Francouzský kritický realismus

Stendhal pocházel ze zámožné měšťanské rodiny z města Grenoblu v jihovýchodní Francii. Matku ztratil v sedmi letech. Otec měl aristokratické sklony a konzervativní názory. Chlapci opatřil, jak bylo v tzv. lepších rodinách zvykem, kněžského vychovatele. Pobožnůstkářství a vychovatelská tyranie Stendhala odpuzovaly. Blízký mu byl svobodomyslně smýšlející dědeček, který ho seznamoval s osvícenskými idejemi. Stendhalovo dětství probíhalo v letech revoluce. Navzdory otcovým zarputile monarchistickým názorům strhlo hocha revoluční a vlastenecké nadšení.
Do Paříže přišel Henri Beyle v sedmnácti letech, za vlády Napoleonovy. Napoleonské období zůstalo však v mysli Henri Beyla především dobou bojů a vášní. Stal se důstojníkem napoleonských armád; jako intendant zásobování se zúčastnil i tažení do Ruska, které rozhodlo o Napoleonově pádu, a zažil požár Moskvy.
Po pádu císařství Stendhal ve Francii nezůstal. Hned na počátku restaurace se uchýlil do Itálie, zde prožil sedm bouřlivých let. Stýkal se s předáky revolučního karbonářského hnutí a s předními italskými spisovateli. Nadšeně studoval italské umění, jemuž věnoval své první spisovatelské pokusy.
Zprvu to byly komplikované životopisy umělců, vydávané pod různými pseudonymy. Taktéž anonymně vydal Dějiny malířství v Itálii.
Tehdy také Henri Beyle mezi jinými pseudonymy prvně použil jména Stendhal, podle německého města, rodiště historika umění, archeologa a estetika Winekelmanna.
Itálii si Stendhal zamiloval a stala se mu navždy druhou vlastí. Jako podezřelý cizinec svobodomyslných názorů byl stále špehován rakouskou policií, neustále musel kličkovat, v dopisech používal nejrůznějších šifer a krycích jmen. Po potlačeném povstání roku 1821 byl z Itálie vypovězen.
Dvacátá léta prožil Stendhal ve Francii, aktivně se účastnil bojů o novou francouzskou literaturu a diskusí o romantismu v tehdejších literárních salonech, zvláště v kroužku Delecluzově.
Pravidelně psal břitké recenze a vtipné informace o současném francouzském dění do anglických časopisů.
Teprve koncem dvacátých let píše Stendhal své první romány. Jeho románovou prvotinou je roku 1827 Armance. Roku 1830 vychází Červená a černá.
Po červencové revoluci je Stendhal jmenován konzulem v Terstu, ale rakouská vláda tu odmítá přijmout někdejšího policejně proskribovaného cizince. Je tedy přeložen do papežského přístavu Civita - Vecchia, kde tráví zbytek života v nepříliš radostné konzulské službě.
Během tohoto období svého života ještě vydal Luciena Leuwena, autobiografický Život Henri Brularda, Paměti turistovy, Abatyši z Castra a Kartuziánský klášter v Parmě. Posledním, nedokončeným románem byla Lamiela (1840).

Roku 1842 Stendhal umírá ve věku devětapadesáti let.

Stendhalův vztah ke světu

Estetické názory

Červený a černý

Tento román je z části napsán na základě skutečné události. Inspirací se pro Stendhala stal pětadvacetiletý Antoine Berthet, syn vesnického podkováře, který byl roku 1827 odsouzen k smrti pro pokus o zastřelení své první milenky v podmínkách obdobných osudům Julienovým.

Autor se snaží popsat kritický a barvitý obraz konfliktů tehdejší předrevoluční francouzské měšťácké společnosti a společenských a historických kořenů touhy po majetku a moci. K co nejpravdivějšímu vyjádření dané skutečnosti využívá Stendhal sociální a psychologická studia.
Každá kapitola začíná verši známého spisovatele. Tyto verše vystihují obsah celé kapitoly.
Časté jsou vnitřní monology, zejména Juliena Sorela.

Konflikt stendhalovského hrdiny

Stendhal do svých postav vložil mnoho autobiografického. Jsou nadány nejlepšími vlastnostmi a názory, které autor celou svou bytostí s nimi sdílí. Jsou do nich promítnuty ideály plného života, životní síly, obdivu k rušným obdobím dějin, nadšení a touhy žít, milovat a bojovat; je jim vlastní autorovo volnomyšlenkářství, jeho odpor k tmářství a tyranii.

