli jako kniha. Dva divoši jsou nejen poutavý román pro děti, ale též autobiografický příběh a přímý návod, jak uvádět Woodcraft v život. Otec Raften je zde záměrně vykreslen jako opak Setonova otce a Caleb Clark - hraničář, jako učitel lesní moudrosti. Jednotlivé součásti děje záměrně přivádějí ideál Indiána, zvířata, děti a divočinu do jednoho celku, do nejčistší nevinnosti. Yan nakonec získá díky svým woodcrafterským aktivitám nejvyšší status a z Guye - ze špinavého a všemi zesměšňovaného mameluka se stane díky působení příkladu silnějších osobností a díky woodcrafterské výchově hrdina - Setonův model výchovné cesty a povznesení slabého jedince osobním příkladem je hotov.
    Na základě Dvou divochů vzniklo v dalších letech postupně 60 kmenů Woodcrafterských Indiánů, založených v roce 1902.
    Setonův příklad přímo ovlivnil vznik Skautingu. Seton od počátku věřil v možnost koexistence obou hnutí v jedné organizaci, ale velmi brzy přišel na to, že to nepůjde.
    V roce 1911 vydal Seton román Rolf v lesích. Seton zde opět mistrně spojil schopnost napsat nesmrtelný román (Rolf je dodnes v Manitobě povinou školní četbou) a zároveň dát komusi odpověď na otázku, která visí ve vzduchu. Román je totiž zároveň odpovědí na otázku "jaký je ideál Skautingu?" Seton ji dává Rolfem v lesích nejvyšším skautským pohlavárům v hlavním stanu v době, kdy sílily jeho osobní spory s nimi. Seton vykresluje v Rolfovi ideálního skauta: Rolf je vychován Indiánem, woodcrafterskou cestou, aby pak pomohl své vlasti, když ho potřebuje (válka 1812) a vyspěl v řádného občana a přičinlivého člověka. Quonab - ideální rudoch a učitel lesní moudrosti nakonec umírá jako symbol mizející Ameriky.
    Setonovy neshody se skautskými špičkami rychle vyvrcholily v letech 1911 - 1912 a formování Americké ligy lesní moudrosti v letech 1915 - 1916 a její oficiální založení v letech 1916 - 1917 bylo přímou reakcí na tyto neshody. Přestože šel od této chvíle Seton svou vlastní cestou, udržel si mezi americkými skauty velký vliv a má jej doposud téměř 50 let po své smrti.
    Na počátku 20. let byl Seton na vrcholu životních psychických i fyzických sil a byla to bezpochyby síla jeho osobnosti a jeho osobní fluidum, které zajistily woodcrafterskému hnutí rozmach v Americe, ale i v zahraničí, kde v tu dobu vznikaly sesterské organizace. Setonovy cesty, přednášková turné, návštěvy Indiánů, osobní literární a woodcrafterská činnost nebraly konce.
    Amerika dvacátých let však nepočkala, až ji pozorudodný muž s uhrančivýma očima a stále rozevlátými vlasy osloví a řítila se přes další své technické vynálezy (začátek rádia, první zvukový film) ke svým netušeným výšinám. Technologický boom Ameriky a s tím související posun v myšlení lidí už nešly dohromady se Setonovým programem uvědomělého primitivismu při pobytu v přírodě, s napodobováním života rasy, která byla nenávratně zatlačena do špíny několika rezervací, s programem osobního růstu každého jednotlivce cestou sebezapření a vlastního přičinění. Tyto programy, tolik zvučné a přitažlivé v době, kdy vrcholil kult pionýrské minulosti Ameriky, nyní už postrádaly přitažlivost.
    Bylo by zajímavé zjistit, jak Seton tento rozpor přesně prožíval a zaznamenával a jak a proč v sobě formuloval své rozhodnutí být ještě tvrdohlavějším a paličatějším obráncem svých idejí.
    Jisté je, že přestože Americká liga lesní moudrosti nadále neztrácela na síle, zájem o Woodcraft ke konci dvacátých let začal upadat a Boys scouts of America (BSA) zaznamenali mnohem rychlejší růst, neboť dokázali pružně přizpůsobit svůj program novému společenskému cítění a být pragmatičtější - projevili loajalitu vládě a církvím. Ne náhodou se v roce 1926 dostal Seton znovu do ostré potyčky s ústředím BSA, tentokrát díky novému vydání Příručky pro vůdce, v níž napadl autorovu interpretaci úlohy lorda Baden Powella při založení hnutí.
    Seton postupně zjišťoval, že jeho celoživotní přátelé, příznivci a zastánci podobných životních postojů se stěhují na americký jihozápad. Sám se v roce 1927 při velké cestě k prérijním Indiánům a do jihozápadních puebel v Novém Mexiku přesvědčil, že tam je stále dost lidí připravených mu naslouchat. Během této cesty bylo dokonce z podnětu jeho přednášek založeno několik kmenů Ligy.
    Nové Mexiko se významně lišilo od zbytků Unie. Zůstalo málo obydlené a celkem nedotčené a kultura pueblanských Indiánů, smíšená se španělskou kulturou, přinesenou sem conquistadori odolala nájezdu angloamerických vojáků a hraničářů, a tak se Nové Mexiko stalo rájem pro umělce a spisovatele. Ve 2O. letech žila v Taosu a v Santa Fé řada známých umělců. Jejich inklinace k původnímu mění Indiánů podpořilo Indiány - umělce a odtud vedla cesta k podpoře jejich reformního hnutí (k podpoře American I ndian Defense Association). To vše mělo pravděpodobně vliv na Setonovo rozhodnutí opustit natrvalo východ a přesídlit na jihozápad. Snad také věřil, že spojí-li se s regionalisty a předloží-li jim svůj woodcrafterský program, Woodcraft bude brzy stát na pevném základě a stane se i nástrojem úspěsného proindiánského tažení. Seton se rozhodl postavit někde blízko Santa Fe Trailu "nové centrum pro ozdravění milionů ve věku 4 do 94 let" a výcvikové centrum vůdců hnutí outdoors cult. Začal zde i uvádět v život family membership program, věřil, že tím dá dohromady americké rodiny. Na podzim 1929 bylo zvoleno Los Angeles jako nové centrum Ligy. Téhož roku bylo vybráno místo pro College of Indian Wisdom a Seton Village. Obojí bylo budováno v letech 1931 - 1932. Kolej indiánské moudrosti byla oficiálně otevřena v létě 1932 - 25 vůdců z celé Ameriky bylo ubytováno v týpích, wickiupech a srubech, dále se zde nacházela jídelna a pueblanská kiva a navažský hogan jako místo sněmů a hlavní posluchárna. V létě 1935 měla Seton Village přes 20 stálých budov.

