Reformace

Mravní a náboženský úpadek ve čtrnáctém století vyvolal především na universitách opravné (reformační) snahy, mezi lidmi pak rozvoj sektářství.
Společným rysem obou tendencí je úsilí nahradit pokleslou a zesvětštěnou církev soudobou církví ideální, prvotní, církví chudou a ctnostnou.

Na počátku reformních snah je John Wiclif (1320-1384), překladatel Nového a části Starého zákona do angličtiny.
Zavrhl církevní učení o svátosti oltářní a byl zastáncem názoru o predestinaci, tím podstatně ohrožoval církevní autoritu (návaznost - Mistr Jan Hus, Petr Chelčický).

Sto let po upálení Jana Husa vystupuje v Německu augustián, doktor teologie Martin Luther (1483-1546), který je popuzen způsobem prodávání odpustků.
31. října 1517 přibil na vrata zámecké kaple ve Wittenberku pětadevadesát článků, jimiž zahájil boj proti římskokatolické církvi.
Luther přeložil do němčiny Bibli, založil novvoněmecký spisovný jazyk, je tvůrcem chrámového zpěvu.

Ulrich Huldreich Zwingli z Toggenburka (1484-1531), švýcarský kněz, reformátor.
V mnohém se shoduje se svými předchůdci, s Lutherem však nesouhlasí ve věci svátosti oltářní.

Na Zwingliho práci navazuje Jan Kalvín (1509-1564), který se po nuceném opuštění Francie dostává do Švýcarska. Kalvín založil v Ženevě evangelickou církev reformovanou, která také pronikla do Francie (hugenoti), Nizozemí, Skotska, Anglie, Uher a Německa.
Jeho hlavním dílem je Základ náboženství křesťanského, které se dělí na čtyři části: O Bohu, O Ježíši Kristu, O učincích spasení, O církvi.

Reakcí katolické církve na reformaci je protireformace, kterou reprezentuje především obnovení inkvizice, zřízení Indexu, koncil tridentský, kterým se katolicismus ustaluje, a konečně i založení jezuitského řádu (Ignác z Loyoly, 1491-1556, bývalý voják, hluboce ovlivněný četbou životů svatých; pod jeho vedením řád velice brzy mohutní, bohatne a stane se mocnou zbraní boje proti reformaci).