(Úryvek seminární práce, Sylvie Holovská, čtvrtý ročník, 2003 )
Historické uvedení
Franz Kafka tvořil ve dvacátých a třicátých letech 20. století, tedy v době, která byla velmi zvláštní, plná nových a neznámých věcí. Na jedné straně ho zastihly ještě bilancující nálady konce století, na straně druhé byl již stižen rychle kupředu pádícím technologickým a vědeckým pokrokem.
Jistě byl také poznamenán 1. světovou válkou, která pomohla ke vzniku nového filosofického směru - existencialismu, jehož byl představitelem. 1. světová válka byla dokonalým obrazem totálního protikladu - technologie a věda jdou kupředu, kvůli člověku, pro člověka, díky technologii a vědě umírají milióny lidí.
Tento rozpor si lidé uvědomovali, tím pádem se jejich vnitřní jistota otřásla v základech, zavládla nedůvěra ve svět, v lidi, naléhavá touha po určení smyslu života, to se projevilo v uměleckých dílech z tohoto období.
Čechy nejprve bojují o svou samostatnost, o odtržení od Rakouska-Uherska. Samostatnost přijde "díky" válce, a tak je zde pro Čechy nová a neznámá situace. Jsou republikou a po eufórii z nově nabyté svobody musí přijít problémy.
A to vše tu více či méně Kafka, Žid, mluvící německy a žijící v Čechách, prožíval.Existencialismus
Společným impulsem k vzniku existencialismu byla 1. světová válka, ve které se člověk stal pouhou neosobní součástkou politické a ideové mašinérie. Dále také vzestup techniky a průmyslu, a díky tomu následné odcizování člověka od lidí, od světa a od sebe samého.
Středem úvah existencialismu je člověk jak individuum. Klíčový pojem pro tento filosofický směr je existence, a tím pádem tu vyvstává otázka: "Co je to existence?"
Existence je vědomé bytí. Existovat, znamená být v možnostech. Existence je brána jako úkol, tedy není na počátku nijak určena. Nemůžeme vědět dopředu, čím budeme. Existence je vržena do nějaké situace, kterou si sama nevybrala, ale se kterou se musí určitým způsobem vyrovnat (v tomto "vržení" je tato filosofie stoprocentně Kafkovská, nebo Kafka stoprocentně existencialistický?). Tato vrženost je zcela nahodilá, nemá žádný důvod ani smysl. Je-li v životě nějaký smysl, je dán existencí samou, ta si ho musí sama najít.
Život je jen nepřehledné množství náhod, které se dějí neplánovaně, tedy znovu náhodně, a my je nemůžeme ovlivnit a také v nich nemůžeme najít jakýkoli smysl. Naše existence je tím pádem absurdní. V tom také znovu nacházíme Kafku, i když některé z jeho náhod jako by nutně přijít musely (Řehoř Samsa proměněný v brouka, otěhotnění služebné s K. Rossmanem...).
Nad tím, jak se dostat z naší absurdní existence se zamýšlelo mnoho filosofů např. Albert Camus. Dalšími významnými představiteli existencialismu jsou Jean Paul Sartre, Karl Jaspers, Gabriel Marcel a další.
Představiteli literárního existencialismu jsou mimo Franze Kafky také Fjodor Michajlovič Dostojevskij (Zločin a trest, Idiot) a Rainer Maria Rilke (Elegie duinejské, Orfeovy sonety,…), kromě nich i již výše zmiňovaný filosof J.P.Sartre (Zeď, Mouchy, Počestná děvka)Kafka jako osobnost
Život Franze Kafky
Franz Kafka se narodil 3. července 1883 na Starém Městě pražském.
Většinu svého života prožil v Praze, kterou miloval, rád se po ní procházel a nechal se jí inspirovat. Díky přehnané péči rodičů se však pro něj stala Praha také synonymem vězení, ze kterého nebyl schopen nikdy se vymanit. Studoval na Německém státním gymnáziu a po neúspěšných pokusech studovat chemii a germanistiku šel studovat na Německou universitu v Praze práva.
Po vystudování pracoval jako úředník v pojišťovnách, nejprve krátce u Assicuraazoni Generali, později v Dělnické úrazové pojišťovně. Práci úředníka nenáviděl, ubíjela ho a necítil se při jejím vykonávání šťastný, velmi těžce nesl, že se stal součástí byrokratického mechanismu. Přesto však svoje zaměstnání vykonával spolehlivě a pečlivě, byl výborným pracovníkem a dosáhl funkce vrchního tajemníka.
V roce 1917 se u něho projevila plicní tuberkulóza, se kterou marně sedm let zápasil, dlouho jezdil po sanatoriích a ozdravných pobytech, ale nic nepomohlo a 3. června roku 1924 zemřel.
