Indická literatura vzniká nejprve v tzv. střední indičtině(prákrt), tedy zhruba v prvním tisíciletí nového letopočtu. Ten nahradily jazyky moderní (více než 222 jazyků). Stará indičtina (sanskrt) byla jazykem veskrze umělým, byla jazykem kněží a básníků.
Sanskrt ustálil gramatik Pánini. Nejstarší literární památky jsou datovány zhruba třetím tisíciletím před Kristem, následují značky z nápisu císaře Ašoky (250 před Kristem).
Psalo se na kámen, kov, březovou kůru, palmové listy, od doby mohamedánské i na papír.Staroindická literatura je rázu především kněžského (bráhmanismus, džinismus a buddhismus).
Vedy (posvátné vědění) se dělí do čtyř částí:
- Rig-veda, tedy sbírka hymnů
- Sama-veda, tedy sbírka písní
- Jadžur-veda, tedy sbírka obětních formulí
- Atharva-veda, tedy sbírka zaříkávadel
Nejstarší z véd je Rig-veda (asi 1000-2400 před Kristem), která obsahuje 1028 hymnů, ty jsou složeny ze čtyřveršových slok. K těmto sbírkám (sámhitás) existuje řada komentářů, bráhmana, sútra, upanišady (nejstarší upanišady zhruba 1000-500 před Kristem).
V sanskrtu je dochována i světská literatura, především Mahábhárata (Velký epos o boji) a Rámájana (život Rámův).
- Mahábhárata Osmnáct knih, které obsahují 90 000 veršů, je-li zahrnut do textu i život Krišnův, pak 106 000 veršů
- Rámájana Sedm knih, které obsahují 24 000 dvojverší
- Purána(Staré příběhy) Řada veršovaných výkladů o stvoření, původu bohů a světců, dějinách královských rodů, světového řádu, udržování běhu světa božským vtělením, o konci světa, duši světa
- Upapurána (Vedlejší Purána) Podobný obsah a menší význam
- Zákoník Manuův
- Záznam zjevení Brahmova syna Manua, praotce lidstva.
Druhou významnou linií indické literatury tvoří tvorba buddhistická.
Zakladatelem buddhismu je samotný Buddha, tedy Osvícený.
Narodil se v 6.století před Kristem v severní Indii v knížecí rodině. Původně se jmenoval Siddharta Gautama. Osvícení dosáhl životem v ústraní, kam se uchýlil po dovršení svých třicátin, hlavním motivem mu byla nespokojenost se životem i obavy z nutných konců - stáří, bezmocnost, smrt. Jím objevený cíl správného života je tzv. nirvána.
Posvátný kánon buddhistů se jmenuje Tripitaka (Tři koše, Trojkoš). Nejvýznamnější je druhá část, tzv. Suttapitaka, tedy kánon řečí Buddhových, které jsou shrnuty do pěti sbírek.Za vrchol indického básnictví je považováno dílo básníka Kálidása.
Působil nejpravděpodobněji v 5. nebo 6. století, psal sanskrtem, tvořil epiku, lyriku i drama.
Kalidása je považován za mistra lyriky, metafor, nálad.
- Meghadút (Oblak poslem) - lyrika
- Rtusamhára (Kruh ročních počasí) - lyrická skladba o šesti zpěvech.
Tvorba dramatická:
- Málaviká a Agnimitras
- Vikramorvarsija
- Šakuntalá
Zřejmě nejproslulejším dílem indického písemnictví je sbírka bajek Pančatantra (zřejmě první století nového letopočtu).
Autorství je připisováno brahmanovi Višnušarmanovi.
Cílem knihy bylo podat obraz dobrého panovníka. Sbírka se skládá z pěti knih, z nichž každá obsahuje rámcové vypravování, ve kterém je vložena řada bajek a vyprávění o lidech.
Rozšířená Pančatantra je označována jako Hitopadeša (Přátelské naučení).
Indické bajky, pohádky a povídky jsou shrnuty v Kathásaritságaře (Oceán pohádkových proudů), jejímž autorem byl sanskrtem píšící Somadeva (psal 1063-1081).
Zřejmě v prvním století našeho letopočtu vzniká velmi oblíbená kniha věnovaná milostné a erotické tématice, Kámasútra, kterou sestavil Vatsjájana.
Persie
Staroperská litaratura obsahuje klínové nápisy králů Dareia, Xerxa a Artaxerxa. Tato literatura byla chudá a zanikla v době Alexandra Velikého.
- Avesta - nejstarší perská kniha náboženského rázu, autorství je připisováno Zarathustrovi (šesté století před Kristem). Bůh dobra, světla a života Ahura Mazda neustále bojuje s démonem zla, smrti a tmy, kterým je Angra Mainjuš.
V období 226-651 nového lletopočtu (tzv. období Sásánovců) se rozvíjí literatura středoperská. Je nesena jazykem pehleví. Tímto jazykem je psán komentář k Avestě, tzv. zend (Zend-Avesta).Novoperská literatura je islámská.
|
|
|
|