Julien Sorel

Stendhalovská psychologie a jeho postup typizace

Honoré de Balzac

Balzac po všechna tato léta s napětím, avšak marně očekával úspěch od každého nového románu; později tuto tvorbu dvacátých let zcela zavrhl.
Balzac se učil od Rousseaua a Goetha, psal o neštastné lásce hrdinů inspirovaných Pousseauovou Julií a Goethovým Wertherem, někdy vsunoval do děje kritické úvahy o společnosti a morálce.

Horečná tvorba nepřinesla Balzacovi úspěch ani peníze. Touže se věnovat literatuře a být nezávislý na nakladatelských podmínkách a finanční tísni, vrhl se Balzac do podnikání. Učinil tak na radu první významné ženy ve svém životě, o více než dvacet let starší šlechtičny Madame de Berny. Chtěl se sám stát nakladatelem, zakoupil tiskárnu a výrobu tiskařských forem a hodlal vydávat klasiky, především Moliera a La Fontaina. O knihy vyšlé z Balzacovy tiskárny však nebyl zájem, zůstaly ležet na skladě. Balzac nebyl obchodník a chyběly mu vlastnosti nezbytné pro zbohatnutí v tehdejší společnosti. Snaha vymanit se z finanční a tvůrčí závislosti skončila krachem.

Důležitým mezníkem v Balzacově tvorbě je rok 1829. Tehdy vychází jeho první velké dílo, historický román Šuani, který se již stane součástí Lidské komedie. V této době píše samá mistrovská díla, jež vejdou do světové literatury (Šagrénová kůže, Plukovník Chabert, Evženie Grandetová, Hledání absolutna, Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán).
Koncem 40.let, v posledních letech Balzacova života, vyšly z vrcholných děl romány Sestřenice Běta a Bratranec Pons a první část Venkovanů.

Od počátku se Balzac zabýval myšlenkou nepsat romány oddělené, ale podat celistvý obraz soudobé společnosti v rozsáhlém románovém cyklu. Řada postav spojovala jednotlivé romány mezi sebou.

V době nejplodnější romanopisecké práce byl Balzac činný i jako kritik a žurnalista. Roku 1840 založil Revue Parisienne, kterou vydával sám a do níž napsal řadu významných kritických statí. Vycházela pouhé tři měsíce.

Koncem třicátých let a v letech čtyřicátých se Balzac marně pokoušel o úspěch i na divadle. Usilovat o realismus v dramatu bylo mnohem těžší než v románě.
Proti bezprostředně kritickému a satirickému zobrazení současnosti zasahovala cenzura i policie. Kromě toho nebylo snadné přenést na scénu balzacovskou tvůrčí metodu, v níž tak důležitou úlohu hraje drobnokresebný popis prostředí a povah.

Šťastný nebyl ani Balzacův soukromý a citový život. Po lásce k Madame de Berny byla nejvýznamnější ženskou postavou v jeho životě polská šlechtična paní Hanska. Po jejím ovdovění za ní několikrát jel do Ruska, chtěl se s ní oženit, ale sňatek se neustále odkládal až do posledního roku Balzacova života; manželka, kterou přivezl z Polska do Francie několik měsíců před svou smrtí, ho v Paříži brzo opustila a Balzac zemřel ve věku 51 let, roku 1850, zcela opuštěn.

Utřídění lidské komedie

Svůj velkolepý plán se Balzac pokusil teoreticky vyjádřit v Předmluvě k lidské komedii, která je na svou dobu geniálním manifestem realistického umění.
Balzac chce umělecky zachytit historii mravů soudobé společnosti. Nechce se však omezit na jednu nebo dvě typické postavy, na vytvoření "jedné tváře života", jak se tím až dosud spokojovali nejslavnější vypravěči. Aby mohl vystihnout typické rysy, hodlá zachytit společnost v celé souvislosti, ve styku a vztazích lidí, v neustálém shonu a vývoji.
Základem Balzacovy realistické metody je důsledně materialistický pohled na vztah člověka a společnosti, na soudobé třídní rozvrstvení, na individuální vědomí určené v poslední instanci materiálním bytím.

Morálně čisté postavy a společenské zlo

Kompozice a styl Balzacových románů

Otec Goriot

Balzac v tomto díle zobrazuje Paříž jako město, které je součástí děje a má v něm svoji úlohu, město protikladů, kde obzvláště ostře a nápadně vystupují do popředí především protiklady sociální. Lze to pozorovat na kontrastu přepychového prostředí předměstí Saint-Germain a chudé Latinské čtvrti, a to v popisu chudého a špinavého penzionu paní Vauquerové, kde obyvatelé jednotlivých poschodí představují sociální rozdíly podle toho, ve kterém poschodí bydlí.

