Preromantismus v německé literatuře


(Úryvek seminární práce, Olga Píšová, čtvrtý ročník, 2003 )

Historická situace

Rozklad starých evropských struktur v období náboženských válek vyvolal touhu po obnovení státního pořádku pod vládou jednoho panovníka. Pro tento způsob vlády byl charakteristický tzv. kabinetní systém, nazývaný také státní rada nebo tajná rada. Panovník prováděl diplomacii, zasahoval do chodu soudnictví a vypovídal války.
Panovníci dbali na to, aby měli silné armády. Také hospodářství bylo ve službách státu.
Společenská situace se změnila, ale nešlo o změny příliš radikální. Šlechta a duchovenstvo si i nadále podržely své výsady, zatímco měšťanům se nepodařilo získat přiměřené politické postavení.
Goethe žil v době vlády Fridricha II., během vlády tohoto panovníka se Prusko s konečnou platností zařadilo mezi evropské velmoce. Fridrich vedl války o Slezsko. V době míru se snažil odstranit škody způsobené válkou. Usiloval o koncentraci všech sil pomocí merkantilistického ekonomického a finančního systému, zdokonaloval státní správu a prosazoval reformy ve vojenství, právním řádu, školství a zemědělství. Ve smyslu osvícenského absolutismu se považoval za služebníka státu.

Preromantismus

Preromantismus je souhrnné označení pro poměrně široký a pestrý proud různých uměleckých projevů a estetických tendencí v evropských literaturách 18. století, zejména jeho druhé poloviny, které dohromady vytvářejí složitou etapu přechodu od klasicismu k romantismu.
Moderní literární historie zahrnuje pod tento pojem všechny podoby dlouhého historického procesu postupného překonávání strohého klasicismu a paralelní pronikání prvků a tvůrčích postupů-zvláště citovosti a fantastičnosti-do literární tvorby. Pojem preromantismus proto zahrnuje i různé konkrétní projevy v literatuře 18. století, které pro svou vyhraněnost získaly již dříve označení-např. sentimentalismus aj.
K preromantismu patří i velká část tvorby osvícenců jako představitelů historicky nejvýznamnějšího hnutí v 18.století.
V rozvoji kultury a zejména literatury a divadla sehrála v preromantismu svou významnou roli vznikající a rychle se rozvíjející národní hnutí v jednotlivých evropských zemích. Proto vznikal požadavek obecného národního umění v národním jazyce, který se později přeměnil v novou uměleckou tendenci-opírat se v tvorbě o lidové tradice.
V divadlech bylo proti stávajícímu francouzskému činohernímu repertoáru prosazována Shakespearova dramata a bylo podporováno tzv. občanské drama.
Nová národní literatura, která už nebyla svazována klasicistními normami, začala rozvíjet nové volnější žánry, a to jak na poli prozaickém (zejména román), tak na poli básnickém (lidové útvary-píseň a balada).
Umělecké tendence preromantismu se začaly projevovat nejprve v Anglii. Autoři prosazovali požadavek tvůrčí originality, založený na subjektivním vnímání jednotlivce ve světě přírody a považovali lidové umění za nejčistší etapu umělecké tvorby. Toto vedlo ke vzniku tzv. sentimentálního románu a také k zálibě v zobrazování přírody, popisu různých tajuplných míst (ruin a hrobek).
Oblíbenými motivy byly různé záhady a tajemné příběhy-tzv. černý román.
Odlišná situace byla ve Francii, kde byl klasicismus nejhlouběji zakotven. Preromantismus se tu objevil jen v náznacích-např. v tzv. plačtivém dramatu nebo v tzv. rodinných románech.

