(Úryvek seminární práce, Olga Píšová, čtvrtý ročník, 2003
)
Historická situace
Rozklad starých evropských struktur v období náboženských válek vyvolal touhu po
obnovení státního pořádku pod vládou jednoho panovníka. Pro tento způsob vlády byl
charakteristický tzv. kabinetní systém, nazývaný také státní rada nebo tajná rada.
Panovník prováděl diplomacii, zasahoval do chodu soudnictví a vypovídal války.
Panovníci dbali na to, aby měli silné armády. Také hospodářství bylo ve službách
státu.
Společenská situace se změnila, ale nešlo o změny příliš radikální. Šlechta a
duchovenstvo si i nadále podržely své výsady, zatímco měšťanům se nepodařilo získat
přiměřené politické postavení.
Goethe žil v době vlády Fridricha II., během vlády tohoto panovníka se Prusko s
konečnou platností zařadilo mezi evropské velmoce. Fridrich vedl války o Slezsko.
V době míru se snažil odstranit škody způsobené válkou. Usiloval o koncentraci všech
sil pomocí merkantilistického ekonomického a finančního systému, zdokonaloval státní
správu a prosazoval reformy ve vojenství, právním řádu, školství a zemědělství.
Ve smyslu osvícenského absolutismu se považoval za služebníka státu.
Preromantismus
Preromantismus je souhrnné označení pro poměrně široký a pestrý proud různých
uměleckých projevů a estetických tendencí v evropských literaturách 18. století,
zejména jeho druhé poloviny, které dohromady vytvářejí složitou etapu přechodu od
klasicismu k romantismu.
Moderní literární historie zahrnuje pod tento pojem všechny podoby dlouhého
historického procesu postupného překonávání strohého klasicismu a paralelní pronikání
prvků a tvůrčích postupů-zvláště citovosti a fantastičnosti-do literární tvorby.
Pojem preromantismus proto zahrnuje i různé konkrétní projevy v literatuře 18. století,
které pro svou vyhraněnost získaly již dříve označení-např. sentimentalismus aj.
K preromantismu patří i velká část tvorby osvícenců jako představitelů historicky
nejvýznamnějšího hnutí v 18.století.
V rozvoji kultury a zejména literatury a divadla sehrála v preromantismu svou
významnou roli vznikající a rychle se rozvíjející národní hnutí v jednotlivých
evropských zemích. Proto vznikal požadavek obecného národního umění v národním jazyce,
který se později přeměnil v novou uměleckou tendenci-opírat se v tvorbě o lidové
tradice.
V divadlech bylo proti stávajícímu francouzskému činohernímu repertoáru
prosazována Shakespearova dramata a bylo podporováno tzv. občanské drama.
Nová národní
literatura, která už nebyla svazována klasicistními normami, začala rozvíjet nové
volnější žánry, a to jak na poli prozaickém (zejména román), tak na poli básnickém
(lidové útvary-píseň a balada).
Umělecké tendence preromantismu se začaly projevovat nejprve v Anglii. Autoři
prosazovali požadavek tvůrčí originality, založený na subjektivním vnímání jednotlivce
ve světě přírody a považovali lidové umění za nejčistší etapu umělecké tvorby. Toto
vedlo ke vzniku tzv. sentimentálního románu a také k zálibě v zobrazování přírody,
popisu různých tajuplných míst (ruin a hrobek).
Oblíbenými motivy byly různé záhady a tajemné příběhy-tzv. černý román.
Odlišná situace byla ve Francii, kde byl klasicismus nejhlouběji zakotven. Preromantismus
se tu objevil jen v náznacích-např. v tzv. plačtivém dramatu nebo v tzv. rodinných
románech.
Hnutí STURM UND DRANG
Toto hnutí byl umělecky nejvyhraněnější proud německého preromantismu. Nese všechny
jeho znaky. Typické pro autory této skupiny je, ze vyzdvihují individuální vzpouru
silného jedince.
