Římská literatura

Římané si podmanili Řecko vojensky a politicky, kulturně však Řekům podlehli právě oni. Římané v umění nikdy nedosáhli řecké úrovně.
Doba stará
(240-80 před Kristem) od první punské války do vystoupení Cicerona
Livius Andronikus
je zakladatelem umělé římské literatury, byl to Řek, který se do Říma dostal jako zajatec v roce 272 před Kristem. Působil jako vychovatel, později byl propuštěn na svobodu. Pro účely svého vyučování přeložil Odysseu, skládal i tragédie.
Gnaeus Naevius
(zemřel 200 před Kristem), za své satirické práce byl vypuzen z Říma, vytvořil historický epos Bellum poenicum o první válce punské.
Quintus Ennius
(239-169 před Kristem) zveršoval hexametrem římské dějiny od příchodu Aeneova až do své doby v díle Annales (30 000 veršů, zachováno 600 ver3;. V tvorbě tragedií napodoboval Euripida.
V komediích autoři zpracovávali řecké předlohy, těmto komediím se říkalo fabulae palliatae, protože herci v nich byli oblečeni do řeckého oděvu - pallium. Z římského života čerpala fabula togata, v nichž hráli herci odění v tógách.
Titus Maccius Plautus
(narozen asi 254-184 před Kristem) byl původně divadelním sluhou, obchodníkem na venkově, mlynářským dělníkem a konečně i spisovatelem komedií. Od Plauta se zachovalo asi 20 her, která se značně zakládají na komediích řeckého Meandra a Filemona, avšak svou námětovou nepůvodnost vynahrazují vynikající životností, živým až pouličním jazykem.

Aulularia - je východiskem Mollierova Lakomce - sluha uzme svému pánovi hrnec s pokladem, který daruje milenci pánovy dcery, aby si ji mohl vzít za manželku (samozřejmě ten mladík, nikoliv sluha)

Menaechmi - o dvojčatech, která jsou pro svou podobu často zaměňována, Shakespeare a jeho Komedie plná omylů

Miles gloriosus, Chlubivý vojín - předvádí typ ješitného tlučhuby, jehož všichni vodí za nos

Trinummus, Trojgroš - Lessingova veselohra Poklad

Publius Terentius Afer
(190-159 před Kristem) - přišel do Říma jako otrok, avšak díky svému nadání byl propuštěn. Napsal asi šest komedií, které byly pro uhlazenost a kultivovanou mluvu velmi oblíbené, zvláště ve střední době, byly čteny i ve školách.
Gaius Lucilius
(180-103 před Kristem) - satirik zaměřený proti veškerým neduhům římského života.
Marcus Porcius Cato Censorius
(234-149 před Kristem) byl úhlavním nepřítelem Kartaga a helenismu. Na sloh příliš nedbal v duchu svého hesla Drž se věci, slova se dostaví. Je autorem cenného díla historického Origines (Počátky), které pojednává o římských králích, o původu italských obcí i o své době. Toto dílo se bohužel nedochovalo, dochoval se spis o rolnictví.

Doba zlatá
(80 před Kristem-14 n.l.) doba Ciceronova a doba Augustova
Doba, v níž dochází k nebývalému rozvoji římské kultury, rozvíjí se řečnictví, dějepis, za Augusta také básnictví, přesto se stále uplatňuje řecký vliv.
V dramatickém básnictví se uplatňuje především attelana (podle Atelly, římského Kocourkova), dále mimus, tedy fraška se zpěvy a tanci, pantomimus, forma baletu.
Brzy však nastává úpadek, jelikož do obliby vstupují štvanice, hry, zápasy gladiátorů.
Titus Lukretius Carus
(zemřel 51 před Kristem) - je autorem spisu De rerum natura libri, kde básnicky podává Epikurovy myšlenky.
Gaius Valerius Catullus
(84-54 před Kristem) byl autorem sto šestnácti elegických písní s bájeslovným i milostným obsahem. V básních vyslovoval i svou nenávist vůči Caesarovi.
Gaius Cornelius Gallus
(70-27 před Kristem) skládal milostné elegie, které se však nedochovaly.
Albius Tibullus
(54-19 před Kristem), přítel Horatiuv a největší římský básník elegický, zachovaly se jeho čtyři knihy elegií, které vynikají obzvláště po stránce formální, jejich obsahem je především láska autora k Delii, obrázky šťastného venkovského života.
Sextus Propertius
(50-15 před Kristem), přítel Ovidiův a Maecenatův. Dochovány jsou čtyři knihy elegií, v nichž opěvuje svou milenku Cynthii. Čerpá látku z bájesloví, tím se mnohé práce stávají těžko pochopitelnými.
Publius Vergilius Maro
(70-19 před Kristem) se narodil v Andech u Mantovy jako syn rolníka. Vzdělával se v Kremoně, Miláně a Římě. Pak se vrací domů, avšak při dělení pozemků pro Oktavianovy veterány přišel o otcův statek. Proto se plně věnoval básnictví.