Hnutí STURM UND DRANG

Toto hnutí byl umělecky nejvyhraněnější proud německého preromantismu. Nese všechny jeho znaky. Typické pro autory této skupiny je, ze vyzdvihují individuální vzpouru silného jedince.
Časově je toto hnutí vymezeno lety 1767 (vyšly Fragmenty J. G. Herdera ) a 1785 (nastupuje německý klasicismus).
Hnutí je zaměřeno proti soudobým tendencím středoevropských literatur, proti osvícenství. Autoři odmítají intelektualismus osvícenců a racionalistů, vyzdvihují cit a vášeň, zdůrazňují tvořivou svobodu osobnosti nespoutané žádnými konvencemi. Za hlavní zákon ve světě považovali zákon srdce, přikláněli se k volnosti a přirozenosti přírody.
Ve své tvorbě se navraceli k lidovým tradicím a vzorům.
Hlavní formou tvorby bylo drama-umožňovalo stavět postavy do vyhraněných a zpravidla tragických konfliktů a zápasů.
K nejvýznamnějším dílům patří raná dramata Goethova a Schillerova, hry J. Lenze a Fr. Klingera.
Jejich tématem byl politický zápas, svoboda jedince, právo na lásku a volbost vášně či víry.

Byla pěstována i teorie divadla a dramatu. Divadlo bylo pojímáno nejen jako výchovná instituce, ale také jako nástroj k přeměně světa a tím i lidí.

V poezii se básníci přikláněli k tradici lidové tvorby, zejména písňové a baladické, z klasických forem převažovaly ódy a hymny.

Nejmenšího význam mělo hnutí na poli prózy, vyniklo zde pouze Goethovo Utrpení mladého Werthera.

Johann Wolfgang Goethe

Goethova biografie vycházející z jeho vlastních výpovědí může čerpat z bohatých pramenů. Vedle básnických, vědeckých a zejména autobiografických spisů (Báseň a pravda , Italská cesta, Tažení do Francie), máme k dispozici víc než 15000 jeho dopisů, deníků (zachycují 52 let jeho života) a mnoho zápisů rozhovorů, které zachytil někdo třetí.
Proto se jistě ne neprávem tvrdí, že o žádném jiném člověku neexistuje tolik autentických svědectví.

Dětství a mládí-léta učednická

Johann Wolfgang Goethe se narodil 28.srpna 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem.
Jeho otec Johann Caspar Goethe pocházel z rodiny hostinských a řemeslníků. Jako jediný dědic slušného majetku mohl studovat práva a cestovat. Neúspěšně se pokusil získat místo na frankfurtském magistrátu, a proto si v roce 1742 koupil titul říšského rady. Stal se tak jedním z nejváženějších občanů města.
Roku 1748 se oženil s Catharinou Elisabeth Textorovou, která pocházela z rodu učenců a právníků. Manželům se narodilo šest dětí, ale raný věk přežil pouze Johann Wolfgang a o rok mladší Cornelia.
Goethovi se již od útlého dětství dostávalo důkladné domácí výuky, nad kterou dohlížel otec. Domácí učitelé dávali hochovi základy mateřského jazyka, historie a náboženství, ale vyučoval se také cizím jazykům a odborným předmětům. Goethe byl již v dětství velmi vnímavý-zapůsobily na něj nejrůznější události historické (např.sedmiletá válka mezi Pruskem a Rakouskem), náboženské postoje, ale i jedna z největších živelných katastrof století-zemětřesení v Lisabonu.
Do doby raného Goethova mládí spadají pravděpodobně i jeho první básnické pokusy. O svých třináctých narozeninách předal otci svůj první svazek poesie. Z těchto pokusů se ale mnoho nedochovalo.
Goethova studentská léta započala 3.října 1765 v Lipsku. Goethe by se raději věnoval historii starověku, ale podrobil se otcovu přání a začal studovat práva. Po počátečním nadšení následovalo zklamání, neboť jej nezaujaly ani přednášky z práva, ani z krásných věd. Začal žít veselým studentským životem, podnikl cestu do Drážďan a navštěvoval hodiny kreslení. V Lipsku také prožil první citové vzplanutí k dcerce hostinských z Schonkopfovy vinárny-Kätchen, ale tento vztah brzy skončil pro Goethovu přílišnou žárlivost.
V červenci r.1768 propuklo u Goetha chrlení krve, což byl následek neuspořádaného lipského života. Jeho zdraví bylo vážně ohroženo. Proto se vrátil zpět do rodného města-nemocný a bez studijních výsledků. Během rekonvalescence ho velmi ovlivnil pietismus, se kterým přišel do styku díky Susanně von Klettenberg-matčině přítelkyni. Díky této zbožné paní se zbavil lipského neklidu a začal se zajímat o přírodu a alchymii.
O Velikonocích roku 1770 odešel Goethe do Štrasburku, aby zde dokončil svá studia. Našel si zde mnoho přátel, velký vliv na něj měl J.G.Herder-zasvětil ho do lidové poezie. Zážitkem pro něj byla také štrasburská katedrála-velmi obdivoval gotiku.
V městečku Sesenheim nedaleko Štrasburku poznal G. dceru pastora Briona- Friederiku. Vznikl mezi nimi silný citový vztah.
Goethův pokus ukončit studia promocí na doktora práv nevyšel, pokusil se tedy ucházet o titul nižší-licenciáta práv a uspěl. Poté odjel do Lipska, odkud se také na dálku rozešel s Frederikou.