Časově je toto hnutí vymezeno lety 1767 (vyšly Fragmenty J. G. Herdera ) a 1785
(nastupuje německý klasicismus).
Hnutí je zaměřeno proti soudobým tendencím středoevropských literatur, proti
osvícenství. Autoři odmítají intelektualismus osvícenců a racionalistů, vyzdvihují
cit a vášeň, zdůrazňují tvořivou svobodu osobnosti nespoutané žádnými konvencemi.
Za hlavní zákon ve světě považovali zákon srdce, přikláněli se k volnosti a
přirozenosti přírody.
Ve své tvorbě se navraceli k lidovým tradicím a vzorům.
Hlavní formou tvorby bylo drama-umožňovalo stavět postavy do vyhraněných a zpravidla
tragických konfliktů a zápasů.
K nejvýznamnějším dílům patří raná dramata Goethova a Schillerova, hry J. Lenze a
Fr. Klingera.
Jejich tématem byl politický zápas, svoboda jedince, právo na lásku a volbost vášně
či víry.
Byla pěstována i teorie divadla a dramatu. Divadlo bylo pojímáno nejen jako výchovná
instituce, ale také jako nástroj k přeměně světa a tím i lidí.
V poezii se básníci přikláněli k tradici lidové tvorby, zejména písňové a baladické,
z klasických forem převažovaly ódy a hymny.
Nejmenšího význam mělo hnutí na poli prózy, vyniklo zde pouze Goethovo Utrpení
mladého Werthera.
Johann Wolfgang Goethe
Goethova biografie vycházející z jeho vlastních výpovědí může čerpat z bohatých
pramenů. Vedle básnických, vědeckých a zejména autobiografických spisů (Báseň
a pravda , Italská cesta, Tažení do Francie), máme k dispozici víc
než 15000 jeho dopisů, deníků (zachycují 52 let jeho života) a mnoho zápisů rozhovorů,
které zachytil někdo třetí.
Proto se jistě ne neprávem tvrdí, že o žádném jiném člověku neexistuje tolik
autentických svědectví.
Dětství a mládí-léta učednická
Johann Wolfgang Goethe se narodil 28.srpna 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem.
Jeho otec Johann Caspar Goethe pocházel z rodiny hostinských a řemeslníků. Jako jediný
dědic slušného majetku mohl studovat práva a cestovat. Neúspěšně se pokusil získat
místo na frankfurtském magistrátu, a proto si v roce 1742 koupil titul říšského rady.
Stal se tak jedním z nejváženějších občanů města.
Roku 1748 se oženil s Catharinou Elisabeth Textorovou, která pocházela z rodu učenců a
právníků. Manželům se narodilo šest dětí, ale raný věk přežil pouze Johann Wolfgang
a o rok mladší Cornelia.
Goethovi se již od útlého dětství dostávalo důkladné domácí výuky, nad kterou dohlížel
otec. Domácí učitelé dávali hochovi základy mateřského jazyka, historie a náboženství,
ale vyučoval se také cizím jazykům a odborným předmětům. Goethe byl již v dětství
velmi vnímavý-zapůsobily na něj nejrůznější události historické (např.sedmiletá válka
mezi Pruskem a Rakouskem), náboženské postoje, ale i jedna z největších živelných
katastrof století-zemětřesení v Lisabonu.
Do doby raného Goethova mládí spadají pravděpodobně i jeho první básnické pokusy.
O svých třináctých narozeninách předal otci svůj první svazek poesie. Z těchto pokusů
se ale mnoho nedochovalo.
Goethova studentská léta započala 3.října 1765 v Lipsku. Goethe by se raději věnoval
historii starověku, ale podrobil se otcovu přání a začal studovat práva. Po počátečním
nadšení následovalo zklamání, neboť jej nezaujaly ani přednášky z práva, ani z
krásných věd. Začal žít veselým studentským životem, podnikl cestu do Drážďan a
navštěvoval hodiny kreslení. V Lipsku také prožil první citové vzplanutí k dcerce
hostinských z Schonkopfovy vinárny-Kätchen, ale tento vztah brzy skončil pro Goethovu
přílišnou žárlivost.
