Renesance (z francouzštiny = znovuzrození), je přechodným obdobím, ve kterém se rozpadávající se středověká tradice stýká s utvářejícím se novověkem.
Pro rozvoj renesance je podstatný význam objevů:knihtisk
střelný prach
kompas
objevné cesty do zámoříPodobnou roli sehrávají i nové podněty z přírodních věd a filosofie (Mikuláš Koperník, který nahrazuje Ptolemaiovo geocentrickou soustavu soustavou heliocentrickou, v níž se Země točí kolem vlastní osy a současně obíhá spolu s jinými planetami kolem Slunce, Tycho de Brahe, Giordano Bruno s myšlenkou nekonečnosti vesmíru, Galileo Galilei, který jako první v pozorování užívá dalekohled, Jan Kepler, který objevuje tři zákony o sluneční soustavě, Izák Newton, Francis Bacon prosazující indukci, Hugo Grotius a jeho zkoumání státu a diplomacie).
Podstatnou součástí renesance je humanismus, duchovní hnutí, které založil Petrarca a Boccaccio, hnutí, které směřuje ke znovuzrození člověka z duchu antiky.
Humanismus vychází z italského prostředí a od čtrnáctého století se rozšíří do zbytku Evropy.
Mezi základní představitele humanismu jsou vedle obou jmenovaných řazení také Italové Alberti, Valla, dále Erasmus Rotterdamský, Thomas Morus a Michel de Montaigne.
Pojmenování tohoto převážně literárního hnutí pochází z "úsilí o lidskost" (studia humanitatis).
Jedním z důležitých zdrojů renesance je i studium řeckého jazyka a literatury, které se rozmohlo obzvláště po pádu Cařihradu v roce 1453, vliv řeckého sochařství a architektury.V patnáctém století (quattrocento, raná renesance) je centrem nových proudů především Itálie, středem evropské vzdělanosti je zprvu Florencie, pak Řím.
Šestnácté století (cinquecento) je pak vrcholem renesance.
Tvoří Leonardo da Vinci (1452-1519), Michelangelo Buonaroti (1475-1564), Rafael Santi (1483-1520), Tizian, Paolo Veronese, Correggio, Němci Albrecht Dürer (1471-1528), Hans Holbein mladší (1498-1543), Lukáš Cranach starší, Nizozemci Rubens (1577-1640), Van Dyck (1599-1641), dále Rembrandt (1607-1669), Španěl Velasquez (1599-1660).Renesanční Itálie je kolébkou opery.
První složil Jacopo Peri (1561-1663), divadelní intendant na dvoře medicejském ve Florencii. Jmenovala se Dafne a byla hrána s velkým úspěchem v roce 1594, opera se bohužel nezachovala.
První zachovalou operou je pastýřská hra Euridice, která byla dávána v roce 1600 při svatbě francouzského krále Jindřicha IV s Marií Medicejskou (autoři Peri, libreto Riniccini).
Ve stejném roce byla v Římě uváděna duchovní opera Představení o duši a těle (Cavaleri).
V průběhu sedmnáctého století se opera přizpůsobuje baroknímu vkusu. Látky bývají čerpány z bájesloví, dějin, Ariosta, Tassa, orientu.
Samotný název opera se vyskytuje teprve od poloviny sedmnáctého století. Největším operním skladatelem sedmnáctého století byl Claudio Monteverdi z Cremony (1567-1643).V Benátkách vzniklo první veřejné operní divadlo. Vliv italské opery působí i ve Francii, přičemž první opera, pastýřská, z roku 1659 se nezachovala. Její autoři, básník Pierre Perrin a komponista Robert Cambert, obdrželi v roce 1669 královské povolení založit v Paříži veřejnou operu, ale tuto výsadu pak získal Jean Baptiste de Lully (1632-1687), vlastní tvůrce francouzské opery, který spolupracoval s básníkem Philippem de Quinaultem.
Vliv opery je patrný i v Německu (nejstarší dochovaná opera je z roku 1644) i v Anglii.
V Itálii se objevuje v průběhu sedmnáctého století nový umělecký útvar - oratorium, tedy hudební zpracování náboženské látky.
Klasikem oratoria se stal Giacomo Carissimi (1605-1674).V Portugalsku vytvořil renesanční epos básník Camoens (asi 1524-1580). Jeho Lusovci (Os Lusiadas, 1572) jsou hrdinským eposem, který v deseti zpěvech opěvují nedávné činy Portugalců, potomků mýtického praotce Lusa, obeplutí mysu Dobré naděje, plavbu Vasca de Gamy Indickým oceánem do Kalkaty. Do tohoto děje vložil autor rozsáhlé pasáže z portugalských dějin. Vzorem tomuto eposu byly eposy Homerovy, Ariostův Roland, z něho převzal autor i formu oktávy.
Ve Francii výrazně působí italský vliv, současně vlastní studia řeckých a římských památek. Sedm básníků, kteří vnášejí do literatury vzruch a připravují svým dílem klasicismus sedmnáctého století, vytvoří básnickou skupinu Pleiadu.
Její vůdčí osobností byl Pierre de Ronsard, mluvčím Du Bellay, členy Baif, Bellau, Jodelle, Pontus de Thyard a Daurat.
Program této básnické školy vytkl Joachim du Bellay (1525-1560) zvláštním manifestem z roku 1549, v němž žádal obnovu antických literárních druhů a obohacování francouzského jazyka, avšak tak, aby se užívalo slov čistě francouzských. Nejlepším jeho literárním dílem byly Žalozpěvy (Regrets), vzor intimní poezie, i když do něj proniká satirické líčení života v Římě.