Bukolika - eklogy, vycházejí z tradice Theokritovy, šest těchto idyl je jinotajných, snaží se v nich zobrazit svou dobu i sebe, obsahují také předpověď narození důležité osoby, která ovlivní svět. Tuto narážku později úspěšně využívají křesťané.

Georgika - zpěvy rolnické - naučná skladba psaná dokonalou formou, připomíná Hesioda. Báseň se rozpadá do čtyř knih, o rolnictví, o sadařství, o chovu dobytka, o včelařství.

Aeneis - nejvýznamnější práce, hrdinský epos o dvanácti zpěvech, bohužel, není dokončen.
Autor proto chtěl spis spálit, avšak Augustus spálení nepovolil. Vergilius měl v úmyslu oslavit římský národ i panovnický rod. Hrdinou eposu je účastník trojské války Aeneas a jeho syn Askanius, tedy Julus, který byl pokládán za zakladatele juliánského rodu.

Autor nejprve vyzývá Musu a poukazuje na to, že příčinou Aeneových strastí byla Junonina nenávist vůči Trojanům.
První část eposu zahrnuje zpěv 1.-6. a vypravuje o cestě Aeneově do Itálie. Je již sedmý rok od doby, kdy Troja padla. Aeneas, který se plaví ze Sicílie do Itálie, je zahnán bouří. Bouři vyprosila Juno na bohu větrů Aeolovi. Tak se hrdina ocitá v Kartágu. Pomáhá mu matka Venuše. Dido, kartginská královna, přijme Aenea přátelsky.
Aeneas vypravuje ve 3. a 4. zpěvu o pádu Troje, z níž zachránil otce Anchisa a syna Askania, vypravuje o své plavbě do Thrácie, na Krétu, do Epiru, ke Kyklopům na Sicílii a konečně i do Afriky. Dido se do hrdiny zamiluje, avšak Merkur mu poručí odplout. Dido se probodne mečem a hrdina je zahnán mořem opět na Sicílii. Pak se konečně dostává do Itálie. Setkává se Sibylou a navštíví s ní podsvětí. Tam spatří duše svých slavných potomků, Caesara a Augusta.

Druhá část eposu (7.-12. zpěv) líčí hrdinovy osudy v Latiu, kde vládl král Latinus. Ten nabízí Aeneovi za manželku svou dceru Lavinii, ale královna přeje jinému nápadníkovi, králi Rutulů Turnovi. Vzplane boj proti cizincům, které hrdina reprezentuje. Venuše mu dá zbroj, kterou vytvořil Vulkán, na štítu zbroje jsou zobrazeny činy Aeneových potomků. Turnus za hrdinovy nepřítomnosti obklíčí tábor. Aenea o tom chtějí zpravit dva mladíci, Nisus a Euryaulus, ale zahynou. Turnus nakonec v souboji s hrdinou padne.

Jak vidno, čerpal autor svou látku z Homéra i z římských pověstí.

Publius Ovidius Naso
(43 před Kristem- 17 n.l.) se narodil v rytířské rodině, byl se svým bratrem poslán na vychování do Říma, po určitý čas byl členem soudu pro soukromé spory, pak se již věnuje toliko básnictví.
Hojně cestoval, byl třikrát ženat, jeho poslední žena byla příbuzná Augustova.
V 8 roce nového letopočtu byl náhle vypovězen z Říma, ve vyhnanství žil až do své smrti (nynější Konstanca v dnešním Rumunsku, dříve Tomis). Za příčinu svého vyhnanství udává báseň, s největší pravděpodobností Ars amandi. Byl nadaným, až geniálním básníkem.