Pohřeb se konal na novém židovském hřbitově v Praze-Strašnicích.Jaký asi byl Franz Kafka?
Tuto otázku si pokládali, pokládají a budou pokládat milióny lidí na celém světě. Jen díky tomu, že do té míry, jak to dnes jde, poznáme Franze Kafku, můžeme porozumět jeho psaní. Jeho dílo se nedá posuzovat pouze z literárního pohledu, abychom ho mohli zkoumat v plné šíři, musíme na něj nahlížet také z pohledu psychologického, filosofického, ale i sociologického.
Kafkovo dílo není totiž pouze dílem literárním, jeho záběr je daleko širší, než se na první pohled zdá. Jeho dílo je rovněž silně autobiografické, ovlivněné jeho povoláním a rodinou, což jistě potvrzuje i předešlá slova.
Je tedy nezbytné o Kafkovi něco vědět, abychom mohli nahlédnout pod závoj příběhu a dobrat se jednoho, z mnoha jeho smyslů, pro nás nejvhodnějšího. Tedy abychom se jeho dílu pokusili porozumět.Franz Kafka a rodina
Kafka měl tři sestry - Elli (Gabriele), Valli (Valerie) a Ottlu (Otilie), tu měl nejraději a měl s ní nejbližší vztah. Dva jeho bratři zemřeli brzy po narození. Z toho zřejmě pramení přehnaná starostlivost jeho rodičů, byl jejich jediným synem, který jim zbyl a nechtěli ho také ztratit. Byl nejstarším synem Hermanna a Julie Kafkových. To, že je nejstarší, je zřejmě jedním z důvodů jeho velké zodpovědnosti a spolehlivosti, i když sám Kafka o sobě říká, že takový není. Jeho otec byl obchodníkem, chtěl, aby po něm jeho syn převzal obchod, ale Kafka se cítil být povolaným obchodníkem, ještě méně než úředníkem. Z tohoto sporu plynulo mnoho hádek. Kafkův otec byl obyčejný muž, se selským rozumem, byl velmi tvrdý a despotický. Kafka byl jeho pravým opakem, byl uzavřený, tichý, melancholický, přecitlivělý a tělesně i duševně se cítil slabý. Měl s otcem vztah se spoustou trhlin, ale přesto ho velmi miloval a vždy k němu vzhlížel. To, co opravdu cítil ke svému otci, popsal ve slavném "Dopisu otci", který však nikdy nebyl doručen k adresátovi.Dopis otci
V tomto dopise vysvětloval svému otci, proč se ho bojí a jaký je asi důvod jejich vzájemného odcizení. Ukazoval otcovi jeho chyby ve výchově a to, jak byl jimi poznamenán až do své dospělosti. Vysvětloval prohloubení své nedůvěry sám v sebe a svého malého sebevědomí. Na konci dopisu říká:
"Nic, ani Tvá nedůvěra v ostatní lidi, není tak velké, jako moje nedůvěra ve mne samotného, nedůvěra, ke které jsi mě vychoval."
Také zde Kafka popisoval i otcovy vztahy ke svým sourozencům, to, že ani s nimi nikdy nebyl spokojen, především se svou nejmladší dcerou Ottlou. Protože Kafka s Ottlou si byli blízcí, otec je považoval za spiklence proti své osobě.
Kafka zde také ospravedlňoval svou touhu po sňatku a rodině a také to, proč se mu nikdy tento jeho sen nesplnil, znovu dává částečnou vinu výchově, kterou na něj otec praktikoval. Kafku také mrzelo to, že jeho otec bral pokusy o sňatek na lehkou váhu, nikdy se do něj nepokusil ani vcítit, nebo ho pochopit (to ostatně platilo ve všem).
V dopise napsal toto přirovnání:
"Odvažuji se říct, že jsi v celém svém životě nezažil nic, co by pro tebe mělo takový význam jako pro mne mé pokusy oženit se. Nemyslím tím, že se ti ze zásady nic takového nepřihodilo, naopak, Tvůj život byl mnohem bohatší a naplněnější starostmi a událostmi než můj, ale právě proto se Ti nic podobného nestalo. Je to, jako když někdo vyjde nahoru po pěti nízkých schodech a někdo jiný jen na jeden schod, který je ale tak vysoký, jako těch pět dohromady; ten první člověk zdolá nejen pět schodů, nýbrž sta a tisíce dalších, povede velký a namáhavý život, ale žádný ze schodů, na které vystoupí, pro něj nebude mít takový význam jako pro toho druhého člověka ten první, vysoký schod, na který i přes vynaložení všech svých sil nemůže vystoupit, na který se nedostane a přes který samozřejmě také nemůže pokračovat výš."
