(Úryvek seminární práce, Zuzana Kostková, oktáva pražská, 2003 )(The Comedy of Errors)
Syrakuský kupec Egeon je odsouzen k smrti efezským vévodou a hned nato mu vypovídá svůj příběh, který ho k porušení malicherného zákona vedl. Vyprávění o bouři, která jeho rodinu potkala na moři a která ho odloučila s jedním synem a jeho sluhou od manželky s druhým synem a jeho sluhou, a marném hledání vzbudí ve vévodovi lítost a proto dává kupci jeden den na to, aby se z trestu vykoupil - v rámci této vymezené lhůty se pak odehrává celá Komedie.
Do Efezu připlouvají Antifolus a Dromio syrakuští, k nerozeznání podobní místnímu měšťanu a jeho sluhovi, se kterými se shodují nejen svými vzhledy, ale i jmény (a dokonce i povahami). Z této podobnosti pak pramení veškerá komičnost, kdy jsou zaměňováni jak ostatními měšťany, manželkou "domácího" Antifola a její služkou, tak sebou samými. Rozuzlení, vysvětlení veškerých nedorozumění a konečné urovnání situace přináší až abatyše (objevivší se téměř jako "deux ex machina"), ze které se "vyklube" matka obou Antifolů a současně manželka přítomného Egeona, jenž je osvobozen.
Tento svůj vůbec nejkratší divadelní kus, jenž je mimochodem první jeho veselohrou přeloženou do češtiny v podobě dostatečně věrné originálu, napsal Shakespeare podle jedněch údajů roku 1591, jiné prameny vznik Komedie uvažují někdy mezi lety 1592 a 1594; nám postačí vědět, že jde o rané období básníkovy tvorby. Do něj se vedle Komedie omylů, označované přízviskem plautovská, řadí velká římské tragédie Titus Andronicus a tři díly historického dramatu Jindřich VI.
V tomto svém "učňovském" údobí se snaží Shakespeare překovat své vzory tím, že násobí jejich dramatické postupy. Komedie omylů je tak kombinací dvou plautovských předloh, v nichž Shakespeare zdvojnásobuje dvojici dvojčat a tím i počet omylů a záměn osob.
Pro postavy, které ještě nejsou od sebe tak výrazně jazykově odlišovány, jak je tomu v pozdější Shakespearově tvorbě, je typická přezdobená rétorická mluva antických dramat, libující si sama v sobě a často zabředající do samoúčelného, ač vtipného, řečnění (nejčastěji z úst obou Dromiů):
Ardiana
Komedie omylů ve všech rovinách hodně vychází právě z antického dramatu.
Doufám, že s tebou dorazil můj pán.
Dromio
Nejdřív mi dvě vrazil, a pak mě vyrazil,
čímž mě urazil, ale nedorazil, madam.
Ardiana
Mluvil jsi s ním? A neseš od něj vzkaz.
Dromio
Tak dlouho mi ho vtloukal do hlavy,
že jsem z toho celej tumpachovej.
Ardiana
Zmateně mluvil, nebo nezřetelně?
Dromio
Mluvil tak jasně, že mi z toho ještě teď
zvoní v uších. Tak pádně mluvil, že
každopádně z toho nevím nic.
Ardiana
Say, is your tardy master now at hand?
Dromio
Nay, he is at two hands with me,
and that my two ears can witness.
Ardiana
Say, didst thou speak with him?
know'st thou his mind?
Dromio
Ay, ay, he told his mind upon mine
ear. Beshrew his hand, I scarce could
understand it.
Ardiana
Spake he so doubtfully thou couldst
not feel his meaning?
Dromio
Nay, he struck so plainly I could too
Ardiana
Řekni mi, prosím tě, kdy přijde domů?
Žena mu, zdá se, leží na srdci.
Dromio
Já nevím, kdy mu leží žena, ale zuří jak
bejk.