Heroidy - básnické listy žen nebo dívek hrdinům s odpověďmi, tento žánr uvedl do římského básnictví
Amorum libri - knihy lásek, elegie, které opěvují milenku Corinnu
Remedia amoris - Jak léčit lásku
Medicamina faciei - Jak pěstovat krásu obličeje a těla
Ars amandi - Umění milovat
Metamorfosy - Proměny - výpravná skladba šestiměrem v patnácti knihách, obsahuje půl třetího sta bájí řeckých i římských v chronologickém pořádku. Jednotlivé básně jsou navzájem důmyslně propojeny a podávány lehkým, plynným a čistým veršem
Fasti - šest knih, básnický kalendář. Elegickým dvojverším poučuje básník o původů římských svátků a příslušných obřadech. Ovidius původně zamýšlel dvanáct knih, vyhnanství mu však neumožnilo dílo dokončit
Tristium libri - psány ve vyhnanství
Ex Ponto

Quintus Horatius Flaccus
(65-8 před Kristem) byl synem propuštěnce, výběrčího při dražbách. V roce 45 před Kristem se odebral do Athen, kde studoval řečnictví a filosofii. Po zavraždění Caesara se postavil na stranu republikánů, bojoval u Filip. Dočkal se amnestie, ovšem stateček jeho otce stejně připadl Octaviánovým propuštěncům. Proto se Horatius písařem. Vergilius ho uvedl k Maecenatovi, který mu v roce 33 před Kristem daroval statek.

Epody - sedmnáct básní, v nichž prudce útočí na některé osoby. Střídá jambické trimetry a dimetry
Satiry - dvě knihy, psané hexametrem a vtipně tepou vady a převrácenosti. Horatius je nazývá Sermones, protože mnohdy uvádí osoby, které spolu rozmlouvají jako na divadle
Carmina - tři knihy ód, formu přebírá od Řeků, postupně se vymaňuje z jejich vlivu. Nejpovedenější jsou básně milostné a ty, které líčí Horatiuovu životní filosofii (Carpe diem)
Epistulae - (listy) se podobají Satirám, ale jsou věnovány určitým osobám, nemají satirickou trpkou příchuť, jsou básněmi poučnými. Důležité jsou tři listy druhé knihy, ve kterých Horatius zpracovává problematiku literární a estetickou (Třetí list Pisonům)

Dějepisectví
První římští dějepisci líčí minulé děje kronikářsky, tedy podle sledu let, nejsou nazýváni historiky, nýbrž letopisci, analisty (Sulla).
Gaius Julius Caesar
(100-44 před Kristem), především díky sedmi knihám Zápisků o válce galské a třem knihám Zápisků o válce občanské.
Caesar vyniká prostým a srozumitelným stylem.
Cornelius Nepos
(100-25 před Kristem), autor spisů Chronica, Exempla, O slavných mužích (16 knih), kde líčí životy vládců, vojevůdců, filosofů, spisovatelů. Spis měl osm oddělení, v lichých knihách se psalo o cizincích, v sudých o Římanech.
Gaius Sallustius Crispus
(86-35 před Kristem), první historik. Jako věrný Caesarův stoupenec se stal správcem Numidie, po Caesarově smrti ustupuje z veřejného života a věnuje se dějepisectví. Spiknutí Catilinovo, Válka s Jugurthou - vynikající schopnost charakterizace dějů i postav. Sloh stručný, vážný, rozmanitý a živý. Z hlavního spisu Historiae se dochovaly pouze čtyři řeči, dva listy a menší zlomky.
Titus Livius
(59 před Kristem-17n.l.) obsáhl celé římské dějiny - Knihy od založení města Říma.
Toto dílo mělo 142 knih a podávalo římské dějiny od doby Aeneovy až do smrti Drusovy. Uvažuje se, že v dějinách chtěl pokračovat až do doby smrti Augustovy, avšak zemřel dříve. Zachovalo se pouze 35 knih. Livius sice vypráví chronologicky, ale vyniká srdečným tónem, bohatou charakteristikou osob, živými řečmi postav. Jeho jazyk má básnickou život, užívá i archaismy, greacismy.

Řečnictví
V této době se řečnictví vyžívá v květnatém slohu, ale objevuje se i účelný a prostý sloh.
Markus Tullius Cicero
(106-43 před Kristem), nejlepší římský řečník. S mladším bratrem studoval v Římě řeckou a římskou literaturu, řečnictví a práva. Studoval v Athenách, v Asii, na Rhodu. Po návratu do Říma pracuje u soudu, vykonává státní funkce, jako konsul potlačil Catilinovo spiknutí. Během druhé občanské války se přidal k Pompejovi. Za druhého triumvirátu byl na útěku zavražděn.
Jeho řeči jsou vzorem čisté latiny, zachovalo se jich 57 kompletních, k tomu přistupuje 20 zlomků a 33 názvy. Od Cicerona máme cenné spisy o řečnictví Retorika, O řečníkovi, Brutus.
Jako filosof vytvořil latinské filosofické názvosloví.
Dochovala se část korespondence, zbytky pamětí, básnické pokusy.