    Závěrem
    V roce 1936 vyšlo poprvé Poselství rudého muže a podtrhlo jen Setonovy neúnavné aktivity a iniciativy na ochranu práv Indiánů. Jeho reputace mezi Indiány se stala téměř legendární. Mnoho kmenů jej ctilo stejně jako své nejlepší náčelníky a medicimany. Poselství rudého muže se jeví ve světle autorova osobního vyzrávání jako jeho celoživotní filosofický odkaz.
    V roce 1938 měla Americká liga lesní moudrosti 80 000 členů v celé Americe a v Setonově institutu, jak se také jinak nazývala College of Indian Wisdom, bylo v témže roce zapsáno 176 studentů. V roce 1940 tam studovalo 200 studentů a pracovalo tam 2O stálých zaměstnanců.
    Nevíme toho mnoho o fungování Americké ligy lesní moudrosti ve válečných letech ani o význačných osobnostech ve vedení. Pravdou ovšem je, že záblesk úspěchu Koleje indiánské moudrosti a nedlouhý věhlas Seton Village byly vyvrcholením a posledním vzepětím snah velkého utopisty Setona, a že po jeho smrti 23.října 1946 jako by se rychle vytrácela pevná půda pod nohama Woodcraftu v Americe. Brzy na to, v padesátých a zejména v šedesátých letech, značnou část Setonova myšlenkového dědictví přejali do opatrování BSA. Je záhadou, že ani početná členská základna americké Ligy, ani Setonův literární a filosofický odkaz, ani početný štáb jeho mladšícch spoluracovníků nezanechali v Americe posledních desetiletí takovou stopu, aby dnes průměrný americký občan chápal slovo Woodcraft alespoň podobně jako slovo Scout.
    Americká liga lesní moudrosti, přestože fakticky neexistuje, nikdy zrušena nebyla a Seton Village, ač v ruinách, patří doposud světovému hnutí woodcraftu, které dnes prožívá svou renesanci. Proč? To už je jiná otázka. Bude každopádně důležité v blízké budoucnosti vzít si ponaučení z historie - poučit se nejen ze Setonova génia, ale zamyslet se též nad historickým omylem Setona utopisty a vytěžit z toho všeho odpověď na otázku, jak dál v moderním hnutí Woodcraftu a jak jej postavit, zcela realisticky, na mnohem pevnější základ. To je ale také už jiná otázka!

    (Konec citace seminární práce)




    Franz Kafka Seznam kapitol Americká literatura devatenáctého století