V červenci r.1768 propuklo u Goetha chrlení krve, což byl následek neuspořádaného
lipského života. Jeho zdraví bylo vážně ohroženo. Proto se vrátil zpět do rodného
města-nemocný a bez studijních výsledků. Během rekonvalescence ho velmi ovlivnil
pietismus, se kterým přišel do styku díky Susanně von Klettenberg-matčině přítelkyni.
Díky této zbožné paní se zbavil lipského neklidu a začal se zajímat o přírodu a
alchymii.
O Velikonocích roku 1770 odešel Goethe do Štrasburku, aby zde dokončil svá studia.
Našel si zde mnoho přátel, velký vliv na něj měl J.G.Herder-zasvětil ho do
lidové poezie. Zážitkem pro něj byla také štrasburská katedrála-velmi obdivoval gotiku.
V městečku Sesenheim nedaleko Štrasburku poznal G. dceru pastora Briona- Friederiku.
Vznikl mezi nimi silný citový vztah.
Goethův pokus ukončit studia promocí na doktora práv nevyšel, pokusil se tedy ucházet
o titul nižší-licenciáta práv a uspěl. Poté odjel do Lipska, odkud se také na dálku
rozešel s Frederikou.
Goethe-právník-doba bouře a vzdoru
Mladý Goethe si v otcovském domě otevřel kancelář, jeho otec mu pomáhal. Podle svědků
byl Goethe jako právní zástupce prudký a netrpělivý.
Roku 1772 odešel mladík na otcovskou radu jako praktikant k říšskému soudu do Wetzlaru.
Zde se spřátelil s vyslaneckým tajemníkem Johannem Kestnerem a jeho snoubenkou Lottou.
Goethe se do Lotty vášnivě zamiloval, a proto se rozhodl, že z města odejde. Tento
neopětovaný cit byl inspirací pro román Utrpení mladého Werthera, který v
Německu po vydání zaznamenal obrovský úspěch.
Ve svých čtyřiadvaceti letech byl Goethe jedním z neproslulejších německých autorů.
V žádné jiné době už nenapsal tak velké množství básnických skic. Jedním z
nejrozsáhlejších projektů bylo drama Prométheus.
Poslední rok života ve Frankfurtu přinesl Goethemu novou vášnivou lásku k šestnáctileté
Lili Schönemannové. Nakonec ale své zasnoubení zrušil-ještě se nechtěl vázat.
V roce 1774 se seznámil s Karlem Augustem, princem výmarským. Ten ho pozval ke svému
dvoru a Goethe pozvání přijal.
První desetiletí ve Výmaru
Goethe se stal ve Výmaru tajným legačním radou. Život u dvora byl veselý-Goethe se
stal duší všech zábav. Mladý vévoda a básník se stali důvěrnými přáteli. Goethe
zasahuje do správy země a do vlády. Jeho rozhodnutí jsou opravdu vždy ku prospěchu
země. Často se ale setkával s netečností, malicherností a intrikami.
Jeho počáteční aktivita ustupuje do pozadí.
Ve Výmaru mladý básník poznal další ženu, která ovlivnila jeho život-Charlottu von
Stein. Tato citlivá paní ochlazovala jeho horkou krev a on na ni do konce života
vzpomínal s úctou a láskou. V tomto období napsal také první skicy dramatu Ifigenie
v Tauridě.
Roku 1781 si Goethe najal dům ve Výmaru na Frauenplanu a začal se zabývat
přírodovědným studiem.
V letech 1785 a 1786 navštívil s vévodou Karlovy Vary. Během svého druhého pobytu se
rozhodne, že se již do Výmaru nevrátí.
