Dante Alighieri


Dante završuje předchozí etapu vývoje literatury, jeho tvorbou vrcholí středověké básnictví, současně otevírá etapu novou.

Dante Alighieri se narodil v roce 1265 ve Florencii v nezámožné šlechtické rodině.
Dantův děd Cacciaguida se zúčastnil II. křížové výpravy roku 1147 a na ní padl.
Po jeho vdově přijala rodina Dantů jméno Alighieri.
Matka básníka se jmenovala Bella a brzy zemřela. Otec Alighieri se podruhé oženil, ale zemřel před rokem 1283, náležel k velfské straně.
Dante studoval sedmero svobodných umění. Ovládal latinu, francouzštinu a provensalštinu. Studoval antické básníky (Vergilia, Ovidia, Horatia, Lukiana).
Do roku 1283 spadá jeho platonická láska k Beatrici Portinari, kterou opěvuje v sbírce milostných písní Nový život (Vita nuova, 1292).
Jednotlivé písně jsou zde propjeny prozaickým textem.
Beatrice, která se provdala za Simona de Bardi, zemřela roku 1290. Básník hledá útěchu ve studiu literatury a filosofie, zkazí si zrak, V roce 1295 se ožení s Floreťankou Gemmou Donati, má s ní tři syny, Petra, Jakuba, Antonia, dceru Beatrici, která s Dantem sdílela jeho pozdější vyhnanství v Ravenně. Příčinou Dantova vyhnanství byla jeho účast v politickém životě.
Velfové se ve Florencii rozštěpili ve dvě strany, černé, kteří byli spojeni s papežem, a bílé, ke kterým se hlásil Dante. Dante byl po vítězství černých v roce 1302 odsouzen do vyhnanství.
Dante putuje po Itálii a je odkázán na dobrodiní svých příznivců, obdivovatelů, přátel. Své naděje upírá k osobě císaře Jindřicha VII., očekává, že Jindřich obnoví římskou říši, ovšem císař brzy zemře.
Posledním místem básníkova pobytu byla Ravenna, asi od roku 1317.
Dante Alighieri zemřel 14. září 1321 zimnicí na cestě do Benátek, pochován je v Ravenně, kde mu byl v roce 1483 postaven pomník.
Floreťané se marně snažili získat ostatky svého slavného rodáka.

  • Božská komedie (La Divina Commedia), kterou nazval Carducci "chlebem silných"). Již v roce 1292 pojal Dante plán napsat báseň na oslavu Beatrice. Složil ji asi v posledním desetiletí svého života.
    Božská komedie je duchovním eposem, který má tři části (Peklo Il Inferno, Očistec Il Purgatorio, Ráj Il Paradiso). Každá část má 33 zpěvy, Peklo je uvedeno jedním zpěvem navíc. Celá skladba je složena v tercinách, t.j. tříveršových slokách.
    Uprostřed životní dráhy, v třiceti pěti letech, zabloudil Dante v tmavém lese, kde ho ohrožují tři šelmy: panter (smyslnost), lev (pýcha), vlčice (lakota). Tu mu přichází na pomoc Vergilius, kterého na Dantovy prosby vyslala Beatrice, a oznámí mu, že neunikne jinudy, než říšemi posmrtnými, tedy Peklem a Očistcem, kde mu bude průvodcem.
    Peklo se skládá předně z předpeklí, kde jsou ti, kteří nebyli ani dobří, ani zlí, pak je devět kruhů pekelných, jež se sbíhají dole jako ohromná nálevka. Přes řeku Acheron převáží nevlídný kouzelník Charon do prvního kruhu (limbu), v němž dlí nekřtěňátka a ctnostní pohané, např. Vergilius. Tito netrpí žádnými mukami.
    Ty nastávají až v dalších kruzích pekla. Na spodu pekla je bažina pokrytá ledem a v ledu jsou zamrzlí zrádci, uprostřed tříhlavý Lucifer, v každé tlamě hryže po zrádci, jsou jimi Jidáš, Brutus a Cassius.
    Očistec je přechodem k Ráji, před vchodem do ráje Vergilius předává Danta Beatrici. (V očistci dlí m.j. Přemysl II. a Václav II., Rudolf Habsburský.)
    Ráj má devět sfér - Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter, Saturn, nebe stálic a křišťálová klenba nebeská (Primum mobile). Za sférami je Empyreum, nebe světa, sídlo boha a blažených. Básník nazírá na sv. Trojici a tajemství Kristova vtělení.

