Antonius a Kleopatra


(Úryvek seminární práce, Michal Hořejší, oktáva vrbenská, 2003 )

Drama Antonius a Kleopatra se řadí do vrcholného období shakespearovské tragédie.
Do tohoto období započatého Hamletem spadají mimo samotného Antonia a Kleopatry také hry Othello, Macbeth, Král Lear a Coriolan.
Všechny tyto tragédie byly napsány v prvních šesti letech sedmnáctého století.
Jinak antická tématika byla - v duchu renesance - Shakespearovi velice blízká - hry Julius Caesar, Antonius a Kleopatra, Coriolan a Troillus a Kressida.

Obsah

Děj hry Antonius a Kleopatra se odehrává zhruba v polovině prvního století ve starověkém Římě a ptolemájovském Egyptě.
Antonius, jeden ze tří triumvirů, se zamiluje do Egyptské královny Kleopatry a proti tehdejším zvyklostem ji i pojímá za manželku. Vše se odehrává v době, kdy je Řím ohrožen expandujícím Sextem Pompejem.
Antonius je povolán zpět do Říma, a tedy se vrací z Alexandrie a spolu s Caesarem Oktavianem a Lepidem se střetává s Pompejem. Toho porážejí.
Caesar dává Antoniovi svou sestru Oktavii, čímž jej chce odlákat z Egypta, kde Antonius panuje s Kleopatrou. Antonius tedy přijímá Oktavii za ženu, ale opět cestuje do Alexandrie.
Lepidus - nejslabší z triumvirů - je odstraněn Caesarem.
Nyní vyvstává naplno mocenský spor mezi Antoniem a Caesarem Oktavianem. Dochází k otevřenému střetnutí u mysu Aktion. Antonius, silný na souši, se ovšem i přes varování svých velitelů odhodlává - v jakési nabubřelosti - utkat se s Caesarem na moři za přispění egyptského loďstva.
Antonius z hroutící se pozice svých loďstev uniká za Kleopatřiným člunem. Jeho postavení padá jak ve světě, tak před ním samotným.
Avšak posílen Kleopatrou bezhlavě útočí ještě jednou na Oktavianova vojska. Vyhrává. Svádí ještě jednu bitvu na moři - egyptské vojsko se vzdává.
Antonius proklíná Kleopatru. Ztrácí veškerou motivaci. Již nechce pokračovat.
Kleopatra se ukrývá a nechává se prohlásit před Antoniem za mrtvou. Ten se rozhodne pro sebevraždu mečem. Nalezeného umírajícího odnášejí do Kleopatřiny hrobky. Kleopatra teskní.
Alexandrie je dobyta Caesarem. Aby Kleopatra unikla potupě, která by jistě vyvřela z její pověsti, volí také smrt.
Hra končí Caesarovou řečí uznání v hrobce, kde spočinula těla obou milenců.

Jazyk

Četl jsem hru v překladu E. A. Saudka. Shakespearův jazyk je v celku složitý. Užívány básnické obraty, ovšem verš není přítomen:
"Střež ty se proto meškat vedle něho! Tvůj démon, duch, který tě drží, je udatný, skvělý, neporovnatelný, kde není Caesarův. Leč blízko něho, jak přemožen se choulí. Proto prostor hleď dostat mezi vás."
Jazyk odpovídá vznešenosti a postavení postavy.
Caesar, Antonius a Kleopatra mají tedy jazyk nejvznešenější. Zbytek postav mluví jakýmsi archaickým jazykem, který přesahuje rámec různosti postav.
Text má silný rytmus - tímto udržuje čtenáře ve strži děje. Ovšem složitost textu podle mě nezběhlému vnímateli zabraňuje splynout s prouděním vět docíleným právě tímto rytmem. Pak se onen staví téměř až na odpor.
Sloh není vůbec popisný, založen na dialogu - což je asi u dramatu normální. Vše zní jakoby s pompou, časté odkazy na mythologii:
"To je mi vyražení! Jak jsi těžký! Má všechna síla přelila se v žal, odtud ta tíha. Kdybych byla Juno, sám Merkur by tě vznes a Jovišovi posadil po bok. Ale kdyby chyby. Pojď ještě malounko! Ó, pojď, pojď, pojď! A vítej, vítej! Žij a pak si umři! Líbáním ožij! Rty mít toho mocné, tak si je ulíbám."
Na této ukázce je také patrné, že jazyk, ba volená slova působí až pateticky či afektovaně, silně emotivně. Takže postavy nepůsobí vůbec reálně.
Jak by mohl někdo volit takto úžasná spojení takto silných, možná až neobvyklých slov? To podle mě patří k rysům klasického dramatu (klasickým zde míním nemoderní).
Postavy musí být působivé, tři hlavní musí dávat naprosto najevo své charaktery v těch nejviditelnějších rysech.

