Cymbelín

(Úryvek seminární práce, Lenka Filipová, oktáva vrbenská, 2003 )

Tiskem vyšel text Cymbelína až v prvním fóliovém vydání v roce 1623.
Za hlavní pramen hry se obvykle považuje devátý příběh z druhého dne Boccacciova Dekameronu. Oba příběhy sázky o cudnost vdané paní jsou si velmi podobné. V době, kdy Shakespeare hru Cymbelín psal, nebyl ještě Dekameron přeložen do angličtiny. Shakespeare by musel číst Dekameron v italském originále nebo ve francouzských překladech. Příběh sázky je však v evropské literatuře přítomen již od 13.století. Shakespeare tedy mohl čerpat inspiraci i z jiných literárních děl.
V jistých částech hry stírá Shakespeare hranice mezi snem a skutečností.
Jazyk této hry se tentokrát trochu vymyká, zdá se, že upouští od oné harmonie postavy a jazyka. Jazyk nepřispívá k portretizaci postavy, ale spíše umocňuje divadelní situaci.

Hlavním motivem je tedy sázka, která zapříčiní pozdější zkomplikování děje. V prvních scénách hry se často opakují metafory vlastnictví, obchodu a peněz. Shakespeare tvrdí, že slovo má magickou moc, a proto nás nemůže překvapit dvojsmyslnost v lidské řeči. Hra je plná promluv na teatrální úrovni. Postava Iachima při hře bleskurychle reaguje, takticky s rétorickou vyspělostí. Tato hra vyústí v zápletku, zda jsou lidé schopni si odpustit.
Nalezneme zde příběh lásky, moci, nepochopení, zrady i soutěživosti.

V Shakespearových romancích se často postavy dokáží rychle proměnit, mění se jejich smýšlení - protikladné stavy mysli. Tyto proměny jsou přímo součástí Shakespearovy metody (například schopnost ducha Ariela ve hře Bouře - mohl se proměnit jak v kladnou postavu, tak i v zápornou).
Ve hře Cymbelín jsem objevila, že se některé scény jakoby dvakrát opakují a podruhé s větší intenzitou: - znásilnění, kterého se chce dopustit Iachimo na Imogeně (v nádherném pokoji, klidná noc) - podruhé se chce znásilnění na Imogeně dopustit Cloten (v jeskyni, v Posthumových šatech, v brutálnější formě).
Některé scény mě pobavily, protože se mi zdály velmi nereálné. Shakespeare se zde soustřeďuje na stavy mysli mnoha postav a méně dohlíží na to, jak tyto postavy řeší (ovlivňují) průběh děje.
Hra se ocitá na rozhraní hrůzy a směšnosti. Z Imogeniných promluv jsem vypozorovala obrazy postupného zmenšování.

Imogena:
Já bych si snad
k prasknutí za ním oči napínala,
až by byl menší nežli malá muška,
menší než hrot té nejmenší mé jehly,
až do vzduchu by se mi rozplynul.
A potom bych si oči vyplakala.
Kdy se mi ozve, Pisanio, řekni?

Dělení hry

I.dějství - 6 obrazů
II.dějství - 4 obrazy
III.dějství - 7 obrazů
IV.dějství - 4 obrazy
V.dějství - 6 obrazů

Tato hra se skládá z mnoha obrazů, je v nich velmi dobře popisované prostředí, kde se hra odehrává.
Hra má poměrně komplikovaný děj, vystupuje v ní mnoho postav a příběh je ovlivňován mnoha drobnými událostmi, události mají rychlý sled, čtenář zjišťuje mnoho informací najednou (někdy jsem měla potíže s uspořádáním děje), některé scény ve mně provokovaly pocit nechutenství a strachu. Ráda bych v této souvislosti zmínila scénu, kdy Imogena objímá bezhlavé tělo Clotena (myslí si, že je to Posthumus) v tmavé jeskyni a pomaže si obličej jeho krví. Tato scéna mi přivodila depresi, i když možná měla vyjádřit sílu a nekonečnost lásky. Scéna byla vykreslena poměrně detailně a vizuální představa, která se zrodila v mé hlavě byla opravdu děsivá. Už vím, proč vzniklo spojení "shakespearovská paradoxnost a ironičnost".