    Božská komedie podává vidění onoho světa a má jinotajný smysl: Ukazuje jak člověk z nepravosti a hříchu dospívá k poznání pravé životní cesty, jak se očišťuje a povznáší k Bohu.
    Dante v Božské komedii podává věrný obraz své doby politicky rozhárané, ale i obraz své vlastní silné osobnosti. Dodnes působí nejsilněji Peklo. Očistec i Ráj se opírají o dnes již neznámou středověkou učenost, užívají nám již neproniknutelné symboly.

    Název díla vzniká postupně. Dante dílo pojmenuje Komedií, a to proto, že končí dobře. Přívlastek Božská připojuje až Boccaccio ve svém díle Život Dantův.

    Další díla, byť nedokončená:
    • Hostina (zpracovává prózou středověké názory)
    • O řeči lidu (požadavky na uznání italštiny jako spisovného jazyka)
    • O státu (výklad politických názorů, tedy kritika papežství a výklad představy obnovení svaté říše římské, jako nástroje obrození Itálie)

(pokračuje citace seminární práce, Michal Hořejší, oktáva vrbenská, 2003)

Tuto část seminární práce bych započal vylíčením kulturně politické situace v Itálii čtrnáctého století, mírně pojednám o Dantových vrstevnících majících souvislost právě s ním a z tohoto se pokusím vyvodit podmínky vzniku samotné Božské komedie.

Co století třinácté připravilo, vyúsťuje ve věku přicházejícím, řečeném "Zlatý". Století čtrnácté je zahájeno velikou událostí - Jubileem k pontifikátu Bonifáce Osmého (obrovské církevní slavnosti pořádané roku 1300 v Římě). Sem se sjíždí většina evropského křesťanstva. Tento akt urychluje proces národního uvědomění Itálie a posiluje vědomí, že Řím je středem světa.
Na jednu stranu tedy napomáhá rozmachu nově kulturního pohledu na svět. Na stranu druhou zapříčiňuje papežovo přesvědčení o jeho vládě nad světem. Účastníky Jubilea spojuje nejen možnost odpuštění všech hříchů, ale i podobná myšlénka - prokletí světa a těla, marnost, hledání života mimo život pozemský.
V obrovské síle kléru se začínají vyčleňovat neuznávaní autoři laičtí. Pomýšlejí na zašlou slávu Říma, na jeho dceru Florencii a v duchu antiky kloubí filosofii s jí neodporující vírou.
Literatura měla tedy ze století předchozího svoji látku, nástroje i myšlénku, jejíž bylo Jubileum nádhernou manifestací. Tato myšlénka dostala ve století čtrnáctém dokonalou individualizaci a ztvárnění. V tomto století opouštíme dosavadní literaturu prostředí klášterního. Literatura vstupuje do skutečného života, tedy do života s prožitky. Myšlenky autorů opouštějí theologické a scholastické abstraktnosti a stávají se mravními a materiálními.

Jacopo Passavanti - mnich píšící traktáty provázené viděními z onoho světa, cílem je budit dojem a pohnout věřící v pokání zobrazením neřestí a trestů.
V této době hospodářského rozmachu Itálie nabývá na důležitosti žánr kroniky. Což je pochopitelné - dokonalé, bohaté město musí mít zapsány své dějiny. Zde bych hlavně zmínil Dina Compagniho, který je mimo jiné Dantovým přítelem. Tento sepisuje italsky události florentské od roku 1270 do roku 1312. Není to kronika ryze faktická. Bere osobní prožitky, komentuje. Kroniku píše v období ostrých střetů mezi tzv. Černými a Bílými. On sám patří mezi Bílé (ostatně stejně jako Dante). Chtěl obě strany sjednotit. S tímto postojem se staví do čela Florencie. Naproti němu tvoří Kroniku florentskou Giovanni Villani - pouze sbírka faktů. Villani zde representuje křídlo Černých.