Goethe-právník-doba bouře a vzdoru

Mladý Goethe si v otcovském domě otevřel kancelář, jeho otec mu pomáhal. Podle svědků byl Goethe jako právní zástupce prudký a netrpělivý.
Roku 1772 odešel mladík na otcovskou radu jako praktikant k říšskému soudu do Wetzlaru. Zde se spřátelil s vyslaneckým tajemníkem Johannem Kestnerem a jeho snoubenkou Lottou. Goethe se do Lotty vášnivě zamiloval, a proto se rozhodl, že z města odejde. Tento neopětovaný cit byl inspirací pro román Utrpení mladého Werthera, který v Německu po vydání zaznamenal obrovský úspěch.
Ve svých čtyřiadvaceti letech byl Goethe jedním z neproslulejších německých autorů. V žádné jiné době už nenapsal tak velké množství básnických skic. Jedním z nejrozsáhlejších projektů bylo drama Prométheus.
Poslední rok života ve Frankfurtu přinesl Goethemu novou vášnivou lásku k šestnáctileté Lili Schönemannové. Nakonec ale své zasnoubení zrušil-ještě se nechtěl vázat.
V roce 1774 se seznámil s Karlem Augustem, princem výmarským. Ten ho pozval ke svému dvoru a Goethe pozvání přijal.

První desetiletí ve Výmaru

Goethe se stal ve Výmaru tajným legačním radou. Život u dvora byl veselý-Goethe se stal duší všech zábav. Mladý vévoda a básník se stali důvěrnými přáteli. Goethe zasahuje do správy země a do vlády. Jeho rozhodnutí jsou opravdu vždy ku prospěchu země. Často se ale setkával s netečností, malicherností a intrikami.
Jeho počáteční aktivita ustupuje do pozadí.
Ve Výmaru mladý básník poznal další ženu, která ovlivnila jeho život-Charlottu von Stein. Tato citlivá paní ochlazovala jeho horkou krev a on na ni do konce života vzpomínal s úctou a láskou. V tomto období napsal také první skicy dramatu Ifigenie v Tauridě.
Roku 1781 si Goethe najal dům ve Výmaru na Frauenplanu a začal se zabývat přírodovědným studiem.
V letech 1785 a 1786 navštívil s vévodou Karlovy Vary. Během svého druhého pobytu se rozhodne, že se již do Výmaru nevrátí.

Italská cesta

3.září 1786 odjede Goethe pod falešným jménem poštovním vozem do Benátek. Procestuje Řím i Florencii-miluje antiku. Tato cesta je důležitá pro další básníkovu tvorbu- dokončí zde Egmonta a Ifigenii, znovu se vrací k Faustovi Torquatu Tassovi.

