Nový zákon, církevní otcové

Křesťanství vzniká v Palestině v době vlády Augusta a Tiberia, zakladatelem křesťanství byl Ježíš Kristus, na rozšíření křesťanství se podílel především Pavel z Tarsu.
Rychlost šíření křesťanství je dána samotným zaměřením tohoto náboženství. Křesťanství se totiž obracelo nejen k bohatým, nýbrž i k chudým a sociálně utiskovaným, nekladlo důraz především na rozum, přenášelo životní perspektivy z bezútěšného dneška do lepšího zítra. K rychlému šíření přispěla i rozloha římské říše a užívání latiny a řečtiny jako kulturních jazyků. Křesťanství i přes krutá pronásledování prvních křesťanů sílilo, konečně za vlády Konstantina Velikého převládlo, edikt milánský dokonce křesťanství povyšuje na státní náboženství. Náboženství řecké i římské v podobě pohanství přetrvává pak až do šestého století.

He Kainé Diathéke, Nový zákon

Je základem křesťanské víry, původně je psán řečtinou, kterou se mluvilo v zemích východního Středozemí (tzv. koiné diálektos).
Nový zákon tvoří čtyři evangelia (Matouš, Marek, Lukáš a Jan), z nichž Markovo evangelium má literární hodnotu. Dále obsahuje Skutky apoštolské, četné listy (epištoly), cenné jsou epištoly Pavlovy, konečně zjevení sv. Jana, tzv. Apokalypsa.

Církevní otcové

Za církevní otce považujeme myslitele, kteří jako první rozpracovávají základy křesťanství a zároveň vykonávají funkci obrannou.

Klemens Alexandrijský

(189), píšící řecky

Origenes

(185-254)

Basileios Veliký

(370-379), biskup v Caesareii

Řehoř Nazianský

(okolo 380)

Jan Zlatoústý

(Chrysostomos)

Minucius Felix

Tertullianus

(150-230)

Cyprianus

(umučen 258)

Hieronymus z Dalmácie

(sv. Jeroným, 331-420), překladatel bible do latiny, tento překlad se stal základem tzv. Vulgaty

Augustin

(354-430), autor třiadevadesáti děl, m.j. Confessiones (Vyznání), O městě božím.