Dějepisný náhled:
Strany zmítající Florencií byly, jak jsem již naznačil, Černí, vedeni rodem Donati, a Bílí, vedeni rodem Cerchi. Tento mocenský boj je pochopitelný - Florencie byla ve fázi nesmírného obchodního rozmachu. Okolnosti tlačily vývoj do bodu, kdy dosavadní způsob vlády selhává. Tak tedy donedávna neurození Cerchiové (zástupci reformního hnutí) dorážejí na starý feudální rod Donatiů.
Dante - tehdy příslušníkem městské vlády - rozhodl předáky obou znepřátelených táborů odsoudit do vyhnanství. Je tedy vyhnán Corso Donati a Guido Cavalcanti. Onemocnivší Cavalcanti je však povolán nazpět - veliký nesouhlas občanů. Dante náležel mezi Bílé a byl i přítelem Cavalcantiho.
Černí se opírají o papeže a o lidové vrstvy. Papež Bonifác VIII,. povzbuzen Jubileem, povolal Karla z Valois do Florencie pod záminkou obnovení pořádku ve městě, ve skutečnosti pak s posláním prosadit vládu Černých. Dante odjíždí jednat do Říma se samotným papežem - neúspěšně. Dino je zvolen opět signorem (v počtu šesti nejvyšší úředníci voleni do čela Florencie na jeden rok) - všichni muži mírumilovní. Černí tohoto využívají. Bílí ustávají v útocích. Dino se snaží zabránit vstupu Karla z Valois (byl přezdíván Bezzemek - Francouz, bez koruny, připraven kořistit v cizích podmínkách) do města. Dino nemá sílu postavit se sám, a tak uspořádává plebiscit - tento dopadá ve prospěch Karlův - jeho jezdci zaplňují město. Vystupují řečníci proti signorii, dokonce Karlova snaha signory odstranit. Po delších sporech a menších srážkách se konečně dostává Karel z Valois k moci - odstupují jak signoři, tak priorové. Dino je pod dohledem vítězů. Dante, kterého jsem zatím opomíjel, byl roku 1302 vyhoštěn z Florencie, do které se již nikdy nevrací. Toto mu ale i pomáhá - odchází z politické funkce, kdy se snažil nastolit ideální stát v čele s Florencií, a získává prostor pro tvorbu...