Tato slova mi přišla velice důležitá a připomínají mi celý Kafkův život. On se nedostal přes první velký schod svého života, přes svého otce a nikdy nemohl plnohodnotně žít svůj další život. Dalším velkým schodem bylo i zmiňované manželství. Dnes už se můžeme jen dohadovat jestli to zavinil jeho despotický otec, Kafkova uzavřená povaha nebo obojí dohromady, k tomu se ostatně přiklání i sám Kafka.
Zmiňuje se zde i o otcově vztahu k jeho psaní, vždy, když Kafka přinesl jednu ze svých za života vydaných knih, mu řekl, ať ji položí na noční stolek. Kafku to sice zraňovalo, ale zase mu to dávalo pocit svobody a volnosti, ale sám si zpětně uvědomoval, že to je jen částečná svoboda, protože:
"... moje psaní bylo o Tobě, žaloval jsem v něm jen na to, na co jsem nemohl žalovat v Tvém náručí. Bylo to úmyslně do délky protahované loučení s Tebou..."
Kafkův vztah s otcem byl velmi složitý, zvláštní byl i otcův přístup k židovství a v neposlední řadě i otcovy kritiky Kafkových přátel, a proto si myslím, že otec poznamenal Kafkovo psaní, dílo a život nejvíce.Franz Kafka a ženy
Kafka celý život toužil osamostatnit se od rodiny a žít normální život. K tomu samozřejmě patří manželství a založení vlastní rodiny. Ale to, po čem v životě nejvíce toužil, to se mu nikdy nesplnilo. Několikrát se o to pokoušel, ale vždy bez výsledku. Byl dvakrát zasnouben s Felicií Bauerovou, ale pokaždé bylo zasnoubení zrušeno. Tato žena ho zřejmě dost dobře nechápala, byla to obyčejná dívka, která chtěla žít obyčejný život a nedokázala procítit a pochopit ani malou část toho, co se Kafkovi odehrávalo v hlavě. Kafka jí věnoval svou povídku Ortel.
Jeho druhou snoubenkou byla Milena Jesenská. Byla jedním z mála lidí, kteří se Kafku snažili pochopit a snad se jim to dařilo. Jejich dopisy byly vášnivými rozmluvami, byli jich schopni poslat i několik za den a ihned po přečtení odesílali svou odpověď, vášnivě čekající na odepsání. Milena Jesenská byla první překladatelkou Kafkova díla do češtiny.
I s Felicí si Kafka dopisoval. Ze setkání tváří v tvář měl hrůzu, byl příliš plachý a v psaném projevu se cítil daleko jistější než v mluveném. Korespondence s oběma přítelkyněmi vyšla knižně.
Jeho třetí a poslední přítelkyní byla Dora Diamantová, která se o něj starala až do jeho smrti a byla mu nablízku i v poslední chvíli jeho života, díky ní psal své poslední dopisy rodině.Franz Kafka a nemoc
Kafka byl již od dětství velmi tělesně slabý, byl také neurotický a psychicky vágní. Na střety se světem měl pramálo síly a sám o tom dobře věděl. Chtěl překonat svou hypochondrii a přecitlivělost, konal proto často procházky, otužoval se a cvičil. Ale všechny tyto snahy byly zbytečné, vnitřní psychickou poruchu nelze vyléčit pouze vnějškovou fyzickou terapií. Výsledkem fyzického přemáhání byly bolesti hlavy a chronická nespavost. Zřejmě jeho fyzické vysílení a slabost byly největším důvodem, proč se v roce 1917 nakazil plicní tuberkulózou. Takto se snažil Kafka svým přátelům vysvětlit psychologickou příčinu své nemoci:
"Mnohdy se mi zdá, jako by se mozek a plíce bez mého vědomí smluvily. Tak to dál nejde! řekl mozek a po pěti letech byly plíce připraveny přijít na pomoc."Franz Kafka a přátelé
Kafka neměl moc přátel. Jeho největším přítelem byl Max Brod, se kterým se seznámil v roce 1905. Max Brod také psal a velmi Kafku obdivoval, jistě přispíval i k vydávání některých Kafkových drobnějších próz už za Kafkova života. Po Kafkově smrti se stal zachráncem a vydavatelem jeho velmi významných děl, především románů, a to i přes Kafkovo poslední přání, aby vše, co písemného po něm zbylo, bylo spáleno. Jeho dalšími přáteli byli Oskar Baum, Felix Weltsch, dále také Robert Klopstock, který se, spolu s Dorou Diamantovou, o Kafku staral na sklonku života. V neposlední řadě Kafku poznamenala jeho trojjedinost. Byl Žid, mluvící a píšící německy, žijící v Čechách. Se svým židovstvím se nikdy nedokázal plně smířit. Jedním z jeho povahových rysů bylo, že nechtěl být nápadný, chtěl se dokonale sžít s okolím. Ale přesto nemohl věřit tak, jako jeho otec, či jiní příbuzní. Pochybnosti, strach ze světa a mnoho dalších věcí mu to nedovolovalo. Toužil věřit, ale sám sebe nedokázal přesvědčit. A tak si celý život musel hledat svou vlastní cestu k židovství. Dokonce se několik let před smrtí začal učit hebrejštinu. Německy mluvil a psal, ale opravdovým Němcem se necítil.