Návrat do Výmaru

Zpět do Výmaru se Goethe vrátil r.1788, ale již se zde necítil šťastný, neobnovil dřívější přátelské vztahy. Po domluvě s vévodou je zproštěn státnických povinností a věnuje se jen literatuře a vědě.
Brzy po svém návratu se Goethe setkal s Christianou Vulpiusovou. Tato třiadvacetiletá dívka, která je dělnicí v továrně, přišla za Goethem, protože její bratr potřeboval přímluvu u jakéhosi Goetheho známého. Nezůstane u jednoho setkání. Christiana se stane Goethovou družkou, což velmi pobouří tehdejší společnost. Z pěti dětí, které Christianne porodila, zůstal naživu jen August (nar.1789).
Roku 1788 vyjde Schillerova nevlídná recenze Goethova Egmonta. Básník se tím nenechal odradit a dál pracoval-vznikla díla Římské elegie, Benátské epigramy a bylo dokončeno drama Torquato Tasso. Goethe také pokračoval v přírodovědných studiích.

Setkání se Schillerem

K setkání dvou německých literárních velikánů došlo na schůzi Jenské přírodovědné společnosti. Přes počáteční rozdílnost v myšlení obou vzniklo mezi těmito muži hluboké přátelství, které jim oběma přinášelo čistý požitek a opravdový užitek. Goethe spolupracoval na Schillerově časopisu Hóry a v roce 1796 dokončil idylický epos Heřman a Dorothea a vydá román Viléma Meistera léta učednická.
Když Schiller v květnu 1805 zemřel, byla to pro Goetheho obrovská rána.
V roce 1806 se Goethe dal oddat s Christannou Vulpiusovou, tichý sňatek se neobejde bez nevlídné kritiky výmarské společnosti. V roce 1808 se v Erfurtu setká Napoleon s carem Alexandrem, slaví se francouzsko - ruské spojenectví. Goethe se seznamuje s Napoleonem-císař nešetří obdivem k básníkovi.
Téhož roku vychází 1. díl Fausta, zemře Goethova matka.
V roce 1809 vychází román Spřízněni volbou. Zároveň básník začal pracovat na svém životopise. Ten vyšel v letech 1811-1822 pod názvem Z mého života.
V roce 1810 vyšlo odborné dílo Nauka o barvách, nejobsáhlejší spis ze všech, bojuje proti názorům Newtona.
V letech po Schillerově smrti si Goethe navykl navštěvovat západočeské lázně, léčil si zde svou ledvinovou chorobu. V lázních pěstoval četné společenské styky, byl vyhledávanou osobností.

Bez Christianny

V roce 1816 zemře básníkova žena Christiana, změní se rodinné poměry-syn August se Goethovi stává oporou. O rok později se August ožení, manželství však není šťastné, Goetha tíží rodinné poměry. V letech 1817-1823 navštívil několikrát Čechy. Velmi se mu zde líbilo, setkával se s předními českými vzdělanci, začal se učit česky. Literární práci se v této době příliš nevěnoval.

Goethovo stáří

Významný mezník znamenala jeho poslední cesta do českých lázní v roce 1823. Otcovská náklonnosti k mladinké Ulrice von Levetzow, vnučce domácího pána, u kterého byl Mariánských Lázních ubytován, se změnila v tak silný cit, že se ve svých 74 letech ucházel o její ruku. Své prožitky z této poslední lásky vložil do Elegie z Mariánských Lázní. Zpovídá se v ní ze svých tužeb, přání a nadějí. Goethe se od té doby už s Ulrikou nesetkal, ale ona se nikdy nevdala. Poslední desetiletí Poslední desetiletí svého života trávil Goethe ve Výmaru, který se stal jakýmsi poutním místem. U proslulého básníka se střídají návštěvy významných osobností.
V roce 1831 Goethe dokončil druhý díl díl Fausta, knižně byl vydán až po básníkově smrti.
14.března podnikl Goethe svou první jarní vyjížďku, ta mu ale přinesla nachlazení a upoutala ho na lůžko.
17.března nadiktoval svůj poslední dopis.
22. března nastalo uklidnění, Goethe se usadil do křesla a v něm také kolem poledne vydechl naposledy.