Samotný Dante:
Na úvod podotýkám, že vedle své příslušnosti k Bílým dal by se zařadit do hnutí ghibellinů - příslušník strany císařské, bojující proti straně papežské. Naproti Ghibellinům stáli tzv. guelfové, kteří hájili pravý opak. Tyto své názory vyličuje Dante hlavně v díle De Monarchia, ke kterému se dostaneme za chvíli.
Dante se po smrti své zamilované Beatrice noří do pilného studia. Dokončuje Nový život (Vita nuova), ve kterém tvoří z Beatrice "nejkrásnější a nejpočestnější dceru Císaře vesmíru, které dal Pythagoras jméno Filosofie". Vlivem dalších studií se rodí nová Beatrice - duchovní světlo, láska sdružující rozum, čin, vědu a život. Stává se symbolem. Dante, aby osvětlil tento svůj nový postoj k inspiraci jménem Beatrice, rozhoduje se sepsat své canzony (sborníky veškeré jeho italské poesie) - do celkem čtrnácti canzonů uzavírá veškerou vědu v jejím užití na život mravní. Tuto práci nazývá Hostinou.
Dante píše komentáře ve svém rodném jazyce, tedy italštině, což v tehdejší době působí jako nevhodné. Dante má však silné argumenty - prohlašuje latinu za nejvznešenější a nejkrásnější jazyk. Ovšem hodí se, aby tato latina komentovala italštinu, když komentář má být textu podřízen a latina je zjevně dominantní. Navíc jak by mohla komentovat řeč národní, když ji přece nezná. Novinka jíž bylo toto psaní o věcech vědeckých v řeči národní (což je jako nabízení chleba hostům - Hostina) (viz. Tomáš Štítný ze Štítného) donutila Danta obhájit se v celých osmi kapitolách.
Dante je velikým bojovníkem za užívání italštiny: " A všichni tito takoví jsou zlí nenávistníci Itálie, neboť pokládají za nízký tento vzácný národní jazyk; kterýž - je-li v něčem nízký - pak jen tím, že zní z nevěstčích úst těchto cizoložců (cizoložců s jinými jazyky)."
Proto píše komentář v italštině, aby ukázal její potenciál a moc.
Další knihu ale tvoří v latině: De vulgari eloquentia (O řeči lidové) - obhajuje zde italský jazyk v literatuře.
Latinsky tvoří, aby oslovil širší vrstvy. Chce z italštiny vytvořit jazyk nadnárodní, jakousi obdobu latiny - to však vyplývá z jeho názorů na svět. Chce vytvořit císařství (ghibellin) po vzoru starověkého Říma, ve kterém by se užívala právě jeho italština jako jazyk učenců.
Tvoří traktát De Monarchia (O státě) - rozdělen na tři knihy. První dokazuje, že dokonalou formou vlády je právě monarchická. V druhé dokazuje, že tato dokonalost je vtělena v říši římské, přerušené, však nezaniklé, neboť předřízené Bohem. Ve třetí knize zjišťuje vztahy mezi říší a vládou duchovní, mezi jediným císařem a jediným papežem. Oligarchie i demokracie jsou vlády náhodné a chybné - zde se shodují guelfové a ghibellini. Papež tvrdí - je-li duše nadřízena tělu, musí být papež nadřízen císaři, moc duchovní má právo poučovat a soudit moc světskou. Když duch byl brán jako podstata a tělo jako jeho hřích, papežova, tedy i guelfské tvrzení bylo téměř nezpochybnitelné. Dante se ale staví k problému jinak: Duch i hmota mají každý svůj vlastní život - nezávislost obou mocí, z nichž každá je ovšem nástrojem božím na zemi. Pokládá je za "dvě slunce", jedno pro cestu k Bohu, druhé pro cestu světem. Jedno pro nebeské, druhé pro pozemské blaho. Papež nemá vládnout světskou mocí, naopak císař mu má vzdávat úctu a ve světě dbát na to, aby bylo dodržováno právo.
Jak Ghibellini tak Guelfové se shodují v názoru zkaženosti světa. Zatímco Guelfové, uznávají za nápravce papežova legáta Karla z Valois, Ghibellini se dovolávají císaře. Má se za to, že Dante sepsal tento traktát, aby napomohl cestě císaře Jindřicha VII. Lucemburského, jenž přitáhl do Itálie, aby ji uklidnil, avšak zemřel na počátku svého podniku.
Cílem života je spása a mír duše v nebeském světě. Žít znamená umírat na zemi pro život v nebesích. Duše vchází na zem čista z rukou Boha, zde je vystavena zlu a bolesti a nemůže se vrátit zpět do vlasti než očištěna ze vší poskvrny pozemské. Abychom došli míru, je nutné projít třemi stupni - pozemskou Lidskostí, Očištěním a Obrozením. Těmto odpovídají tři světy - Peklo, Očistec a Ráj. Když duše přemožena lidskostí upadá na prvním stupni v moc ďáblovu, je to tragédie duše. Překoná-li však duše pokušení ďáblova, dojde očištění a zbaví se pozemské lidskosti, nastane její oslavení v míru věčném, nastává komedie duše. Literatura s touto tématikou sahá až k Františkovi z Assisi a objevuje se též u již zmíněného Passavantiho. Je však bez ohlasu u třídy vzdělanců. Tehdejší vzdělanost krom Bible a svatých Otců zahrnovala vše, co bylo známo ze světa starověkého. Čerpala z pohanské literatury pod štítem alegorie a obracela mluvu křesťanskou do formulací Aristotelových či Platonových. Království boží nazývali královstvím filosofie a uskutečnit je znamenalo uvést svět ve shodu s výroky filosofie, sjednotit rozum a čin. Prostředníkem byla láska, nikoli však láska smyslová, jež byla hříchem, ale láska intelektuální, láska k filosofii (viz Beatrice). Cílem bylo vytvořit mravní království ctností, v jehož čele by stály obě slunce (papež a císař). K uskutečnění tohoto mravního království působila tradice Vergiliovská (ve své Aeneidě oslavuje Řím a jeho minulost). Čekalo se na monarchii předurčenou Bohem, obnovení Římského impéria. Příkladem duše, která vyšla z rukou božích a po krátkém putování se vrací do nebes jako krása duchovní a světlo rozumové, je Beatrice. Je světicí lidí vzdělaných nejmenovanou Paní básníků. V druhém náhledu je Beatrice Filosofií. Dantova poesie míří k tomu vyústit v čirou vědu, výklad světa mravního, etiky. Tehdejší lidová literatura, včetně Dantovy Hostiny, je přílišně prorostlá abstrakcí a jejím důsledkem - alegorií. Svět Dantův tedy nemůže zůstat uvězněn v těchto mezích. Měl přílišnou obraznost, aby mohl zůstat v abstraktnu, snaží se je spíše obarvit, oživit, nežli učinit předmětem diskusí a otázek. Tvůrčí fantasie, planoucí vášně zklamaného vlastence a úzkosti života veřejného, ba i soukromého nemohly dojít ukojení právě v této abstraktnosti vědy, která mu byla přece tak drahá. Chtěl uskutečnit toto království vědy či království boží, které všichni hledali: chtěl je učinit světem živoucím. Svět je temný hvozd, lékem je věda, dle jejíchž zásad by měl být utvářen. Tento ideál dochází uskutečnění v zásvětním životě, v království Božím, shodném s pravdou a spravedlností. Proto k východu z hvozdu vede jediná cesta: kontemplace a vidění Onoho života. Touto cestou jde duše, která vítězí v bitvách smyslností a dosáhne svého míru, svojí věčné "komedie" blaženosti.