Doba stříbrná
(l4-117 n.l.)
vyznačuje se nedostatkem politických svobod, literární sloh se stává vyumělkovaným
Lucius Annaeus Seneca
(4 před Kristem-65 n.l.) se věnuje dramatické tvorbě, podle řeckých tragiků složil devět tragédií (např. Medea, Phaedra), ty působily později na italskou a francouzskou tragédii. Psal také spisy přírodovědné a filosofické v duchu stoického učení, věnoval se epigramům i politické satiře (Ztykvění Claudiovo).
Petronius Arbiter
(zemřel 66), působil jako arbiter elegantiae, napsal román Satirae (20 knih), z dochovaných zlomků je nejcennější Hostina Trimalchionova.
Decimus Junius Juvenalis
(55-140) byl vypovězen z Říma za císaře Hadriána, napsal 16 satir na zkaženost v době vlády Domitianovy.
Phaedrus
- původně otrok, který se věnoval bajkařství, napsal pět knih bajek, zhruba 93 kusů, jambický verš, bajky nejsou tak přehledné, jako jsou bajky Ezopovy.
Markus Valerius Martialis
(40-100), pocházel z Hispánie, věnoval se tvorbě epigramů, vytvořil jich nezměrné množství, z něhož se dochovalo 1 555 epigramů ve čtrnácti knihách, epigramy mají formu elegického dvojverší, zaujmou vtipností, úsečností, mnohdy jsou nemravné.
Dějepisectví

Velleius Paterculus
žil za vlády Tiberia, je autorem stručných římských dějin (Historiae Romanae) které jsou dovedeny do roku 30 nového letopočtu.
Curtius Rufus Quintus
žil za Claudia, napsal Historiarum Alexandri Magni libri, první a druhá kniha se nedochovala, historie zde zachycovaná je výrazně beletrizovaná, jedná se tedy spíše o fantastický román a Alexandrovi, který výrazně působil na epos Gualtera Castellionského ve středověku.
Publius Cornelius Tacitus
(55-120) největší římský historik, pocházel z bohaté římské rodiny, původně se vzdělával v řečnictví, za manželku si vzal dceru Julia Agricoly, římského státníka. Působil jako řečník na soudech, úředník, quaestor, senátor, praetor, snad dokonce spravoval belgickou provincii. Za císaře Nervy roku 97 se stal konzulem, naposledy jako právník působil v roce 100, poté se věnoval toliko dějepisectví.

Dialog o řečnících - o příčinách úpadku řečnictví za vlády císařů římských.
O životě a povaze Julia Agricoly
Germania - dvojdílný spis o původu a obyčejích Germánů, o jednotlivých germánských kmenech.
Historiae - čtrnáct knih, v nichž podává římskou historii za Galby, Othona, Vitellia, Vespasiana, Tita a Domitiana (69-96), dílo se nedochovalo celé.
Tacitus byl svým založením republikán, ovšem císařství považoval za nutné zlo, snažil se psát nestranně (sine ira et studio). Vystupuje jako dobrý znalec lidí a přísný soudce jejich mravů i skutků. Užívá pragmatickou metodu historického zkoumání, tedy usiluje objevovat příčiny událostí a z nich vyvozovat děje. Je sloh je patetický, básnický i řečnický. Je proslulý svou stručností, usiluje hledat takové výrazy, které mají co největší významovou nosnost, usiluje o zkracování vazeb a řečnických ozdob.
Řečnictví

Quintilianus
(35-98) napsal návod ke studiu řečnictví Institutio oratoria (12 knih).
Plinius mladší
(62-113) vedle jednotlivých řečí napsal i chvalořeč na Trajana (Panegyricus) a devět knih listů, z nichž nejdůležitější jsou listy o křesťanech a o výbuchu Vesuvu.
Plinius starší
strýc Plinia mladšího, zahynul při výbuchu Vesuvu, je autorem encyklopedie Naturalis historia (37 knih).
Doba úpadku
latina pozbývá ryzosti, pronikají do ní prvky lidové mluvy a provincialismy
Claudianus
(kolem 400) složil epos o únosu Proserpiny, kde líčí cestu do Tartaru (odpovědí je Anticlaudianus mnicha Alana z dvanáctého století, který líčí cestu do nebe).
Lucius Apuleius
(2. století) Amor a Psyché
Boethius
křesťan, autor filosofického spisu O útěše
Gaius Suetonius Tranquillus
(76-160), autor spisu De vita Caesarum, životopisy prvních dvanácti císařů, tedy od Caesara do Dominitiana.