Faust

Žádné básnické dílo nové doby nebylo tak často předmětem výkladů a zkoumání jako Goethův Faust. Pokud pomineme Dantovu Božskou komedii, malokterá báseň se hned po vydání stala námětem k tolika studiím jako právě Faust. Tento všeobecný ohlas je důkazem, že se Goethe doopravdy dotkl té struny v člověku, kterou jen málokdo dokáže rozechvět. Faust inspiroval a stále inspiruje řadu umělců-např. Eugéna Delacroix, Michaila Bulgakova...
Goethův odkaz o vítězství lásky a víry nad zlem je nadčasový.
Když máme konečně co dělat s tématem, jako je Faust, musí nám být dovoleno zkoumat a osvětlovat je z jeho různých stránek. A nikomu, kdo může oprávněně říci, že pocítil, jak a čím naše doba žije, co cítí a co chce, i kdyby se jí jeho dech dotkl sebenepatrněji, nelze upírat právo vyložit, co si o Faustovi myslí - o díle, které lze nazvat základní knihovnou moderního světa právě tak, jako byla Ilias knihou starého světa a Božská komedie knihou středověku.
(T. Bratránek; Výklad Goethova Fausta )

Dílo vzniklo na motivy staré německé legendy, kterou Goethe poprvé slyšel jako dítě a která ho inspirovala natolik, že napsal toto drama.
Doktor Faust provázel básníka celým jeho životem-Goethe dílo dokončil v roce 1831, rok před svou smrtí. Báseň zkomponovaná v průběhu šedesáti let musí být zákonitě velkolepá a Goethe se také vynasnažil, aby zejména druhý díl byl co nejmonstróznější. Někteří kritikové se donekonečna snaží dokázat, že dílu vládne jednota. Přesto jedinými skutečnými pojítky mezi oběma díly jsou postavy Fausta a Mefistofela. Proto se někdy uvažuje, zda druhý díl Fausta nebyl spíše literárním experimentem než básní.
Goethovým obrovským vzorem v dramatické tvorbě byl Shakespeare-ve Faustovi lze proto najít některé prvky ze Shakespearových her (zejména v I. díle, ve II. díle je Shakespearův vliv slabší)