Plán postav a jejich funkce v ději

Na úvod bych chtěl říci, že v dramatu budou mít nejdynamičtější funkci ty postavy naoko ne tolik podstatné. Ty hlavní budou spíše nosné.

Antonius - je jedním z triumvirů, dá se říci, že je výbušný, emotivní, živočišný - kol něho se prakticky hýbe celý děj. Skrz lásku ke Kleopatře zanedbává mocenské povinnosti, to tedy také zapříčiní jeho následný pád. Myslím, že jako jedna z ústředních postav, není zajímavý v oblasti komplikací děje. Ačkoli je tato hra téměř jedním rozvíjejícím se dějem, připustil bych termín epizodnost postav a tedy vyloučil u Antonia jeho epizodní rozvoj děje, zkrátka se táhne celým dramatem jako červená nit, na kterou se nabalují ty přerušené kolem.
Oktavius Caesar - také jedním z triumvirů. Klidný, neemotivní, v mých očích zástupcem římské nobility (elitní vícečlověk); toto naproti Antoniovi, v němž se slučují jak vlastnosti Římana, tak rysy barbarské i východně blyštivé. Je chladnokrevně vyrovnaný, reprezentuje konzervativní postoje republiky, je jakýmsi filtrem Antoniova jednání, filtrem takovým, že po celou dobu hledí svrchu na Antoniovo počínání. Filtr asi nebude to nejvhodnější slovo, neboť Antoniovo chování ani jednou prakticky neschvaluje. Je mnohem cílevědomější než Antonius, který dá Kleopatře zemi a vůbec nehledí na zájmy říše. Caesar dokonce i ve světlé chvíli, kdy jedná s Antoniem a nabídne mu svou sestru, jedná vypočítavě. Akt smíření je jakýmsi ujařmením.
Lepidus - poslední z triumvirů, nejslabší, názorově nevyhraněný, v textu mu také není dán prostor. Působí jako odrazka charakterů Antonia a Caesara, to myslím, že je i jeho nejpodstatnější úloha ve hře, odrážet velikost svých dvou spolutriumvirů skrz svou malost.
Sextus Pompejus - "Já vím, že musím vyhrát. Lid mě má rád a na moři jsem pán. Má moc je v novu a má naděj větší, že dojde úplňku. Antonius hoduje v Egyptě a mimo postel nehodlá válčit. Caesar hrabe zlato a tratí srdce. Lepidus se lísá k oběma, oni k němu. Rád je nemá žádného, žádný jeho."
Sextus bere vítr do plachet, chce opanovat svět, přesto má respekt před triumviry, ten je ovšem srovnatelný s respektem jejich před ním. Je také velice čestný, i když tato čest mi připadá drobet uměle pěstovaná, jakási prodějinně držená póza:

"Udělat to, ne o tom mluvit měls. Ode mne podlost, od tebe by to služba byla. Můj prospěch neřídí mou čest, má čest řídí můj prospěch..."
Jinak ve hře působí Pompejus jako činitel umožňující mírový dialog mezi triumviry, mocensky děj nijak nekomplikuje.
Oktavie - sestra Caesarova, dána Antoniovi za manželku. Otupuje ostří mezi svým chotěm a bratrem. V případě jakéhokoli výsledku boje mezi nimi bude ona tratit. Jinak je mírná, poddajná, zkrátka protipólem Kleopatry - opět střet západního a východního světa:
"Drahý choti, nevěřte všemu, nebo musíte-li, mávněte nad tím! Nešťastnější žena nestála nikdy, dojde-li k té vojně, za oba prosíc, mezi dvěma soky: Bohové se mi vysmějí, když úpět uslyší: "Ó, požehnejte choti!" a stejně vroucím: "Požehnejte bratru!" tu prosbu mařit. Vyhrej choť či bratr, zkázu si vymodlím. A žádné střední cesty tu není."
Kleopatra - královna egyptská. Milenka Antoniova, pozdější žena. Podruhé již zasahuje do římských dějin - již předtím očarovala Julia Caesara. Tedy v Římě má pověst děvky. V římském povědomí je téměř nenáviděna. Myslím, že tvoří s Antoniem naprosto kompaktní dvojici. Je stejně živočišná, nespoutaná. Možná až krapet agresivní a krutá. Zkrátka polobožská orientální královna. V ději patří k nejnosnějším pilířům. Jeví se být do Antonia opravdu zamilovaná, ale je schopna jej zradit, aniž si zradu připustí, je si vědoma své moci nad Antoniem.
"Mám chuť, než promluvíš, tě nejprv zbít. Však řekni: Antonius je živ a zdráv, s Caesarem přítel, není jeho vězněm, a zlatým deštěm, pravým krupobitím perel tě zahrnu."
Nelíbí se mi její proradnost - je schopna (v případě nouze) spolčit se s kýmkoli.
"Jediný pane světa, docela očistit se vylíčením své věci nemohu. I přiznávám se vám ke křehkostech, jaké odedávna nám ženám slouží ke cti."