(přel.Martin Hilský)
Ardiana
But say, I pr'ythee, is coming home?
It seems he hath great care to please his wife.
Dromio
Why, mistress, sure my master is horn-mad.
Kořeny hry vedou ke dvěma antickým pramenům, oběma v alžbětinské době obecně známým. Tím prvním jsou Menaechmové, jedna z nejvlivnějších a nejoblíbenějších komedií Plautových, která přináší příběh kupce, otce dvojčat, z nichž jedno se ztratí a druhé je pak odchází hledat. Děj této komedie Shakespeare přenáší do maloasijského přístavu Efez (známého kultem bohyně Artemis, která byla dvojčetem boha Apollóna, a rovněž významného pro rané křesťanství - nějakou dobu zde pobýval sv. Pavel, místním obyvatelům je adresován Pavlův List Efezským, z něhož pocházejí křesťanské myšlenky v Komedii omylů zmíněné).
Pramenem druhým je příběh Apollónia tyrského. Z něj do Komedie "vtéká" motiv radostného shledání rodiny, rozdělené dlouhý čas údělem osudu.Na první pohled může být Komedie omylů vykládána jako fraška - splňuje totiž veškeré její dobré předpoklady: jednoduchou, účinnou zápletku založenou na komické situaci, energii, zanícení, prudkost, rychlé tempo a spád.
Naplněním všech těchto požadavků Shakespeare dokazuje svou řekněme technickou zdatnost.
Nebyl by to ale Shakespeare Shakespearem, kdyby zůstal u jednobarevnosti, a tak hned první věty Komedie, jež pronáší kupec Egeon, v nás očekávání třeskuté legrace střelhbitě zmrazí:Smrt všechno srovná - dej mi setnout hlavu.
Shakespeare si nikdy příliš nepotrpěl na žánrovou čistotu (snad ve všech svých dramatech kombinuje prvky komedie a tragédie), zároveň rozsudkem smrti hned na úvod naznačuje, jak razantně se hodlá odlišit od Plautovy předlohy, která začíná rýmovaným prologem, předesílajícím děj hry a slibujícím příjemné pobavení.
S úlevou, pane, půjdu na popravu.
(přel. Martin Hilský)
(Proceed, Solinus, to procure my fall,
And by the doom of death, end woes and all.)
V úvodní scéně si dává autor velmi záležet, aby vévodou vyřčený ortel nevyzněl jako akt osobní msty, nýbrž jako jeho povinnost vůči státu a zákonu. Poté, co Solinus Egeona vyslechne, cítí k němu lítost a rád by potrestání kupce zrušil, kdyby to nebylo proti zákonu a proti státu. Dává mu tedy alespoň den na to, aby sehnal peníze na složení kauce.
Tím je vymezen čas Komedie a současně rámec následujícího komediálního děje.
Komedie omylů se tak stává, vedle pozdní Bouře, jedinou Shakespearovou hrou, která dodržuje jednotu místa a času v oné Aristotelem ustanovené podobě. Kontrastně k časovému rámci si Shakespeare pohrává se subjektivním časem postav, například ve 2. scéně IV. aktu, kdy má Dromio efezský pocit, jako by čas skočil o hodinu zpět:Dromio
Vedle těchto časových skoků pak staví proti sobě "dlouhý čas" (roky) Egeonových osudů a "krátký čas" (minuty, hodiny) v jednotlivých výstupech postav.
Slyšíte, zvoní?
Adriana
Želízka?
Dromio
Ne, zvon!
Dřív odbil dvě a teď už jenom jednu.
Adriana
Čas začal couvat? Na to si snad sednu.
(přel.Martin Hilský)První scéna se skládá ze dvou do sebe vložených, odlišných promluv. Tou druhou je Egeonovo osudové, romantické vyprávění jeho životního příběhu, které svou nesmírnou citovostí silně kontrastuje s vévodovou oficiální řečí financí, zákona a moci. A plná protikladů a paradoxů je koneckonců celá Komedie omylů.