Děj

Faust je filozofická báseň v dramatické podobě, je rýmovaná. Skládá se ze dvou dílů. První díl je víc dějový, světštější, je v něm mnoho zápletek, druhá část je mnohem více filozoficky zaměřená-je to směs nejrůznějších mytologií, historií, spekulací a výtvorů starších básníků, objevují se tu antické postavy a příběhy. Goethe použil vše, co se mu dostalo pod ruku.
Básníkovy předmluvy
  • Věnování Dříve než nás Goethe uvede do svého velkého dramatu, zastavuje se, aby ve čtenáři vyvolal tu správnou náladu. Věnování tlumočí čtenáři pocity, které se Goetha zmocnily tváří v tvář dokončenému Faustovi.
  • Předehra na divadle Autor v předehře staví před naše zraky ty překážky, s nimiž umělecké dílo zápasí před svým uskutečněním. Podle Goetha jsou to především střízlivost a lenost uvažování, které ovládají a řídí celý svět. Básníkův duch chce vzepnout křídla k nebesům, objevovat pravdu a zažehnout plamen v okolních srdcích.
  • Prolog v nebi Tento prolog se podobá scéně vylíčené v knize Jobově-v obou je zpracováno stejné téma. Zde i tam je člověk, který se probojoval z lidské omezenosti k absolutní pravdě. O duši takového člověka spolu bojují Bůh a ďábel, a to nejen v lidském životě. Zaznívá zde oslavný chór všech tří archandělů (Rafaela, Gabriela a Michaela), opěvující tvořivou moc světa.
  • 1.díl Na počátku všeho se Bůh nechá vyprovokovat Mefistofelem k sázce o duši doktora Fausta. Bůh nevěří, že se Faust necha omámit slibem věčného mládí, že zradí svou víru. Ale Faust právě dospěl k sokratovskému vím že nic nevím, zmítá se proto v pocitech marnosti a zbytečnosti existence. Mefistofeles mu naproti tomu slibuje ukázat nepoznané a splnit všechna přání. Faust přijímá, a tak se společně vydají na let světem. Účastní se veselé pitky, navštíví čarodějnici, až v jednom malém městě Faust s patří krásnou Markétku a zatouží strávit s ní noc. Mefistofeles mu toto přání splní, ale ona se díky tomu propadá v chátru a všichni jí opovrhují. Markétka pak zabije svou matku i své dítě. Rodinná tragédie se završí, když Faust zabije Markétčina bratra. Markétka je odsouzena k popravě, odmítá záchranu a odevzdává se Bohu.
  • 2.díl Ve druhém díle je Faust nešťastný z Markétčiny smrti. Mefistofeles ho zavede na dvůr císaře, aby se zde rozptýlil a zapomněl na svůj žal. Faust vynaleze papírové peníze, je obklopen bohatstvím a zahrnut láskou krásné Heleny, přesto není spokojený. Ve stáří požádá císaře o kus bažinatého mořského břehu, který odvodní a zúrodní. Tak nachází smysl života. Proto je jeho duše nakonec zachráněna před peklem a spasena.

    Hlavní postavy

    Faust je učený a svým okolím vážený muž. Po létech studia je nespokojený s tím, co zatím dokázal. Proto hledá vysvobození v magii. Mefisto mu se svými sliby přihází vhod. Upíše se mu bez obav, neboť mu připadá, že chvíle, kdy bude skutečně spokojený je velmi vzdálená. Pod ďáblovým vlivem se z něj stává sobec, nezáleží mu na druhých, opovrhuje jimi. Stále hledá poznání, smysl lidského bytí. To nakonec nachází v pomoci druhým. Postava Fausta je zářným příkladem toho, že nikdy není pozdě na to změnit se, litovat svých hříchů a pokusit se napravit je.
    Mefisto zastupuje v básni ďábla, svůdce a pokušitele, který se v duchu směje lidské ubohosti. Je překvapen, že je pro něj obtížné Fausta uspokojit, neboť ten touží po poznání, které mu on nemůže poskytnout. Proto mu podstrkuje různá lákadla-mládí, bohatství, krásné ženy. Fausta však nezlomí. Mefisto je nakonec v pomyslném boji s Bohem lidskou duši poražen-vírou a láskou, které je člověk schopen.
    Markétka je protipólem k proradnému Mefistovi. Její láska k Faustovi je upřímná, je pro ni ochotna obětovat vše. Markétka není Faustovi příliš podobná, její hodnoty jsou jiné, pozemštější, netouží tolik po poznání. Děsí ji Faustova nevíra v Boha, a tak se nakonec odmítá nechat zachránit, ví, že jejich trvalý vztah není možný. Martétka ve své životní zkoušce obstojí.

    Harold Bloom v knize Kánon západní literatury nazval Fausta nejgrotesknější a nejméně stravitelnou dramatickou básní západního světa. Je tedy na každém čtenáři, zda je ochoten podstoupit souboj s touto složitou poesií, která však dokáže oslovit a i v dnešním světě ještě přinést něco nového. Jistě pak vyvstane otázka, co vlastně činí z tak zvláštní básně dílo trvalé a univerzální. Odpověď je na každém z nás.