Přistupme k samotnému dílu Božská komedie (La Divina Commedia). Původním názvem pouze Komedie, přízvisko božská přidal roku 1555 G. Boccaccio. Vzniká v letech 1307 až 1321.
Dělí se na tři části: Peklo, Očistec a Ráj.
Stručný děj:
Tato část je velice zvláštní. Vzhledem k tomu, že celé dílo je jakousi duchovní cestou, která se odehrává spíše v autorových prožitcích, nemluvil bych přímo o ději, není tu děj takový, na jaký jsem byl dosud u všech knih zvyklý. Přesto - Poutník (autorova stylizace) se v půli svého věku ocitá v temném hvozdě (viz předchozí, temný hvozd představuje tehdejší svět). Zde se setkává se třemi šelmami - pardálem- symbol rozmařilosti, ohrožující život hříchem (nebo také symbol Florencie, která Danta vyhostila), se lvem - symbol pýchy (také znamení domu Francouzského, viz Karel z Valois), a konečně s vlčicí - symbol lakomství či vlády (také papežství z dob Bonifáce VIII).
Těmito tvory je Dante zahnán na dno propasti, kde potkává svého prvního průvodce, Vergilia (proč zrovna Vergil jsem již naznačil v úvodu). Vergilius mu sděluje, že nyní není cesty zpět, Dante musí projít celým zásvětím:

...I myslím, že ti bude ku prospěchu,
půjdeš-li teď co za svým vůdcem za mnou,
já povedu tě místy věčných vzdechů....
(Vergil- Peklo, I, 114).
Dante tedy prochází s básníkem Předpeklím (Nápis na bráně: Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců, mnou prochází se do věčného bolu, mnou prochází se k říši zatracenců...)
Zde jsou duše, které nechce ani Peklo ani Ráj:
... Jsou přidruženi k zbabělému sboru
těch andělů, co jenom sebe ctili,
ne věrni Bohu, aniž plni vzdoru.
Nebe je svrhlo, by je nehyzdili,
však nevzalo je peklo za své učně,
aby se lotři jimi nepyšnili.
(Vergil- Peklo, III, 42).
Na začátku Pekla je určitá oblast nazývající se Limb - zde jsou duše ani živé, ani mrtvé - nepokřtěné děti a hlavně antičtí básníci. Zde je sídlo i samotného Vergilia.
...Že dosud pochvala a sláva
ve světě tvém se jejich dílům splácí,
proto i zde se výsada jim dává...
(Vergilius- Peklo, IV, 78).
Dále přicházejí do samotného Pekla - to má podobu devíti stupňovitých kruhů, hierarchizovaných dle závažnosti hříchu zde dlících duší. Každý kruh má navíc několik pásem - tzv. žlebů. V Pekle sídlí krom již zmiňovaných také smyslní, obžerní, lakomci a marnotratníci, hněvivci, kacíři a nevěrci, násilníci, lstivci, podvodníci a zrádci. Mimo těchto hříšníků, kterých se Dante vyptává na jejich osudy,se zde setkávají se spoustou bájných tvorů - Kerberem, Mínotaurem, Kentaury...
Na dně samotného Pekla leží nehybný Lucifer, přes něhož se poutník se svým průvodcem dostává na jakousi druhou polokouli, která je celá pokryta vodou, uprostřed níž leží ostrov s horou - Očistec.
Na počátku, u bran Očistce, se setkávají s hlídačem - Andělem, ten maluje Dantovi na čelo sedm P, jak sedm hlavních hříchů, dle nichž je i hora Očistce vertikálně rozdělena (pýcha, závist, hněv, duševní lenost, lakota, hýřivost, smilstvo). Těchto sedm liter se Dantovi během cesty na horu neustále smývá.
V Očistci rozmlouvají s hříšníky stejně jako v Pekle. Na konci Očistce se setkávají s Beatricí- On s Vergilem stojí na jedné straně, na druhé straně Beatrice s anděly, mezi nimi dvě řeky - blíže Dantovi Léthé - zapomnění, pak Eunoé- síla. V jedné se duše zbavuje zbytků špíny minulosti, ve druhé nabývá schopnosti povznést se ke hvězdám. Beatrice přijíždí ve voze - církvi taženém Nohem - symbolisuje Krista. Setkávají se u Stromu poznání, který je spolu s vozem ničen orlem - císařem, jenž dal peníze papeži, z čehož si vyvozuje svůj vliv. Dante přechází na druhou stranu. Je náhle bez Vergilia, sám s Beatricí, která se jeví být nepřívětivá:
"Jsem Beatrice! Hleď můj pohled snésti!
Jak to, že nahoru si přijít ráčil?
Nevěděls, že zde člověk najde štěstí?"
(Beatrice- Očistec- XXX, 75)
S Beatricí putuje poutník po Ráji - devíti sférami blažených - sedm planet, za nimiž leží Empyreum - sídlo Boha a blažených.