Na začátku románu vystupuje Goriot jako zámožný měšťan, obývá komfortně zařízený pokoj. Postupně však vyměňuje poschodí, až skončí jako nejchudší obyvatel v penzionu - v mansardě. Zámožného Goriota přivedly na mizinu jeho dvě dcery, které miloval nezdravou vášní.
"Můj život je v mých dcerách. Jak se baví, jak jsou šťastné, důstojně oblečené, jak chodí po kobercích, co na tom záleží, jak jsem oblečený a jak vypadá to místo, kde já spím?"
Z marnivosti provdal své dcery, jednu za šlechtice, druhou za bankéře, ale v žádném z těchto manželství nešlo o upřímné city. Byla to manželství uzavřená ze ziskuchtivosti, a proto se v obou případech končí nevěrou.
Goriotovi v jeho slepé vášni ani nepřijde na rozum, aby své dcery káral za jejich konání. Všechnu vinu svádí jen na zetě, které nenávidí a vyhrožuje jim, jako by se nějak provinili vůči jeho dcerám. Jeho chorobná vášeň k dcerám způsobí, že je nevšímavý ke všemu, co se přímo netýká jeho dcer, dokonce i k sobě samému. Nezáleží mu už na tom, že nemá pohodlný pokoj, že prodal důchod i zlato, že obývá mansardu a chodí bídně oblečen. Ke štěstí mu stačí, když na Elejských polí zahlédne svoje dcery v kočáře, a vrcholem blaha je pro něho, když může strávit chvíli v blízkosti některé z nich. Krásné chvíle jsou vzácné a trvají krátce, a Goriot většinou trpí. Trpí pro neštěstí svých dcer, pro svoji neschopnost udělat je šťastnými. Nejvíce však trpí, když už si nemůže nic nalhávat a přiznává si jejich nevšímavost a egoismus. Dcery svého otce odmrští, sotva dostaly věno, požitkářsky užívají života ve vznešené společnosti, za otce se stydí, ale nicméně se k němu obracejí, kdykoli přijdou do úzkých, aby z něho vyždímaly poslední zbytky peněz.
Goriot byl vyvržen ze společnosti proto, že své jmění dal dcerám a pozbyl tak v jejich očích a v očích společnosti jakékoli hodnoty. Umírá zoufalou, hroznou smrtí opuštěného a odmrštěného milujícího otce.

Protikladem Goriota, symbolu otcovského citu, odříkání a sebeobětování, je postav Vautrina (Jakuba Collina, Smrtifouka).
Tento bývalý trestanec, vystupuje v penzionu paní Vauquerové jako oblíbený společník a zámožný rentiér. Je to člověk, který zná zákony kapitalistické společnosti a umí jich zhodnotit. V rozhovorech s Rastignacem drsně poukazuje na to, že nejvyššími hodnotami pařížské a vůbec kapitalistické společnosti jsou "zlato a rozkoš", že je jiná spravedlnost pro bohaté a jiná pro chudé, že tajemství úspěchu je v taktice, které předmětem je majetek a prostředkem intrika. Vautrin je odpůrce této společnosti, nebojuje však za to, aby ji změnil, ale aby si ji podrobil a využil ji pro své cíle. Proto jde chladnokrevně vpřed, a od vytyčeného cíle ho neodradí ani nejhorší zločiny.
Teoretik a praktik zločinu, sám se ovládající, ovládne svojí vůlí i jiných a narušuje jich vlastní životní filosofií. Vautrin ztělesňuje bezohledné, praktické a nenasytné dobyvatele buržoazie.
Evžen Rastignac, nebohatý venkovský šlechtic, přichází do Paříže pln energie a ctižádosti. Nahlédne do světa aristokratů a zdá se mu, že má všechny možnosti zde vyniknout. Zapomněl však na jedno: že nemá peníze. Postupně poznává, jak vznešené ženy, jimž se obdivuje, jsou ve svých vášních závislé na finančních vztazích, ovládány potřebami rozmařilých milenců, vypočítavostí manželů a nakonec neúprosným zákonem směnek a lichvy. Nejde tu být přímý, projevit se, otevřeně milovat a nenávidět, je třeba být neustále ve střehu.
Etapy morálního Rastignacova úpadku se začínají projevovat ostýchavostí a pocitem viny, kdy začne vykrádat úspory matky a sester.
Vautrin, který ve vzpouře proti této společnosti si ji podmaňoval jejími vlastními zbraněmi, využitím jejích zákonů, nic před mladým studentem nezatajuje. Být pánem osudu, to lze jedině zločinem v této společnosti, kde jeden se snaží pozřít druhého.
"Někteří loví na věno, druzí zas na dluhy; tihle chytají svědomí, tamti zas prodávají oběti svázané do kozelce. Ten, kdo se vrátí s pěkně naplněnou loveckou brašnou, je pozdravován, oslavován, vítán v dobré společnosti."
Rastignac se bouří proti Vautrinovu cynismu, má hrůzu z páchání zločinů (Vautrin mu chce pomoci k majetku tím, že zabije bohatého dědice, bratra dívky, o niž se Rastignac má ucházet).
Po smrti otce Goriota poznává Rastignac skutečnou tvář buržoazní společnosti. Nejde bojovat proti jejímu zlu, ale lze bojovat za svůj vlastní úspěch. Nebere si extrémní příklad z Goriota ani z Vautrina, jeho řešení je kompromisní, ale s vyhlídkou na jistý úspěch - jde na večeři ke své milence, k paní de Nucingen (jedna z dcer Goriota).