Protikladná a neslučitelná je i hlavní zápletka Komedie, v níž se plautovská fraška, založená především na komických situacích, ve kterých charaktery a emoce postav nehrají téměř žádnou roli, střetává právě s vnitřními životy a pocity postav.
Nejpatrnější je to pak u ženských postav, které se přímo neúčastní absurdní hry se záměnou identity a které do původně pohanské římské frašky vnášejí křesťanské prvky, jako je například pokora a poslušnost ženy svému muži:Luciana
Ani tato morální lekce není prosta komického efektu, uvážíme-li, že ji udílí neprovdaná žena ženě provdané.
Vidíš to přece všude kolem nás:
dobytek, raba, pták i zeměplaz,
každý tvor zkrátka vzal si do hlavy,
že světu vládne mužské pohlaví.
Muž je pán tvorstva, všechno se mu koří,
země i vzduch i vzduté vody moří,
mohutným rozumem je obdařen,
kam naň se hrabe kterákoli z žen!
Což není proto víc než přirozené,
že muž byl stvořen, aby vládl ženě?
(přel.Martin Hilský)
(There's nothing situate under heaven's eye
But hath his bound in earth, in sea, in sky:
The beasts, the fishes, and the winged fowls,
Are their males' subject, and at their controls:
Men, more divine, the masters of all these,
Lords of the wide world and wild wat'ry seas,
Indued with intellectual sense and souls
Of more pre-eminence than fish and fowls,
Are masters to their females, and their lords:
Then let your will attend on their accords.)Na druhou stranu i v bláznivé komedii, jakou tato bezesporu je, dovede Shakespeare mluvit vážně. Důkazem nám může být například tento monolog Antifola syrakuského.
Ten vyjadřuje nejen jeho pocit ztráty rodinné i osobní identity, související s minulostí, ale i blízkou budoucnost, kdy se Antifolus ztratí v efezských ulicích a, považován za svého bratra, nabude dojmu, že město je plné podvodníků, šílenců a čarodějek:O svou identitu bojuje i Antifolus efezský, i když z úplně jiného pohledu. Až na pokraj zběsilosti ho dožene jeho odosobnění v očích ostatních, to, že vlivem pro diváky "veselých omylů" není svými blízkými a přáteli považován za toho, kým je, a naopak je cizími lidmi považován za toho, kým není. Problém všech postav, které jsou nějakým způsobem zapleteny do zmatených zmýlení, je poznat, kdo je kdo, ačkoli nikdo z nich nepředstírá, že je někým jiným.
Ten, kdo mi přeje, abych se měl dobře,
mi přeje něco, co nemůžu mít.
Já ve světě jsem jako kapka v moři,
co v oceánu hledá druhou kapku;
když tam však skápne, aby si ji našla,
rozpustí se a ztratí sama sebe.
Já hledám matku a bratra, a jak je
hledám, sám sobě nešťastně se ztrácím.
(přel.Martin Hilský)
He that commends me to mine own content,
Commends me to the thing I cannot get.
I to the world am like a drop of water
That in the ocean seeks another drop;
Who, failing there to find his fellow forth,
Unseen, inquisitive, confounds himself:
So I, to find a mother and a brother,
In quest of them, unhappy, lose myself.
Zmatenými reakcemi ostatních jsou postavy zmateny i samy uvnitř sebe:Dromio syrakuyský
Od Dromiovy pochybnosti o vlastní totožnosti chybí už jen krůček k existenciálním otázkám typu "Kdo jsem já?", "Jsem tím, čím si myslím, že jsem, i pro ostatní?", díky nimž představuje Komedie omylů jakýsi předstupeň pozdějších velkých komedií Williama Shakespeara.
Jsem Dromio? … Jsem já vůbec já?(Konec citace seminární práce)