Toto je šest hlavních postav, děj nesoucích.
Dále bych se zmínil o těch vedlejších, které umožňují divákovi vnořit se do děje, ztotožnit se, pomáhají zaujmout stanoviska, jsou totiž blízké běžnému diváku. Jsou téměř důležitější nežli postavy hlavní. Někdy hlavní postavy přibržďují, někdy povzbuzují a někdy zkrátka vystupují v jakýchsi mezihrách, kde hodnotí v rozhovorech mezi sebou konání mocných. Toto je velice důležité - umožňují vnímateli oddechnout si a zamyslet se nad právě proběhnutým nebo zkrátka jen odpočinout.

Hned na začátku prvního dějství vystupuje Filo, který obeznamuje diváka s problémem, uvádí do hry:

"Ne, tahle zmámenost našeho generála už nezná mez. Ty jeho strašné oči, jež plály nad šiky a škadronami jak obrněný mars, teď klopí zrak a s horlivostí kolem učmoudlého se vrtí čílka. Srdce harcovníka, jež spony pancíře mu rozráželo v urputných sečích, zapírá svůj kov a dělá měch i vějíř k ochlazení horkostem cikánčiným."
Postavy tohoto typu vlastně nadhazují nahlas divákovy otázky, nejmarkantněji posunují děj. Samy nejsou nijak charakterizovány (dále - Demetrius, Charmian, Alexas, Iras, Mardian, vlastně téměř všechny ostatní postavy - některé pak plní i jiné role).
Pak jsou tu sloužící - ti vždy, vystupují-li, plní funkci jakéhosi narušitele, a tedy oznamují příchod nějaké informace. Ovšem vystupují minimálně - ale když promluví sloužící, vytrhne podle mne diváka naprosto z poklidného vnímání.
Dále jsou tu poslové - ti plní funkci vypravěče - přinesou zprávu, která popisuje událost nebo situaci, kterou nemá význam hrát - byla by nutna výprava na jevišti a hutnost dramatu by se rozpadla.
Dále bych zmínil postavu hadače - ten napíná děj tím, že jaksi předznamená to, co se teprve má stát. Tímto diváka uvádí v přemýšlení - divák doposud neinformován se začne mírně soustředit na děj v hranicích předpověděného. Vyvstává otázka, zda se děj bude opravdu vyvíjet takto. Autor tedy směřuje vnímatelovu pozornost.
"Říkám a neřeknu to už než tobě. Ať v cokoli s ním hraješ, musíš prohrát, a z vrozeného porazí tě, když nejvíc vyhráváš. Kde svítí on, tvůj lesk se zamží. Blízko něho, pravím, tvůj duch má strach ti vlást. Když on je pryč, je slavný zas a silný."
Také vlastně zabraňuje divákovi zaujímat čistě jednostranné stanovisko.
Postavy jednající v souladu s vůlí svých pánů - všichni velitelé (Domicius Enobarbus, Maecenas, Agrippa,...) - vnášejí do jednání svých představených divákovy otázky - to činí ve svých rozhovorech.
Jak jsem již napsal - někdy hlavní postavu brzdí, někdy umocňují její jednání. Ještě bych rád zmínil osobu Enobarbovu - přívrženec Antoniův. Je jakýmsi reservoirem Antoniovy povahy, které občas napomáhá udržet se ve svých mezích. Nevypadl-li by totiž občas Antonius ze svých kolejí, působil by až moc nepřirozeně. Občas působí až jako průvodce dějem. Je jakýmsi nevýbušným Antoniem. Na konci neunáší tíhu osudu a zbíhá od Antonia - neunáší svůj čin, poté pak, co se dozví, že Antonius mu odpustil, se zabíjí.
"Ó svrchovaná paní tesklivosti, jed na mne vyždímej svých nočních par, ať život, rebel proti mému chtění, už na mně nelpí! O křemen mé viny mým srdcem udeř, aby uschlé žalem se na prach rozbilo a skoncovalo s mým mrzkým myšlením! Ó Antonie, ty skvělejší, než je má zrada hnusná, sám za sebe mi odpusť! Světu však mě zapsat nebraň do rejstříků podlých zběhů a nevěrníků! Antonie! Ó, Antonie!"
Enobarbus možná nese celou tíhu dramatu na sobě. Ač ne tolik viditelný, reflektuje nakonec stěžejní události.