Italská cesta
3.září 1786 odjede Goethe pod falešným jménem poštovním vozem do Benátek. Procestuje
Řím i Florencii-miluje antiku. Tato cesta je důležitá pro další básníkovu tvorbu-
dokončí zde Egmonta a Ifigenii, znovu se vrací k Faustovi
Torquatu Tassovi.
Návrat do Výmaru
Zpět do Výmaru se Goethe vrátil r.1788, ale již se zde necítil šťastný, neobnovil
dřívější přátelské vztahy. Po domluvě s vévodou je zproštěn státnických povinností a
věnuje se jen literatuře a vědě.
Brzy po svém návratu se Goethe setkal s Christianou Vulpiusovou. Tato třiadvacetiletá
dívka, která je dělnicí v továrně, přišla za Goethem, protože její bratr potřeboval
přímluvu u jakéhosi Goetheho známého. Nezůstane u jednoho setkání. Christiana se stane
Goethovou družkou, což velmi pobouří tehdejší společnost. Z pěti dětí, které
Christianne porodila, zůstal naživu jen August (nar.1789).
Roku 1788 vyjde Schillerova nevlídná recenze Goethova Egmonta. Básník se tím nenechal
odradit a dál pracoval-vznikla díla Římské elegie, Benátské epigramy a
bylo dokončeno drama Torquato Tasso. Goethe také pokračoval v přírodovědných
studiích.
Setkání se Schillerem
K setkání dvou německých literárních velikánů došlo na schůzi Jenské přírodovědné
společnosti. Přes počáteční rozdílnost v myšlení obou vzniklo mezi těmito muži hluboké
přátelství, které jim oběma přinášelo čistý požitek a opravdový užitek. Goethe
spolupracoval na Schillerově časopisu Hóry a v roce 1796 dokončil idylický epos Heřman
a Dorothea a vydá román Viléma Meistera léta učednická.
Když Schiller v květnu 1805 zemřel, byla to pro Goetheho obrovská rána.
V roce 1806 se Goethe dal oddat s Christannou Vulpiusovou, tichý sňatek se neobejde
bez nevlídné kritiky výmarské společnosti.
V roce 1808 se v Erfurtu setká Napoleon s carem Alexandrem, slaví se francouzsko -
ruské spojenectví. Goethe se seznamuje s Napoleonem-císař nešetří obdivem k básníkovi.
Téhož roku vychází 1. díl Fausta, zemře Goethova matka.
V roce 1809 vychází román Spřízněni volbou. Zároveň básník začal pracovat na
svém životopise. Ten vyšel v letech 1811-1822 pod názvem Z mého života.
V roce 1810 vyšlo odborné dílo Nauka o barvách, nejobsáhlejší spis ze všech,
bojuje proti názorům Newtona.
V letech po Schillerově smrti si Goethe navykl navštěvovat západočeské lázně, léčil si
zde svou ledvinovou chorobu. V lázních pěstoval četné společenské styky, byl
vyhledávanou osobností.
Bez Christianny
V roce 1816 zemře básníkova žena Christiana, změní se rodinné poměry-syn August se
Goethovi stává oporou. O rok později se August ožení, manželství však není šťastné,
Goetha tíží rodinné poměry. V letech 1817-1823 navštívil několikrát Čechy. Velmi se mu
zde líbilo, setkával se s předními českými vzdělanci, začal se učit česky. Literární
práci se v této době příliš nevěnoval.
Goethovo stáří
Významný mezník znamenala jeho poslední cesta do českých lázní v roce 1823. Otcovská
náklonnosti k mladinké Ulrice von Levetzow, vnučce domácího pána, u kterého byl
Mariánských Lázních ubytován, se změnila v tak silný cit, že se ve svých 74 letech
ucházel o její ruku. Své prožitky z této poslední lásky vložil do Elegie z Mariánských
Lázní. Zpovídá se v ní ze svých tužeb, přání a nadějí. Goethe se od té doby už s
Ulrikou nesetkal, ale ona se nikdy nevdala.