To už se více cítil Čechem. Češtinu miloval, rád s ní mluvil a někdy i psal. Nikdy však nenašel svou pravou "vlast", svou jistotu, o kterou by se mohl opřít a odrazit se od ní do života. Navždy zůstal vykořeněný, nezařazený a nezařaditelný.
Také je zde důvod proč psal. Psaní bylo jeho bytostnou potřebou. Miloval ho, ale zároveň ho nenáviděl. Psaním se uvolňoval, očišťoval a naplňoval jím své probdělé noci, zapříčiněné chronickou nespavostí. Také ho velmi vysilovalo, někdy se až bál, co se to v jeho hlavě rodí za hrůzné příběhy. Přestat s psaním však bylo zhola nemožné.
Při psaní mu vadil neklid, hlavně v rodinném bytě, celý život nesmírně trpěl hlukem. Jednou řekl, že nikde na světě není takový klid, jaký by on pro sebe a pro své psaní potřeboval. Také ho od psaní zdržovala jeho práce, které se věnoval s nechutí, ale o to s větším nasazením. Byl k sobě velmi kritický, často svá díla přepisoval, ještě častěji ničil. Max Brod a ostatní se museli velmi dlouho snažit a Kafku přesvědčovat, než se odhodlal vydat jen velmi malou část svých děl. Také o svém psaní velmi nerad mluvil a nikdy ho nenazýval literárním dílem, ale říkal mu jen psaní.Dílo Franze Kafky
Kafkovo dílo můžeme rozdělit do tří skupin.
První skupina jsou literární umělecké texty, druhou skupinu tvoří deníky a záznamy a třetí skupinou je korespondence.
Hranice mezi díly nejsou úplně jasné, Kafka měl totiž ve zvyku zapisovat si povídky nebo jejich části do deníků a to samé platilo i o aforismech. Ojediněle jsou jeho povídky i v dopisech.
Jeho umělecké dílo se dělí na dvě skupiny. To, které bylo publikováno za jeho života, a to, co bylo publikováno až po jeho smrti za přispění přátel.
Také jeho korespondence se dělí. Na dopisy příteli Maxu Brodovi, dopisy Kafkově první snoubence Felici Bauerové, dopisy Mileně Jesenské, Dopisy Ottle, rodičům a ostatním členům rodiny a další.Za Kafkova života vyšla tato díla: Topič (první kapitola z románu Nezvěstný), Rozjímání, Proměna, Ortel, Umělec v hladovění, Venkovský lékař, V kárném tábořeRozjímání (soubor krátkých próz)
Proměna (povídka)
Ortel (povídka)
Cyklus Venkovský lékař (soubor povídek a vyprávění)
V kárném táboře (povídka)
Cyklus Umělec v hladovění (soubor povídek)
Nezvěstný (román)
Proces (román)
Zámek (román)
přes 30 dalších povídek a desítky fragmentů
deníky z let 1909 - 1923
korespondence Felici, Mileně, Ottle a rodině, Rodičům z let 1922 - 1924 Rozbor Proměny
Postavy
Řehoř Samsa - pracuje jako obchodní cestující u muže, kterému jeho rodina dluží peníze
Markétka Samsová - Řehořova sestra, asi sedmnáctiletá dívka, krásně hraje na housle, nejvíc si rozumí s Řehořem
Řehořův otec a matka
Služebná
ProkuristaDěj
Jednoho dne se Řehoř Samsa probudí a zjistí, že se z něj stal brouk. Velmi brzy se to dovídají i členové jeho rodiny, protože za Řehořem přijde prokurista, aby se zeptal, proč není v zaměstnání. Nejdříve se rodina snaží proměněnému Řehořovi poskytnout vše, co by mohl jako brouk potřebovat, ale časem jim vše zevšední, jako by už zapomněli, že je to jejich syn a bratr. Do jeho pokoje dávají nepotřebné věci a už mu tam ani neuklízejí. Jediné, co mu dovolí, je občas nakouknout večer do kuchyně, když si povídají. To se jim ale vymstí. Mají v bytě tři nájemníky, ti si jednou Řehoře všimnou a dají výpověď. Už nevědí, co s broukem dělat, a tak se ho rozhodnou odstranit, ale dříve, než si vůbec naplánují jak, Řehoř umírá na celkové vysílení.Řehoř
Jeho práce ho nebaví, dělá ji jen z povinnosti vůči rodině, aby mohla zaplatit dluhy. Zatím co on se lopotí, vstává ve čtyři hodiny ráno a celý svůj život tráví na cestách, tak jeho rodina vede v prostorném bytě celkem pohodlný život. To vše se ale Řehoř dozvídá, až když se promění v brouka a může sledovat každodenní život jeho rodiny. Otec stále odpočívá doma, matka také, sestra je také doma a ještě mají služebnou, to vše se však změní, když se Řehoř promění.