Na těchto třech postavách - Goriotovi, Vautrinovi, Rastignacovi - je založena kompozice románu.
V první části - expozici - Balzac podrobně popisuje prostředí, v kterém vznikne konflikt. Obšírný popis penzionu a nájemníků není samoúčelný, má vysvětlovací a dramatický charakter. Dům, vnitřní zařízení, oblečení, věci zdánlivě němé hovoří, podle Balzacova názoru, že každá postava kolem sebe vytváří vlastní atmosféru, řadu důležitých údajů o životě, o zvycích, štěstí či neštěstí lidí, kteří zde bydlí.
V expozici se vyhraňují charaktery a vznikají první náznaky zápletky, která se naplno rozvíjí ve střední části. V té se postavy střetávají, prolínají se zápletky okolo Goriota, Vautrina a Rastignaca, tedy okolo otcovské vášně a odříkání, okolo kariéry a úspěchu, okolo ctižádosti.
Prolínají se zde dvě celkem odlišné scény: slavnostní ples u paní de Beauséant a úmrtí Goriota. Obě scény oproti své venkovní nesourodosti úzce souvisí, neboť znamenají ústup či zánik citově založených postav. Ples u paní de Beauséant je totiž po zklamání v lásce jejím posledním plesem na rozloučenou s pařížským světem. Úmrtí Goriota na bídném lůžku v mansardě vrhá tragický stín na ples, kterého se zúčastňují obě jeho dcery pana.
V této dramatické vrcholné scéně tím nápadněji vyniká egoismus Goriotových dcer i jeho spolubydlících (kromě Evžena Rastignace, který se jako jediný o něho staral).

Román se odehrává na různých místech: v paláci Beauséantových, v domě Restauda, Nucingena, v Taliánském divadle, v novém bytě Delfíny a Rastignaca. Vrcholné scény se však jednotně soustředí do penzionu paní Vauquerové, kam se děj vždy vrací.

Lesk a bída kurtizán

Lesk a bída kurtizán je považován za dobrodružný román, někdy také za detektivní. Pronikáme tu do vysoké společnosti i do podsvětí, sledujeme činy vrahů a galejníků, jsme svědky policejních akcí a soudního pátrání. Román je přeplněn náznaky, náhodami a nečekanými zvraty, postavy se vzájemně špehují, přestrojují se, hlídají se a unikají si.

Kompozičně se Lesk a bída kurtizán podstatně liší od obvyklé balzacovské skladby románu. Téměř se tu nesetkáme s dlouhými popisy (pouze vylíčení soudní a vězeňské budovy), s široce objasňovanou historií jednajících postav a líčením prostředí. Stavba románu je dramatická, děj se rychle rozvíjí, napínavé epizody - milostné, detektivní, dobrodružné, satirické - se střídají a prolínají, opuštěny často v nejnapínavějším okamžiku.

Román vpadá rovnou doprostřed děje, do scény operního plesu - a teprve postupně pochopíme, jaký smysl a funkci v celém ději měla právě tato scéna, která (odhalením Esteřiny masky a jejích styků s Lucienem) byla počátkem její tragédie a hrozila zkřížit Herrerovy plány s Lucienem.