Toto by bylo asi k postavám.
Nebudu již zbytek ani vyjmenovávat, neboť jsou stejně vypsány ihned v úvodu hry.

Struktura díla

V duchu Senecova členění se rozděluje do pěti aktů.
První je exposicí, druhý kolizí, třetí krizí, čtvrtý peripetii a pátý katastrofou.

První akt - exposice, člení se na pět scén
Filo na úvod pronáší argument. Vtahuje do děje, nastiňuje hlavní problém.
První scéna ukazuje Antonia a Kleopatru a jejich vztah.
Druhá scéna pojednává o dalším stěžejním problému hry - vnáší vnímatele do Říma.
Třetí scéna - Antonius sděluje Kleopatře, že musí odjet.
Čtvrtá scéna - Ukazuje Caesara a Lepida se svými spřízněnci.
Pátá scéna - Kleopatra teskní, ba blázní, po odjezdu Antonia.
První akt tedy diváka uvádí do hry a nastiňuje poměry a prostředí.

Druhý akt - kolise, rozdělen do sedmi scén
V první scéně ukazuje Pompeja se svými kumpány. Předkládá konflikt nastíněn již v prvním aktu - střet s triumviry, snaha ovládnout Řím.
Druhá scéna - hovor mezi triumviry, ukazuje vztahy, sňatek s Oktávii.
Třetí scéna - Antonius s hadačem.
Čtvrtá scéna - má dynamickou funkci - Lepidus a dva velitelé se loučí před tažením.
Pátá scéna - Kleopatra se dozvídá o sňatku Antonia s Oktávii.
Šestá scéna - setkání triumvirů s Pompejem - vcelku přátelské jednání.
Sedmá scéna - hostina u Pompeja - návrh odpoutat loď s triumviry - odmítnut.

Třetí akt- krize, obsahuje třináct scén
První scéna - Pompejus poražen.
Druhá scéna - Antonius si odvádí Oktávii.
Třetí scéna - Kleopatra se ptá posla na Oktávii.
Čtvrtá scéna - Hovor Antonia s Oktávii - zde nastupuje krize - Nástin střetnutí s Caesarem.
Pátá scéna- stupňuje se krize - Eros a Enobarbus konstatují blížící se střet velikánů.
Šestá scéna - Caesar osnuje srážku s Antoniem - krize dosud sdělovaná zprostředkovaně se nyní potvrzuje. Oktávie je přesvědčována o špatnosti Antoniově.
Sedmá scéna - Antonius se rozhoduje utkat se s Caesarem na moři - přes všechna varování neustoupí.
Osmá scéna - Atmosféra v Caesarově ležení těsně před bitvou.
Devátá scéna - Antonius dává poslední rozkazy.
Tyto dvě scény silně stupňují napětí.
Desátá scéna - zdrcující porážka Antonia.
Jedenáctá scéna - Antonius podléhá tíze prohry.
Dvanáctá scéna - náhled k Caesarovi.
Třináctá scéna - Kleopatra vcelku přátelsky koketuje s Caesarovým poslem. Antonius ji obviňuje. Ona jej opět získává. Antonius se rozhoduje pro nový střet s Caesarem - tato informaci ve třetím aktu předjímá peripetii aktu čtvrtého.