Otec, matka i sestra si musí najít práci, aby byla rodina schopna žít dál.
Vůbec se nediví, že se stal broukem. Tuto skutečnost bere jako samozřejmost (existencialistická "vrženost"). Neptá se po důvodu, neptá se, jestli se znovu promění, neptá se na nic. Ztrácí schopnost lidské řeči a tím pro ostatní schopnost porozumět lidské řeči, ale on všemu, co je řečeno okolo něj, rozumí. Ztratil lidskou podobu a tím pro své okolí schopnost lidsky chápat souvislosti a lidsky rozumět okolnímu světu. Jemu však tato lidské schopnost zůstává a chápe, co se děje okolo něho, ale to, že je brouk, tím pádem už nemá Řehořovy povinnosti a závazky, ho po čase také poznamená.
Kafka potvrzuje to, že pokud člověk nevypadá jako člověk a není s ním zacházeno jako s lidskou bytostí, tak přestává být člověkem. Řehoř začíná občas přemýšlet jako brouk, děsí se toho a brání se tomu, ale sám si zřejmě uvědomuje, že to není nic platné.
... Naslouchaje matčiným slovům, poznal Řehoř, že nedostatek jakéhokoliv bezprostředního dorozumění s lidmi, spojený s jednotvárným životem uprostřed rodiny, mu určitě za ty dva měsíce pomátl rozum, jinak si totiž nedovedl vysvětlit, že mohl vážně zatoužit, aby mu pokoj vyprázdnili. Copak se mu opravdu zachtělo, aby se ten teplý pokoj, útulně zařízený nábytkem, proměnil v jakési doupě, kde by si pak ovšem nerušeně mohl všude lézt, ale také by zároveň rychle zapomenul na svoji lidskou minulost?Můj názor na Řehořovu proměnu je, že po ní podvědomě toužil. Ne přímo po proměně v brouka, ale toužil po něčem, co by změnilo od základů jeho únavný a monotónní život. Celý život byl jakýmsi broukem, a tak se v něj proměnil.
Tato proměna je nazývána "zhmotnělou metaforou".
I přes chování své rodiny se stále cítí provinile a sám by vše nejraději skončil, aby od něj jeho rodina měla klid.
Markétka
Nejprve se o proměněného Řehoře stačí pečlivě starat. Zkouší jaké jídlo mu chutná (to je jedna z lidských vlastností, co mu ubyla, chutná mu trochu zkažené jídlo), dělá to, co měl Řehoř dříve rád, zjistí, že se rád kouká z okna, a tak mu tam postaví křeslo, snaží se ze zdí odstranit vše, co by mohlo Řehořovi vadit při lezení po nich.
Stále se jí však bratrova nová podoba hnusí, nikdy se s ní nesmíří. Tím bych řekla, že se u ní projevila částečná lhostejnost k bratrovi, to, že ho nikdy neměla opravdu ráda. Kdyby ho měla ráda, nevadilo by jí to, jak vypadá. Ukazuje svůj povrchní vztah k bratrovi, i sám Řehoř si myslí, že se o něj nestará jen proto, že ho má ráda. Myslí si, že se tím chce trochu zviditelnit, ukázat rodičům svou odvahu a to, že i přesto, že trpí, to vše z lásky k bratrovi dokáže.
Rodiče
Na začátku doufají, že se vše vrátí do starých kolejí, a berou Řehoře stále jako svého syna, i když většinu starostí o něj nechávají na své dceři. Postupem času jako by ale začali zapomínat na svého syna, za docela krátkou dobu si zvyknou, že už syna nemají, i když to není zase tak těžké, protože se Řehoř za svého života doma skoro nezdržoval. Řehoř se pro ně stává pouhou dost velkou přítěží a způsobuje jim jen starosti, a tak jsou rádi, že se ho nakonec zbaví. Žádný stesk ani smutek po synovi, jen veliká úleva.Jazykový plán
Kafka používá dlouhá souvětí, někdy dost složitá a přesně promyšlená. Přesně vybraná slova v normální mezilidské komunikaci působí někdy až strojeně a neuvěřitelně. Jinak se jeho pečlivý, promyšlený projev označuje jako objektivní subjektivismus, snaží se své myšlenky a svou pravdu vyjádřit objektivně, aby ji lidé mohli pochopit.