Kompozice

expozice
- čtenář se seznámí s klíčovými postavami, král nechce přijmout manžela své dcery, manželé jsou rozděleni, královna se snaží prosadit svého syna (využije situace)
kolize
- manžel je daleko od své Imogeny, Cloten vyvíjí na Imogenu stále větší nátlak, královna a Cloten vymýšlejí, jak získat Imogenu a tím i moc, Imogena se trápí pro manžela
krize
- Posthumus uzavírá sázku a děj se dynamizuje, Imogena uspěje ve zkoušce, ale Iachimo Posthuma přesto oklame, Posthumus prožívá vnitřní krizi a žádá svého sluhu, aby zabil "nevěrnou" Imogenu, Imogena prchá v převleku, pomáhá jí Pisanio, Setká se se svými ztracenými bratry
peripetie
- Imogena požije lék, který ji uspí, objevuje se Cloten a je zabit v souboji, Imogena se probouzí vedle bezhlavého těla, královna onemocní, začne válka, Posthumus se vrací zpět, trápí ho výčitky
katastrofa
- královna se přizná ke svým podlostem, ještě než zemře, díky válce se opět všichni setkávají, i ztracení synové, Iachimo vysvětlí svou lest, Posthumus a Imogena se udobří, král přijme Posthuma za svého zetě, Král je šťastný - našel syny, válka končí uzavřením míru

Postavy

Cymbelín - král Británie, duší i srdcem velký vladař a bojovník, oženil se se ženou, která chtěla získat moc pro svého syna a neměla ráda královu dceru; byl královnou ovlivněn a byl nechápající vůči své dceři (později toho litoval); po smrti své první manželky ztratil své dva syny, tím se vysvětluje, proč byl tak upnutý na Imogenu a nechtěl se smířit s tím, že se provdala za chudého šlechtice; byl zaslepen královninou přetvářkou, prohlédl až po královnině sebevraždě (její přiznání); ve hře nejsou popisovány jeho vlastnosti (vyplývají pouze z děje)
Imogena - Cymbelínova dcera, tatínek nechápe její lásku k Posthumovi (ten je vyhnán) a Imogena je vězněna; mnoho si vytrpí, o její ruku se ucházel Cloten (nemilovala ho), utekla za svým milovaným v převleku za muže (Fidelio); její láska byla velmi silná (Posthumovi se zprotivila kvůli Iachimově lži); opět se setkají a vše je vysvětleno; řekla bych, že je to postava, která je akční (hýbe dějem); je odvážná, vydá se v převleku na velkou cestu; nepřestává milovat otce ani Posthuma, i když jí ublížili; má odhodlání, je důvěřivá, což se jí vymstí
Královna - nevlastní matka Imogeny, Cymbelínova žena, zastupuje ve hře zápornou postavu - stále se přetvařuje a chce získat moc a peníze, je schopna dát králi či Imogeně smrtící jed; velmi miluje svého syna, když se ztratí, onemocní; výčitky svědomí se u ní dostaví těsně před smrtí; svěří se Pisaniovi, který těmito informacemi dopomůže k rozluštění celého příběhu; snaží se ovlivňovat a podplácet postavy kolem sebe, aby je získala na svou stranu; málokterá postava se propůjčuje jejím zvrhlostem (někdy používá i vydírání); typická postava, která komplikuje děj
Posthumus - chudý šlechtic, manžel Imogeny; všichni o něm říkají, že je ctnost sama; je to vznešený muž, který není schopen ani pouhé křivé myšlenky; do děje je systematicky zařazen a příliš ho nemění; zasáhne jen jednou, když se vsadí, že jeho žena je nejvěrnější ze všech žen a nikdy by ho nepodvedla; postava Posthuma je mi velmi nesympatická; sázet se o ctnost ženy mi přijde jako její ponížení; pokud ji miluje a věří jí, není důvod se vsázet a takto obchodovat; sázka je vyvolána mužskou marnivostí a pýchou, tento muž stanovuje cenu důvěry; podle něho má důvěra cenu zlatého prstenu

Posthumus:
Přijímám vaše podmínky a teď to
sepíšeme. Smlouva nás zavazuje
k následujícímu: jestli se od ní vrátíte
a přivezete mi nezvratné důkazy, že jste
u ní uspěl, nebudu už vaším nepřítelem
a ona nebude hodna našeho sporu. Jestli
ale odolá vašim svodům a vy nedokážete
opak, zodpovíte se mi mečem za svoje
nízké smýšlení o ní a za útok na její
cudnost.