Verš a historie překladů Božské komedie do češtiny
Tak, jako je celá píseň podřízena číslu tři, je i verš založen na této číslici. Každá ze tří částí má třiatřicet zpěvů. Peklo má ještě jeden předzpěv, takže celkový počet všech zpěvů je přesně sto.
Dante si pro celou báseň sestrojil speciální trojveršovou řetězovou slohu, jež od té doby proslula jako terza rima, neboli tercína. Jednotlivé verše mají toto schéma rýmů: aba, bcb, cdc,... Tedy nebylo jednoduché překládat toto dílo do češtiny.
První, kdo se o to pokusil, byl F. Doucha, který roku 1854 uveřejnil překlad několika zpěvů písně. Doucha nebyl dostatečně dobrým básníkem, aby při zachování původního metra rýmu utvořil plynulé a čitelné verše.
První, kdo se zhostil překládání celého díla, byl Jaroslav Vrchlický. Po svém pobytu v Itálii začal roku 1875 pracovat na překladu Božské komedie. Roku 1879 vyšlo Peklo, roku 1880 Očistec a roku 1882 pak Ráj.
Další důležitý překlad pořídil až mezi lety 1906 a 1929 Karel Vrátný, který přetlumočil báseň v nerýmovaném pětistopém jambu.
Třetí překlad činí v letech 1940 až 1948 O.F.Babler.
Poslední překladatel, o kterém jsem se dozvěděl, byl Vladimír Mikeš, kterému roku 1978 vychází překlad Pekla.

Autorský záměr
Ten je zde, myslím, zcela zjevný. Jak jsem již zmiňoval na počátku. Dante píše celou Božskou komedii proto, aby zakotvil své názory. A to názory na světskou i duchovní moc a na společenskou situaci. Setkává se zde s antickými postavami, čímž dává najevo svůj postoj k Římské říši. Setkává se s postavami ze svého života - jejich rozčleněním ukazuje své postoje v mocenských bojích Itálie čtrnáctého století. Odkazuji na počáteční část mé práce. Setkává se s Beatricí, a to nejen s tou filosofickou nebo božskou. Myslím, že Dante se zde vyrovnává se svou láskou z mladických let. Jako malé dítě se zde utíká schovat k Beatrici.

... já pak, jenž jsem zcela
jí oddán u nohou dbal jejích přání,
mysl i pohled upřel jsem, kam chtěla.
(Dante- Očistec- XXXII, 105)
Kompozice
Božská komedie je tak rozsáhlým dílem, že užívá snad všechny způsoby komposice. Samotná cesta Dantova se zdá býti popsána chronologicky, je tu však spousta myšlénkových odboček do minulosti - tedy části jsou retrospektivní:
...Nad kostmi těmito město zbudovali a pro tu, kterou prvně obydleno, bez jiné věštby Mantovou je zvali... (Vergilius- Peklo- XX, 93)
Z hlediska komposice funkční zde vychází jeden motiv z druhého, často však užívána i gradace - např. v momentu, kdy Dante ztrácí Vergila a zůstává s Beatricí:
Co ztratili jsme vinou dávné matky,
omytým očím byla malá míra,
aby se k slzám nevracely zpátky.
"Dante, že Vergil pryč se odebírá,
ty neplač proto, neplač proto v žalu,
neb k pláči ještě jiný meč tě ztýrá."
( Dante k sobě- Očistec- XXX, 57)

(Konec citace seminární práce)




Humanismus Návrat k seznamu kapitol Počátky měšťanské literatury