Povídka je psána jako jakási reportáž, bez soucítění s hlavním hrdinou nebo jeho odmítnutím. Je použita er-forma. Nepoužívá vulgarismy ani příliš hovorových slov. Když už použije hovorové slovo, uvádí ho ve "spisovném" tvaru. Projev někdy působí strojeně až chladně.
Proměna je pečlivou, objektivní analýzou skutečnosti, která ale nemůže existovat, je příliš absurdní, aby se něco takového stalo, ale z Kafkova projevu to působí jako nejčistší pravda.
Objevují se přechodníky a dnes již málo používaná slova (rámě, umořit).Tropika
Metafory - proměna v brouka je vlastně metafora, již dříve jsem se zmiňoval, že se toto dílo nazývá "zhmotnělá metafora", také je tato proměna personifikací - brouk přemýšlí jako člověk.
Hyperbola - např. "býval po takových túrách k smrti unaven", toto je také lexikalizované spojení.
Někdy používá litotes.
Jinak Kafka obrazná pojmenování a básnické obrazy nepoužívá, drží se reálného pojmenování.Kompoziční plán:
Dílo je uspořádáno do tří kapitol.
Kapitoly jakoby odpovídají fázím Řehořovo bytí jako brouka, odpovídají i míře víry v to, že se vše vrátí do původního stavu, i míře lásky jeho rodiny.Rozbor Nezvěstného
Postavy
Karel Rossman - hlavní hrdina
Edward Jakob - Karlův strýc, senátor
Pánové Green a Pollunder - strýcovi přátelé
Klára - dcera pana Pollundera
Pan Mack - jezdil s Karlem na koni, mladý gentleman, dobré postavení, Klářin snoubenec
Delamarche a Robinson - potká je v hotelu, jsou vypočítaví, hlavně Delamarche, Robinson dělá to, co Delamarche, díky nim má Karel velké problémy
Vrchní kuchařka - zajistí Karlovi místo v hotelu Occidental
Tereza - kuchařčina sekretářka, naváže s Karlem přátelský vztah
Vrátný, vrchní číšník - zaměstnanci hotelu
Karlovi spolubydlící - liftboyové
Brunelda - stále vzdychající zpěvačka, podle všech krásná, podle Karla tlustáDěj
Karel Rossman připlouvá do Ameriky, jeho rodiče ho tam poslali, protože s ním otěhotněla jejich služebná. Setkává se tam se svým strýcem, u kterého poté bydlí. Jednou ale přijme pozvání od pana Pollundera na jeho venkovské sídlo, jeho strýc se za to na něho rozzlobí a po panu Greenovi mu pošle dopis, ve kterém stojí, že už se nikdy nemá vracet. Tak Karel odchází z Pollunderova sídla. V hotelu, kde přespí, potkává Delamarche a Robinsona. Připojí se k nim, ale když jde druhý den večer pro jídlo do blízkého hotelu, ti dva mu prohrabou kufr. Když to Karel zjistí, pohádá se s nimi a odejde zpět do hotelu, kde mu předtím vrchní kuchařka slíbila práci. Tam pracuje jako liftboy, velmi se snaží, ale jednou za ním přijde opilý Robinson a způsobí mu takové problémy, že je z místa vyhozen. Poté je donucen Delamarchem pracovat pro něho a jeho milenku, bohatou zpěvačku Bruneldu.
Kniha je nedokončená, poslední kapitola vypráví o tom, jak je Karel přijat na práci v Přírodním divadle z Oklahomy, odjede s ním a při tom potkává svého bývalého spolupracovníka z hotelu.Karel
Je velmi mladý. Okolnostmi je "vržen" do neznámého prostředí a musí se s touto situací vyrovnat. Jeho částečnou záchranou je jeho strýc, který ho k sobě na nějaký čas vezme. Tento klid ale nemá dlouhé trvání, lstí je o něj připraven.
Na venkovském sídle u pana Pollundera se mu nelíbí, měl nějaké problémy s Klárou, je na ni rozezlen, urazila jeho ješitnost, a proto se chce vrátit zpět za strýcem. Pan Green, mu však řekne, že pro něj má nějaký dopis, ale že mu ho smí předat až o půlnoci, tak ať ještě nějaký čas s odchodem počká. Dopis je od strýce a stojí v něm, ať už se nevrací domů, když byl schopen ho opustit. Karel pochopí, že půlnoc byl čas na rozmyšlenou a nebýt pana Greena, bylo by vše dopadlo dobře.
Když se podruhé zase dostane do společnosti lidí, kteří ho mají rádi, je z ní znovu vyhoštěn. Je obviněn v hotelu z krádeže a je propuštěn, protože opustí na chvilku své místo. Není mu dána příležitost, aby mohl něco vysvětlit, je v tak nízkém postavení, že by mu nikdo jeho vysvětlení nevěří, ani vrchní kuchařka mu nemůže pomoci. Chtěl pilně pracovat, snažil se, ale nic mu to nebylo platné, vyšší instance zasáhly a on neměl moc to změnit.