Pisanio - Posthumův sluha, jedna z nejdůležitějších postav; zastává funkci věrného sluhy, který není schopen zrady; je velmi chytrý a vymyslí přestrojení pro Imogenu, když ho Posthumus žádá, aby ji zabil; není schopen vraždy; má dobré srdce; je nejbližší lidovému čtenáři či divákovi; pomáhá uspořádat děj a jeho chování bylo pro mě snadno pochopitelné a správné; získal si mé sympatie i proto, že je spojencem dvou zamilovaných lidí, kteří nemohou být spolu

Pisanio:
Než zradit pána, uškrtím se radši
a to vám, madam, bude muset stačit.

Cloten - syn královny; je to padouch, který je schopen i brutálního násilí, vytrvalý, namyšlený; má stejné vlastnosti jako jeho matka; objeví se vždy, aby zkomplikoval situaci; je rád středem pozornosti

Cloten:
Ano, vím. Ale hodí se, abych urážel ty,
co stojí pode mnou.

Iachimo - italský svůdník, účastník osudné sázky; velmi dobrý řečník; umí člověka přesvědčovat, podbízivý, velmi nerad prohrává; lže, jen aby vyhrál sázku, nápaditý; má přirozený talent herce, nemá špatné srdce; je unesen krásou Imogeny a ví, že sázku nevyhraje; vymyslí si lest a schová se do truhly
Belarius - zavržený šlechtic, který unesl syny Cymbelína a vychoval je v jeskyni; má samé kladné vlastnosti
Guiderius - Cymbelínův ztracený syn (v přestrojení Polydor), nezkažený lidmi
Arviragus - Cymbelínův ztracený syn (v přestrojení Cadwal), nezkažený lidmi
Cornelius - lékař
Filario - přítel Posthuma
Philharmonus - jasnovidec
Lucius - římský vyslanec

Další postavy

duchové, muzikanti, vojáci, páni a dámy, žalářníci, dva šlechtici

Stručný děj

Hra se odehrává v Británii, kde vládne král Cymbelín. Jeho dcera Imogena se provdá za chudého šlechtice Posthuma. Posthumus je ze země vyhnán. Posthumus odplouvá za svým přítelem Filariem. Seznámí se s Italem Iachimem a uzavře s ním sázku. Sázka se týká věrnosti a cudnosti Imogeny. Iachimo se vypraví za Imogenou s Posthumovým dopisem, aby ho přijala. Pomocí lsti stráví noc v Imogenině ložnici. Iachimo je ukryt v truhle a napíše si, jak vypadala ložnice, a neopomene si zaznamenat, že má Imogena nad levým prsem mateřské znaménko. Iachimo se vrátí zpět, popíše vše Posthumovi. Ten mu uvěří. Posthumus žádá po svém sluhovi Pisaniovi, aby Imogenu zabil. On to nedokáže a Imogena v přestrojení odchází za Posthumem. V jeskyni potká své dva bratry, o kterých neví, i s jejich vychovatelem. Do děje je zapleten i Cloten, který hledá Imogenu. Je zabit v souboji. Imogena pozře lék, který ji uspí, a probudí se vedle těla bez hlavy. Myslí si, že je to Posthumus. Mezitím se rozpoutá válka mezi Británií a Římany. Královna ztrátou syna onemocní a umírá. Válka v této hře stojí v pozadí a je důležitá pouze tím, že zajistí opětné shledání všech klíčových postav. Imogena se opět setká s Posthumem a svým otcem, dozví se, že má bratry. Posthumovi odpustí poté, co je vše vysvětleno v závěru hry. Král již neoponuje Imogenině manželství a raduje se z návratu synů. Vše dobře skončí a hříchy jsou odpuštěny. Jasnovidec předpověděl, že uzavře Británie významný mír s Římany, a to se také vyplnilo.

Celá hra vypadá idylicky, ale zničení zla přineslo dvě lidské oběti.

Závěr

Tato hra by mohla být pro dnešní diváky v divadle atraktivní, je plná napětí a zápletek. Mně se hra příliš nelíbila, protože mě odrazovaly některé brutální scény. Hra je opravdu na pomezí smíchu a děsu. Láska mi v této hře nepřišla ideální. Imogena nebyla Posthumovým majetkem, aby se o ni mohl vsázet. Kladně bych ohodnotila, jak Shakespeare popisuje vnitřní pocity postav. Líbila se mi i typová pestrost postav.

(Konec citace seminární práce)