Lesk a bída kurtizán je propojen s většinou románů Lidské komedie. Postavy románu nejsou autorem smyšleny proto, aby byly více nebo méně důležitými statisty v dobrodružném ději, ale naopak děj vychází z jejich povah a zájmů, počítá s nimi ve svých nečekaných, ale společensky a psychologicky zdůvodněných zvratech. Veřejný i soukromý život balzacovských postav se i zde vzájemně podminují; milostné vztahy rozhodujícím způsobem zasahují do veřejného života, do finančních machinací a soudního vyšetřování, a naopak povahy utvářené nelítostným bojem o život a o moc se zase podle logiky svého vývoje a prožitých konfliktů projevují v soukromém životě.

Lucien chtěl spáchat sebevraždu, od tohoto činu ho odradil Carlos Herrera. Lucien se podle Herrerových lekcí naučil držet lidi od těla, být chladný k bývalým kolegům a výsměšně ironický k těm, o jejichž přízeň se kdysi ucházel. Herrera z básníka vychoval politika a chystá mu skvělou kariéru, pro niž je podmínkou chladně hrát, hledět klidně do tváře zločinům a podvodům a nepodléhat citu. Lucien však není stvořen k dobytí kapitalistické společnosti, může jít kupředu jen díky Herrerovi, který ho postrkuje jako loutku. Lucien v podstatě zůstal marnivým slabochem, pro něhož rozhodující je chvilkové uspokojení, vědomí vlastních úspěchů, ať v lásce nebo ve společenském postavení. Lucien není schopen skutečného, nezištného oddaného citu, na Esteřině lásce ho těší především to, že krásná a vyhledávaná dívka miluje právě jeho; je jen velmi krátce na rozpacích, když mu Herrera odhaluje situaci, kdy k dosažení jeho kariéry je třeba Esther prodat starému bankéři.
Jakmile se Lucien octne v situaci, kdy se plány hatí, kdy záleží jen na něm samotném, na jeho chladnokrevnosti a sebeovládání, zalekne se ani ne tak zločinu a spoluviny jako své pokažené pověsti, ztratí vládu nad sebou, pozbude veškeré rozvahy a snadno podlehne. A protože v jeho hloupé ješitnosti je pro něho rozhodující soud takzvané lepší společnosti, není po dobrovolném odhalení život pro něho již možný, vzepne se k jedinému hrdinskému - ve své představě - činu, sebevraždě, jež v očích společnosti má očistit jeho památku.
Esther, židovská dívka, je donucena sloužit vyšší společnosti k zábavě, avšak opovrhovala jí a vytvořila si svůj vlastní, vnitřní svět čisté lásky, jejímž objektem byl právě Lucien. Ester, ubohá, zavržená, na pokraji společnosti žijící bytost, dětsky čistá uprostřed neřesti, do níž byla vržena, se nemohla stát ženou ctižádostivého Luciena, neboť se jí nedostávalo peněz a cti. Lucienově kariéře nesmí Esteřina láska stát v cestě, neboť k dosažení peněz a postavení se v této společnosti nesmí člověk nechat ovládat oddaností srdcí, ale i v otázkách lásky a manželství chladně počítat. Ester se musí prodat starému bankéři, aby umožnila sňatek a štěstí svého milence. Láska však není prodejná, láska se musí cítit, proto se Ester zabije.
Baron de Nucingen, šedesátiletý bankéř, prvně poznává, že na světě existuje něco, čeho se nemůže zmocnit za peníze - Esteřina láska. Chřadne a je schopen utratit miliony za ukojení své vášně. Je ubohý před milenkou, kterou se mu nedaří koupit, i před manželkou, která ho vystrojuje na zálety.

Tyto tři postavy, obratně vedeny Herrerou - Vautrinem a dostávající se do víru událostí, v nichž důležitou úlohu začnou hrát policejní špiclové, rozehrávají na uvedeném základě napínavé drama, jehož rozuzlení je dáno výslednicí působících společenských sil, vzájemných vztahů a individuálních povah. Mnoho náhod hraje v tomto rozuzlení úlohu, zdá se, že okamžik mohl vše rozřešit k všeobecné spokojenosti (Ester umírá, netušíc, že je dědičkou sedmi milionů), ale právě tato naznačená možnost šťastné a výjimečné náhody svým kontrastem tím více podtrhuje zákonitost tragického zakončení.
Nelze být skutečně šťasten ve společnosti, v níž člověk je něčím jiným svou vnitřní cenou, svou krásou a nadáním - a něco jiného musí hrát pro společnost, jíž je nucen právě těmito vlastnostmi sloužit.