Karel jako by se stále nořil hlouběji a hlouběji do nezdarů. Vždy je mu dána naděje, ale vždy je znovu zklamán. Karel je postava pocitově autobiografická. V tom mě usvědčuje i tato pasáž z Kafkova dopisu otci:
"... v první třídě gymnázia jsem nepropadl a dařilo se to dál a dál. Vůbec jsem ti ale nezískal sebedůvěru, naopak, byl jsem neustále přesvědčen - a odmítavý výraz na tvé tváři mi to výslovně dokazoval -, že čím více se mi daří, tím hůř nakonec budu muset dopadnout..."
Jakoby se Kafka na něm sám za sebe mstil. Vymyslel si postavu Karla, podroboval ho stejnému osudu jako sebe a tím se očisťoval.
Z Karla se postupem času stává z chlapce muž. Už to, že se miloval (spíš byl donucen) se služebnou, je jakoby proměna v muže. Ale na Karla je moc brzy. Poté se v Americe musí naučit starat sám o sebe a tím také dospět. Ale Karel je na tyto všechny úkoly příliš mladý, příliš slabý, a tak je už předem jisté, že je to všechno nad jeho síly. Má vždy spousty dobrých předsevzetí i se podle nich chová, vždy mu to ale zkazí nějaká vnější okolnost, na kterou on nemá vliv, ale vždy si za to začne dávat vinu. Pocitem viny trpí stejně chronicky jako Kafka.
Existují ale i rozdíly mezi Kafkou a Karlem. Na Karla jeho rodina zanevře, nestará se o něj, péče Kafkovy rodiny je zase až příliš přehnaná. Toto je rozdíl, který má však velice podobný důsledek, odcizení syna a rodičů, ale stále trvající lásku a také pocit viny. Karel je fyzicky silný a je výřečný, tedy v Kafkův pravý opak.Strýc
Je to hodný a bohatý pán. Na Karla je milý, dobře se o něj stará, ale při tom je k němu chladný, není zvyklý žít v blízkosti člověka. Také není schopen Karlovi obětovat to, co by měl, je na něj tvrdý a nedokáže potlačit své sobectví. Také neodpouští chyby.
Vztah Karla s jeho strýcem, mi připomíná vztah Kafky a jeho otce. Strýc je velmi dobrý obchodník, jako Kafkův otec. Nikdy nedokáže odkrýt Karlovi ani část sebe a pustit ho do svého světa, stejně jako Kafkův otec. A v neposlední řadě jsou to oba muži se selským rozumem, i když pan Jakob s větší noblesou a bez přímo projevovaného despotismu.Prostředí
Vše okolo Karla je až hrozivě veliké. Zaoceánská loď, kterou Karel přijede má několik pater, mnoho spletitých chodeb, ve kterých může člověk snadno zabloudit. Pro mě charakterizuje svět, ve kterém se Karel náhle a nepřipraveně objevil. Z tepla domova je najednou v úplně cizím a neznámém světě, kde na něj čeká mnoho nebezpečí.
Strýcův dům se nachází v obrovském New Yorku a má několik desítek pater, jeho součástí je i strýcova továrna, která se nachází v přízemí. Hotel, kde později Karel pracuje je také obrovský. Má několik hlavních vchodů, několik desítek vedlejších a nespočetně dalších. Jsou v něm desítky výtahů. Všude je spoustu hostů a personálu. I dům, kde později bydlí s Delamarchem, Brunhyldou a Robinsonem je obrovský:
"...Podle dlouhé doby, která uplynula do Delamarchova příchodu, dalo se odhadnout, jak je ten dům hrozně vysoký..."
A nakonec i Přírodní divadlo z Oklahomy bylo nekonečně veliké. Mělo několik tisíc členů a nábor nových pracovníků se konal na obrovském sportovním hřišti.
Celé Karlovo okolí je ohromující svou velikostí a strašidelné svou anonymitou. Každý se v něm jednoduše ztratí. Lidé si vás nevšímají, dokud neuděláte něco, co se jim nelíbí, jinak je jim váš život lhostejný. Je málo lidí, kteří vás mají rádi, a ještě jim je to všemi způsoby znemožňováno. Karel je ve svém okolí ztracený a je ztracený i mezi lidmi. Je sám pro sebe nezvěstný.Jazykový plán
Věty jsou zase pečlivě promyšleny. Situace dokonale analyzovány. Hlavně Karel mluví v dlouhých souvětích s přesnými pojmenováními a s na svůj věk velmi přemrštěnou důležitostí a strojenou skladbou vět. Není výjimkou jeho přímá řeč na jednu či více stránek. Znovu můžeme pozorovat Kafkovu pečlivost a touhu po dokonalosti, kterou je tak pověstný. Kriticky volená slova a důsledně propracované větné konstrukce jsou charakteristickým rysem pro Kafku.