Čtvrtý akt - peripetie, složen z patnácti scén.
První scéna - Caesar se dozvídá o novém střetnutí. Láme se tedy ve třetím dějství stanovená jistota Antoniova zániku.
Druhá scéna - Antonius se smiřuje se svými věrnými, připravují se na srážku.
Třetí scéna - nálada v Antoniově táboře - opět napíná.
Čtvrtá scéna - ráno před bitvou. Antoniovo probuzení.
Pátá scéna - útěk Enobarba, Antoniovo odpuštění.
Šestá scéna - Caesarova jistota před bojem. Enobarbovo kání.
Sedmá scéna - průběh bitvy.
Osmá scéna - Antoniova nálada po vítězné bitvě.
Devátá scéna - Caesarovo ležení - nálada vojáků, sebevražda Enobarbova.
Desátá scéna - Antonius před námořní bitvou.
Jedenáctá scéna - Caesar před bitvou - cítí výhodu.
Dvanáctá scéna - zde započíná katastrofa - Kleopatra stahuje své loďstvo. Antonius je ztracen. Proklíná Kleopatru.
Třináctá scéna - Kleopatra se ukrývá před Antoniovým hněvem do své hrobky. Nechá vzkázat Antoniovi, že je mrtvá.
Čtrnáctá scéna - Antonius naprosto ztrácí smysl života - ještě se dozvídá o Kleopatřině smrti. Probodává se.
Patnáctá scéna - Antonius je ještě živ přenesen do Kleopatřiny hrobky. Smíření obou milenců - rada Antoniova Kleopatře, kterak jednat s Římany. Kleopatra se zhruba rozhoduje pro svůj čin.

Pátý akt- katastrofa, dvě scény.
Jak jsem již psal, katastrofa započíná již na konci čtvrtého aktu.
První scéna - Caesar se dozvídá o Antoniově smrti a je vcelku spokojen. Připravuje se na jednání s Kleopatrou.
Druhá scéna - tedy závěrečná. Kleopatra se ve své hrobce setkává s Prokulejem, zástupcem zde Římanů. Posléze přichází i Caesar, který chce Kleopatru odvézt do Říma. Tuto hrozící potupu řeší Kleopatra smrtí - nechá se uštknout hadem, kterého přes stráž pronáší vesničan.
Epilog pronáší Caesar:

"Zdvihněte ji i s ložem, na němž leží! Její dívky odneste z hrobky! Se svým Antoniem tu budiž pohřbena! Slavnější pár hrob žádný neobemkne. Velké děje, jak ten, i strůjce bolí. Nejsou menší v svém žalném údělu než sláva toho, kdo do žalu je uvrh. Naše vojsko vzdá mrtvým při obřadech hold a čest. Pak vzhůru do Říma! Ty, Dolabello, měj péči, aby se to velce dělo!"
Caesar zde tedy vzdává hold velikosti Lásky Antonia a Kleopatry, zároveň však reflektuje svůj obrovský úspěch.

Kompozice

Vzhledem k tomu, že kompozice formální je uspořádání tématických složek, myslím, že jsem ji už drobet popsal v předchozí části. Kompozice v čase je zde jasně chronologická, hra by ani neměla být tříštěna do více dějových rovin.
Funkční kompozice - vévodí kauzalita - jeden motiv s ubíhajícím časem vychází z druhého. Paralelní řazení si opět myslím je v dramatu klasického formátu vyloučeno. Ovšem gradace zde jde ruku v ruce s kauzalitou - jedna scéna graduje do druhé.
Vysvětleno na příkladech:
Jak již jsem zmínil ve struktuře díla - Nejsou zde žádné odbočky v čase, žádný návrat do minulosti, děj plyne stále kupředu. Kauzalita a gradace zde jdou ruku v ruce, zatímco kauzalita je stálá, gradace občas napomáhá posílit napětí situace: V další scéně pak vystupuje Antonius již na bojišti, dále se vše řadí opět kauzálně.
Možná by se dalo říci, že právě tyto krátké výstupy by téměř směřovaly až k paralele. Vždy je totiž uskutečněn náhled do zákulisí obou táborů. Paralela v pravém slova smyslu to však v dramatu není.

Autorský záměr

Hra pojednává každopádně o lásce a moci. Obě tyto ve svém spojení vedou k intrikám a k velice nepříjemným závěrům. Antonius miluje Kleopatru. Té silně imponuje jeho velikost, tedy do jisté míry jej také miluje, je ovšem schopna - jak jsem se již zmínil - jej bez výčitek podrazit. On ji přesto nakonec odpouští. Aplikováno na dnešní dobu (přímo na mě) - Děj navádí k ztotožnění se s Antoniem, přitahuje vás Kleopatra. Nakonec jste zrazen tím, pro co mělo smysl bít se.

Užitá literatura:
Antická dramata, Shakespeare William, přeložil E. A. Saudek, Odeon, Praha 1983
Stručné dějiny anglické literatury, Evans B. Ifor, přeložil Miroslav Vojtěchovský, Svoboda, Praha 1948
Shakespearovské črty, Kott jan, přeložila Ludmila Furgyiková, Československý spisovatel, Praha 1964

(Konec citace seminární práce)




Julius Caesar Seznam kapitol Troillus a Kressida