Poslední desetiletí
Poslední desetiletí svého života trávil Goethe ve Výmaru, který se stal jakýmsi
poutním místem. U proslulého básníka se střídají návštěvy významných osobností.
V roce 1831 Goethe dokončil druhý díl díl Fausta, knižně byl vydán až po
básníkově smrti.
14.března podnikl Goethe svou první jarní vyjížďku, ta mu ale přinesla nachlazení a
upoutala ho na lůžko.
17.března nadiktoval svůj poslední dopis.
22. března nastalo uklidnění, Goethe se usadil do křesla a v něm také kolem poledne
vydechl naposledy.
Faust
Žádné básnické dílo nové doby nebylo tak často předmětem výkladů a zkoumání jako
Goethův Faust. Pokud pomineme Dantovu Božskou komedii, malokterá báseň se hned po
vydání stala námětem k tolika studiím jako právě Faust. Tento všeobecný ohlas je
důkazem, že se Goethe doopravdy dotkl té struny v člověku, kterou jen málokdo dokáže
rozechvět. Faust inspiroval a stále inspiruje řadu umělců-např. Eugéna Delacroix,
Michaila Bulgakova...
Goethův odkaz o vítězství lásky a víry nad zlem je nadčasový.
Když máme konečně co dělat s tématem, jako je Faust, musí nám být dovoleno zkoumat a
osvětlovat je z jeho různých stránek. A nikomu, kdo může oprávněně říci, že pocítil,
jak a čím naše doba žije, co cítí a co chce, i kdyby se jí jeho dech dotkl
sebenepatrněji, nelze upírat právo vyložit, co si o Faustovi myslí - o díle, které
lze nazvat základní knihovnou moderního světa právě tak, jako byla Ilias knihou
starého světa a Božská komedie knihou středověku.
(T. Bratránek; Výklad Goethova Fausta )
Dílo vzniklo na motivy staré německé legendy, kterou Goethe poprvé slyšel jako dítě a
která ho inspirovala natolik, že napsal toto drama.
Doktor Faust provázel básníka celým jeho životem-Goethe dílo dokončil v roce 1831, rok
před svou smrtí. Báseň zkomponovaná v průběhu šedesáti let musí být zákonitě velkolepá
a Goethe se také vynasnažil, aby zejména druhý díl byl co nejmonstróznější. Někteří
kritikové se donekonečna snaží dokázat, že dílu vládne jednota. Přesto jedinými
skutečnými pojítky mezi oběma díly jsou postavy Fausta a Mefistofela. Proto se někdy
uvažuje, zda druhý díl Fausta nebyl spíše literárním experimentem než básní.
Goethovým obrovským vzorem v dramatické tvorbě byl Shakespeare-ve Faustovi lze proto
najít některé prvky ze Shakespearových her (zejména v I. díle, ve II. díle je
Shakespearův vliv slabší)
Děj
Faust je filozofická báseň v dramatické podobě, je rýmovaná. Skládá se ze dvou dílů.
První díl je víc dějový, světštější, je v něm mnoho zápletek, druhá část je mnohem
více filozoficky zaměřená-je to směs nejrůznějších mytologií, historií, spekulací a
výtvorů starších básníků, objevují se tu antické postavy a příběhy. Goethe použil vše,
co se mu dostalo pod ruku.
Básníkovy předmluvy
Věnování
Dříve než nás Goethe uvede do svého velkého dramatu, zastavuje se, aby ve čtenáři
vyvolal tu správnou náladu. Věnování tlumočí čtenáři pocity, které se Goetha zmocnily
tváří v tvář dokončenému Faustovi.
Předehra na divadle
Autor v předehře staví před naše zraky ty překážky, s nimiž umělecké dílo zápasí před
svým uskutečněním. Podle Goetha jsou to především střízlivost a lenost uvažování,
které ovládají a řídí celý svět. Básníkův duch chce vzepnout křídla k nebesům,
objevovat pravdu a zažehnout plamen v okolních srdcích.