Je znovu použita er-forma, která dovoluje vše do detailů popisovat a přitom nemít zdánlivě k hrdinovi žádný vztah.Kompoziční plán
Román je rozdělen do deseti kapitol.
První kapitola s názvem Topič, vyšla již za Kafkova života, jako samostatná povídka. Román je nedokončený. Poslední čtyři kapitoly jsou torza, poslední dvě už nemají tématickou návaznost.
Předpokládá se, že pokud by Kafka dílo dokončil, bylo by mnohem delší.Je dnes Kafkovo dílo aktuální?
Už to, že se o Kafku dnes zajímá stále mnoho lidí, dosvědčuje, že ano. Jeho dílo, se nezabývá jen určitou dobovou situací, či politickými problémy. Jeho dílo je o člověku jako takovém a díky tomu je schopno překonávat staletí. V jeho díle se odrážejí i určité sociální promlémy, ale ty také překonávají staletí.
Psychologie člověka se proměňuje jen velmi pomalu a proto jsme dnes schopni porozumět jeho hrdinům a tím Kafkovi samotnému, jeho dílu.
Stále je dobře čitelné, jako výborný vypravěč dokázal Kafka svého čtenáře nechat zabřednout hluboko do příběhu a donutil ho prožívat vše spolu s hrdinou. Příběh vás přímo "vcucne" a vy nejste schopni se od něj odtrhnout. To se dnes cení, stejně jako v každé jiné době.
Jediné, co je trochu odlišné, je ta lidská vrženost. Myslím si, že jsou dnes lidé emancipovanější a dokáží se lépe bránit, proti něčemu vyššímu, i přes to, že je všude okolo nás stále byrokratická mašinérie a stále se nás snaží ovládat. Nebo je to možná naopak a my jsme nes ještě více nesvobodní než dříve.
Dílo Franze Kafky je tedy podle mě stále aktuální, ať už to zapříčiňuje výběr témat, Kafkův osobitý jazyk nebo tajemnost jeho příběhů. Možná ho někteří lidé čtou pouze proto, že je to Kafka, ale hlavní je, že ho lidé čtou stále a stále se o něj zajímají.Měl Max Brod právo vydat Kafkovo dílo?
Já osobně si myslím, že toto právo neměl.
Literatura by přišla jistě o jednoho z velikánů a já o téma seminární práce, ale Kafkovo přání bylo jeho díla nevydávat. Určitě, kdyby měl víc času na jejich dodělání, svolil by k jejich vydání, ale to, co dnes čteme, nepokládal Kafka za své dílo. Bylo to nedokončené, nedokonalé a takové to Kafka nechtěl. Nechtěl, aby taková díla znali lidé.
Max Brod byl sice Kafkovým nejbližším přítelem a znal to tedy mnohem lépe než já, nemůžu tedy vědět, co si Kafka myslel. To zase ospravedlňuje Maxe Broda. Kafka trpěl jen přehnanou sebekritičností a to asi Brodovi, podle něho, dávalo právo díla vydat. Ale zase mě zaráží jiné Brodovo počínání. Redigoval většinu Kafkových děl a dělal do nich někdy jen malé, ale občas dost podstatné zásahy. Už jen to, že se dlouhý čas vydával román Nezvěstný pod názvem Amerika, i když ho tak Kafka nikdy oficiálně nenazval a toto pojmenování mu přisoudil Brod, podle dopisů od Kafky. Kafka ho v nich nazýval někdy Americkým románem. Už to mi přijde zvláštní. Jako by si Brod dokazoval, že byl Kafkovým nejlepším přítelem, a proto má dost zkušeností, aby mohl myslet za Kafku.
Kafkovi odpůrci Brodovi spílají, milovníci zase děkují, že Kafkovo dílo zachránil a vydal. Kdybychom Kafkovo dílo neznali, nemohlo by nás mrzet, že jsme o něj přišli. Kafka dnes může poděkovat Brodovi, že je slavný, že se o něm děti ve školách učí. Ale chtěl to tak? Chtěl, aby se mu cizí lidé probírali v milostné korespondenci, chtěl, aby cizí lidé nahlíželi do jeho nitra?
To nikdo neví, nebyla mu dána příležitost dotvořit jeho největší díla a tím rozhodnout o své posmrtné budoucnosti. To, co nevydal ve svém životě, po smrti vydat nechtěl, a tak Max Brod rozhodl za něj.
Správně či špatně?(Konec citace seminární práce)