    Goethe-lyrický básník

    Ze všech velkých západních básníků je pro nás Goethe jako básník nejméně přístupný- jistě k tomu přispívá také obtížná přeložitelnost jeho poesie. A tak, přestože každé Goethovo dílo nese pečeť svého autora, jeho jedinečné osobnosti, nemá Goethova poesie nijak výrazný vliv na současné německé autory.
    Goethe měl obrovské básnické ambice, snažil se rozšířit evropskou literární tradici, ale bránil se tomu přizpůsobit se jí, nechat se ovlivnit a ztratit vlastní tvář. Tento aspekt Goethovy osobnosti nejlépe vystihl jeho nejvýznamnější dědic ve dvacátém století, jímž byl Thomas Mann. Ten sestavil řadu pozoruhodných Goethových portrétů: např. esej Goethe a Tolstoj nebo román Lotta ve Výmaru.
    Pro Manna je Goethe velikým mužem v podobě básníka, prorokem německé kultury a německého individualismu, ale především člověk s neobyčejnou osobností "podobný Bohu". Zvláštní je však to, že Goethe dal do své poesie jen málo ze své osobnosti. Jeho básně mají bezesporu lyrické i epické kvality, přesto čtenáře nedojímají, postrádají jakýkoli prvek sentimentu či vášně. Goethova poesie je jednolitá a leckdy se může zdát díky své archaičnosti až nestravitelná.

    Výbor z poezie

    Výbor z básní představuje průřez celoživotní básnickou tvorbou autora. Jsou zde zařazeny básně lyrické i některé epické balady. Básně nejsou řazeny chronologicky, přesto je první oddíl věnován lyrice Goethova mládí, prostřední lyrice Goethovy zralosti a ve třetím oddílu najdeme lyriku, kterou Goethe tvořil ve stáří. Tento výbor z poesie(uspořádal ho E. Petiška) ukazuje v hlavních rysech Goethovo lyrické dílo.
  • I. oddíl - básně s motivy přírody, shledání a loučení, láska k rodnému domu (pravidelný verš)
    -úryvek z Římských elegií (volný verš)
  • II. oddíl - převažují epické balady
    -vyskytují se zde mýtické nebo pohádkové postavy (čaroděj, duchové, Prométheus)
    -zvláštní je báseň (balada) Metamorfóza rostlin-popisuje jak vzniká a roste rostlina
  • III. oddíl - je uveden závěrečnou scénou z Fausta
    -jsou zde básně:Božské v nás, Příroda a umění, Vyznání
    -zařazen také úryvek z Elegií (epické jádro)
    -poslední báseň: Z rozmluvy před branou ráje (úryvek)
    ... Básník odpovídá hurisce:
    Načpak ohlížet se?
    Strp jen, abych k tobě vnik.
    Vždyť já byl člověk přece,
    a to značí: bojovník."
  • Láskyplné písně
    -tento výbor Goethovy lyrické poezie obsahuje jeho básnickou tvorbu nejrůznějších období
    -převažuje zde milostná lyrika z Goethova raného tvůrčího období, můžeme zde ale nalézt také lyriku přírodní a reflexivní
    -motivy: radost a láska k životu, k jeho projevům, láska k ženám
    -verše vyznívají optimisticky, jsou prosté a srozumitelné, blízké čtenářům
    -v této sbírce se objevuje povahový prvek tak charakteristický pro Goetha: důvěřivý a optimistický pohled do budoucnosti, odvaha a víra ve smysl života

    Překlady

    Překlady Goethových děl mají u nás dávnou tradici. První překlady vznikaly ještě za Goethova života.
    Mezi překladateli jsou jména významná: Jungmann, Čelakovský, Kollár,Vrchlický, Fischer, Jirát, Hora, Bednář.

    (Konec citace seminární práce)




    Francouzský kritický realismus Seznam kapitol Perikles