Poněkud jinak je pojímána postava Vautrina. Vautrin - Herrera je opředen tajemstvím, ovládá galejnické podsvětí, prozíravě odhaluje celé lidské osudy a charaktery a všemožně si s nimi zahrává.
Herrera jako Jacques Collin se kdysi dopustil podvodu, pro nějž byl vězněn, uprchl, byl hledán, stal se několikanásobným hostem galejí, jeho zločiny se stupňovaly a souběžně s nimi moc, kterou získával mezi ostatními uprchlými galejníky. Galejník je společností odsuzován. Nemůže se navrátit do počestně společnosti. Vautrin, nadaný obrovskou silou ducha, studuje panující společenské zákony, aby mohl vést boj proti společnosti. K tomu potřebuje mladé lidi, jakým byl právě Lucien.
Lucien se měl stát jeho druhým já, do kterého by se vtělil, dobyl by přes něho společnost, která mu byla uzavřena.
Vautrin není jen pozorovatelem; panující zákony si bytostně osvojil a uplatňuje je s přímostí a otevřeností daleko větší než ti, jejichž společnost je zplodila a kdo je hledí pečlivě skrýt. Lidé se v jeho rukou stávají nástroji, stupínky k moci, koňmi, jež je třeba podle potřeby zapřahat a přepřahat, vojáky, kteří se mají namáhat a umírat pro svého generála. Vautrin pochopil, že jedinou cestou k úspěchu je ztratit srdce, stát se chladným hráčem. Neváhá vraždit lásku a zabíjet lidi pro dosažení cíle. Dělá a přímo cynicky říká přímo to, co se po vznešené společnosti koná zaobaleně. Má jakousi nadlidskou a nelidsky ďábelskou sílu potlačit v sobě všechno lidské a stát se ztělesněním panujícího zla.
Ve Vautrinově přechodu k policii, v tom, že se stává ze zvěře lovcem, zradiv své důvěrné kumpány, je dovršena vnitřní logika jeho postavy. Muž, který v boji proti společnosti dokonale poznal a ovládl její tajné pružiny, využil jejích metod a stal se ne bystrým pozorovatelem a naprosto ne rozhořčeným kritikem, ale nejtypičtějším představitelem její morálky, končí v jejich službách zcela přirozeně.
Balzacovi policejní agenti, soudci a vysocí hodnostáři nejsou nikdy abstraktními, bezejmennými vykonavateli své funkce, ale mají své konkrétní starosti, touží po kariéře, podléhají osobním a klikařským zájmům a rodinným vlivům a rozhodují se podle toho, která intervence je v dané chvíli nebezpečnější, které protekce bude především zapotřebí.
Balzac jedinečně odhaluje, že v třídní společnosti není a nemůže být spravedlnosti, dbající jen zákonů a ne vlivných společenských a politických zájmů.

Lesk a bída kurtizán je shrnutím Balzacova pohledu na celou společnost, v níž se obchoduje láskou a uměním, úředními místy a milostnými dopisy, ctí a spravedlností.

Stendhal a Balzac

Stendhalovi hrdinové jsou stejně, jako Balzacovi, nedílnou součástí konkrétní společnosti své doby. Reagují na její vztahy, využívají jich nebo se jim brání. Stendhal a Balzac ztvárňují postavy každý jinak. Jejich přístup k životnímu materiálu a jeho uměleckému ztvárnění je podmíněn jejich různými životními zkušenostmi, světonázorovou optikou i tvůrčím naturelem. Přitom však umělecká metoda obou je v základních rysech obdobná.
I Stendhalovy postavy, zachycené hlavně ve svém vnitřním životě, žijí, tak jako Balzacovy, uprostřed konkrétní společnosti, jejímž vztahům se marně snaží vymknout. Společnost a lidské osudy jsou zachycovány ve vzájemném působení a sřetězení. V tomto smyslu můžeme hovořit o celistvosti obrazu.
Jestliže ve Stendhalových románech pravda o současném světě vyjde najevo především v osudové srážce vyhraněné osobnosti se vztahy, jimž se všemožně brání, u Balzaca je odhalována v postavách, které utvářejí v podmínkách této společnosti, uprostřed ní na každém kroku žijí, vtaženi se svými nejrůznějšími lidskými vlastnostmi, predispozicemi a předhistoriemi do soukolí jejích vztahů, do něhož nám tak romanopisec dává nahlédnout s nesmírnou, umělecky jedinečnou názorností.

(Konec citace seminární práce)