Prolog v nebi
Tento prolog se podobá scéně vylíčené v knize Jobově-v obou je zpracováno stejné téma.
Zde i tam je člověk, který se probojoval z lidské omezenosti k absolutní pravdě.
O duši takového člověka spolu bojují Bůh a ďábel, a to nejen v lidském životě.
Zaznívá zde oslavný chór všech tří archandělů (Rafaela, Gabriela a Michaela), opěvující
tvořivou moc světa.
1.díl
Na počátku všeho se Bůh nechá vyprovokovat Mefistofelem k sázce o duši doktora Fausta.
Bůh nevěří, že se Faust necha omámit slibem věčného mládí, že zradí svou víru. Ale
Faust právě dospěl k sokratovskému vím že nic nevím, zmítá se proto v pocitech
marnosti a zbytečnosti existence. Mefistofeles mu naproti tomu slibuje ukázat
nepoznané a splnit všechna přání. Faust přijímá, a tak se společně vydají na let
světem. Účastní se veselé pitky, navštíví čarodějnici, až v jednom malém městě Faust s
patří krásnou Markétku a zatouží strávit s ní noc. Mefistofeles mu toto přání splní,
ale ona se díky tomu propadá v chátru a všichni jí opovrhují. Markétka pak zabije
svou matku i své dítě. Rodinná tragédie se završí, když Faust zabije Markétčina
bratra. Markétka je odsouzena k popravě, odmítá záchranu a odevzdává se Bohu.
2.díl
Ve druhém díle je Faust nešťastný z Markétčiny smrti. Mefistofeles ho zavede na dvůr
císaře, aby se zde rozptýlil a zapomněl na svůj žal. Faust vynaleze papírové peníze,
je obklopen bohatstvím a zahrnut láskou krásné Heleny, přesto není spokojený. Ve stáří
požádá císaře o kus bažinatého mořského břehu, který odvodní a zúrodní. Tak nachází
smysl života. Proto je jeho duše nakonec zachráněna před peklem a spasena.
Hlavní postavy
Faust je učený a svým okolím vážený muž. Po létech studia je nespokojený s tím,
co zatím dokázal. Proto hledá vysvobození v magii. Mefisto mu se svými sliby přihází
vhod. Upíše se mu bez obav, neboť mu připadá, že chvíle, kdy bude skutečně spokojený
je velmi vzdálená. Pod ďáblovým vlivem se z něj stává sobec, nezáleží mu na druhých,
opovrhuje jimi. Stále hledá poznání, smysl lidského bytí. To nakonec nachází v pomoci
druhým. Postava Fausta je zářným příkladem toho, že nikdy není pozdě na to změnit se,
litovat svých hříchů a pokusit se napravit je.
Mefisto zastupuje v básni ďábla, svůdce a pokušitele, který se v duchu směje
lidské ubohosti. Je překvapen, že je pro něj obtížné Fausta uspokojit, neboť ten touží
po poznání, které mu on nemůže poskytnout. Proto mu podstrkuje různá lákadla-mládí,
bohatství, krásné ženy. Fausta však nezlomí. Mefisto je nakonec v pomyslném boji s
Bohem lidskou duši poražen-vírou a láskou, které je člověk schopen.
Markétka je protipólem k proradnému Mefistovi. Její láska k Faustovi je
upřímná, je pro ni ochotna obětovat vše. Markétka není Faustovi příliš podobná, její
hodnoty jsou jiné, pozemštější, netouží tolik po poznání. Děsí ji Faustova nevíra v
Boha, a tak se nakonec odmítá nechat zachránit, ví, že jejich trvalý vztah není možný.
Martétka ve své životní zkoušce obstojí.
Harold Bloom v knize Kánon západní literatury nazval Fausta nejgrotesknější a
nejméně stravitelnou dramatickou básní západního světa. Je tedy na každém čtenáři,
zda je ochoten podstoupit souboj s touto složitou poesií, která však dokáže oslovit a
i v dnešním světě ještě přinést něco nového. Jistě pak vyvstane otázka, co vlastně
činí z tak zvláštní básně dílo trvalé a univerzální. Odpověď je na každém z nás.
Goethe-lyrický básník
Ze všech velkých západních básníků je pro nás Goethe jako básník nejméně přístupný-
jistě k tomu přispívá také obtížná přeložitelnost jeho poesie. A tak, přestože každé
Goethovo dílo nese pečeť svého autora, jeho jedinečné osobnosti, nemá Goethova poesie
nijak výrazný vliv na současné německé autory.
Goethe měl obrovské básnické ambice, snažil se rozšířit evropskou literární tradici,
ale bránil se tomu přizpůsobit se jí, nechat se ovlivnit a ztratit vlastní tvář.
Tento aspekt Goethovy osobnosti nejlépe vystihl jeho nejvýznamnější dědic ve dvacátém
století, jímž byl Thomas Mann. Ten sestavil řadu pozoruhodných Goethových portrétů:
např. esej Goethe a Tolstoj nebo román Lotta ve Výmaru.
Pro Manna je Goethe velikým mužem v podobě básníka, prorokem německé kultury a
německého individualismu, ale především člověk s neobyčejnou osobností "podobný Bohu".
Zvláštní je však to, že Goethe dal do své poesie jen málo ze své osobnosti. Jeho
básně mají bezesporu lyrické i epické kvality, přesto čtenáře nedojímají, postrádají
jakýkoli prvek sentimentu či vášně. Goethova poesie je jednolitá a leckdy se může
zdát díky své archaičnosti až nestravitelná.
Výbor z poezie
Výbor z básní představuje průřez celoživotní básnickou tvorbou autora. Jsou zde
zařazeny básně lyrické i některé epické balady. Básně nejsou řazeny chronologicky,
přesto je první oddíl věnován lyrice Goethova mládí, prostřední lyrice Goethovy
zralosti a ve třetím oddílu najdeme lyriku, kterou Goethe tvořil ve stáří. Tento
výbor z poesie(uspořádal ho E. Petiška) ukazuje v hlavních rysech Goethovo lyrické
dílo.
I. oddíl
- básně s motivy přírody, shledání a loučení, láska k rodnému domu (pravidelný verš)
-úryvek z Římských elegií (volný verš)
II. oddíl
- převažují epické balady
-vyskytují se zde mýtické nebo pohádkové postavy (čaroděj, duchové, Prométheus)
-zvláštní je báseň (balada) Metamorfóza rostlin-popisuje jak vzniká a roste rostlina
III. oddíl
- je uveden závěrečnou scénou z Fausta
-jsou zde básně:Božské v nás, Příroda a umění, Vyznání
-zařazen také úryvek z Elegií (epické jádro)
-poslední báseň: Z rozmluvy před branou ráje (úryvek)
... Básník odpovídá hurisce:
Načpak ohlížet se?
Strp jen, abych k tobě vnik.
Vždyť já byl člověk přece,
a to značí: bojovník."
Láskyplné písně
-tento výbor Goethovy lyrické poezie obsahuje jeho básnickou tvorbu nejrůznějších
období
-převažuje zde milostná lyrika z Goethova raného tvůrčího období, můžeme zde ale nalézt také lyriku přírodní a reflexivní
-motivy: radost a láska k životu, k jeho projevům, láska k ženám
-verše vyznívají optimisticky, jsou prosté a srozumitelné, blízké čtenářům
-v této sbírce se objevuje povahový prvek tak charakteristický pro Goetha: důvěřivý a optimistický pohled do budoucnosti, odvaha a víra ve smysl života
Překlady
Překlady Goethových děl mají u nás dávnou tradici. První překlady vznikaly ještě za
Goethova života.
Mezi překladateli jsou jména významná: Jungmann, Čelakovský, Kollár,Vrchlický, Fischer,
Jirát, Hora, Bednář.
(Konec citace seminární práce)
